Dala jsem mu facku. Křičela jsem na něj. Křičela jsem na něj a lidé si mysleli, že je to součást scénky. Ponížil mě. Rozbrečel mě. Zhnusil se mi.

Otevřela jsem dveře od svého pokoje a lehla si na svou postel. Opravdu jsem ho nenáviděla. Myslela jsem si, že bychom spolu mohli alespoň trochu vycházet, ale aby na mě řval a říkal mi takové věci, tak to jsem o to ''přátelství'' s ním opravdu nestála.

Setřela jsem si slzy a došla ke stolu, na kterém ležel diář od Harrisona. Naštvaně jsem ho rozevřela a nalistovala čistě bílou stránku na konci. Chtěla jsem si ten vztek vybít alespoň takhle.

Harrison Samuels

  Štve mě jeho arogantní postoj a neustálé připomínky na mou osobu. To, jak se vždycky povýšeně napřímí a probodne mě tím svým pronikavým zeleným pohledem. Nemám ráda jeho povahu, protože ventiluje do světa, že si může dovolit všechno. Nemám ráda celého Harrisona Samuelse, až na jednu malou část. Tu, v které má uschované vzpomínky na svou matku. Jedině tyhle vzpomínky z něj dělají člověka, jinak je to ztracený případ. Chtěla jsem mu pomoci, ale teď už vím, že to u něj nejde. On už takovýmto člověkem zůstane a nakonec bude litovat dne, kdy mi řekl ta hrozná slova. Kdy mě ponížil, i když si všichni mysleli, že je to jen v rámci divadelní scénky.

Harrison Samuels je nevypočitatelný, pyšný sobec, který nechápe, že lidé mají také city.
Nedokáže být empatický ani ohleduplný k okolí. Je úplně lhostejný a slepý vůči všem. Harrison Samuels má ledové srdce, které je tvrdší než diamant. Nenávidím ho. Nenávidím ho hned z několika důvodů!  A jeden z nich je, že se mi permanentně plete do života...

Zaklapla jsem diář a ztěžka vydechla. Připadala jsem si tady na škole jako úplně někdo jiný. Nekontrolovala jsem své vyjadřování a rozčílila se tak snadno. A za to mohl jedině on.
Kromě Edwarda a Emmy a pár lidí z Normalis jsem nepotkala nikoho, s kým bych si mohla rozumět. Kdyby mě pan učitel Watkinson nedal do dvojice s Harrisonem, všechno by bylo jednoduší a úplně jinak. Mohli jsme spolu vycházet a ne se zase pohádat.

Tentokrát jsem s ním ale nadobro skončila. Moje přátelství si rozhodně nezasloužil.

***

   Dnes jsem opět vstala dříve než zazvonil budík a protočila oči pobaveně nad tím, v jaké poloze se nacházela Emma. Hlava jí visela z postele a nohy měla opřené o pelest. Zaplula jsem do naší malé koupelny a provedla ranní hygienu.

Na Emmu jsem se rozhodla nečekat, protože byla v říši snů a do začátku vyučování měla ještě hodinu. Chtěla jsem být chvíli sama, a tak jsem se vydala směrem k vrbě.
Sedla jsem si na dřevěnou lavičku a sledovala východ slunce. V ruce jsem třímala svůj mobil a povzbuzovala se k tomu, abych zavolala mamce. Vytočila jsem její číslo a po prvním zapípání ho zvedla. To bylo pro mamku typické. Mobil měla vždy u sebe a nebylo možné se jí nedovolat.

,,Mami?'' hlesla jsem.

,,Oh, Liv, to je dost, že mi konečně voláš!'' zvolala až příliš nadšeně a bylo slyšet, jak si do rychlovarné konvice nalévá vodu.

,,Jo, mami, neměla jsem moc čas-'' začala jsem se vymlouvat, ale mamka mě přerušila. Neodvážila jsem se ji upozorňovat na to, že mi skáče do řeči.

,,Co jsem ti říkala o používání slova jo? My odsouhlasujeme jedině slovíčkem ano. Pamatuj si to už!'' poučila mě naprostou zbytečností a já si povzdechla. Možná měli ostatní pravdu. Možná jsem byla až příliš slušná.

,,Promiň, mami, už se to nestane,'' omluvila jsem se a převedla řeč jinam. ,,Já... stýská se mi.''

,,Ale to mně taky, Liv. Jak se ti tam zatím líbí?'' vyptávala se ihned.

,,Je to tu pěkné, jen... moc tu nezapadám,'' posmutněla jsem a mamka přestala přelívat vodu. ,,Jsem tak rozdílná, mami. Jeden kluk mi řekl, že jsem posedlá kontrolou a vypadám jako malá šedá myš, co moc krásy nepobrala. Je to pravda, mami? Opravdu jsem tak... ošklivá?''

,,Jaký člověk ti mohl říct něco takového? Já si na něj posvítím! Samozřejmě, že nejsi ošklivá! Jsi krásná, vždyť se na sebe podívej. Ty husté vlasy, krásná postava a vzorné vychování! Jen ti tam závidí! A jak se jmenuje ten kluk?'' mluvila mírně rozčíleně mamka.

,,No..., mami, to je jedno...'' snažila jsem se z toho vykroutit, ale proti ní jsem neměla žádné slovo.

,,Olivie Sparksová, nechtěj, abych si proto jméno dojela až k tobě!'' pohrozila mi a já na sucho polkla. Tohle nebylo dobré.

,,Harrison. Harrison Samuels,'' zašeptala jsem a mamka si pro sebe pohoršeně mlaskla.

,,O jednom Samuelsovi jsem slyšela. Ale jen jako o bohatém a úspěšném muži, čili nechápu, jak by ti mohl jeho syn-''

,,Jsou dva, mami. Jeden se jmenuje Edward a ten je moc milý i chytrý. Spřátelili jsme se, ale jeho bratr je úplný opak!'' skočila jsem jí do řeči a uvědomila si to až pak.

,,No, dobře. Příště mi ale neskákej do řeči!'' napomenula mě přísně, přestože ona udělala to samé.

,,Ano, promiň. Hlavně to nech být! Slib mi to!'' řekla jsem důrazně a mamka mě ujistila, že vše bude v pořádku. Rozloučily jsme se a já znaveně vydechla. Vážně se téhle osobě tak podobám?

,,Liv, co tu děláš?'' ozval se za mnou Edwardův hlas. Leknutím jsem nadskočila, protože mě jeho příchod překvapil.

,,Já, ech, vyděsil si mě,'' dostala jsem ze sebe a zasmála se spolu s ním.

,,Promiň, příště se ohlásím,'' omluvil se a posadil se vedle mě.

,,Jen jsem volala s mamkou a přemýšlela,'' odpověděla jsem opožděně na jeho otázku. ,,A co tu děláš ty?''

,,Přišel jsem se tě na něco zeptat,'' začal váhavě, a tak jsem ho úsměvem pobídla, aby pokračoval. ,,Napadlo mě, jestli by si na ten Halloweenský ples nechtěla jít se mnou?'' Musela jsem se nad jeho nervozitou pousmát.

,,Ráda, Edwarde,'' přijala jsem jeho návrh. ,,Jen... nikdy jsem na plese nebyla, takže respektuj mé chování, prosím.'' Edward se rozzářil a vzal mě za ruku.

,,V pořádku! Jsem rád, že půjdeš,'' usmál se a ruku mi stiskl.

Měl krásné oči, ale něco jim chybělo. Harrison v nich měl takovou tu jiskru, která Vám vhrne červeň do tváří. Vždycky, když byl něčím zaujatý, nabíraly všelijaké zelené odstíny. Když se naštval, oči mu ztmavly. Moc by mě zajímalo, jak vypadaly, když byl šťastný.

Zavrtěla jsem nad svými myšlenkami hlavou a napomenula se. Nemůžu nad ním takhle přemýšlet. Nenávidím ho!

,,Půjdeme?'' navrhla jsem po chvíli mlčení a Edward kývl. Ruku v ruce jsme se vydali do učebny historie, na kterou nás měl pan Wooley, a sedli si vedle sebe.
Měla jsem takový divný pocit, že mě někdo sleduje,
a když jsem se ohlédla, abych se ujistila o tom, že jsou to jen bludy, setkala jsem se s těmi malými jiskřičkami v krásných očích, které Edwardovi chyběly. Zamračila jsem se a odtrhla od nich pohled.

,,Jsi v pohodě?'' zeptal se mě Edward, když jsem se ošila. Jen jsem němě přikývla a oddychla si, když pan Wooley vešel do třídy.

Během hodiny, jsem ten pocit měla víckrát, ale neodvažovala jsem se otočit. Nechtěla jsem se mu dívat do té jeho nepřátelské tváře.

Když zazvonilo, přesunuli jsme se s Edwardem do učebny angličtiny, kde na nás už čekala Emma se svou typickou unavenou náladou.

,,Ahoj,'' pozdravila nás a postupně objala. ,,Něco mi uniklo?'' poukázala na naše spojené ruce a já je ihned rozpojila.

,,Drželi jsme se jen jako kamarádi, že, Edwarde?'' Začervenala jsem se a Edward nejistě kývl. Oba jsme si sedli k Emmě a připravili si na hodinu. ,,Doufám, že paní učitelka Bloodworthová už opravila ty slohové práce. Mohla bych dostat plný počet bodů, protože jsem si dala velký pozor na to, aby tam nebyly chyby,'' pochlubila jsem se šťastně a Edward s Emmou společně zavrtěli hlavou.

,,Jsi blázen.'' Protočila nade mnou Emma očima a zašklebila se.

,,Ne, jen mi záleží na mých výsledcích,'' bránila jsem se a Edward se přidal do naší konverzace:

,,Takže... blázen,'' neodpustil si a vyplázl na mě jazyk.
Zasmála jsem se a zpozorněla, když paní Bloodworthová doklapala na svých podpatkách až k tabuli.

,,Postavte se!'' poručila nám a my ji poslechli. ,,Dobrý den, můžete se zase posadit.'' Pozdravili jsme ji nazpátek a sledovali každý její pohyb. Došla ke svému pracovnímu stolu a vytáhla stoh papírů. Zajíkla jsem se.

,,V ruce držím vaše práce z minulé hodiny a musím říci, že mě mnozí z vás překvapili. Poprosila bych slečnu Sparksovou, Edwarda Samuelse a Harrisona Samuelse, aby šli sem ke mně.'' Ukázala na místo vedle sebe a já na sucho polkla. Spolu s Edwardem jsme se nastejno zvedli a zařadili se vedle paní učitelky. Harrison se s povzdechem a s rukama v kapsách doštrachal k nám.

,,Tito tři měli bezpodmínečně nejlepší práce. O panu Edwardovi vím, že je velmi šikovný, u slečny Sparksové jsem to tak nějak tipovala, ale aby někdo jako Harrison Samuels měl jednu z nejlepších prací, to mě dost překvapilo. Byla bych tedy ráda, kdyby každý z Vás svou práci přečetl. Edwarde, začněte,'' pobídla mého kamaráda a ten si od ní papír převzal a začal číst:

Poslední dny - Edward Samuels

    Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se v posledních dnech nudil. Měl jsem spoustu času na přemýšlení a nějak jsem si v hlavě setřídil myšlenky. Byly to naprosto rozdílné myšlenky, než ty, které jsem míval například před půl rokem.
Přijde mi, že jsem se zase vrátil ke svému starému já, které jsem tak dlouho postrádal. Mé já, kterým jsem byl dříve a které odešlo i s tou jednou proklatou emocí. Dlouho jsem se bránil tomu pocitu v hrudi po tom, co jsem se ocitl na dně, ale teď, teď mi přijde, že ten pocit je zcela jiný. Lepší a správný. Je jedno, jestli si to všechno jen nalhávám, ale jedno vím jistě. Že ten pocit nenechám zmizet. Že ať se bude dít, co chce, tak já se přes to přenesu a půjdu za ním, protože to on mi dokázal, že věci se mohou stát podruhé. Že se činy mohou opakovat a mohou být i lepší. Nemusí být stále jen horší a horší, i když se to mnohdy říká, tak několik mouder lže, a tohle moudro je jedno z nich...

Pusa se mi samovolně svezla dolů, protože mi Edwardova slova vyrazila dech. Je to tak osobité a krásné, i když netuším, o čem mluví, tak se mi to moc líbí. Zatleskala jsem mu společně s celou třídou a povzbudivě zvedla palec nahoru.

,,Výborně, moc děkuji. Slečno Sparksová, teď vy,'' vyzvala mě paní Bloodworthová. Rozklepanými prsty jsem sevřela papír a začala číst:

Poslední dny - Olivia Sparksová

   Pro mě poslední dny byly opravdu unavující. Musela jsem řešit několik problémů, přemýšlet nad tím, co se to kolem mě děje, a do toho se nevyhnula několika zbytečným hádkám. Jindy bych řekla, že jsou to jen výměny názorů, ale i ty nemám ráda, protože se hádkám tolik podobají. Nikdy jsem se necítila tak odlišná mým vrstevníkům jako právě teď. Jindy by mi na žádném jiném názoru než mém nezáleželo, ale je tu jistý důvod, který mě nutí se nad tím zapřemýšlet.
Možná, že je tu jistá část, která mě vyzývá k tomu, abych konečně jednou jednala srdcem, a ne myslí. V posledních dnech jsem prolila pár slz a litovala okamžiků, kdy jsem se rozhodla špatně, ale jaká je správná cesta? Ta, která říká, abych zahodila tu pracně vybudovanou masku, kterou mi nasadili moji rodiče? Nebo ta, jež mi napovídá, abych pokračovala v tom, co dělám?
Nikdy jsem takové starosti neměla, ale v posledních dnech jsou všude. Možná za to může ten důvod, kvůli kterému nad tím stále přemýšlím. Kdo ten důvod odstraní?
Já asi těžko...

Ozval se další hlasitý potlesk a já se usmála. Paní učitelka si nás všechny změřila pohledem a poté řekla Harrymu, aby začal číst. Byla jsem zvědavá, co vymyslel, protože by mě nikdy nenapadlo, aby Harry Samuels dokázal napsat víc než tři věty bez chyb či sprostých slov. Něco si pro sebe zamručel a po chvíli se jeho nakřáplý hlas rozezněl prostornou místností:

Poslední dny - Harry Samuels

   Jindy bych prostě mrsknul perem o lavici a na celou práci se vykašlal, ale dnes je něco jinak. Možná to jsou výčitky, kterých mám v poslední době plnou hlavu, anebo je to prostě další kravina, která mi běhá hlavou. Začnu jako každý jiný, a to tak, že poslední dny jsem se cítil naprosto odlišně, než jak se většinou cítím.

Neměl jsem chuť nic dělat. Nechtělo se mi nikam chodit a nejhorší na tom bylo, že jsem o samotě přemýšlel. Pro někoho je to naprosto normální, ale já nikdy nepřemýšlím, a už vůbec ne sám. Do všech věcí skáču po hlavě, a tak nemám na přemýšlení čas.
K čemu obavy? Ty tu byly několikrát, ale stejně ničemu nepomůžou. Co se má stát se stane! A tak je to u mě den co den. Do věcí skáču po hlavě a bez rozmyšlení proto, že si neuvědomuju, že tím můžu někomu ublížit.
Přeci je tu ale jeden člověk, u kterého mě udivuje, že ač jsem ho jakkoliv varoval, on to nebere jako krok stranou. Možná je to tím, jak se kontroluje a jak moc se ode mě liší, ale ten člověk, ten člověk, mě přinutil napsat právě tahle slova.
Protože to on mi ukázal, co jsou to ty výčitky, nad kterými bychom se měli všichni zamyslet...

Začala jsem ohromeně tleskat a po dlouhé době jsem se na Harryho zadívala. Byl zamračený a celý napnutý.  Oči měl potemnělé a já si uvědomila, že ten člověk, kterému to všechno ukázal, jsem byla já. Zmínil se o mně ve své práci a kupodivu mluvil mile a celý text byl moc pěkný. Překvapil mě. Se vším.

,,Tak, to byly ty nejlepší práce a teď-'' Paní učitelku přerušil rozhlas.

,,Omlouvám se za vyrušení, v průběhu vyučovací hodiny, a žádám, aby se do ředitelny dostavili Olivia Sparksová a Harry Samuels, děkuji.''

Rozhlas ztichl a já ztuhla. Proč zrovna my dva? Paní učitelka nám pokynula, abychom šli za panem ředitelem alias mým taťkou, a tak jsem se za doprovodu tichého šeptání v lavicích vydala ven ze dveří. Harry mě následoval a celou dobu, stejně jako já, mlčel.

Došli jsme před dveře kanceláře a otevřela nám, jak jinak, než baculka s drdolem. Pozvala nás dál a mému otci oznámila, že jsme dorazili. Tiše jsem vešla do ředitelny jako první a Harry hned za mnou.

,,Dobrý den,'' pozdravila jsem slušně, i když to bylo zbytečné, protože Harry stejně věděl, že je to můj otec. K mému překvapení pozdravil také.

,,Dobrý den, posaďte se.'' Ukázal na dvě malá křesílka a my poslušně poslechli. ,,Zavolal jsem si vás, protože jsem se doslechl, že se mezi vámi vyskytly jisté problémy. Důkazem bylo už několik hádek. Řeknete mi k tomu něco?'' V ten moment jsem měla chuť zabít svou matku, protože mi je jasné, odkud to táta zjistil.

,,Jen jsme se jednou nepohodli. To je v pořádku,'' procedila jsem skrz zuby směrem na tátu a on chápavě přikývl. Nejspíš se mu do toho samotnému nechtělo.

,,V pořádku si myslím, že není, když kluk dívce řekne, že je ošklivá a posedlá kontrolou,'' pokračoval táta dál a já se propadla hlouběji do židle. Neodvažovala jsem se na Harryho ani podívat. ,,Co mi na to povíte, pane Samuelsi?''

,,Asi jen to, že máte pravdu, ale jelikož ste Oliviin otec, tak nemůžu říct, že sem to myslel vážně. Navíc, ona moc dobře ví, že když se naštvu, tak melu jednoduše kraviny. Pokud se jí mám omluvit, tak promiň, ale zná mě skoro líp než ostatní na škole. Mohlo jí dojít, že jsem byl prostě naštvanej,'' vysvětlil a já dělala, že ho nevidím. ,,A teď mě omluvte. Musím si jít něco vyřídit. Na shledanou,'' rozloučil se a my s taťkou opařeně sledovali, jak opouští kancelář, a když jsem se zpět podívala na tátu, vrtěl nevěřícně hlavou. Znovu jsem polkla a očekávala jeho reakci.

,,Je to dost rázný hoch,'' začal táta. ,,Kdyby ti ještě někdy něco udělal, víš, kam máš jít, Liv, ano?'' ujistil mě a já kývla. Užuž jsem se chystala odejít, když mě zadržel. ,,Chci, abys věděla, že to s maminkou myslíme dobře a máme tě rádi.'' Poslední slova mě přinutila tátu obejmout.

,,Já vás taky, děkuji, ale prosím, nepleťte se do toho. Už je to jen na mně,'' řekla jsem mu pevně a vyplula z ředitelny.

Na chodbě jsem vydechla všechen vzduch z plic a opřela se o zeď. Zavřela jsem oči a snažila se zahnat všechny myšlenky mířící k Harrymu. Proč prostě nemůžeme mít mezi sebou neutrální vztah? Prostě se neznat!

,,Livie?'' Horký dech mě uhodil do tváře. Otevřela jsem pomalu oči a dívala se přesně do něčí hrudě. Tedy něčí. Bylo mi úplně jasné, koho byla, protože tímhle způsobem mě oslovoval jen on.

,,Nemáš náhodou něco na práci?'' neodpustila jsem si a pozvedla zrak. Konečně jsem viděla osobě před sebou do tváře. Nemýlila jsem se, když jsem si myslela, že se jedná právě o Harryho. Jednou rukou se opíral o stěnu za mnou, a tím byl alespoň o trochu menší.

,,Mám,'' hlesl jen. ,,A ta práce je velice neodkladná, protože ti musím něco říct, milá Olivie.
To, co sem ti řekl při tý scénce, sem nemyslel vážně, a to z jedinýho prostýho důvodu.
Protože, i když se navzájem nemámě rádi, tak chci, abys věděla, že nejseš ošklivá. Že nevadí, že seš holt jiná, protože právě to tě dělá samu sebou. Neměň se. Hlavně ne kvůli člověku, jako sem já!'' Jeho slova mi vyrazila dech, který jsem do plic mezi tím znovu dostala.

,,Já ti už nevěřím, Harry. Ublížil jsi mi,'' vytkla jsem mu.

,,Já vím, ale to proto, že ubližuju každýmu, a nikdy sem neměl, kvůli takovýhle věci výčitky jako právě teď! Můžeš - Do prdele, nechápu, že tě o to vážně žádám - mi odpustit?'' Nevěřícně jsem otevřela pusu a zase ji zaklapla. Tušila jsem, že mu to bez obvyklých vulgarismů nevydrží dlouho.

,,Jenomže pokud ti zase, opakuji zase, odpustím, tak je mi zcela jasné, co se bude dít dál.
Chvíli se budeme bavit ''normálně'' a pak se zase pohádáme, ty mi psychicky ublížíš, budeš mít možná výčitky a s pouhým promiň, to necháš být! Jsem unavená z našich sporů, Harry!'' Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy a povzdechla si.

,,To já taky, a proto se ti jdu omluvit s tím, že mi na tvým odpuštění kurva záleží, protože... protože věř mi, nebo ne, ale nějakým způsobem si mi přirostla k srdci, i když to zni strašně debilně, a chtěl bych s tebou kurva vycházet!'' zvýšil o něco víc hlas, asi aby zamaskoval tu kupodivu milou větu, kterou mi řekl.

,,Proč jen ti zase nevěřím!'' odfrkla jsem si a chtěla se vzdálit. Zadržel mě však tím, že mě chytl za zápěstí a přitiskl znovu na zeď. Chvíli na mě koukal, jako by nad něčím přemýšlel, a pak tiše zašeptal:

,,Možná toho budu litovat, ty mě budeš nenávidět ještě víc, ale tady máš zkurvenej důkaz, že to myslím vážně, Olivie!'' Jeho výlevy jsem nepochopila, ale bylo to jedno, protože v tu chvíli mi ani můj mozek nedovolil myslet, jelikož mi něco měkkého přistálo na rtech. Znala jsem ten pocit, ale nikdy předtím mě tolik nešimralo v břiše a neklepaly se mi ruce.
Než jsem si dala dvě a dvě dohromady, ten nádherný okamžik byl pryč. Mírně jsem se zachvěla a jen se dívala za odcházející vysokou postavou.

Nemůžu uvěřit, že mě ten samý člověk, kterému jsem dala nedávno facku, políbil. Políbil mě, i když jen na malinký okamžik, Harry Samuels.
A Harry Samuels přeci nikdy nelíbá na rty... Nikdy!