Můj život se vždycky zdál být pod kontrolou. Věděla jsem pokaždé, co dělám, co chci, co od života očekávám... Jenomže pak přišel Harrison Samuels a já naprosto ztratila pojem o tom, co opravdu chci. Vlastně jsem to věděla. Chtěla jsem být s ním. Strávit co nejdelší dobu po jeho boku. Herectví už nebylo tím největším cílem. Ano, pořád jsem toužila hrát a inspirovat lidi, ale taky jsem chtěla budovat společnou budoucnost s ním. Tolik jsem se k němu upnula. Tolik jsem se do něj zamilovala. Tolik mi na něm záleželo...Tolik.

Poslední měsíce na škole utekly nepředstavitelnou rychlostí. Zdálo se mi, že dny se mění v hodiny. Hodiny zase v minuty. A minuty byly ubíhající vteřiny, které mi připomínaly, že se čas příliš rychle krátí.

Celý květen a duben jsem věnovala závěrečným zkouškám, které se měly konat v červnu. Měla jsem je skládat z historie, literatury, herectví, zpěvu a umění. Historie byla jasná. Měla jsem si vybrat celé jedno období a vypracovat o něm projekt, který přednesu. Z literatury si vybrat významné dílo nějakého autora a představit jej. Do herectví jsem si měla připravit dvě básně, jeden monolog, dva dialogy a počítat s improvizační zkouškou. Zpěv a umění byly snad nejjednodušší. Hra na hudební nástroj, vlastní zvolená píseň a komisí zvolená píseň. A v umění vypracovat zátiší podle toho, co mi komise předloží, a po té namalovat obraz, jehož téma si vylosuji.

Měla jsem toho dost. Opravdu dost. Takže bylo evidentní, že jsem většinu času proseděla buď v knihách, nebo jej věnovala trénování a nacvičování. Docela toho teď lituji, mohla jsem jej ještě strávit s přáteli, než odjedu pryč.

Minimální počet bodů pro dokončení ročníku bylo 250. Z každého předmětu se dalo získat maximálně 60 bodů. Bylo to velmi těžké, ale uspěla jsem. S krásnými 297 body, což byl dle mého názoru obdivuhodný výsledek.

I Harrison uspěl. Měl to tak tak, ale prý prolezl, i když mi své výsledky odmítal prozradit.

Kromě Trevise, který se nechal odvolat, to zvládla celá Picta fiver. Dokonce i Glorie Baldwinová se dohrabala k neuvěřitelným 260ti bodům.

Jen Lisa a Edward ukončili studium předčasně. Každý ale z jiného důvodu. Lisa měla testy krve v pořádku, což znamenalo, že se od Edwarda nenakazila, ale i tak usoudila, že tento způsob života už nadále není pro ni a odjela na převýchovu ke své tetě do Skotska.

Edward odjel za svým otcem, který mu zaplatil velmi drahé léčení. Jak ale všichni víme, virové onemocnění tohoto typu je nevyléčitelné, ale může se alespoň oddálit nástup AIDS o několik let. Jelikož se Edward jel léčit velmi brzo, měl šanci prožít si život bez nástupu AIDS.

I po tom všem jsem mu přála hodně štěstí, protože smrt si nezasloužil, ač Harrison prohlašoval cokoli.

Vybavuji si chvíle, kdy jsem si opravdu byla jistá tím, že k němu cítím něco výjimečného. Že to možná nebude Harrison, ale on. Že je to ten pravý kluk pro mě, protože u něj si můžu být jistá, že mě nikdy neopustí.

Ale nebylo tomu tak. Naopak. Ublížil mi tolik, že si nedovedu představit, že by mi někdo mohl ublížit ještě víc. Kór Harrison ne.

A teď tu čekám. Stojím se všemi svými zavazadly u nohou a čekám na to, až pro mě Harrison přijde, abychom oba odjeli k nám domů. Čekám na vysvětlení. Čekám, až mi někdo řekne, že si dělá legraci a že to neuteklo tak rychle. Že si můžu ty tašky zase vzít a vrátit se do svého pokoje v kampusu, kde určitě čeká Maya, s kterou už jsem se rozloučila.

Jenomže nemůžu. Aspoň několik měsíců ne. Čeká mě Vancouver. Čeká mě budoucnost. Čeká mě přesně to, po čem tak dlouhou dobu toužím. Kariéra. Reflektory. A možná i sláva.

A i když vím, že se kdykoli můžu vrátit, vím, že se tu objevím až za hodně dlouhou dobu. Vím to. Vím, že tenhle jediný rok se mi měl vrýt do paměti, protože už žádný takovýhle nebude. Nebude další napravování špatných kluků, žádné první polibky, žádné první zkušenosti a vztahy, žádné líbání nejlepších přátel. To všechno je vtisknuto v tomhle jediném roce.

V roce, kdy jsem poznala Harrisona, člověka, do kterého jsem se zamilovala tolik, že se sama těch citů už i začínám bát, Edwarda, člověka, který mě mnohdy zachránil a zase potopil, Adama, nejkrásnějšího a nejlepšího přítele, kterého jsem si kdy mohla přát a ke kterému napořád budu vázat zvláštní citové pouto, Mayu, úžasnou dívčinu se stejným smyslem pro humor, Emmu, prakticky svou starší sestru, jejíž přátelství nosím v srdci napořád, Dustina, Trevise, Claye a milovaného Angela, kluky, které jsem dokázala odsoudit dříve, než jsem je poznala, a pak v nich našla úžasné přátele, Glorii, sobeckou, arogantní a zákeřnou mrchu, která mi i přesto po tom všem ukázala, že tak prohnaná není, Lisu, osobu, jejíž chování si doteď neumím vysvětlit, Dylana, homosexuálního kamaráda, který mě vždy podpořil a podržel, pana Watkinsona, učitele, který mi tolik pomohl v tom, abych bojovala o to, co opravdu chci, pana Wooleyho, nejmírnějšího starého učitele, který z přednášek o historii udělal jedny z nejzábavnějších hodin...

A spousty dalších.

Všechny tyhle lidi jsem poznala právě tady na Akademii. Tady jsem pochopila smysl toho všeho, co dělám a co si přeji.

Rozbrečela jsem se při vzpomínce na to, jak jsme se všichni museli rozloučit. Jak mi ostatní říkali, že se těší na prázdniny a že doufají, že to moc neuteče, aby zase nemuseli do školy. A já jen přikyvovala a zadržovala slzy, protože jsem jim přeci nemohla v ten moment říct, že odjíždím. Že už se nejspíš nevrátím.

Zakončili jsme to všichni závěrečným plesem, který se tradičně pořádal vždy na konci června. Dokonce i já jsem se napila alkoholického punče a bavila jsem se jako nikdy. Brečeli jsme, smáli jsme se a těšili se na dvouměsíční volno. Jen hrstka těch lidí věděla, že se s nimi vlastně už loučím na dobu neurčitou.

,,Tak je to pravda. Opouštíš mě,'' ozval se odněkud ten nejmilejší hlas, který jsem kdy poznala. Smutně jsem se usmála a usušila si mokré tváře.

,,To ne, to bych ti přeci neprovedla,'' zašeptala jsem sklesle a počkala, až ke mně dojde. Vysoká postava se postavila vedle mě a já si o ni opřela hlavu.

,,Vancouver. Docela dálka, hm?'' Kývla jsem a kousla se do rtu. Nebreč, Liv. Pro jednou zkus nebrečet.

,,Až moc,'' přitakala jsem.

,,Škoda, že tě o prázdninách neuvidím, krásko. Rozloučil bych se ve velkém,'' řekl smutně a já ho chytla za ruku. Stiskla jsem mu ji a na chvíli zavřela oči.

,,My se ale spolu neloučíme, Adame. My se jen... připravujeme na to, že se teď chvíli neuvidíme,'' upravila jsem jeho tvrzení, ale moc to nepomohlo. Moc dobře jsme oba věděli, že tím, že odjíždím, se změní spoustu věcí. ,,Musíš za mnou jezdit. Musíš,'' šeptala jsem si pro sebe a v duchu se přesvědčovala, že naše zvláštní pouto nikdy nezmizí.

,,Budu, Olivie,'' šeptl a pak se na mě zadíval stejným stylem jako tehdy v nákupním centru, kdy mě poprvé políbil. ,,Sbohem, krásko.'' Sklonil se ke mně a bez sebemenších zábran mě líbl na rty. Překvapilo mě to a srdce se mi rozbušilo, ale neuhnula jsem. Když se pak odtáhl, rozhlédl se, a když zjistil, že se mu to povedlo uskutečnit nepozorovaně, úlevně si oddechl.

,,Ty se nepoučíš,'' napomenula jsem ho a on pohotově mykl rameny.

,,To si piš. Pořád čekám přece na příležitost, kdy odkopneš Samuelse a uvolníš mi cestu,'' zavtipkoval a já se tomu tiše zasmála.

,,Tak na to kurva že zapomeň!'' vložil se do toho chraplavý hlas Harrisona a já se k němu s úlekem otočila a doufala, že to, co se stalo předtím, neviděl. On si mě k sobě ale přitáhl a políbil mě do vlasů. ,,Je moje,'' ujasnil mu holý fakt už asi po milionté a Adam se ušklíbl. Tenhle bod mu byl dobře znám, ale i tak dál překračoval hranice.

,,Tak to se ještě uvidí.'' Bouchl ho lehce do ramene, naposledy se rozloučil a pak odkráčel. Dívala jsem se na jeho záda, na kterých byl vyšit nápis Picta fiver. Vzpomínala jsem na chvíle, kdy jsem po vyslovení tohohle spolku ohrnovala nos. Tolik jsem se za tu dobu změnila.

,,Tak co nás čeká?'' zeptala jsem se, abych protrhla ticho mezi mnou a Harrisonem. Pořád jsem se chvěla, protože jsem si uvědomovala, jak mi to bude tady chybět.

,,Co? No takže... Amerika, sex, Švýcarsko, sex-,''

Plácla jsem ho se smíchem po ruce, která mi doteď spočívala na boku, a Harrison se ušklíbl a políbil mě do koutku rtů.

,,Bude mi to chybět,'' zašeptala jsem a přivinula se k němu. ,,Na tomhle místě jsme se přece poznali, Harrisone. Tady to všechno začalo,'' řekla jsem nevěřícně. ,,Už je to pryč.''

Harrison mě sevřel v náručí a já se nanovo rozbrečela. Měla bych s tou svou citlivostí začít něco dělat.

,,Začne něco novýho, Liv. Začne to, co si celou dobu chtěla!'' ujistil mě. ,,A navíc... je ti teprve dvacet. Všechno máš ještě před sebou.'' Usmála jsem se mu do hrudi a pak vzlykla.

,,Já vím,'' šeptla jsem. ,,Jen mi slib, že budeš pořád se mnou. Že to nevzdáš, i když od sebe budeme daleko,'' prosila jsem ho usilovně a sevřela v prstech jeho koženou bundu. Harrison chvíli mlčel. Vycítila jsem, že mi chce říct něco moc důležitého, ale pak si povzdechl a odsouhlasil mi to. K předchozímu tichu se nijak nevyjadřoval, a tak jsem to nechala být.

Ještě předtím, než jsme vyrazili pryč, rozběhla jsem se k vrbě, u které jsem často sedávala a přemýšlela. Lavička pod ní byla prázdná, až na pár spadaných lístku. Smetla jsem je dolů a na chvíli si sedla. Zavřela jsem oči a chovala se, jako bych měla mít vše na škole ještě před sebou.

Po chvíli přišel i Harrison, posadil se vedle mě a nic neříkal. Bylo to jako tehdy, kdy mě poprosil o pusu. Nebo jako když jsem utekla z hodiny PNŽ a on vyběhl za mnou. Tolik vzpomínek. Tolik.

,,Myslím, že bysme měli vyrazit. Tvoje mamka nás čeká,'' pobídl mě Harrison o několik minut později. Kývla jsem, ale upřímně se mi nechtělo jet pryč. Protože ty dva měsíce, to bylo jak nic.

I tak jsme s Harrisonem vyrazili a já po celou dobu jen koukala z okna, svírala v rukou jeho velkou dlaň a snažila se přijít na lepší myšlenky. Snažila jsem si namluvit, že mě toho čeká ještě spousty. Že jsem teprve začala žít.

Nastalo vítání, objímání a další slzy. Zase jsem byla doma, tam, kde jsem před necelým rokem začínala, ale tentokrát tu byl se mnou Harrison, takže to přeci jen bylo v něčem jiné.

Pomohla jsem mamce s obědem a pak šla s Harrisonem plánovat naši cestu do Švýcarska za mými prarodiči. Chtěla jsem, aby se setkal s mým dědou, takže jsme se rozhodli, že hned pozítří vyrazíme.

Měli jsme toho před sebou spoustu! Tolik jsme toho museli ještě stihnout a zažít. Byli jsme přeci pár a páry podnikají většinu věcí spolu. Těšila jsem se na to, i když jsem za pár měsíců měla být od Harrisona neskutečně moc daleko.

Vancouver.

Doufala jsem, že to všechno společně zvládneme. Opravdu jsem si to myslela. Byla jsem tak upnutá na tohle jediné přání, že mi nedocházelo, jak moc je to celé naivní.

Jak naivní je představa o mně a Harrisonovi.