Snad nikdy jsem nevstávala tak ráda kvůli tomu, že už je poslední den v týdnu a já budu mít dva dny klid. Netušila jsem, kam se podělo to přehnané nadšení pro školu, ale teď jsem dokázala myslet jen na Harrisona a vše, co je s ním spojené.

Dnes jsme spolu šli navíc na večeři s mou rodinou a ještě předtím jsem mu potřebovala nějak sdělit, že se mám zítra sejít s Adamem. Tušila jsem, že až se to dozví, bude děsně vyvádět, takže jsem se i průběžně psychicky připravovala na tu hroznou hádku, která měla mezi námi hned poté vypuknout.

V růžovém svetru, světle modrých džínách a bílých keckách jsem vyrazila z kampusu na hodinu. Míjela jsem po chodbě ostatní už dospělé lidi, kteří se netvářili moc nadšeně, a sama si povzdechla. Cítila jsem totiž, že dneska ten den nedopadne dobře.

Došla jsme ke své skřínce, vzala si věci a mávla na Adama, který se ležérně opíral o tu svou. Culil se na mě svým typickým úsměvem a já se raději vydala do třídy, abych nemusela čelit koketnímu rozhovoru s ním. Už jsem se kvůli zítřku cítila provinile dost. Jako bych tím Harrisona podváděla, protože Adam nebyl zrovna ošklivý kluk a už vůbec ne zdrženlivý. Sám prohlásil, že je to něco jako rande, a já ho neumlčela, protože jsem o mně a Harrisonovi nemohla přeci veřejně mluvit. Když se to vzalo kolem a kolem, vlastně jsem za to vůbec nemohla.

Měli jsme hodinu historie, kterou nám přesunuli z úterka, a já si sedla sama do přední lavice a smutně hleděla na prázdné místo vedle sebe. Tak moc mi chyběl Edward. Existuje ten klišé citát, který říká, že nejdřív musíte o člověka přijít, abyste si uvědomili, co pro vás opravdu znamenal, a právě teď tu situaci dokonale vystihoval.

Do třídy nakráčela už kompletní Picta fiver i s Adamem. Harrison šel vpředu, pohled ledově klidný, nevyhledával mě a ani se na mě nepodíval, jen si sedl do své lavice a Angel, Trevis, Clay a Adam ho následovali. O'Barbies šly ihned za nimi a rozesadily se do okolních lavic.
Odvrátila jsem od nich pohled a začetla se do svých výpisků, protože v tuhle chvíli jsem byla zase tichá šprtka Sparksová.

Pan profesor Wooley za sebou zavřel dveře a dobelhal se k tabuli. Narovnal si brýle na nose a urovnal kostkovanou kravatu. Byl celý zpocený, i když venku mrzlo, a neustále si kontroloval své stříbrné hodinky na silném zápěstí. Mlčky nám pokynul, ať si sedneme, a jen zběžně nahlédl do svého sešitu s koženou vazbou.

,,Dnes budu pár lidí zkoušet,'' oznámil zničehonic. ,,Kdo chce jít dobrovolně a získat plusové body k velkým zkouškám?'' Zvedl pohled a já se nadšeně přihlásila. V zadních lavicích to otráveně zašumělo, ale já se nenechala vyvést z míry, protože plusové body mi mohly jen pomoct. ,,Tak pojď, Liv. Ty nikdy nezklameš,'' povzdechl si pan Wooley a usmál se na mě. Asi ho trochu mrzelo, že jsem jediná aktivní studentka, která o jeho vřelou nabídku stojí. Stoupla jsem si před tabuli, přešlápla z nohy na nohu a vyčkávala na jeho otázky.

,,Hlavní představitel nacismu byl kdo?'' zeptal se vzápětí.

,,Adolf Hitler,'' odpověděla jsem pohotově. To jsem věděla už od svých útlých let, protože mi o něm vyprávěl dědeček.

,,Lehké. O co se pokusil Hitler 8. listopadu 1923?'' Ruce jsem si zastrčila do zadních kapes kalhot a byla milé překvapená, jak lehké otázky mi pokládal.

,,O převrat. Tak zvaně ''Pivní puč''. Odehrál se v bavorském Mnichově. Jeho pokus byl ale neúspěšný,'' řekla jsem stručně a pan Wooley kývl.

,,Proč se mu říká Pivní puč?'' Skoro jsem si zívla, jak mi ta otázka přišla jednoduchá. Vše jsem měla natčené z knih, učebnic a svých výpisek, takže to pro mě byla hračka.

,,Adolf Hitler nechal obklíčit měšťanský pivovar Bürgerbräukeller, kde se konala schůze představitelů bavorských elit, a pokusil se násilím uchopit moc v Bavorsku.'' Pan Wooley obdivně pokroutil hlavou a pokračoval:

,,Správně. Jaké následky to pro Hitlera mělo?'' ptal se dál a já se uvolnila. Pohledem jsem zavadila o zadní lavici, kde seděl Harrison, a raději se koukala na učitele před sebou, protože mě znervózňoval.

,,Po neúspěchu přímo v pivnici se Hitler druhý den pokusil spolu s generálem Ludendorffem dostat k moci pochodem do centra Mnichova. Policie jim v tom však zabránila a dva dny po této události byl Hitler zatčen a odsouzen. Ve vězení byl ale jen devět měsíců, místo pěti let,'' zodpověděla jsem mu položenou otázku a pan Wooley si do svého sešitku něco zapsal.

,,Skvělé, skvělé, skvělé,'' mumlal si pro sebe. ,,Věděl jsem, že mě nezklameš, proto mi to stačí. Sedni si. Píšu ti bonusové body, které se ti budou u zkoušek hodit.'' Usmála jsem se na něj a sedla si zpět do lavice. Tohle mě na tom učení bavilo. Ukazovala jsem tak ostatním, že sezení u knížek se mi vyplatí.

,,Pane Kylene? Pojďte sem, prosím,'' zavolal na Adama pan Wooley a on se otráveně zvedl, ale nepřestával se usmívat. Přemítala jsem, jestli se směje i v noci, protože jeho tvář nebyla snad nikdy zamračená.

,,Vás jsem si ještě moc neprověřil a vzhledem k tomu, že jste nastoupil teprve teď, nemáte moc bodů. Rád bych vám nějaké průběžně dodával, když budete vědět látku,'' sdělil mu vřele Wooley. ,,Víte, co bylo předchůdcem NSDAP?'' zeptal se Adama a ten se místo odpovědi zasmál. Pak v nechápavém gestu zvedl ruce do úrovni svých ramen a malinko pozvedl obočí.

,,Ne,'' přiznal. ,,Ale na mou obranu, já ani netuším, co je to ta zkratka.'' Nepřestával se usmívat ani tehdy, kdy si pan učitel Wooley přiložil ruku na čelo a něco zamumlal.

,,Národně socialistická německá dělnická strana,'' odpověděl mu učitel tiše. ,,Jejím předchůdcem byla DAP,'' poučil Adama, který byl duchem už někde jinde. ,,Věděl byste aspoň hlavní znaky nacismu?'' optal se ho zoufale pan Wooley a Adam se podrbal na hlavě.

,,Určitě,'' uchlácholil ho. ,,Ta strana, tak ta ho uplatňuje. I Hitler, protože ten ho vlastně nejvíc prosadil,'' pokračoval Adam, kupodivu správně, a pan Wooley kývl. ,,Taky židi, protože ty nacisti vraždili,'' mluvil dál, ale pan Wooley ho opět přerušil.

,,Víte, jak se tomu říká? Vyvražďování a pronásledování židů?'' položil mu naprosto triviální otázku, ale Adam vypadal, že neví, která bije. Nechápala jsem, proč se v tom případě hlásil na historii.

,,No,'' začal důležitým tónem. ,,Je to dost podstatnej pojem, protože nám říká a shrnuje, co to vlastně to vraždění židů je. Taky samozřejmě pronásledování, protože Němci židy sledovali neustále,'' okecával to Adam, ale bylo mu to k ničemu, protože ho pan Wooley prokoukl. ,,No a-,''

,,Stop,'' utnul ho a zvedl ukazováček. ,,Holokaust. To jste to opravdu nikdy neslyšel?'' zeptal se ho vyčerpaně a otřel si mokré čelo malým kapesníčkem, který si strčil do náprsní kapsy svého saka.

,,Jo,'' přitakal rychle Adam. ,,Holoukost slýchám každej den. Chtěl jsem to říct, fakt, jenže vy jste mě přerušil.'' Pokrčil rameny a třída opět vybuchla smíchy.

,,Je mi to jasný. Jděte si sednout, než Vám ty Vaše holý kosti zpřelámu já!'' zaburácel Wooley a Adam s koutky vysoko zdviženými odkráčel do své lavice.

Po zbytek hodiny už raději Wooley nikoho nevyvolával a nikdo tak nezískal plusové body k dobru.

***

   Odpoledne jsem se vrátila na pokoj, abych si připravila věci. S Harrisonem jsem se nestihla domluvit, jestli mě vyzvedne nebo jestli každý pojedeme sám. Zdál se mi být divný. Nechtěla jsem mu volat zase jako první, protože bych mohla působit jako stíhačka a o to jsem opravdu nestála. Proto jsem se jen oblékla do světle růžových koktejlek, sedla si na postel a čekala, než se mi ozve.

Za dvacet minut jsem zaslechla známou melodii písničky Perfect od Eda Sheerena, kterou jsem si tolik oblíbila, a po mobilu doslova skočila. Zvedla jsem jej a vyčkávala, dokud nezaslechnu Harrisonův chraplavý hlas.

,,Olivie?'' oslovil mě a v mém břiše se rázem vše sevřelo.

,,Ano, jsem tu,'' odpověděla jsem nejistě.

,,Vyzvednu tě tak za deset minut. Buď připravená,'' sdělil mi stroze a než jsem stačila nějak zareagovat, hovor položil. Co se to s ním děje? Už od včerejška byl nějaký divný a já doufala, že se to netýká mé schůzky s Adamem, i když o tom nemohl přeci vědět.

S povzdechem jsem si přes rameno přehodila tašku s věcmi, na nohy si obula bílé lodičky a zamkla za sebou dveře. Míjela jsem opět Edwardův pokoj a smutně se pousmála. Doufala jsem, že se má dobře a občas na mě taky myslí jako já na něj.

Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala vzpomínky na Edwarda, a vyšla před kampus. Většina studentů už byla pryč, aby si co nejvíce užila víkend, a tak na parkovišti stálo jen pár aut.
Dnes měla být nejspíš nějaká další velká party a já byla zvědavá, jak budou ostatní reagovat, když zjistí, že slavný král Picta fiver nedorazil.

Černé Porsche zastaví pár metrů ode mě a vystoupí z něj Harrison v černé košili, úzkých kalhotách, které jsem na něm ještě neviděla, z čehož jsem usoudila, že budou nejspíš nové, a v černých kotníkových Chelsea botách. Při pohledu na něj zkoprním a nemám se k pohybu, protože vypadá naprosto dokonale.

Mávnu na něj a on si mě prohlédne. Na sobě má pořád svou Picta fiver bundu a tmavé pilotky. Dojde ke mně, ve tváři nic neříkající výraz, a pomůže mi s taškou, kterou si přehodí přes jedno rameno.

Mlčky nastoupíme do auta a Harrison se neobtěžuje ani připoutat. Protočím nad tím očima a zahledím se do mobilu, abych se nemusela dívat na něj. Buď to o Adamovi věděl, anebo se něco stalo... Neměla jsem však odvahu se ho na to zeptat. Kdyby to ale o Adamovi jakkoli tušil, byl by Adam dávno v nemocnici, nebo by jeho obličej vypadal jako vodovky. Takže za tím muselo být něco jiného.

,,Jaký jsi měl den?'' otázala jsem se ho váhavě a Harrison trhnul rameny.

,,Na hovno,'' řekl jen a já si povzdechla. To mi toho tedy prozradil...

,,Aha,'' pípla jsem. ,,Děje se něco?'' navázala jsem ihned otázkou a Harrison sevřel volant.

,,Ne,'' odsekl.

,,Takže děje,'' vydechla jsem vědoucně a opřela si čelo o konečky prstů.

,,Kdyby jo, tak ti to asi kurva řeknu, ne?'' Podíval se na mě, jako bych byla ten nejhloupější člověk na světě, a pak zase svůj pohled zaměřil na silnici.  To je přeci jasné, Liv. On by ti to jisto jistě řekl, promluví ironicky mé podvědomí.

Hodinu cesty mlčíme. Začínám být netrpělivá a zároveň mě neskutečně deptá, že nevím, o co Harrisonovi jde.

,,Dobře, Harrisone, když se nic neděje, proč si tak... nepříjemný?'' Lepší definice mě nenapadla a Harrison sebou opět trochu škubl, protože po dlouhé době nemluvení nejspíš netušil, že to ticho znovu přeruším.

,,Do prdele, Liv, nech mě kurva na pokoji! Stala se debilní věc, pak ještě debilnější věc, a teď se ta druhá debilnější věc ještě zhoršuje. Takže na mě nemluv, abych mohl udělat dobrej dojem na tvoje rodiče. Fakt si nechci posrat i tuhle zkurvenou večeři!'' utnul dokonale náš rozhovor a já stačila jen párkrát šokovaně zamrkat. Dobře, mohl to říct sice slušně, ale budu to respektovat.

,,Jak chceš,'' zamumlala jsem, opřela si hlavu o studené sklo okénka a v téhle pozici setrvala, dokud jsme nedorazili k domu mých rodičů.

***

   Harrison zastavil u rodinného domku, kde už to jakž takž znal, protože tu jednou nebo dvakrát byl. Společně jsme vystoupili a zamířili ke vstupním dveřím. Samozřejmě jsme šli kus od sebe, takže to působilo, jako bychom byli jen přátelé. Zazvonila jsem a Harrison si prohrábl vlasy.

Otevřela nám mamka a zářivě se usmála. Nejdříve objala mě a potom dokonce i Harrisona. Ten nahodil přátelský a vřelý úsměv a nechal se pozvat dovnitř. Naše hodina herectví právě začínala.

,,Pojďte se posadit,'' pokynula nám mamka, když jsme si odložili. Prohlédla si mě a zvedla palec nahoru, aby mi naznačila, že jsem se do výběru šatů trefila. ,,Moc ti to sluší, zlatíčko,'' usmála se a celá doslova zářila. Alespoň někdo si všiml. Letmo jsem pohlédla na Harrisona a jeho reakci, ale ten se nechával jen zavést do jídelny a nevšímal si mě.

,,Děkuji, kde je táta, mami?'' zeptala jsem se zmateně, když jsem ho nikde neviděla.

,,Za pár minut tu bude. Z Londýna sem do Manchesteru je to vcelku dálka,'' vysvětlila a odběhla do kuchyně. S Harrisonem jsme zůstali u stolu sami a já k němu váhavě zvedla oči. Mračil se a prohlížel si dřevěný vyřezávaný stůl.

,,Liv! Táta už je tady!'' zavolala mamka z kuchyně. Úlevně jsem si oddechla, protože jsem tak nemusela čelit napjatému tichu mezi mnou a Harrisonem, a šla ho přivítat, i když jsem ho vídala daleko častěji než mamku.

Táta si potřásl s Harrisonem rukou a usadil se do čela stolu. Tváře měl mírně zarudlé a očima nervózně těkal po místnosti.
Mamka přišla za okamžik a na stůl položila velkou pečeni s bramborami. Odmítla veškerou mou pomoc a já věděla, že chce, aby večeře byla perfektní.

Když už jsme konečně všichni seděli a jedli výborné jídlo, začalo obvyklé vyslýchání, což byla ta nejnepříjemnější část večeře. Modlila jsem se, aby se to nějak nepokazilo nebo aby Harry nemluvil nedej bože sprostě, protože to by mamka asi neunesla.

,,Jaké plány do budoucna máš, Harrisone?'' zeptal se ho nejprve tatínek a mě tahle otázka zaujala, protože o takových věcech se mnou Harrison skoro vůbec nemluvil.

,,Baví mě herectví, ale při studiu na Akademii jsem tak nějak pochopil, že to není směr, kterým bych se chtěl vydat. Chci se rozhodně věnovat hraní na klavír, protože už mám pár svých skladeb.
Abych ale řekl pravdu, původně jsem se chtěl stát neurologem, jenomže mě můj otec v téhle cestě nikdy nepodpořil.'' Zaskočilo mi sousto, když domluvil, a zakuckala jsem se. Neurolog? Harrison? Kdy mi o něčem takovém hodlal něco říct?

,,Uhm, vážně? To zní zajímavě. Proč to?'' optala se zaujatě mamka a já se na něj upřeně zadívala, protože ze všech tady mě to zajímalo asi nejvíc.

,,Moje máma zemřela na Multisystémovou atrofii a já se chtěl pokusit lidem s podobnými nemocemi pomáhat, jenomže otec mě poslal na stejnou školu jako bratra, aby mě měl líp pod dozorem,'' odpověděl vážně a já překvapením pootevřela ústa. Za prvé, jsem měla nehorázný vztek na jeho tátu a za druhé, jsem nechápala, proč to říká až teď před mými rodiči.

,,To jsi mi nikdy neřekl,'' vyčetla jsem mu nahlas a Harrison se zarazil. Máma s tátou si vyměnili váhavé pohledy, ale mlčeli.

,,Neptala ses,'' odvětil jednoduše a nastalo chvilkové ticho. Zamračila jsem se, protože to nebyla tak úplně pravda, ale raději jsem to nechala plavat, abych nerozpoutala hádku sama.

,,Neřekl bych do tebe, že se toužíš stát lékařem,'' poznamenal táta a Harrison jeden koutek rtů zvedl pobaveně nahoru.

,,To nikdo. Většina lidí totiž soudí podle zjevu a klepů,'' neodpustil si trochu ostře Harrison a já raději tenhle rozhovor ukončila.

,,Já chci být taky herečkou a skoro nikdo mi to nevěří,'' nadhodila jsem. ,,To je normální, že lidé soudí. Pak toho člověka ale poznají a názor změní, že, tati?'' převedla jsem pozornost na něj a táta s úsměvem kývl.

,,Jistě, zlato. Máš pravdu,'' souhlasil. V duchu jsem se poplácala po rameni, že jsem zvládla začínající spor takhle klidně utnout, a napila se minerálky.

,,Máte to výborný, paní Sparksová,'' pochválil Harrison mámě jídlo a ona se pyšně celá rozzářila.

,,Opravdu? Děkuji ti. Jsem ráda, že Vám chutná.''

Dojedli jsme a přesunuli se do obývacího pokoje. Táta roztopil v krbu, mamka každému nalila skleničku vína a já s Harrisonem jsme se usadili na prostorný gauč, na kterém jsem strávila skoro celé Vánoce, než se mě Harrison uráčil navštívit.

,,To seš ty?'' Zatáhl mě za rukáv a probral mě tak z chvilkového vzpomínaní. Ukázal na trapnou fotku z dětství, kde jsem měla trochu nadváhu, tlustý svetr a hrála na kytaru.

,,Ano, ale je fakt-,''

,,Tys byla oplácaná?'' zněl nevěřícně a pak si mě prohlédl. ,,Vždyť si jak nic!'' Zčervenala jsem, protože něco takového pro mě bylo vždy citlivé téma.

,,Liv byla při těle asi do čtrnácti let, poté zhubla. Chtěl bys vidět její album fotek?'' Mamce se rozjasnil obličej a já se plácla do čela. Jen to ne. Určitě to bude jako v těch kýčovitých zamilovaných filmech, kdy tohle matky běžně dělají.

,,Ale jistě!'' souhlasil se stejným nadšením Harrison a já se na místě propadla, protože tahle jeho herecká role už začínala být přes čáru.

Máma přinesla tlustou vazbu plnou mých hezkých i nehezkých snímků a položila ji doprostřed stolu. Harrison si sedl vedle ní a začal náruživě obracet polepené listy. Bylo vidět, že co chvíli zadržuje smích.

,,To-To má bejt zvíře?'' přeřekl se Harrison a poklepal na fotku, na které jsem objímala Ninu. Nina byla Peruánský naháč. Nepatřila mezi nejhezčí ani nejroztomilejší domácí mazlíčky, ale milovala jsme ji.

,,To je Nina. Fenka, kterou jsme s dědečkem našli v lese,'' řekla jsem smutně.

,,Aha,'' pochopil Harrison. ,,A proč nemá jednu nohu?''

,,Musela si ji chytit do želez. Když jsme ji totiž našli, už kulhala a nohu jí pak museli u veterináře amputovat.'' Zavzpomínala jsem se. ,,Nina byla hrozně chytrá a vděčná za každé pohlazení. Dědeček si ji nechal u sebe.'' Promnula jsem si oči, protože se mi do nich nechtěně nahrnuly slzy. ,,Zemřela před pár lety na stáří,'' zakončila jsem to a mamka si soucitně povzdechla.

,,Nina byla nejšťastnější pes na světě. Poznala opravdovou lásku, kterou jsme jí, hlavně tedy Liv, dali.'' Mamka mě pohladila po ruce a já se vděčně usmála.

,,Páni. Tos mi neřekla,'' podivil se Harrison.

,,Neptal ses,'' oplatila jsem mu jeho nedávný argument a napila se ze skleničky, abych zakryla plachý úsměv.

***

   Když si Harrison doprohlédl celé album, šla jsem mu ukázat svůj pokoj. Růžová postel s nebesy a plyšáky a květinové tapety působily najednou tak moc dětinsky. Okamžitě jsem zrudla, když Harrison vstoupil dovnitř.
Postel byla dost velká pro nás oba, ale představa, že v něčem takovém spím zrovna s ním, byla dost znepokojující.

,,Nebudu ti lhát. Úplně jsem věděl, že takhle tvůj pokoj bude vypadat,'' prohlásil a ruce si dal v bok.

,,Fa-Fakt? A je to špatně?'' vykoktala jsem celá nesvá, že stojí uprostřed mého malého království.

,,Ne, jen je to nezvyklý na dvacetiletou holku.'' Pokrčil rameny a sedl si na matraci. Přisedla jsem si k němu a pohladila růžové povlečení. Mlčeli jsme, dokud jsem ticho neprotrhla svým hlasem já.

,,Už je všechno dobré?'' zeptala jsem se úzkostlivě a Harrisonovi zase ztvrdl výraz, takže jsem své otázky okamžitě litovala.

,,Ne,'' procedil skrze zuby.

,,A proč? Tak mi to konečně řekni, Harrisone!'' pobídla jsem ho už zoufale.

,,Já? A neměla bys mi spíš něco kurva říct ty?'' zvýšil hlas. ,,Furt, že k sobě máme bejt upřímný, a ty se ani nepochlubíš, že jdeš na rande s tím zkurvencem Adamem!'' vyprskl naštvaně. Zbledla jsem. Takže to ví.

,,To není rande!'' bránila jsem se. ,,Alespoň pro mě ne! Já mu jen odsouhlasila, že s ním půjdu ven jako kamarádka,'' vysvětlila jsem Harrisonovi okamžitě.

,,Jo? Tak proč ten kokot tolik jásal?! Hovno jako kamarádi! A já jenom čekal, až mi to aspoň vyklopíš. Tos mu nemohla říct-''

,,Co, Harrisone? Že s tebou chodím?'' skočila jsem mu do řeči a on se zasekl v pohybu. ,,To zjevně asi ne, když to sám nechceš!'' připomněla jsem mu ostře.

,,Možná je načase to vypustit do světa,'' zasyčel a já polkla.

,,Vážně?'' V mém hlase byly znatelné stopy doufání.

,,Jo, mně už je to u prdele. Vždyť stejně o nic nejde.'' Zatvářila jsem se ublíženě a Harrison dal oči v sloup. ,,Víš, jak to myslím, do hajzlu,'' zanadával a jednou rukou máchl tak prudce, že jsem od něj v obraně odskočila.

,,A co mám Adamovi tedy zítra říct? Už jsem mu to odsouhlasila.'' Zoufale jsem si prohrábla vlasy a zase se v klidu usadila.

,,Jdi tam. Já tam přijdu taky, ztropím scénu a pak půjdem domů,'' řekl jednoduše, avšak jeho návrh se mi moc nelíbil, a tak jsem se nesouhlasně zakabonila.

,,Ale-''

,,Žádný ale, prostě mě aspoň jednou poslechni, když už mi nedokážeš říct pravdu!'' přerušil mě ostře a tím mě dopálil.

,,Že to říkáš zrovna ty, Harrisone!'' odfrkla jsem si a on strnul. Výraz ve tváři se mu vyhladil a najednou působil skoro zranitelně.

,,Jak to myslíš?'' šeptl a nahlas polkl, až mu z toho nadskočil ohryzek.

,,No, třeba dneska u té večeře. To s tou neurologií.'' Zmateně jsem zakmitala řasami a Harrison si tiše oddechl, což mě udivilo ještě víc. Vstal a dál to řešit zjevně nehodlal. ,,To je podstatné, myslela jsem, že jsem pro tebe člověk, kterému se budeš svěřovat. Neříkáš mi skoro nic!'' vyčetla jsem mu ublíženě.

,,A co chceš furt slyšet?!'' Prudce se ke mně otočil. ,,Chceš slyšet, jak moc mi chybí máma, a proto nedokážu namalovat ani podělanou tečku na plátno? Chceš mě litovat, protože sedm let trpěla a já to nevěděl? Nevšimnul jsem si, že špatně chodí, ignoroval jsem, že mě někdy nepoznává, že se motá a že pak, když mi ten důvod řekla, jsem si všechno uvědomil?
Pohybovala se pomaleji a pomaleji. Třásla se, zapomínala a pomalu se mi ztrácela před očima. Chceš slyšet, jak na sračky jsem byl? Že kvůli tomu jsem se na všechno ve svým životě vysral?!'' Harrison už skoro křičel a mně se hrnuly slzy do očí, protože jsem před sebou viděla malého bezbranného kluka, co se několik let vinil za smrt své matky.
,,Nerad mluvím o svým životě z jedinýho prostýho důvodu. Byl to tak zkurvenej život, že to snad už ani víc nejde. Pomalu si ho začínám užívat a můžeš za to zjevně ty, tak na mě do prdele netlač!'' Zatnul pěsti a já se odsunula o kus dál, protože mě vyděsil.

,,Já vím, že jsi trpěl, Harrisone. Já to přeci vím! Ale nechci po tobě upřímnost jen proto, aby si trpěl ještě víc, ale proto, že ti chci pomoct. Dostaneš to ze sebe a bude ti lépe, opravdu,'' utěšovala jsem ho, ale hlas mě zradil a já nahlas vzlykla. ,,Já ti nechci ubližovat, vždyť pro mě tolik znamenáš, Harrisone.'' Hlavu jsem si dala do dlaní a rozplakala se. Proč musím neustále brečet? Měla bych ty slzy víc šetřit, ale v takových situacích je držet nešlo. Trápilo mě, že si Harrison myslí, že mu tím chci záměrně ubližovat.

Silné paže si mě za moment vtáhly do náručí a měkké rty se mi obtiskly na čelo. Nechala jsem se Harrisonem kolébat, jako by mi bylo sedm, a tiskla se k němu, protože jsem se bála, že mě opustí. Že zmizí ve svém autě, nechá mě tu a odjede daleko, aby nemusel čelit dalším rozhovorům se mnou.

,,Promiň,'' omluvil se mi a já se zprudka nadechla, abych nabrala trochu čerstvého kyslíku.

,,Ne, ty promiň. Já jsem opravdu nechtěla.'' Zabořila jsem mu hlavu hluboko do hrudi a rozbrečela se nanovo.

,,Jiskřičko, tohle mi nedělej.'' Slábl mu hlas. Věděla jsem, že on plakat nedokáže, ale tenhle tón byl daleko víc bolestný než jen par kapek slané vody.

A tak jsme tam tak seděli na mém dětinském povlečení, houpali se ze strany na stranu a tiskli se k sobě tak těsně, že jsme pomalu až ztráceli dech.
A já tehdy měla stoprocentně jasno. Úplně jasno v tom, co k Harrisonovi cítím. Protože... Já už si nedokázala představit, že bychom se my dva rozdělili. Že bych ho měla nedej bože ztratit.
A i když on to nikdy nemohl cítit tak jako já, nehodlala jsem to před sama sebou tajit.

Zamilovala jsem se do Harrisona Samuelse.