,,Chci jít taky!'' doprošovala jsem se a založila si ruce popuzeně na prsou. Věděla jsem, že mám jít zítra do školy a že nejspíš nevstanu, ale potřebovala jsem u toho prostě být, protože jsem tušila, že Harry by mohl něco nepěkného provést. Ať už Adamovi nebo někomu jinému.

,,Už jsem, do prdele, řekl, že ne!'' zvýšil hlas a já nasupeně vystrčila dolní ret dopředu a probodla ho jedovatým pohledem.

,,Proč ne?'' dožadovala jsem se rozumného vysvětlení, ale Harrison zarytě mlčel. Nejspíš si vymýšlel nějakou vhodnou výmluvu, kterou by mě donutil zůstat a nechodit s nimi, ale já byla pevně rozhodnuta vyrazit také.

,,Protože by sis stejně všímala jenom toho idiota a na mě by ses ani nepodívala!'' vyhrkl pobouřeně a ke svému překvapení jsem poznala, že mluví pravdu. Zamrkala jsem a pročísla si nervózně vlasy.

,,Ty si vážně myslíš, že Adam je pro mě důležitější než ty, když ho znám sotva den? Harrisone Samuelsi, jsi až přehnaně žárlivý, nemyslíš?!'' vyjela jsem na něj dotčeně, protože mě zjištění, že na to třeba jen trochu pomyslel, neskutečně rozhořčilo.

,,Já nežárlím, kurva! Já jen nesnesu, když tě vidím s někým jiným než se mnou!'' Ubránila jsem se potěšenému úsměvu, protože v tuhle chvíli mi Harrison opravdu ukázal, jak mu na mně záleží. To, že je žárlení úplně ten samý pojem, jsem mu raději nesdělila, protože by mohl ztropit další scénu.

,,Harrisone,'' šeptla jsem směrem k němu už mírnějším tónem a obmotala mu ruce kolem krku. Musela jsem si stoupnout na špičky, abych se přiblížila jeho rtům. Vlepila jsem mu malou pusu a pak se usmála. ,,Slibuji, že s Adamem nebudu koketovat, pokud si myslíš, že jsem to doteď dělala, ale na oplátku mě vezmi s sebou.'' Roztomile jsem zakmitala dlouhými řasami a Harrison zatajil dech. ,,Prosím.'' Líbla jsem ho do koutku úst a pohladila ho po ostře řezané čelisti. Harrison si povzdechl, ale kývl na souhlas.

,,Fajn, ale pak dostanu odměnu,'' navrhl a hned nato se vyzývavě ušklíbl. Mně zašimralo v podbřišku, zčervenala jsem a se sklopenou hlavou mu nesměle dala svůj souhlas. ,,Tak pojď.'' Chytl mě za ruku a zavedl ke schodům. Tam mě naposledy letmo políbil a pak jsme v bezpečné vzdálenosti od sebe sešli dolů.

Kluci už čekali v chodbě a o něčem horečně diskutovali. Já si odkašlala a oni mi věnovali tázavé pohledy.

,,Ty jdeš jako taky, jo?'' otázal se pochybovačně Trevis a já sebevědomě přikývla. ,,V Dacanovým koutu to ale není pro ženský. Kór pro takový, jako seš ty, Liv,'' upozornil mě na to omluvným tónem, ale než jsem mu stihla odporovat, Harrison směrem k Trevisovi něco tiše zavrčel a tím mu naznačil, že to rozhodně nemá dál komentovat.

,,Do auta se ale nevejdem, Harrisone,'' namítl zase Clay. Harrison si oblékl svou koženou bundu s názvem spolku a zamračil se.

,,Každej si vezme svoje auto, já ji svezu,'' zakončil tenhle rozhovor a nehodlal o tom dál diskutovat. Poslušně jsem ho následovala k jeho černému sporťáku a bezpečně se připoutala.

,,Co je to to Dacan?'' zeptala jsem se ho, když nastartoval a natočil se tělem dozadu, aby zkontroloval, jak je na tom zadní část vozidla.

,,Něco jako vagabund, lump, rošťák, to máš fuk. Většinou se tam pořádaj malý závody, nebo se tam trénuje na Go car fest,'' vysvětlil mi zběžně a vyjel směrem k silnici.

,,Aha, a proč tam jedeme?'' vyptávala jsem se dál, i když mi to v podstatě bylo jasné, jen jsem nejspíš doufala, že se mýlím. Harrison se na mě podíval stylem nedělej-že-to-nevíš a já na sucho polkla. ,,Prosím, řekni mi, že nepojedeš,'' zašeptala jsem roztřeseně a vložila do celé té prosby naléhavost.

,,Jasně, že jo! Musím toho blbce vyzkoušet a ježdění je nejlepší způsob. Pokud mu to pude, může do spolku, pokud ne, vychutnám si jeho odchod.'' Zlověstně se zašklebil, ale můj výraz zůstal netečný.

,,Já ale nechci, abys jezdil,'' sdělila jsem mu upřímně a on protočil očima, jako by ho ta má starost o něj snad otravovala.

,,Olivie,'' vzdychl otráveně. ,,O tom jsme už mluvili. Jezdím víc než jen dobře, tak co máš kurva za-,''

,,Co mám za problém?'' skočila jsem mu do řeči nevěřícně. ,,Co?'' zopakovala jsem ještě popuzeněji. ,,Bojím se o tvůj život, ty chytráku, to mám za problém! Protože mi na tobě záleží a logicky o tebe nechci přijít!'' zvýšila jsem hlas a naštvaně se zadívala z okna, za kterým už padla tma. On snad nikdy nepochopí, že by se o něj mohl někdo bát.

,,To ne,'' zavrtěl hlavou. ,,To nemyslíš vážně.'' Než se jsem se na něj stačila zase rozkřičet, prudce zabrzdí a vystoupí z auta. Vystrašeně jsem se za ním dívala a pomalu otevřela dveře. Angel a ostatní zaparkovali hned za námi a zmateně sledovali Harrisona, který k nim rychle kráčel.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a do nosu mě udeřil zápach z kanálu a levného alkoholu. S odporem jsem jej nakrčila a usoudila, že jsme nejspíš na místě.

,,No konečně, Samuelsi, myslel jsem, že už nedorazíte!'' ozval se náhle Adamův přívětivý hlas. Stál opřený o cihlovou zeď, na hlavě měl kapuci a za svitu pouličních lamp mu jeho bílý upřímný úsměv přímo zářil.

,,Já chodím vždycky pozdě, to si zvykej!'' odbyl ho ne moc mile Harrison. ,,A teď, proč jsme tady.'' Natáhl ruku směrem k Angelovi a naznačil mu, aby mu cosi podal. Angel to ihned pochopil a hodil Harrisonovi do ruky klíče od auta. ,,Každej správnej člen musí umět řídit. Odsud, pod Železnej most a zpátky. Když se mi tvoje jízda bude líbit, seš přijatej.'' Dál to nekomentoval, hodil klíče ledabyle Adamovi, který je jen tak tak chytil, a vrátil se ke svému černému autu. S hrůzou v očích jsem se za ním dívala a modlila se, aby to nedopadlo nějak špatně, i když jsem věděla, jak dobrý řidič Harrison je.

,,A co je výhra?'' zavolal za ním Adam vyzývavě a Harry se ušklíbl.

,,Vyber si!'' Rozmáchl kolem sebe jednou paží a Adam se zamyslel. Pak se podíval na mě, usmál se a já rázem zrudla.

,,Co takhle políbení tady od Liv?'' zeptal se mým směrem bez ostychu a já panicky vykoktala něco nesouhlasného.

,,To kurva ne!'' zahřměl Harrison na celý rozlehlý plac a všichni přítomní se na něj nechápavě zadívali. Ostatní hlavně proto, že nerozuměli jeho rozčílení, ale já kvůli obavě, že má snad strach z prohry. Harrison přeci v závodech nikdy neprohrával. Ani v ničem jiném, troufla bych si říct.

,,Proč?'' reagoval posměšně Adam, jako by z něj snad chtěl vymáčknout, jak blízký vztah se mnou Harrison má.

,,Protože,'' Harrison si něco rychle v hlavě vymýšlel, aby neprozradil nic, co by mohlo ohrozit jeho postavení. ,,Protože tohle není výhra!'' Ukázal na mě a já protočila očima, jelikož jsme zase byli ve fázi, kdy si ze mě dělá jen fackovacího panáka. ,,Já se zásadně nelíbám a tahle šprtka líbá maximálně tak obaly knih. Vymysli si něco jinýho cestou, teď kurva jedem!'' zavelel a zapadl do auta.

,,Škoda no, už jsem se těšil,'' mrkl na mě a lišácky se zazubil. ,,Liv? Drž mi palce.'' Rozběhl se k Angelově autu a já se modlila za oba dva, aby dobře dojeli, i když důležitější byl pro mě samozřejmě život Harrison.

Ten se svým černým Porschem 918 zajel k provizornímu startu a Adam nadšeně pohladil kapotu žlutého Fordu GT. Angel si nervózně začal okusovat nehty a dal Adamovi jasně najevo, že mu má dát na jeho nového miláčka pozor. Bylo to krásné auto, ale Harrisonovo Porsche bylo nepřekonatelné. Odehrálo se v něm totiž spousty věcí.

Oba dva si zkusili síly motoru a Adam nadšeně vykřikl nějaké slovo, které mi nebylo známé. Určitě patřilo do nějakého pouličního slangu.

,,Někdo to musí odstartovat,'' prohlásil Clay a pohlédl na mě. ,,Liv, jdi mezi ně, prosím.'' Namířil prstem k mezeře mezi dvěma auty a já na něj vykulila zděšeně oči.

,,Ne! Já se k tomu nepřiblížím!'' řekla jsem dost důrazně a ruce dala v obraném gestu před sebe. ,,Mohla bych se ušpinit a taky nemám ráda hlasité zvuky motoru a-,''

,,No ták, nikdo jinej to udělat nemůže. Vždycky to dělaj holky, je to starý pravidlo,'' přemlouval mě Angel a já si povzdechla, protože jsem věděla, že je neobměkčím. Došourala jsem se poraženecky těsně před obě auta a dávala si dobrý pozor, abych stála přesně v jejich mezeře.

Harrison se na mě povzbudivě usmál, čímž se mě snažil ujistit, že budu v pořádku, a Adam si provokativně přejel jazykem přes bílý chrup. Zrudla jsem až po kořínky svých hnědých vlasů a ani na jednoho se pro jistotu nedívala.

,,Fajn, teď zvedni ruce nahoru,'' nabádal mě Clay a já ho poslechla. ,,Až ti řeknu, začneš si pro sebe tiše odpočítávat od deseti až po nulu. Jakmile budeš na konci, prudce připažíš, ano?'' poroučel mi Clay a já ho poslouchala s malým zděšením. Co se stane, když to zkazím? Problesklo mi hlavou, ale na to už mi ani mé vnitřní já nestihlo odpovědět. ,,Teď!'' křikl Clay a já začala koktavě odpočítávat.

,,Nula,'' šeptla jsem si pro sebe a prudce přitáhla paže k bokům. Obě auta hlasitě vystartovala a mou drobnou postavu uprostřed minula.

Ohlédla jsem se za nimi a silně se kousla do rtu. Prosím, Harrisone, vrať se mi v pořádku.
V dálce jsem zaslechla ještě zlověstné vrčení obou drahých motorů, které směřovalo na Železný most. Neměla jsem potuchy, kde to bylo, ale doufala jsem, že to tam není příliš nebezpečné.
Vrátila jsem se zpět ke klukům a snažila se na sobě nedat znát, že se o Harrisona opravdu bojím.

,,Neboj, Liv, Harrison se ti vrátí. Nebo spíš stojíš o Adama?'' poškleboval se mi Angel a já koulela očima, protože jeho dětské řečičky mi teď akorát tak scházely.

,,Neprovokuj, Angele! Harrison tě může slyšet,'' upozornil ho Clay ostře a já nechápavě pozvedla jedno obočí. Nenápadně mi naznačil, že si z něj střílí, ale i tak to Angela na nějakou dobu umlčelo.

Dlouho se nic nedělo. Já stále nervózně přešlapovala na místě, zatímco kluci si zapalovali jednu cigaretu za druhou a koukali při tom znuděně do svých mobilů.
Zadívala jsem se na nebe, na kterém bylo vidět jen málo hvězd kvůli smogu, a pozorovala právě letící letadlo. Směřovalo někam na západ, takže asi do Ameriky, kam jsem se vždycky chtěla podívat, a proplétalo se mezi třpytkami na obloze

,,Už je slyším,'' zvolal Trevis, který se vyhoupl na posprejovanou zídku opodál. Rozbušilo se mi srdce radostí, protože zbýval už jen kousek, ale i tak jsem byla stále napnutá a celá nervózní. ,,Vidim je!'' Trevis si z ruky si udělal provizorní dalekohled a dále nás informoval o situaci: ,,Adam je první a Harrison těsně za ním,'' oznámil neutrálním tónem a já se tomu podivila, protože nebylo přeci možné, aby Harrison prohrál.

,,Klid, znáte Harrisonovu taktiku,'' ukonejšil naše rozpaky Angel s malým úsměvem na rtech a já pak už obě auta konečně zahlédla.

Adam se vítězně zubil z okýnka, protože ještě netušil, jaký strhující závěr si pro něj Harrison nejspíš připravil. Ten hned šlápl na plyn a v momentě, kdy to Adam nejméně čekal, ho pohotově předjel. Prosvištěl pomyslným cílem a elegantně stočil volant doleva. Adam projel čárou jako druhý a z auta vystoupil zcela ohromený. Harrison k němu natáhl ruku, ve tváři sebevědomý výraz, a v několika větách zhodnotil jeho slušný výkon. Poté se oba odebrali k nám a Harrison se na mě nenápadně uculil.

,,Krásná jízda, jako vždy, Harrisone,'' složil mu poklonu ihned Angel. Harrison svou radost z vítězství nechtěl dávat úplně najevo, ale poznala jsem, že je rád a že je teď jeho ego skoro na té nejvyšší úrovni.

,,Děkuju, podle mýho názoru si nebyl špatnej. Jen se zbytečně moc brzo raduješ z vedení. Beru tě do Picta fiver, ale zkus si to u mě třeba jen jednou nějak posrat a letíš!'' vmetl Harrison Adamovi s veškerou upřímností do tváře a ten v odpovědi pouze párkrát zamrkal.

,,Fajn, díky,'' vypravil ze sebe vděčně a zároveň zklamaně. Asi čekal, že porazí šampiona Go Car Festu, ale na toho neměl nikdo. A pokud ano, tak se ještě neukázal.

,,Tady máš bundu. Zbytek ti řekne Clay.'' Harrison mu hodil do rukou Dustinovu bývalou koženou bundu, asi tak stejně přátelsky jako předtím klíče, a tím se s ním prozatím rozloučil. Na mě hvízdl a já ho poslušně následovala.

,,Mějte se, kluci.'' Mávla jsem jim na rozloučenou. Oni to po mně zopakovali a Adam přidal dokonce jemné pousmání.

Sedla jsem si vedle Harrisona, který beze slova nastartoval a vyrazil. Vypadal, že nad něčím hluboce přemýšlí, a tak, i když jsem měla spousty otázek, jsem se ho na nic raději neptala. Dívala jsem se z okénka a opřela si hlavu o sedačku za mnou.

,,Nemám ho rád,'' promluvil po chvíli Harrison. Vědoucně jsem se na něj otočila a vyčkávala, co mi k tomu řekne dál. ,,Bere mi něco, co je moje,'' ujasnil prudčeji, a i když se mi nelíbilo, že o mně mluví jako o věci, byla jsem ráda, že to aspoň nahlas přizná.

,,Ale on ti mě nebere, Harrisone. To bych tady teď nebyla přeci s tebou.'' Chytla jsem ho za ruku a políbila ho na její hřbet. Harrison na chvíli ztuhl, ale pak se uvolnil a přivřel víčka. ,,Jsi přeci můj přítel, Harrisone. Věř mi,'' zamumlala jsem sotva slyšitelně a položila si naše spojené ruce do klína.

***

Harrison mě dovezl ke kampusu a natáhl se pro polibek na rozloučenou. Vystoupila jsem a ohlédla se za sebe. Přemítala jsem, jestli ho nemám pozvat k sobě, protože teď jsem na pokoji byla sama, ale nakonec jsem to zavrhla, protože toho pro dnešek už bylo dost.

,,Zítra chci tu odměnu, Olivie,'' houkl na mě škádlivým tónem a zase mi zmizel z dohledu.

Pomalu jsem se ploužila ke svému pokoji, přemýšlela nad dneškem a unaveně si povzdechla. Pak jsem se ale zastavila na místě, když jsem spatřila spícího Edwarda opřeného o mé dveře, se zakloněnou hlavou a pootevřenými ústy. Nejspíš tu usnul při dlouhém čekání na mě, chudáček.

,,Edwarde.'' Pohladila jsem ho něžně po rameni a on se s trhnutím probudil. Odskočila jsem leknutím a pomohla mu vstát. ,,Co tu děláš?'' zeptala jsem se zmateně a on kývl hlavou ke dveřím, čímž mi naznačil, že to nechce probírat zrovna na chodbě.

Vešli jámě tedy dovnitř a já si sundala všechny přebytečné vrstvy, v kterých mi bylo až moc teplo. Jen v tričku a džínách jsem se posadila na postel a Edward mě následoval. Zvědavě jsem se na něj usmál, ale jeho tvář zůstávala bez výrazu.

,,Tak, o co jde?'' otázala jsem se jej a on sklopil zrak ke svým velkým dlaním. Chvíli bylo ticho a já ani nedoufala, že by mohl začít, protože se choval opravdu divně, ale pak konečně spustil:

,,Myslel jsem, že to zvládnu. Že když se budu usmívat, dělat, že pro mě už neznamenáš to, co dřív, tak to bude v pohodě. Chtěl jsem se smířit s tím, že budeš mít jednoduše radši Harrisona,'' začal hned a já na sucho polkla. ,,Ale teď, když vidím, že to mezi Vámi nikam nevede, chci o tebe začít bojovat, Liv. Moje city k tobě se nezměnily. Dovol mi to, prosím,'' řekl naléhavě a chytl mě za třesoucí se ruku. ,,Dovol mi tě milovat, Liv. Slibuju, že tě nezklamu. Že při tobě budu stát a že pro mě budeš tím nejdůležitějším člověkem. Staň se mou dívkou, Liv!''

Znáte ten pocit, kdy se ocitnete v naprosto zoufalé situaci, kdy nevíte, co dělat, protože nechcete nikomu ublížit? A jen na toho člověka zíráte, neschopni slova, a přejete si být úplně někde jinde?
Právě teď jsem se tak cítila já. Dolehlo to na mě. To, že jsem byla s Harrisonem, a nikdo to nevěděl. Že jsem nebyla sto říct to Edwardovi, protože to byl můj nejlepší přítel, který se do mě jednou zamiloval, a já mu nechtěla znovu ublížit.

Nechápala jsem, proč mě najednou chtělo tolik kluků. Proč o mě stál největší lajdák školy, proč mě miloval Edward a proč se mnou flirtoval zcela nový neznámý kluk. Nejraději bych teď byla sama, ležela v posteli a cpala se karamelovou zmrzlinou.

A tak jsem se rozbrečela...

Přišlo mi to jako nejrozumnější řešení. Dala jsem si hlavu do dlaní a nahlas se rozvzlykala. Edward si mě, nejspíš celý zaskočený, přitáhl do náručí a bez jediného slova mě kolébal. Opřel si hlavu o tu mou, a jen mě pevně držel. Byla jsem mu vděčná za jeho reakci a obmotala mu okolo krku ruce.

,,Promiň, Ede. Prosím tě, promiň mi to,'' kuňkala jsem a máčela mu jeho hnědý svetr slzami.

,,To nic,'' šeptal mi chlácholivě do vlasů.

,,Já bych si přála, aby vše mohlo být jednoduší. Přála bych si milovat jen jednoho člověka a nemuset se stále rozhodovat. Jeden mě chce vlastnit, a i když mi nikdy neřekl to, co ty, vím, že pro něj znamenám moc. Ty mi chceš snést modré z nebe, ale já si to nezasloužím!'' sypala jsem ze sebe a zcela si neuvědomovala, jak důvěrná slova mu tu právě povídám.

V tom se otevřely dveře a já se odlepila od Edwarda. Co by to bylo za den, kdyby se ještě totálně nepokazil?

,,Co. To. Kurva. Je?!'' procedil pomalu skrze zuby Harrison, v ruce držel nějaký balíček, kterým teď mrští do kouta, a vrhl se přímo na Edwarda. ,,Co jsem ti říkal, debile?! Co jsem ti, do prdele, říkal?'' Edward uskočil, ale stejně se nevyhnul Harrisonově silné ráně do obličeje.

,,DOST!'' zastavila jsem začínající rvačku. ,,Prosím, dost!'' vzlykla jsem zoufale. Harrison se nasupeně narovnal a od Edwarda se odtáhl. Zaměřil svou pozornost na mě a já zavřela raději dveře a celá roztřesená se objala oběma rukama.

,,Musíte se pořád rvát kvůli mně? Musíte?! Protože já už toho mám dost! Oba dva se smiřte s tím, že můžu být jen s jedním, a-''

,,A to jsem kurva že já, Livie!'' skočil mi Harrison rozčíleně do řeči a Edward se zamračil.

,,Co? Já myslel, že to skončilo!'' vložil se do hádky samozřejmě taky a tím to celé ještě zhoršil.

,,Jen mu to řekni, Olivie! Řekni mu, kdo jsem!'' vyzval mě přísně Harrison a já se se slzami v očích podívala na zmateného Edwarda. Vyčkávavě na mě hleděl, pěsti zatnuté a po čele se mu pnula hluboká vráska, protože mu zjevně docházelo, o co jde.

,,Harrison,'' nadechla jsem se. ,,Harrison je už od prosince můj přítel,'' objasnila jsem a oba si s váháním prohlédla. Bylo ticho. Srdce mi nahlas tlouklo, dech se mi zrychloval a vsadila bych se, že jsem nebyla jediná. Edward odevzdaně pokýval hlavou. Ironicky se nad tím uchechtl a pak se na mě naposledy zahleděl.

,,Děkuju ti. Děkuju, že už to vím.'' Vystřelil z pokoje a nechal nás tam s Harrisonem stát samotné. Zaskočilo mě, že nic víc mi k tomu neřekl. Očekávala jsem řev a výčitky a ne tak rychlý úprk.

,,Edwarde! Edwarde, počkej!'' Rozběhla jsem se za ním a on se pomalu otočil čelem ke mně. Oči měl zarudlé, rty těsně semknuté k sobě a hruď se mu nadzvedala v nepravidelných intervalech.

,,Já jsem ti věřil, Liv. Věřil jsem, že to pro tentokrát myslíš vážně.'' Zmizel ve svém pokoji a zamkl za sebou dveře, čímž mi naznačil, že opravdu nestojí o mou přítomnost. Nenáviděla jsem se za to, že jsem mu opět ublížila.

Doploužila jsem se zpátky do svého pokoje a podívala se na Harrisona, který seděl na mé posteli. Kloubky měl na jedné ruce nehezky odřené a tvářil se naštvaně. Zavrtěla jsem vyčerpaně hlavou a sedla si na židli u stolu. Podepřela jsem si tvář jednou rukou a tu druhou nechala volně viset podél těla.

,,Je mi líto, že se to takhle zvrtlo,'' řekl k mému překvapení sklesle a já pokrčila rameny. Však jsem jen přišla o člověka, u kterého jsem si byla jistá, že mě miluje a že by tu pro mě mohl být napořád.

,,Já jsem si vybrala, Harrisone. Je to moje chyba, ne tvoje,'' zašeptala jsem a promnula si oči, které mě začínaly nepříjemně pálit.

Byla to pravda, protože když jsem Harrisonovi kývla na náš vztah, věděla jsem, jaké to ponese následky. Kdybych si předtím zvolila Edwarda, mělo by to následky určitě menší, pokud vůbec nějaké. Mohla bych se za to vinit donekonečna, ale stejně bych tím nic nezměnila. Edward a já jsme podle všeho patřili k sobě, aspoň mi to naznačovalo po celou dobu okolí. Oba zapálení do učení, vášniví umělci a se stejným smyslem pro humor. Když jsem byla ale s ním, hledala jsem v něm Harrisona, který ve mně dokázal vyvolat zvláštní vzrušení i pocit, že jsem krásná. A ten se mi zatraceně líbil.
V Harrisonovi jsem zase naopak vyhledávala Edwarda, s kterým jsem se vždy cítila tak nějak jistá. Jako by mě nic nemohlo překvapit.

Možná, že jsem milovala oba, a možná, že ani jednoho, protože jsem doposud lásku nezažila. To mi ale moc pravděpodobně neznělo.

Příští den ještě Edward odjel. Nevím kam, nevím proč, i když jsem za to vinila hlavně samu sebe, ale vím, za jakým účelem. Jediné, co mi totiž zbylo, byl jeho dopis na rozloučenou, kde mi vše tak nějak částečně vysvětlil. Začaly dva měsíce bez mého jediného přítele a změnilo se toho za tu dobu opravdu moc.