Hned jak jsem vstala, rychle jsem se oblékla a asistovala Em při ranní nevolnosti. Doporučila jsem jí zůstat raději dnes na pokoji a vyrazila na vyučování sama. Cítila jsem, že toho na mě bylo moc. Emma, škola, Harrison, Edward, Vánoce. Neměla jsem ani jeden dárek a za dva týdny už měl být Štědrý den. Pro někoho fůra času, pro mě - která dárky kupuje dva měsíce předem -- to bylo na poslední chvíli.

Ještě k tomu všemu to lednové vystoupení se zpěvem a vsadila bych se, že dnes se budou rozdělovat role na Romea a Julii, což se každý rok hraje na Den sv. Valentýna. Miluji tuhle tragédii, ale nemyslím si, že by mě na roli Julie vybrali. Chce to někoho, kdo je na této škole už déle. Tipuji, že Romeo bude Ben a Julie nejspíš Carley, protože ty už na herectví chodili od prvního ročníku. Bude mě to mrzet, ale i když dostanu roli malou, pokusím se ji zahrát, co nejlépe.

,,Liv, co se děje? Poslední dobou mi přijde, že se mi vyhýbáš,'' zašeptal vedle mě Edward. Odprostila jsem se od svých myšlenek a párkrát zamrkala.

,,Co si říkal?'' Edward si povzdechl.

,,Že mi přijde, že se mi vyhýbáš,'' zopakoval znovu a já zavrtěla hlavou na důkaz nesouhlasu.

,,Ne, já jen-'' odmlčela jsem se. Nemohla jsem mu říct o Emmě a vlastně ani o Harrisonovi. Zatím. ,,Jen je toho teď moc," usmála jsem se, abych zakryla tu nejistotu, která z mých slov přímo čišela, a otočila se zpátky k tabuli. Právě jsme měli hodinu literatury a já ji skoro vůbec nevnímala.

,,Jak moc? Já ti pomůžu, jen mi řekni jak, protože potom, co jsem ti řekl, si-''

,,Edwarde, teď ne!'' přerušila jsem ho se zvýšeným hlasem a ihned si dala ruku před pusu, protože se většina třídy otočila.

,,Slečno Sparksová, mohla byste mi laskavě povědět, proč přerušujete můj výklad?'' zaburácela profesorka Bloodworthová mým směrem a já na sucho polkla. Věděla jsem, že takový přístup na svých přednáškách nesnese. ,,Pojďte sem!'' přikázala mi a já pomalu vstala. Tohle bylo poprvé, co mě někdo okřikl v hodině.

,,Vážně děkuji!'' sykla jsem směrem k Edwardovi, i když za to skoro nemohl, a on nevinně pokrčil rameny. Sešla jsem po schodech dolů a pokorně si stoupla vedle učitelky.

,,Rovnou si Vás vyzkouším,'' oznámila mi a já trochu zpanikařila. Věděla jsem, že naposledy mluvila o novodobé anglické literatuře, ale tuhle půl hodinu jsme opravdu nedávala vůbec pozor. ,,Jak se jmenovala žena, která je pokládána za nejznámější masovou vražedkyni ve slovenských a maďarských dějinách?'' Podívala jsem se na ni s překvapením, protože tohle bych na hodině literatury opravdu nečekala. Naštěstí to bylo spojené s dějinami, o kterých jsem věděla mnoho.

,,Kněžna Báthoryová,'' řekla jsem pohotově. ,,Její křestní jméno je Alžběta a byla přezdívaná jako Čachtická paní," dodala jsem a byla ráda, že mě překvapila aspoň něčím, co jsem dobře znala.

,,Uhm, dobrá. Co dál mi o ní řeknete?'' pokračovala ve zkoušení a já si odkašlala, abych měla čistší hlas. Věděla jsem, že to byl od ní menší trest za moje vyrušování, protože to byla velmi přísná profesorka, ale nenechala jsem se tím odradit.

,,Připisuje se jí až 650 vražd. Podle pověsti se o ní říká, že se koupala v krvi mladých dívek, nejčastěji panen, aby omladila své tělo i duši a zůstala stále krásná.
Pocházela z velmi významného uherského rodu a provdala se už ve svých patnácti letech. Podle mého názoru nebyla hloupá, naopak, byla velmi vzdělaná a uměla skvěle jazyky. Ve sklepení Čachtického hradu však zabíjela a mučila své oběti, jejichž osud byl hrozivý. Pod nehty jim píchala jehlice, otevírala jim čelist tak usilovně, dokud nepraskla, rozžhaveným železem jim na kůži zanechávala značky jako dobytkům a kleštěmi uštipovala kusy masa,'' vyprávěla jsem bez sebemenšího ostychu. Všichni mi viseli na rtech a tvářili se ohromeně. ,,Postupně se její metody mučení zhoršovaly. Alžběta Báthoryová byla impulzivní sadistkou s lesbickými sklony, tedy duševně chorou osobností, jak tvrdí dějiny, ale několik pověr o ní jsou jen nepodložené mýty,'' pokračovala jsem a profesorka Bloodworthová vedle mě se nepříjemně ošila. Užívala jsem si tu pozornost a mluvila jsem naschvál tišeji. ,,Nikdo však nechtěl v té době uvěřit, že by něčeho takového byla schopna, takže to považovali za fámy a nechali klidně umírat další a další dívky,'' zavadila jsem pohledem o Harrisona, který to celé sledoval s pootevřenými ústy a s vráskou na čele. ,,Dokonce ji při těchto hrozivých praktikách pomáhali její sluhové. Jan Ujáry, tělesně postižený a navíc slaboduchý, jinak zvaný jako Ficzko, a další tři ženy, z níž jedna jí dokonce poradila nové způsoby mučení. Později byli všichni čtyři potrestáni. Dvě ženy byly upáleny a těsně předtím, než je vzali na hranici, jim kleštěmi vytrhali prsty. Jan Ujáry byl popraven a později upálen s nimi. O čtvrté ženě vím, že kvůli nedostatečným důkazům byla propuštěna.'' Paní profesorka mě stále nepřerušovala, a tak jsem mluvila dál. ,,Říká se, že Alžběta byla nechtěným dítětem a vzešla z incestního vztahu. Její smrt se datuje na rok 1614. Jistý Juraj Thurzo ji přistihl při činu a na místě ji odsoudil k doživotnímu vězení na Čachtickém hradě, kde také pak zemřela,'' dokončila jsem své vyprávění a nakonec se nevinně usmála. Paní Bloodworthová vedle mě si odkašlala a trochu nervózně si prohrábla své blonďaté vlasy.

,,Odkud tohle všechno víte?'' zeptala se nakonec.

,,Čistě náhodou jsem na Čachtickém hradě byla a tam jsem se vše dozvěděla. Leží ve státě jménem Slovensko a musím říct, že jejich jazyk je opravdu moc odlišný od těch, které jsem už slyšela. Nemluvě o češtině,'' vysvětlila jsem a třídou to zahučelo.

,,To je zajímavé, já sama miluji český národ pro jeho historii, jazyk i známé osobnosti. Jsem ráda, že máte takový přehled o jiných státech než jen o anglicky mluvících zemích. Děkuji, slečno Sparksová, pro dnešek Vám to odpustím,'' řekla paní Bloodworthová na závěr a já se šla s dobrým pocitem posadit zpět vedle Edwarda. Ten na mě koukal, jak na zjevení, a po zbytek hodiny už nikdo ve třídě nepromluvil.

***

Sedla jsem si s obědem k oknu, a kdyby mě někdo nevyrušil, asi bych tam seděla ještě dlouho a zamyšleně se dívala do školních zahrad. Ten někdo byl Angel.

,,Můžu?'' otázal se a já překvapeně kývla. Posadil se naproti mně a trochu se otřásl. Nejspíš nad nějakou nehezkou vzpomínkou.

,,Děje se něco?'' nedalo mi to a zeptala jsem se.

,,No...'' odmlčel se. ,,Cos to sakra mlela na tý hodině? Ještě teď je mi z toho špatně!'' vyšlo z něj a zněl opravdu vyděšeně.

,,Mluvila jsem o životě hraběnky-''

,,Ale to vím, do háje! A bylo to tak posraně nechutný, to s tím masem a krví a mučením. Fuj!'' přerušil mě a rozhodil rukama. Zvedla jsem jeden koutek pobaveně nahoru a on ruce zase složil nejistě do klína.

,,Hele, je od tebe opravdu milé, že sis přišel popovídat, ale docela spěchám. Musím za Emmou a pak mám herectví, takže se měj a pevné nervy!'' povzbudila jsem ho a chtěla vstát. Chytl mě však za ruku a stáhl zpět na židli.

,,Lauro!'' oslovil mě, bohužel špatně.

,,Jsem Liv,'' opravila jsem ho. ,,A opravdu musím!'' Zase jsem se z toho chtěla vyvléknout, ale nepovedlo se.

,,Cos udělala Harrisonovi?'' položil mi nečekanou otázku a ve mně hrklo.

,,Prosím?'' pobídla jsem ho tak, aby otázku zopakoval, a on si povzdechl.

,,Je jinej. Úplně. Dřív s náma dělal různý píčoviny, byl samý mejdlo a neustále flirtoval s náhodnejma holkama! Teď, když mu něco řeknu, buď mlčí, nebo mi řekne, ať držím hubu. To by se ještě dalo chápat, protože mi to říkal i dřív, jenomže ten zmrd to myslí smrtelně vážně!'' Koukal na mě poněkud frustrovaně a já si povzdechla.

,,Angele,'' hlesla jsem. ,,Harrison mi dal jasně najevo, že se mnou nechce mít nic společného. Že si chce žít svůj život a že já ho kazím. Nebo-li spíše, že mu kazím jeho reputaci, která dle mého názoru není nijak dobrá. Respektovala jsem to, protože mi nejednou ublížil a naposledy to bylo opravdu moc. Myslím, že my dva jsme nebyli dobří přátele jak pro okolí, tak pro sebe. Nevím, co se s ním děje právě teď, ale obávám se, že já tou příčinnou nebudu, jelikož Harrison začal opět žít život, jejž jsem mu zřejmě přerušila,'' vysvětlila jsem možná až moc dlouhým způsobem. ,,Promiň, ráda bych s tebou vedla nekonečný rozhovor o mně a Harrisonovi, ale nemám času nazbyt!'' Ironie v mém hlase byla zjevná a Angel to pochopil. Tentokrát už mě nechal odejít, ale ještě než jsem opustila jídelnu, zavolal na mě:

,,Vrať nám Harrisona, Liv! Ty to dokážeš!''

***

Ve tři čtvrtě na tři jsem už konečně vlétla do pokoje a začala se Em rychle omlouvat. Mávla nad tím rukou a vzala si tašku se svými věcmi. V hlavě mi vířily myšlenky na Angela a jeho slova, ale okamžitě jsem je zase zahnala, protože teď na ně nebyl čas. Zase jsme za sebou zamkly a vyšly před kampus. Popravdě, nečekala jsem, že tam Dustin na nás bude opravdu čekat. Opřený o červené závodní auto s cigaretou v puse a koženou bundou Picta fiver. Em mi silně stiskla ruku a skenovala opálené vysoké tělo u nablýskaného Ferrari.

,,Čau, kočko,'' pozdravil nejdřív Em a pak sklopil zrak ke mně. ,,A nazdar... ty,'' uvítal mě opravdu přívětivým způsobem a já protočila očima, abych mu dala jasně najevo, že svůj odpor k němu rozhodně neskrývám.

,,Nenamáhej se!'' odfrkla jsem si a pak nakrčila nos. ,,Zase příšerně zapácháš. Měl bys ty cigarety omezit. Fuj!'' Sedla jsem si k Em do bezpečného vozu a Dustin rozhodil nechápavě rukama. Emma nic neřekla a následovala mě. Nastartovala a rozjela se směrem do nemocnice. Dustin ještě chvíli stál na parkovišti, než se konečně uráčil nás s Em doprovázet při cestě. Nemohla jsem mu mít za zlé, že nevěděl o mém strachu z rychlých aut.

,,Bojím se, Liv,'' promluvila najednou Emma a já se zamračila.

,,Čeho přesně?'' nechápala jsem, protože těch věcí mohlo být opravdu hodně.

,,Toho, že spolu budeme muset vychovávat malé dítě! Je to Dustin, Liv! On je úplně dutej a já s ním už nechci nic mít!'' dostala ze sebe a těžce se nadechla.

,,Nemusíš s ním nic mít, ale sama dítě vychovávat nemůžeš!'' řekla jsem jí pevně a snažila se uvažovat racionálně, i když mi to moc nešlo, protože celá situace byla naprosto šílená.

,,Jenomže vychovávat dítě s Dustinem nebo sama, to vyjde úplně nastejno. Ne-li hůř!'' V tom jsem jí musela dát za pravdu. Dustin se rozhodně jako spolehlivý a trpělivý člověk nechoval.

Em zaparkovala přesně před nemocnicí a Dustin se vtěsnal za nás. Vešla jsem do točících se dveří jako první a oni dva za mnou poslušně cupitali. Na recepci jsem vyřídila potřebné informace a pak jsme si s Em sedly do čekárny. Stále se neklidně vrtěla a občas zabloudila pohledem k Dustinovi, který se snažil vydolovat jednu libru z automatu na kafe, kterou mu nevrátil. Nakonec do toho se slovy - krám jeden - kopl a konečně se posadil vedle nás.

,,Kdy si poprvé začala zvracet?'' zeptala jsem se váhavě a Em se zamyslela.

,,No... Asi před týdnem a něco. Myslela jsem si, že mám jen chřipku,'' odvětila. ,,Proč?''

,,Protože nevolnosti začínají v šestém týdnu těhotenství a pokud bys chtěla potratit, musíš kolem 8.-9. Týdne,'' vysvětlila jsem a Em si promnula svůj bledý obličej.

,,Aha, odkud to víš?''

,,Hele, možná jsem ještě neměla pohlavní styk, ale nejsem úplně hloupá, Em!'' zasmála jsem se a ona se mnou.

,,Emma Blacková?'' ozvalo se od dveří naproti nám a my stočily pohled ke zdravotní sestře, která se rozhlížela po čekárně.

,,Tady,'' přihlásila se Em a trochu vystrašeně se na mě podívala. Chytla jsem ji chlácholivě za ruku a obě dvě jsme naráz vstaly.

,,Tak pojďte,'' oznámila nám milá sestra se sepnutými vlasy. ,,Klidně všichni tři, jestli to nevadí,'' kývla i směrem k Dustinovi a ten si nervózně prohrábl svůj krátký sestřih.

,,Do čeho jsem se to zas dostal, kurva?'' zamumlal si pro sebe otázku a já ho nenápadně kopla do holeně.

,,Být tebou, moc si nestěžuji!'' sykla jsem a on ze sebe vydal opravdu nepopsatelný kňučivý zvuk.

Vešli jsme dovnitř a spatřili postaršího doktora s šedivým plnovousem a přívětivým úsměvem. Seděl v kolečkovém křesle a v ruce držel kožené desky s nějakými lejstry. Všechny nás pozdravil a s Em si potřásl rukou. Každá dívka by měla znát svého gynekologa. Ten můj byl o něco mladší a vždycky se mě vyptával na školu. Hodně jsem si ho oblíbila, čili jsem se pak už tolik nestyděla, když jsem se měla svléknout do spodního prádla, ale stejně jsem se červenala. Je to přeci jen osobní a pro člověka jako já i velmi intimní záležitost.

,,Emmičko, tak copak tě trápí?'' zeptal se jí a mluvil s ní, jako by to byla jeho vnučka. Emma si povzdechla a sklopila pohled.

,,Včera jsem měla na těhotenském testu dvě čárky. A už druhý týden zvracím, aniž bych snědla něco špatného,'' vyklopila mu vše narovinu šeptem a sklíčeně se na toho milého pána v bílém plášti zahleděla. Netvářil se nijak pohoršeně a Em si během ticha, které nastalo, sedla na volnou plastovou židli.

,,Emmičko, Emmičko,'' hlesl doktor. ,,A tamten má být tou příčinnou?'' kývl směrem k Dustinovi a Em se podívala do svého klína. Položenou otázku nechala nezodpovězenou a Dustin se zatvářil poněkud dotčeně. Škodolibě jsem si pomyslela, že se nemá čemu divit, když vypadá tak, jak vypadá.

,,No, tak se na to podíváme. Já myslím, že to zase tak hrozné nebude. Děti jsou přeci štěstí,'' uklidnil ji a pokynul Em, aby si lehla na lůžko. ,,Doufám, že si nepřemýšlela třeba o interrupci nebo o samotném potratu,'' zněl už vážně a Em mlčky koukala do stropu. ,,Protože to já neuznávám!'' upozornil ji a sedl si k přístroji s obrazovkou. Poznala jsem v něm ultrazvuk, a abych Em podpořila, chytla jsem ji znovu za ruku a dívala se na malý monitor spolu s ní. ,,Nejdříve uděláme obyčejné sono a pak ti ultrazvukovou sondu zavedeme do pochvy kvůli přesnosti,'' oznámil ještě, než jí na už trochu, ale opravdu mírně, nafouklé bříško nanesl gel. Roztíral ho a na obrazovce se začaly míhat neurčité obrysy. ,,No, maminko, tak nám tam opravdu roste prcek.''

,,Pane bože,'' vydechla jsem, když jsem v těch obrysech rozpoznala malou fazolku.

,,Pane bože,'' zopakovala po mně stejným tónem Em a dala si ruku před pusu.

,,A do prdele!'' ulevil si Dustin a tentokrát jsem ho ani nenapomínala, protože mě přemohlo ohromení.

Všichni jsme hypnotizovali ten obrázek před sebou a byli unesení tím, co jsme viděli. Vždyť jsem se právě dívala na malé děťátko, které rostlo uvnitř mé nejlepší kamarádky. Znala jsem ji teprve necelé čtyři měsíce, ale musela jsem říct, že díky Em jsem poznala, jak by se k sobě měly kamarádky chovat. A budu ji vždycky vděčná za to, že mi to ukázala.

,,Takže já,'' odmlčela se Em. ,,Já budu matkou?'' dostala ze sebe přiškrceně.

,,Už to tak vypadá,'' usmál se fousatý doktor a Dustin rychle vstal.

,,To přece nejde! Já nemůžu bejt táta! Vždyť já ani do prdele nevím, co se s dětma dělá!'' začal pochodovat po ordinaci a všichni i se sestřičkou jsme ho napjatě sledovali.

,,Myslím, že kurzy pro nastávající rodiče tady s maminkou Vám to usnadní a vše vysvětlí,'' ujistil jej gynekolog mírně a Dustin se zastavil na místě.

,,To si ji jako budu muset vzít? To jako budu dokonce života jenom s jednou holkou?!'' Kdybych Dustina neznala, myslela bych si, že právě přiletěl z Marsu, kam ho odvezli v umělém spánku a vrátil se o sto let později, aby začal žít život plnoletého, s prominutím, idiota - další libra - který ani neví, jak se od sebe liší muž a žena.

,,Bylo by to nejlepší, ale rodí se i nemanželské děti.'' Pan doktor Abraham, jeho jméno jsem si přečetla na visačce, mluvil klidně a zřejmě mu nedocházelo, že tu hovoří s člověkem, který má na každou noc jinou holku.

,,Tohle jsem teda posral!'' vydechl Dustin zoufale a hlavu si dal do dlaní.

***

Mlčky jsme šli ke svým autům a nikdo ani nedutal. Dustin se plahočil za námi a Emma si držela hlavu vysoko nahoře, aby dala okolí jasně najevo, že je na svůj nynější stav hrdá. Najednou se zastavila a prudce se otočila směrem k Dustinovi.

,,Víš, co? Nepotřebuju tvou pomoc! Je mi jedno, jestli se o to malé budeš starat se mnou nebo se o něj budu starat jen já sama, ale já si ho vzít nenechám! Klidně si spi každou noc s jinou holkou, kuř, pij, ber všechny ty sračky a zapomeň na to, co se mezi námi stalo, což pro tebe nejspíš nebude problém, ale jedno ti říkám, nedovolím ti, aby si to dítě zkazil! Budu ho vychovávat s vědomím, že jeho otec byl ten největší kretén na týhle planetě, i když jsem ho vážně moc milovala a věřila mu, ale za jednu věc mu budu stejně vděčná. Za to, že mi dal další důvod proč žít!'' Pak mě chytla za loket a odtáhla k autu. Dustin tam opařeně stál a díval se na to, jak si postupně každá sedáme na své místo a opouštíme parkoviště před nemocnicí.

,,To bylo dobré, Em,'' pochválila jsem ji. ,,Učíš se rychle!'' dodala jsem povzbudivě a obě jsme se zasmály. Vypadala mnohem lépe, než když jsme do nemocnice přijížděly.

***

Běžela jsem co nejrychleji na herectví a málem upadla na schodech, protože jsem zakopla o vlastní nohu. Což je docela komické, když se to tak vezme, ale v tu chvíli jsem svoje nohy spíše proklínala, než že se smála jejich pokusu mě zmrzačit. Každopádně jsem na hodinu doběhla včas a sedla si na své obvyklé místo.

,,Mládeži, vím, že je tu spoustu zájemců o to, abyste dostali nějakou dobrou roli, ale jen dva můžou být Romeo a Julie. Zbytek už se rozdělí, ale dnes chci vybrat dva hlavní hrdiny. Prosím, aby se uchazeči rozmístili do dvou řad jako dívky a chlapci!'' rozkazoval pan Watkinson a já se poslušně zařadila k té holčičí skupině.

,,Ubohá Sparksová, zase si myslí, že dostane tu nejlepší roli,'' ozvalo se za mnou posměšně. Otočila jsem se a spatřila Glorii, což byl člověk, na kterého jsem snad nikdy neměla náladu.

,,Co TY tu děláš? Na herectví přeci nechodíš!'' Založila jsem si ruce na prsou a ona si posměšně odfrkla.

,,To sice ne, ale o roli se může ucházet každej!'' Prohrábla si své blonďaté lokny a falešně se usmála. ,,A navíc, může si mě tam někdo všimnout, budou tam totiž i chytači talentů.'' Touhle informací mě překvapila. ,,Neboj, pro tebe se určitě taky najde nějaká malá role. Třeba ten osel, ten by ti seděl dokonale!'' Zabodla mi svůj gelový růžový nehtík do hrudi a myslela si, jak skvěle mě právě teď odrovnala.

,,Osel je ve Snu noci svatojánské,'' odfrkla jsem si. ,,Ale dobrý pokus, Glorie.'' Úsměv jsem jí široce oplatila a obrátila se směrem k hledišti, na které byl mnohem příjemnější pohled.

Dostali jsme každý svůj text a postupně šly jednotlivé dvojice, které se určovaly náhodně, takže nikdo nevěděl, s kým bude, na scénu.
Glorie šla přede mnou a vyfasovala Bena. Nehrála úplně zase tak špatně, jak jsem si původně myslela - protože hrála mnohem hůř - ale zdálo se mi, že až moc přehrává, a to v herectví nebylo dobré. Po ní jsem šla já, a když jsem zvedla pohled k člověku, který měl být se mnou, pomyslela jsem si, že to ten nahoře dělá snad naschvál.

,,Harrisone a Liv, začněte,'' pokynul nám pan Watkinson. Ostatní si už vážně museli myslet, že my dva bychom v páru ani s nikým jiným být nemohli.

,,Ach Romeo, Romeo! Proč jen jsi Romeo? Své jméno zapři, odřekni se otce, anebo, nechceš-li, zasvěť se mně, a přestanu být Kapuletová!'' začala jsem hrát jako první daný text a Harrison se zatvářil vážně.

,,Mám ještě poslouchat? Či odpovím?'' navázal taky.

,,Tvé jméno jenom je můj nepřítel. Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek. Co je to, Montek? Ruka ne, ni noha, ni paže, ani tvář, ni jiná část, patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno? Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně. A tak i Romeo, nebýt Romeo zván, by nebyl o nic méně drahocenný než s tímto jménem. Romeo, svlec to jméno! A za ně, které není částí tebe, si vezmi mne!'' hrála jsem Julii něžně, krapet zarmouceně, ale zároveň způsobem, jako bych se bála každého dalšího slova.

,,Beru tě za slovo. Nazvi mě svým, a budu znovu pokřtěn. Už nechci nikdy víc být Romeo.'' Harrison se ke mně otočil a sklopil pohled k mé tváři.

,,Kdo jsi, ty muži zahalený tmou, že do mých tajů takhle vpadáš?''

,,Jménem ti říci nedokáži, kdože jsem. Mé jméno se mi protiví, že tobě, nejdražší světice, je proti mysli. Mít je tu napsané, já bych je roztrh!'' Ať byl Harrison jakýkoli, hrát uměl velmi dobře. Nechtěl si to přiznat, ale herecké geny v sobě měl. Možná právě jeviště bylo místo, kde jsme k sobě byli upřímní. Kde ani jeden nechtěl lhát. Například, když mi přiznal, že strávil noc s jinou dívkou. Dokázal to říct skrze řádky a bylo vidět, že ho to snad i mrzí, ale jakmile jsme opustili hereckou roli, byli jsme zase jako cizí.

,,Sto slov jsem sluchem ještě nevypila z těch drahých úst, a přece znám ten hlas. – Nejsi ty Romeo? A nejsi Montek?''

,,Ni to, ni ono, máš-li mi to za zlé.'' Milovala jsem tu řeč, ta neúplná slova a celkově to nářečí, které se tolik lišilo od dnešní doby.

,,Kde ses tu vzal? A proč jsi přišel? Mluv! Zahradní zeď je vysoká a strmá, a toto místo smrt, když uvážíš, kdo jsi, kdyby tě zastih někdo z našich.'' Teď jsem změnila tón hlasu na vyděšený.

,,Na křídlech lásky přeletěl jsem zeď. Let lásky nezastaví ani hradby. Co láska může, to i udělá, a tvojí příbuzní mi nezabrání.'' Ta slova mi připomínaly mě a Harrisona. Akorát, mezi námi dvěma nebyli překážkou jen rodiče. Hlavní překážkou byla Harrisona povaha. Moje povaha. Naše osobnosti.

,,Skvělé!'' zatleskal učitel. ,,Vy dva mě spolu vždycky mile překvapíte,'' řekl a pak se obrátil na ostatní. ,,Zítra budou výsledky viset na nástěnce v přízemí!''