Harrison odešel do jednoho malého obchůdku vedle hotelu, aby nám koupil něco dobrého na zub, když zazvonil telefon. Myslela jsem si, že je to od recepce, třeba právě on, protože si zapomněl mobil a chtěl mi něco sdělit. Jednou už to udělal, ale nepověděl mi nic podstatného, pouze mi oznámil, že mě miluje, a pak se za pět minut vrátil s pytlíkem bonbónů. Tak hravý dokázal občas být.

Telefon jsem samozřejmě zvedla. Ozvalo se praskání a poté odkašlání.

,,Haló?'' přerušila jsem ticho jako první já a člověk na druhé straně si pro sebe něco nesrozumitelného zašeptal.

,,Liv? Liv Sparksová? Jsi to ty?'' oslovil mě známý hlas Davida Samuelse a já kývla, než mi došlo, že to nemůže vidět.

,,Ano, já,'' odtušila jsem a zamračila se, protože jeho hlas zněl nejistě.

,,Kde je Harrison? Nebo spíš, kde jste oba dva?'' ptal se dál a já se podivila tomu, že to neví, jelikož se s ním Harrison ještě před odletem setkal.

,,Přece v Americe. Harrison ti to neřekl?'' divila jsem se a hrála si s telefonní šňůrou, která mi momentálně přišla jako to nejlepší zabavení na světě.

,,Ne, to tedy ne. Myslel jsem, že po tom výjezdu do Švýcarska už nikam nepojede. Myslel jsem, že oba zůstáváte v Londýně,'' reagoval, zaskočen mou odpovědí.

,,Ne, Harrison nám koupil lístky na 14 dní. Jsme v New Yorku,'' vysvětlila jsem a pan Samuels si unaveně povzdechl. Vycítila jsem z jeho tónu, že se pořádně nevyspal několik dní.

,,Myslel si, že před tím uteče,'' zamumlal si pro sebe a já se toho okamžitě chytla.

,,Před čím by měl utíkat?'' Posadila jsem se k oknu a zadívala se na několik budov, které byly z okna vidět. Telefonní šňůra se natahovala přes půl místnosti a hrozila, že praskne.

,,Takže o tom pořád nevíš? Pořád ti to Harrison neřekl?'' odpovídal mi otázkami a mně už začínalo pěkně štvát, jak mě napíná.

,,Myslím, že ne, nebo možná ano. Je to něco důležitého? Protože Harrison mi říká většinu věcí.'' Nohy jsem si dala do tureckého sedu a stále upírala pohled z okna. Žluté taxíky zastavovaly na každém rohu, aby mohli nastoupit ti, kteří se nehodlali trmácet pěšky. Zahlédla jsem i pár cyklistů, jež vypadali jako mravenečkové v té velké koloně aut.

,,O tomhle ti zjevně ještě neřekl, i když jsem ho varoval. Ví to už přece několik měsíců,'' řekl nechápavě pan Samuels a já na sucho polkla. Najednou mi byla hrozná zima a musela jsem své tělo obejmout oběma pažemi.

,,Davide, o co jde?'' položila jsem mu otázku, která celou dobu visela ve vzduchu nezodpověděná, poněkud ostřeji.

,,Ať ti to řekne sám. Já se mezi vás plést nechci. Zítra ať je zpět v Londýně, prosím, musí si sbalit všechny věci.'' Nerozuměla jsem mu. Harrison někam jede? To by mi přeci řekl a nejezdili bychom sem, ne?

,,Počkejte!'' zadržela jsem ho dříve, než to stačil ještě položit. Rychle jsem oddechovala a oči mě pálily, protože jsem tušila, že se děje něco hrozného, něco, co zkazí úplně všechnu krásnou atmosféru mezi mnou a Harrisonem. Nic jsem ze sebe ale nevypravila, protože to najednou nešlo. Přišla jsem o hlas i rozumné uvažování.

,,Moc mě to mrzí, Liv. Možná, kdyby ti to řekl, mohla si být teď šťastná s někým jiným.'' Tímhle hovor ukončil a mně v ruce zůstalo jen hluché sluchátko.

Seděla jsem pořád na tom samém místě. Pohled přišpendlený ke sklu, za kterým se rozprostíral New York. Ten samý New York, do kterého jsme s Harrisonem přijeli a v kterém jsme byli šťastní. Najednou byl ponurý a nelíbil se mi.

,,Sem tady! Dostali jsme jeden balíček buráků zdarma, protože prodavačovi se líbily moje tetování. Dobrý, ne?'' Harrison vtrhl do pokoje s velkou dávkou pozitivní energie v hlase a v ruce třímal několik plastových balíčků. Když si všiml, jak se tvářím, pozvedl tázavě obočí a úsměv byl rázem pryč.

Co mi to tajil? O čem mi lhal?

,,Volal tvůj otec. Do zítra máš být prý v Londýně,'' řekla jsem a naprosto ignorovala jeho předchozí slova. Harrison ztuhl, položil všechno na stůl a uhnul pohledem.

,,Proč?'' zeptal se, jako bych to já snad mohla vědět lépe než on.

,,To mi řekni ty,'' pronesla jsem klidně, ale ve skutečnosti jsem se třásla, protože jsem se bála, co se dozvím.

,,A co přesně?'' Stále se vyhýbal odpovědi, což mě bolelo ještě víc. Cítila jsem, že mi lže. A ten pocit byl nadmíru bolestivý.

,,To, co mi tajíš už několik měsíců. To, co už víš dost dlouho. To, kvůli čemu musíš odsud odjet a kvůli čemu si musíš sbalit všechny věci, jak mi sdělil tvůj otec!'' zvýšila jsem hlas a postavila se. Nebyla jsem možná vysoká jako on, ale byla jsem přeci statečná. Nebála jsem se jeho. Bála jsem se jedině jeho slov.

,,Kurva,'' zaklel a otočil se ke mně zády. Ruce si položil na hlavu a tiše klel, dokud neusoudil, že by se mnou měl nějak komunikovat. Obrátil se ke mně čelem. V očích se mu zračila naštvanost, slabost a možná i prohra. To všechno a mnohem víc jsem v těch malých nefritech viděla.

,,Pamatuješ si na to, jak sem ti poprvý řekl, že tě miluju? Pamatuješ si na ten den?'' opět mi odpovídal otázkou a já nechápala, jak to s tím souvisí. I přesto jsem kývla a zaryla své nehty hluboko do dlaní, až to zabolelo. ,,Říkal jsem ti, že jsem něco posral. Opakovaně jsem dojížděl za svým fotrem, to taky víš. Ale v tenhle den si do toho všeho šla se mnou. Slíbilas mi, že mě budeš milovat i s vědomím, jakej jsem hajzl a kolik nás čeká nepříjemností. Vždycky si mi říkala, že budeš stát při mně, ať se kurva děje cokoli.'' Dýchal přerývaně. Široká hruď se mu nadzvedala nepravidelně. Třásly se mu jeho dlouhé štíhlé prsty. Co se sakra děje, když už ani on nevypadá sebejistě?

,,Ano, to všechno jsem ti slíbila pod podmínkou, že mě nezklameš, Harrisone. A tys mi to slíbil, stejně jako já jsem ti slíbila, že budu stát při tobě. To jsem ti splnila. Netlačila jsem na tebe, ale ty mi tu zjevně lžeš už několik měsíců! A lež já tedy do seznamu zklamání počítám!'' upozornila jsem ho a on si frustrovaně prohrábl své vlnité vlasy. ,,Už mi dál nelži,'' zašeptala jsem ztrápeně a po tváři se mi svezla první slza, která nejspíš nebyla ani tou poslední. ,,Řekni mi to,'' naléhala jsem, protože Harrison stále váhal, jestli mi má dál lhát a natahovat tenhle nepříjemný rozhovor, nebo mi říct pravdu, která by to všechno rozlouskla. Když usoudil, že zapírání v tomhle případě už nemá cenu, narovnal se, podíval se mi do očí a vše ze sebe vysypal:

,,Říkal jsem ti, že jsem byl vždycky dost problémovej. Fotr mě nejenže neměl nikdy moc v lásce, ale taky mě pokaždý trestal za to, když jsem vyved nějakou píčovinu. A že jich kurva bylo. Nejhorší události, co se staly, byly dvě. Ta první se stala asi dva roky zpátky, když jsem uspořádal mejdlo v jeho firmě. Hodně věcí se zničilo, byl tam bordel, ale to by se ještě dalo zvládnout, kdyby příští den nepřišel s nějakejma chlápkama v sacích do jeho kanceláře, v který to vypadalo jak po výbuchu. Kvůli tomu všemu přišel o jeden z nejlepších kšeftů ve svým životě. Byl tenkrát strašně nasranej. Fakt děsně moc. A řekl mi, že jestli ještě někdy udělám něco, co přesáhne hranici jeho trpělivosti, pošle mě do zkurvený armády.'' Harrison si sedl na kraj stolu a propletl si prsty v klíně. ,,A tak to bylo chvíli docela v pohodě. Stereotypní život, večírky, holky, auta, však to znáš. Jenomže pak jsem to jednou posral ještě víc.

Byl jsem na nějaký venkovní pařbě pod mostem. Přišel jsem tam s partou, ale rozutekli jsme se. A pak jsem pil a byl v náladě a ostatní v ní byli taky. A jeden kretén, jeden podělanej nenávistnej kretén byl v náladě až moc.

Jednou už jsme se dostali do potyčky proto, že jsem mu přefikl holku, ale myslel jsem, že to ho už dávno přešlo, jenže zjevně ne.

Nevím, jak to úplně začalo, ale najednou se mnou mluvil o mojí rodině. Jeho táta totiž pracoval s mým. Snažil se mě naštvat tím, že mě fotr nesnáší, že mě nebere jako svýho syna a že jsem ostuda rodiny. Bylo mi to u prdele, protože říkal všechno to, co už jsem já dávno věděl. Pak ale zabruslil na moji mámu. Mluvil o tom, že ví, že je mrtvá. Věděl to od svýho zkurvenýho tatíka, kterýmu to vyslepičil můj fotřík. Mluvil dost hnusně. Říkal, že by taky chcípnul, kdyby musel mít na očích takovýho hajzla jako jsem já. Neustále opakoval, že jí na mně nezáleželo, že jsem byl špatnej syn a že mě nesnášela stejně jako mě nesnáší fotr. To všechno, co tam předváděl, mě tak neskutečně vytočilo, že jsem se na něj vrhnul.

Kámoši mě chtěli odstrčit, ale neznal jsem meze. Kdyby šlo o tebe, rval bych se stejně, možná ještě víc. Jenomže on furt do prdele mlel a nechtěl držet hubu. Byl jsem tak plnej vzteku, že jsem s ním praštil o železný zábradlí. Zůstal mi ležet v ruce jako leklá ryba.'' Harrison se zasekl a já jen čekala, co z něj vypadne dál. Nepřemýšlela jsem nad ničím jiným, než nad tím, co mi tu právě teď s upřímností říká.

,,Skončil v nemocnici s doživotními následky. Úraz hlavy ho připravil o zrak a o část vzpomínek.'' Rukou jsem si přikryla ústa a zavrtěla hlavou na důkaz, že tomu nevěřím. Harrison ale pokračoval: ,,To byla ta poslední podělaná kapka, o který otec furt mluvil. Povedlo se mu nějakým způsobem ukecat, aby mě nezabásli a abych nemusel do nějakýho zkurvenýho nápravnýho ústavu. Říkal jsem si, ok, dobrý, zase se všechno vrátí do starejch kolejí, teď mi možná sebere auto a zakáže mi mejdla, ale... neudělal ani jedno.'' Opět se odmlčel a zase vstal. Napjatě jsem ho pozorovala a doufala, že mi řekne něco, co už je dávno vyřešené, co už nám nebude v ničem bránit. Ale v duchu jsem stejně věděla, že to jsou jen chlácholivá slůvka, v nichž je minimum pravdy.

,,Měl jsem jedinej rok na to dodělat školu. Dostudoval jsem už poslední ročník, to je další věc, kterou jsem ti neřekl. Složil jsem předčasný zkoušky a naštěstí úspěšně. Ale stejně jako ty se už do tý školy nevrátím. Začátkem srpna narukuju do armády kvůli smlouvě na deset let, přesně tak, jak rozhodl otec v den, kdy jsem překročil jeho meze.

Neřekl jsem ti to, protože jsem byl přesvědčenej o tom, že mu domluvím. Že jsem se změnil kvůli tobě. To proto jsem za ním furt jezdil. To proto jsme si furt volali. Jenomže on neustoupil. Už mi v ničem nevěřil.''

Nedokázala jsem si to představit. Harrisona v armádě. Ve vojenském oblečení a se samopalem v ruce. Deset let? Deset? To přeci nemyslí vážně, určitě je to nějaký hodně hloupý vtípek. Za chvíli se nahlas rozesměje a bude mě popichovat kvůli mojí naivitě a slzám jako jindy.

,,Proč si mi lhal? Proč si mi to neřekl dřív?! Byla bych připravená! Harrisone, mohlo se to změnit, tak proč si mi neustále pletl hlavu, když si věděl, že za rok tou dobou už budeš stejně v prachu?'' rozkřikla jsem se a neměla jsem málo k tomu, abych se i rozbrečela.

,,Protože jsem se do tebe, Olivie, kurva zamiloval. Prostě jsem tě nechtěl nechat jít, chápeš to?!'' vypěnil i on, jako bych byla úplně blbá, když tomu nerozumím.

,,Ale ještě před tím! Ještě před tím, než jsi věděl, že mě miluješ! Proč si mě nenechal na pokoji?'' křičela jsem jednu otázku za druhou a po lících se mi už kutálely další horké slzy.

,,Netušil jsem, že se do tebe takhle zamiluju. Myslel jsem, že to bude zkurvenej flirt, nebo něco na ten způsob. Nechtěl jsem to dotáhnout až sem. Teda chtěl, ale s tím, že nebudu muset odjet, do hajzlu! Pak, když už jsme spolu oficiálně byli, a já si uvědomil, že tě miluju, nemohl jsem ti kurva říct, že odjíždím, jinak-''

,,Proč?! Měl jsi, Harrisone! Jsi srab! Jsi slaboch! Lhal si mi a ty víš, že já lež nesnáším!'' Brečela jsem a nemohla uvěřit tomu, že se tohle právě teď děje. ,,Co si jako myslíš, že teď bude?'' Rozhodila jsem rukama a čekala na jeho odpověď, která dlouho nepřicházela.

,,Myslíš, že budu čekat deset let na kluka, u kterého si nemůžu být jistá s tím, že ke mně bude vždy stoprocentně upřímný? Myslíš, že budu čekat na někoho, kdo se taky už ani nemusí vrátit, protože ho tam někdo zastřelí? Na to asi nejsem dost silná, Harrisone!'' Dívala jsem se na něj a kladla si opakovaně otázku, proč nás do toho takhle namočil. Proč jsme to neřešili dřív.

,,Měl si tolik příležitostí. Ty lži, jak je všechno v pohodě, jak mě nezklameš, jak budeme napořád spolu... Lháři! Věděl si moc dobře, že jakmile oblékneš vojenskou uniformu, my dva jsme minulostí!'' nabírala jsem opět na hlasitosti. ,,A tak ses prezentoval jako kluk snů. Plnil si mi všechna přání, aby sis mě ještě víc obmotal okolo prstu. Vzal si mi všechny první doteky, vzal si mi první vážný vztah, vzal si mi moje poprvé, Harrisone! A teď si to všechno odneseš s sebou, zabouchneš se do nějaký vojandy a já budu moct jen vzpomínat na to, že my dva jsme kdysi byli spolu šťastní! To ti to nebylo do háje od začátku celý blbý?!'' nedbala jsem už na nic, na své chování, na vyjadřování se, na všechnu tu hromadu věcí v mé hlavě.

,,Bylo. Bylo mi to zatraceně blbý. Proklínal jsem se za to, Liv. Nenáviděl jsem se za to, že jsem se nikdy neodhodlal ti říct pravdu. Ale nikdy jsem ti nechtěl ublížit, i když jsem to udělal. Nechtěl jsem o tebe kurva přijít!'' Chytl mě za obě zápěstí, vypadal najednou tak zničeně. Tolik nás to oba bolelo.

,,Tak si o mě přišel právě teď, protože, Harrisone... I kdyby si do armády nejel, tak já nemůžu být s člověkem, který mi dokázal tolik měsíců ustavičně lhát do očí. A oni mě varovali! Varoval mě Edward, tvůj otec, dokonce i pitomá Theresa! Věděli to všichni tvoji přátelé, že?'' Kývl. ,,Adam?'' Zavrtěl hlavou. ,,Tomu si to neřekl, protože on by mi to prozradil, že je to tak?'' Harrison se na mě nedíval a rychle mrkal. Byla jsem jako opařená, jak skvěle si to celé předem naplánoval. ,,Ptala jsem se tě a tys mi odpovídal, že je všechno v pohodě. Kdyby bylo, Harrisone, teď se tu neloučíme!'' Vytrhla jsem se mu a odstoupila. Ukázala jsem ke dveřím a zvedla bradu o něco výš, abych mu ukázala, že nehodlám být zase za tu, co mu odpustila vše hned.

,,Ne, ne, Olivie. Tohle nedělej! Já se vrátím. Já vím, že bys čekala. Vím to. Odpusť mi to. Ale bez tebe to nedám. Bez tebe nemůžu - nemůžu nic. Jsem jako loutka, který nějaký děcko utrhlo nitky a nemůže se hejbat. Ty seš ta, co mě tahá pomocí novejch šnůrek, který si mi přidělala, a pomáhá mi. Nenech mě v tom.'' Oči se mu leskly víc a víc. Měl zarudlé sítnice. Byla jsem asi jediná, kdo ho kdy viděl brečet. On přeci nikdy nebrečel, tak proč si vybral zrovna tuhle chvíli, kdy se já snažím být silná? To je to opravdu tak hrozně v háji, že brečí i sebevědomý Harrison Samuels? ,,Prosím,'' naléhal a pár slz mu skáplo na bílé tričko. To, které jsem mu už tolikrát přetahovala přes hlavu, abych se mohla kochat jeho dobře stavěným tělem. Milovala jsem každou křivku. Každé tetování.

,,Harrisone, zamysli se, ano? Když bychom si řekli, že to spolu vydržíme, myslíš, že by mi vždycky stačilo jen pár dnů na to, abych tě viděla, než mi zase odjedeš? S tím, že možná budu někde točit film? Myslíš, že bychom dokázali udržet zdravý vztah, kdyby ses vracel v nepravidelných intervalech? Já ne. Upřímně... fakt si to nemyslím.

A co budoucnost, hm? Jak to bude s ní? Já chci mít děti, Harrisone. A chtěla jsem rodinu s tebou! Ale viděl bys svoje děti zřídka, pak by ses po několika letech vrátil a oni by na tebe koukali jako na cizího člověka. Deset let, Harrisone! To je... to je moc dlouho.'' Zavrtěla jsem hlavou a vzlykala dál. ,,Jak se tohle mohlo stát?'' šeptala jsem mezi vzlyky.

,,Nesmíš mě opustit. Můžu to zvládnout, jenom když budu vědět, že na mě budeš čekat doma. Vždycky bych přijel a všechny ty měsíce bychom dohnali. Mohli bychom mít děti. Deset let je málo oproti zbytku života, Liv!'' přesvědčoval mě, ale byly to slabé argumenty. Slabé pro nás oba.

,,Na to nemám. Omlouvám se. Tohle ne... Tohle mělo dopadnout úplně jinak.'' Dokola jsem vrtěla hlavou, brečela a tahala se za rozcuchané vlasy. Bylo mi horko, bylo mi špatně, bylo mi úplně na nic.

,,Jiskřičko,'' oslovil mě jako tehdy, kdy mi poprvé nabídl vztah. Jako tehdy, kdy jsme se poprvé milovali. Jako tehdy, kdy bylo všechno v pořádku a kdy neexistovalo nic jako armáda, lži a konec nás dvou. ,,Pamatuješ, jak jsme tenkrát přenocovali v té chatě u vodní nádrže?'' svedl hovor jinam a já se zavzpomínala, nakonec jsem mlčky kývla a on pokračoval: ,,Zeptala ses mě, jestli jsem s někým zažil pocit, že by láska nemusela bejt nesmysl. A já ti řekl ano. Už tehdy jsem myslel tebe. Že s tebou by to možná šlo. A ono jo. Nesmíš mě v tom nechat,'' vzlykl a hlavu si dal do dlaní. Chtěla jsem ho obejmout. Byla bych schopná mu odpustit cokoli, ale tohle bylo přes všechny hranice.

,,Harrisone-,''

,,Ne, počkej. Pamatuješ si na tu debatu o manželství na PNŽ?'' Znovu jsem zmateně kývla. ,,Popsala si to podle sebe. Trevis se na tebe rozkřikl a já se tě zastal kvůli tomu, že mě tvoje slova naprosto ohromily. Neukončuj naši počítačovou hru předčasně. Žádám tě o to.'' Poklekl a sepjal ruce, ale já zavrtěla hlavou.

,,Moc tlačíš,'' utnula jsem ho, protože by stačilo, aby ještě chvíli pokračoval a já mu odkývala všechno. Potřebovala jsem čas. ,,Odejdi, prosím. Odejdi, protože jinak to bude pro nás oba ještě těžší. Nechci se s tebou rozejít tehdy, kdy budeš bojovat někde ve Vietnamu. Nechci, aby sis přečetl srdceryvný dopis na rozloučenou o tom, že to vzdávám. To ne, Harrisone. To by nás zničilo úplně.'' Měl promočené řasy a skrze ně se na mě díval. Jeho zoufalý zelený pohled mě ubíjel.

,,Miluju tě,'' zkusil to naposled a já sklopila pohled ke svým dlaním, v kterých byly ještě malé stopy po zarytých nehtech.

,,Já vím,'' reagovala jsem. ,,Já... vím,'' řekla jsem pouze, abych to ještě víc nestěžovala. Chápal to. Několikrát pohnul hlavou dopředu a dozadu, na znamení, že tomu rozumí. Tomu gestu se říká přikývnutí, ale mně to přišlo spíš jako smíření se se situací, která už se nedá nijak zachránit. Vstal a oprášil si neviditelná smítka na kalhotách.

,,Co mám teď dělat, Olivie? Mám tě obejmout, políbit na tvář a říct ti sbohem? Mám ti napsat dopis, kterej si přečteš za pár dnů a tím uzavřeš všechno, co mezi náma proběhlo? Řekni mi, co mám dělat! Prosím.'' Nepoznávala jsem ho. Ten silný urostlý kluk byl pryč. Nahradil ho slabý klouček se sepjatými ručkami, který byl hodný politování.

,,Neluč se se mnou. Je to moc rychlé, moc unáhlené, moc nepravděpodobné. Udělej to někdy zítra, pozítří. V duchu. Já... sama nevím, co se v tuhle chvíli má dělat,'' blekotala jsem a slzy si zase usmyslely, že chtějí ven. Harrison se odvrátil, protože ho to přemohlo taky.

Kam jsme se to dostali? Jak se to všechno mohlo dostat k situaci, kdy se my dva loučíme?

,,Ozvu se ti,'' hlesl po chvíli. ,,Když ti řeknu, že se ti ozvu, tak to je lepší, než kdybych tě tu několik minut objímal a loučil se s tebou. Takže se ti ozvu,'' mluvil třesoucím se hlasem a díval se na místo před sebou. Na obraz, na kterém byla dívka nesoucí džbán s vodou. Usmívala se. Záviděla jsem jí.

,,Taky se ti ozvu,'' promluvila jsem rozklepaně, i když jsme to ani jeden nemysleli vážně. Nechápali jsme tuhle formu loučení, ale lepší nebyla. Byly jen ty horší.

Pak už jsme nemluvili. Já si sedla zpět k oknu a dívala se ven po celou dobu, co si Harrison balil svoje věci. Ani nevím, kdy odešel. Nepamatuji si nic. Vůbec. Jenom jak jsem se ráno probudila s polámanými zády a všechno to na mě postupně dolehlo.