Další den jsem odletěla zpět domů. Byla jsem zase ve stejné zemi jako Harrison. Netušila jsem, kdy odjíždí, krvácelo mi srdce jen tehdy, kdy jsem na něj pomyslela. Pořád mi to přišlo jako něco nepravděpodobného. Jako nějaký blud, sen, co se mi pár minut přemítal v hlavě, než zase zmizel.

Přeci není možné, abychom já a Harrison nebyli spolu. Už k sobě patříme. Jsme oficiálně pár. I Glorie Baldwinová se s tím smířila! I Lisa a celá Picta fiver! Tak jak jen teď můžu všem říct, že už s Harrisonem nejsem?

Zaklepala jsem na vchodové dveře, tváře zmáčené a oči zarudlé. Mamka mi otevřela s úsměvem, který jí z tváře zmizel tehdy, kdy si všimla, jak vypadám. Vlasy rozházené na všechny strany, opuchlý obličej a oblečení pomačkané z několikahodinového letu. Podívala se za mě, jako by hledala ještě Harrisona, který teď nejspíš byl doma a který mě v tomhle všem nechal samotnou.

,,Liv, co se stalo?'' zeptala se zděšeně, ale já ze sebe nemohla vypravit ani slovo, protože mi něco uvízlo v krku, možná ta hromada otázek, takže jsem nedokázala promluvit. Hleděla na mě tím svým starostlivým mateřským pohledem, a když nejspíš pochopila aspoň část toho, co se mohlo přihodit, zbledla. ,,Moc mě to mrzí, myslela jsem, že ti to Harrison řekne dřív.'' Tahle slova mě zasáhla ohromným způsobem.

Copak to věděla i ona? Věděli to snad všichni kromě mě? Sakra, Harrisone, to jsem ti nestála ani za pár slov, které by všechno vyřešily mnohem dříve?

,,Jak-,''

,,Liv, poslouchej mě.'' Položila mi své ruce na ramena a snažila se mě uklidnit. Třásla jsem se, takže v tom jsem jí bohužel nevyhověla, jen jsem mlčela a cítila se od všech tolik zrazená a podvedená.

,,Harrison mi to řekl den předtím, než jste se vy dva dali dohromady. Ano, bylo to od něj špatné, stejně jako bylo špatné ode mě, že jsem mu na to kývla. Nevím, proč, možná jsem byla zoufalá z toho, jak mi dal dost jasně najevo, že nejsem zrovna úžasná máma.
Řekl mi, že jde do armády, v té době jsem ho neměla ráda, takže jsem měla radost, že se ho zbavím a že se u tebe nebude ochomýtat. On ale řekl, že do té doby si přeje být s tebou, že tě chce udělat šťastnou a že já ti mám dát poprvé za tvůj život volnost.
Nechtěla jsem to nejprve ani slyšet. Nelíbilo se mi, jak se mnou jednal, jak se choval, ale na druhou stranu jsem na něm viděla, že mu na tobě neskutečně moc záleží. Už tehdy v zimě. Jsem si jistá, že netoužil po tom tě zklamat, Liv, i když to udělal. Omlouvám se ti, poprvé jsem to myslela opravdu dobře.'' Máma se tvářila, jako by za tohle celé mohla ona sama. Ano, nesla díl viny. Probůh, vlastní matka mi lhala do očí! Ale už jsem byla dost velká na to, abych takovéhle věci řešila sama. Za pár týdnů budu přeci plnoletá.

,,Jak si mi to mohla udělat, mami? Věděla si, že ho miluju, že už si nedokážu představit život bez něj, tak proč si nesebrala odvahu aspoň ty a nevarovala mě?

Varovala jsi mě před klášterem, před špatnými lidmi, alkoholem, kluky a bůh ví čím, ale před takhle závažnou věcí ne?'' Dala si hlavu do dlaní a pořád dokola se mi omlouvala. Nechápala jsem tohle celé, natož jednotlivé části. Bylo to, jako když čtete knihu a nepochopíte její pointu, protože do sebe jednotlivé kapitoly zkrátka nezapadají.

Zalezla jsem si do svého pokoje, obličej zabořila do polštáře a brečela do té doby, než mě nerozbolela hlava. Pak jsem si šla opláchnout obličej a vrátila se dolů za mamkou. Seděla u kuchyňského stolu, skenovala pohledem jedno jediné místo a ukusovala suchou housku.

Sedla jsem si k ní a chytla ji za ruku. Otočila se ke mně s překvapeným a smutným výrazem ve tváři a já si uvědomila, že být naštvaná na ni nemůžu, protože si myslela, že pro mě dělá dobrou věc.

I když nedělala.

Každý děláme chyby. Stejně jako obrovitánskou chybu udělal Harrison.

,,Myslela jsem to dobře,'' zašeptala máma znovu a já jí podala kapesník, aby se mohla vysmrkat. Vděčně se pousmála a já si povzdechla.

,,Já vím, mami. Stůj teď při mně a můžeme na to zapomenout,'' řekla jsem, protože mi nejspíš nic jiného nezbývalo.

***

Odpoledne přijel Adam. Vůbec jsem ho nečekala, ale málem jsem se radostí rozbrečela, že ho vidím. Všechno už nejspíš věděl od Harrisona, když si přijel sbalit věci do doupěte. Objímal mě a neustále mi opakoval, že ho to mrzí, že kdyby věděl pravdu, varoval by mě. Nechtěla jsem nad tím už přemýšlet, ale nešlo to. Vždycky, když zmínil jeho jméno, píchlo mě v hrudi a všechna ta bolest začala nanovo.

,,Tohle mi pro tebe dal,'' zašeptal Adam, když jsme se od sebe odtáhli. Do rukou mi vložil malý balíček a já se zatvářila nechápavě. ,,Nevím, co to je, ale neměla bys to vyhazovat.'' Adam mě pohladil po tváři a já ho pozvala dál.

Sedli jsme si v kuchyni ke stolu, já nám uvařila čaj a pak jsme si dlouho povídali. Skládali jsme spolu pomyslné dílky puzzle, abychom pospojovali jednotlivé kousky Harrisonových lží.

,,Hele, je to svinský, jo, je. Ale takhle to přece nemůže skončit. Ne lusknutím prstu. Budu tady pro tebe, jak dlouho budeš chtít. Budu tady, dokud mi neřekneš, ať už konečně vypadnu. Jen nechci, aby ses tu sama trápila.'' Vzal mě za ruku a já se vděčně usmála. Přitulila jsem se k němu a nechala se jím kolébat. Pak jsem usoudila, že už je čas si rozbalit balíček od Harrisona, a Adam mě nechal o samotě, mezitím, co si v obýváku pustil nějaký sitkom.

Šla jsem nahoru do pokoje a chvíli se na balíček v mé ruce dívala. Nechtěla jsem zase brečet, protože už teď mě bolela hlava jako střep, ale taky jsem ho nechtěla nechat neotevřený, takže jsem rozvázala stužku a odhrnula hnědý balicí papír. Leželo v něm cédéčko a několik Raffaello bonbonů. Žádný dopis ani krátký vzkaz. Jen na cédéčku bylo titěrným písmem napsáno, ať si ho přehraji.

Promnula jsem si už teď vlhké oči a rozbalila si jeden bonbón, abych se aspoň trochu vzpamatovala. Pak jsem zapnula notebook a dala do něj cd. Klikla jsem na jediný soubor v něm a chvíli čekala, než jsem spatřila Harrisona sedícího na posteli v doupěti. Nevypadal dobře. Byl na tom podobně jako já.

,,Liv, já neumím psát dopisy, v kterejch si člověk vylejvá svý srdce, ale zvládám mluvit. Relativně. Vyslechni si mě, než se rozhodneš na všechno zapomenout.'' Prohrábl si vlasy způsobem, jakým to uměl jen on. Díval se přímo na mě a působilo to, jako by stál naproti mně v pokoji.

,,Když jsem tě poznal, považoval jsem tě za tu největší blbku na škole. Přišlo mi, že víš naprosto všechno. Bylas tak neskutečně otravná, jak si do mě viděla. Sralo mě to.
Ale tuhle pohádku už znáš, tu už jsem ti říkal. Jediný, co jsem chtěl, bylo, abys trpěla. Aby ses cejtila mizerně a brzo vypadla, protože jsem nechtěl, abys mě neustále poučovala a říkala mi, co všechno dělám blbě a jak ve mně vidíš mnohem víc.'' Otřel si rukávem nos a několikrát zamrkal, aby mu slané kapičky, které mu zůstaly na řasách, stekly.

,,Držel jsem tě od sebe dál, vždyť to víš. Už jen proto, žes byla o tolik lepší než já. Mělas budoucnost, máš budoucnost, a já mám jen smlouvu na deset let v posraný armádě. Jenomže pak mi bylo mizerně, když si mi nebyla poblíž. Vadila mi představa, že si víc s Edwardem než se mnou. Hrozně mě to mátlo. Neměl jsem nikdy takovej divnej pocit. A postupně jsem viděl i na tobě, že ti na mně záleží.

Olivie, každá chvíle s tebou se mi vryla do hlavy. Nikdy, přísahám, že nikdy jsem nikomu nedovolil to, co tobě. Tolik tě miluju,'' šeptal. ,,A možná právě proto musím bejt potrestanej. Hrozně jsem ublížil několika lidem. Jenom díky tomu, žes přišla do mýho života, jsem si to uvědomil.''

Nějakou dobu mlčel a přemáhal se, aby se opět nerozbrečel. Nepovedlo se mu to.

,,Já jsem nechtěl ublížit tobě. Jo, jsem sobec, jsem srab, ale nejsem rozhodně ten, co by chtěl ubližovat tobě, Liv. Chtěl jsem si užít každou vteřinu, která mi s tebou ještě zbejvala. Chtěl jsem, i když nám to oběma uškodilo.
Ale já se budu bít, Liv. Nevzdám to. Jednou si mi řekla, že ve mě věříš. A jestli ve mě věříš ty, pak se nenechám zastrašit posranou armádou!

Beru si s sebou tvou fotku. Beru si všechno, co mi připomíná tebe, protože když něčím takovým budu obklopenej, mám sílu to zvládnout.

Zítra odjíždím,'' řekl a hlas se mu zlomil. ,,Bojím se. Ale ne toho, co mě tam čeká. Ne válčení ani ničeho jinýho. Bojím se každýho dne bez tebe.
Já vím, že ty s tím nic dělat nemůžeš. Že nemůžeš čekat deset let na člověka jako jsem já. Už jen proto, že si to nezasloužím a že ty máš na víc.
To já jsem si to posral. To já jsem si zmrvil život. Já to kurva, že vím. Možná, že kdybych tě poznal dřív, mohlo to bejt všechno jinak.'' Opřel si bradu o sepjaté ruce a malinko zaklonil hlavu, aby se slzy vrátily zpět do slzných kanálků.

,,Kdybys-Kdybys chtěla, tak... budu odlítat z Gatwicku. V osm. Nevím, co víc bych ti řekl. Možná jenom, že se omlouvám, že jsem ti zkazil část tvýho života. Že jsem ti vzal tvý první doteky, první vážnej vztah a že sem ti vzal i tvou první zkušenost, jak si mi říkala...
Do hajzlu, je mi líto, že jsem se ti tak vesral do života! Že jsem ti ho převrátil a že teď možná ani nevíš, co budeš dělat dál...
Já už takovej holt sem. Ničím životy těch, co jsou okolo mě. Zničil jsem mámu. Zničil jsem i zkurvenýho Edwarda, Sophie, všechny ty holky, co mi prolezly postelí, zničil jsem ho tobě!
Zasloužím si víc než deset let, Liv. Jedinou dobrou věc, kterou jsem kdy udělal, bylo plnění tvejch přání. A ani ty jsem nestihnul...
Mám je tady.'' Vytáhl pomačkaný papír a rozevřel ho.

,,Napsal sem si k tomu poznámky. A chtěl bych ti k pár bodům něco říct. Hned k tomu prvnímu. Slibuju ti, že budeš herečkou, a pokud se uchytíš, tak tou nejlepší, kterou kdy svět spatřil. Neznám totiž talentovanější osobu, a to neříkám jen tak.'' Nemohla jsem se utišit. Brečela jsem a sledovala obrazovku před sebou.

,,K tomu bezstarostnýmu životu, Olivie, ti chci říct, že takovej život by byl pěkná nuda. Starosti tu budou vždycky, ale přeju ti, aby jich bylo co nejmíň,'' odmlčel se.

,,Chtěla bys pomoct všem, kteří tvou pomoc potřebují. Olivie, pomohla si tolika lidem, že si to ani neuvědomuješ. Jenom já už jsem názorným příkladem.
Pak taky... zestárnout po boku člověka, kterej tě bude milovat za jakýkoli situace. Chtěl jsem to bejt já, dokonce jsem si to tam i napsal, ale... dostal jsem už hodně šancí. A všechny je promrhal.'' Konec věty řekl tak tiše, že jsem ho sotva slyšela. ,,Je toho tady spousta. Těch poznámek. Dám ti to. Celý. Aspoň jeden důvod, proč bys zejtra mohla přijít. Budu tě čekat. A když nepřijdeš, pochopím to. Už jsem toho po tobě chtěl moc.'' Svěsil hlavu a po pár vteřinách se na mě zase zadíval. ,,Nezapomeň na mě, prosím. Nebo aspoň na to hezký, co bylo, protože... já nezapomenu,'' ujistil mě. ,,Miluju tě, Olivie.''

Obrazovka ztmavla a zůstala jsem zase jen sama se svými myšlenkami. Netušila jsem, co budu dělat. Neměla jsem pojem o ničem. Chtěla jsem se pořádně rozloučit, když už jsem se měla smířit s Harrisonovým odchodem, ale bála jsem se, že to bude bolet ještě mnohem víc.

Dala jsem si sprchu, převyprávěla Adamovi ve zkratce cd od Harrisona a pak si s ním a notebookem zalezla do postele. Pustila jsem to znovu a najednou měla jasno.

Musím se rozloučit.

***

Ráno jsem vstala o dost dříve, abych stihla dojet na letiště včas. Adam chrněl spokojeně na zemi, ale jakmile zjistil, že vstávám, přidal se ke mně. Mamce jsem zanechala krátký vzkaz a do auta si vzala jeden toast a láhev džusu.

Byla jsem vděčná za to, že Adam bude řídit místo mě, jelikož jsem se potřebovala pořádně najíst. Navíc mě nehorázně pálily oči a těžko bych to odřídila bez nehody.

Dojeli jsme na letiště tři minuty po půl osmé, což bylo obdivuhodné, protože na silnicích byly velké kolony. Adam mě těšně před mým odchodem objal a slíbil mi, že počká v autě.

Vběhla jsem do letištní haly a vůbec nevěděla, kam zamířit, protože jsem ani pořádně netušila, kam to Harrison letí. Nevím, jestli mi to během naší hádky řekl, ale rozhodně jsem si to nezapamatovala. Obíhala jsem proto jednotlivá místa na sezení, ale nikde jsem ho nemohla zahlédnout. Zbývalo mi už jen dvacet minut a já začínala být čím dál nervóznější, že ho nestihnu.

,,Olivie?'' ozvalo se za mnou, když už jsem myslela, že půjdu k rozhlasu a zavolám si Harrisona osobně. Otočila jsem se a ocitla se v pozici, ve které jsem byla už mnohokrát.

Harrison stojící přede mnou s hlavou sklopenou směrem ke mně a já civící na něj, s obličejem nasměrovaným nahoru.

,,Harrisone,'' opětovala jsem mu jako už mnohokrát. ,,Přišla jsem ti říct, že - že -,'' víc jsem ze sebe nedostala, protože mě můj hlas zradil. Harrison to chápal, a tak jen mlčky přikyvoval.

,,Nemusíš říkat nic. Já... jsem moc rád, žes přišla.'' Stáli jsme naproti sobě a vlastně nevěděli, co si říct, protože už všechno bylo nejspíš řečeno.

,,Nezničil si mi život, Harrisone,'' promluvila jsem konečně a vrátila se tak k cédéčku, které mi nahrál. ,,Ani své mamce,'' ujistila jsem ho. ,,Nedělal si možná vždy správné věci, ale život si mi nezničil.'' Harrison se na mě díval s vděkem.
,,Pořád si kladu otázku, proč si mi to udělal, ale vlastně už to vím,'' řekla jsem a dodala: ,,Nenaučil ses zacházet s láskou, Harrisone. Zamiloval ses do mě způsobem, který sis vymyslel ty sám. Na jednu stranu je to ten nejhezčí způsob ze všech, ale má jednu velkou chybu. A to tu, že jsi schopný i ubližovat, abys o mě nepřišel. Lhát, podvádět. A tohle, tohle, co se stalo, to je trest.'' Pak jsem ho opatrně objala a naposledy nasávala jeho vůni. Ta stejná kolínská, kterou tenkrát v mém kampusovém pokoji zanechal na mém polštáři.
Zdál se mi být slabý. Moc slabý na to být vojákem. Moc slabý na bojování.

,,Promiň,'' omluvil se už nejméně po milionté a já na chvíli přivřela oči, abych si užila poslední moment s ním.

,,To nevadí,'' šeptla jsem, i když to vadilo. I když to bylo to nejhorší, co mohl provést. Teď jsem to říct musela.

,,Díky tobě měl můj kříž tu nejhezčí cestu,'' zašeptal a namířil na místo, kde měl své nejpromyšlenější tetování.

,,Vykašli se na vlka, vykašli se na lebku, vol jen srdce, ano?'' Kývl a pak mě ještě pohladil po tváři.

,,Ozvu se ti,'' hlesl naposled, než se ohlásil odlet jeho letadla. Přehodil si příruční tašku přes rameno a já se smutně usmála.

,,Ozvu se ti,'' zopakovala jsem s povzdechem a stiskla mu naposledy ruku. Asi to bylo od teď naše heslo, protože to bylo mnohem lepší než říkat sbohem.

Dívala jsem se za ním, jak odchází, protože teď jsem měla tu možnost. Nikdy jsem neměla ráda loučení. A odteď jsem kór nenáviděla loučení s Harrisonem.

Otočil se a zamával mi, jako by odjížděl jen na pár dnů pryč. Třeba do Skotska nebo do Irska. Na pár dnů, ne na deset let.

A pak zmizel mezi davy lidí, kteří cestovaly do zahraničí, nebo se vracely domů ke svým blízkým. A já si tolik přála být o deset let starší, abych tu mohla stát a čekat na Harrisona, až přijede. Měla bych na sobě třeba ten béžový svetr s mývalem, který jsem měla tehdy na Samuelsově chatě a Harrison si mě kvůli němu dobíral.
Nebo bych tu stála s Livsonem, který by už byl trochu prošedivělý, protože by to byl pejsek v letech, ale věrně by se mnou čekal na člověka, který ho kdysi přinesl přímo mně.

Jenomže mývalí svetr byl doma i s Livsonem a Harrison právě nasedal do letadla, bůh ví kam.

Nemohla jsem se teď vrátit domů, nemohla jsem jít nikam, protože by mi to připomínalo Harrisona a mohla bych se taky zhroutit na zem a usedavě brečet několik hodin.

A tak jsem si tam sedla na jednu z těch laviček, jako bych sama někam odlétala. Seděla jsem a dívala se na velkou tabuli, na které blikaly názvy měst.

A najednou mi došlo, že mi Harrison nedal ten seznam přání.