S Harrisonem jsme vyrazili brzo ráno, protože letadlo mělo odlétat už v jedenáct. Věci už jsme měli sbalené, takže jsme se jen s mými rodiči rozloučili a nasedli do auta. V rádiu hrála zrovna povědomá písnička, kterou už jsem někde slyšela, ale nemohla jsem si za boha vzpomenout kde.

,,Víš, co to je?'' zeptal se Harrison, jako by tušil, nad čím právě přemýšlím.

,,Něco mi to říká,'' odvětila jsem a on se zazubil. Nejspíš byl pyšný na to, že konečně ví něco, co já ne.

,,Gravel To Tempo od Hayley Kioko. Tančili jsme na ni na plese, Popelko,'' připomenul mi a já se při té vzpomínce usmála. Zdálo se to být tak dávno.

,,O tom jsme si vlastně ještě nepromluvili, slečinko! Takhle mě vodit za nos. Dostala si ze mě hromadu věcí, a to jsme se pomalu ještě ani neznali.'' Podíval se na mě a v očích mu jiskřilo pobavení. Zasmála jsem se a promnula si čelo.

,,To máš pravdu. Kdybych ti to tehdy neřekla, milou Popelku hledáš doteď,'' rýpla jsem si a Harrison se smíchem přitakal. Propletli jsme si prsty a každý si v hlavě přehrával ten večer tak, jak si ho sám pamatoval.

Dojeli jsme na letiště a Harrison s autem zajel do garáží, kde se nic neplatilo a auto tam bylo v bezpečí. Oběma nám vzal kufry, i když jsem protestovala, ale odbyl mě se slovy, že dokud nemám svaly a víc jak metr sedmdesát, bude těžké věci tahat on.

Tím mě umlčel a já nám uraženě došla pro kafe. Harrison měl rád hodně silné, občas si do něj dával i trochu rumu, ale to tady na letišti nevedli, takže se musel spokojit s Espressem. Já si koupila Latté a šla se k němu postavit do fronty.

,,Nemám ráda tohle zdlouhavé čekání, než nás odbaví.'' Otráveně jsem vzdychla a napila se z kelímku.

,,Je to na hovno,'' přitakal Harrison a objal mě okolo ramen.

Když jsme konečně došli na řadu, moje nálada klesla ještě níž, protože za pultem seděla až moc pohledná dvacítka a dělala na Harrisona oči.

,,Dejte kufry prosím na pás,'' pokynula nám, ale dívala se převážně na něj, takže jsem dala oči v sloup a čekala, až nám kufry označí. Zapisovala si něco k sobě a Harrison netrpělivě podupával nohou, protože ho už čekání nebavilo.

Mezitím, co jsme tam stáli, jsem si tu holku prohlédla. Měla černé lesklé rovné vlasy a výrazné obočí. Vzpomněla jsem si na Emmu a musela přiznat, že na ní se mi tedy líbilo více. Ale možná jsem si to myslela jen proto, že tuhle slečnu jsem brala jako konkurenci a hnusila se mi. Pleť měla krásně opálenou a nehty na rukou pečlivě upravené. Zastrčila jsem si svoje vlasy za ucho a podívala se na Harrisona, jestli na Slečnu Dokonalou také tak zírá jako já.

Překvapilo mě, že se díval přímo na mě. Propletl si se mnou prsty a dal mi tím tak jasně najevo, že ona je mu akorát tak volná.

,,Můžete jít k další přepážce, kde Vás prohlédnou. Přeji šťastný let,'' sdělila nám a zrudla, když si všimla, jak se na ni Harrison podíval. Asi jí došlo, že tady mít šanci rozhodně nebude. V duchu jsem se radovala, ale navenek jsem to nedávala znát.

,,Děkujeme, na shledanou,'' rozloučila jsem se s širokým úsměvem za nás za oba a ruku v ruce s Harrisonem odkráčela.

,,Nebyla hezká,'' hlesl ještě předtím, než ze sebe začal sundávat všechny kovové věci a mě tahle dvě slova neskutečně zahřála u srdce.

Po tom, co jsme oba prošli bezpečně detektorem kovu, dlouho jsme čekali, než budeme moci nastoupit do letadla. Nikdy jsme společně ještě neletěli, takže jsem byla nervózní z toho, jak se bude Harrison asi tvářit, až zjistí, že létání moc nemusím. Vždycky jsem totiž zavírala při vzletu oči a šeptala si slova své oblíbené písničky. Do toho jsem svírala držadla sedačky a v hlavě si namlouvala, že mi to pomáhá.

Harrison to nekomentoval. Prostě mě chytl za ruku a svíral ji do té doby, dokud jsem oči zase neotevřela a necítila se bezpečně. Pak se jen usmál a jeho veselé ďolíčky mě vrátily do příjemné reality. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a odpočívala. Bylo mi krásně.

***

Švýcarsko. Nádherná země. Tolik jsem si ho za ta léta zamilovala. Byla tu spousta mých dětských vzpomínek. A hlavně dědeček s babičkou.

,,Babi!'' zvolala jsem nadšeně ve dveřích a babičku objala. Voněla Chanelem, který mě okamžitě udeřil do nosu, a na sobě měla květinový kostýmek. Jako vždy jí to slušelo a vypadala být spokojená. ,,Dědečku!'' Moje nadšení se ještě zdvojnásobilo, když do předsíně vešel vysoký bělovlasý muž v kšandách a mokasínech.

,,Liv!'' opětoval mi pozdravení a málem mě rozmačkal v drtivém objetí. Prohlédl si mě na délku svých paží a řekl to, co pro něj bylo typické. ,,Jsi ještě krásnější než posledně, jestli je to vůbec možné,'' prohlásil a já ho lehce plácla do ramene, abych ho ujistila, že opět jen blábolí. Jeho pohled se hned poté stočil k Harrisonovi, který nervózně postával u vchodových dveří.

,,Zdravím. Jsem Harrison. Oliviin přítel,'' představil se rychle a já se uculila, protože to z jeho úst znělo nádherně.

,,Tak Harrison,'' zopakoval se zaujetím dědeček a zapátral v paměti. Určitě si vybavil náš vánoční rozhovor a usmál se. ,,Velmi mě těší.'' Natáhl k němu ruku a oba si potřásli. Pak se Harrison představil i babičce a ta mu místo potřesení skoro skočila okolo krku. Prohlížela si ho a byla zjevně nadšená, že jsem jim konečně přišla ukázat nějakého kluka.

,,To máte potetované takhle celé tělo?'' zeptala se překvapeně při pohledu na jeho odhalené paže a Harrison se nejistě podrbal na zátylku.

,,Celé ne, jen ruce, část zad a hrudi,'' vyjmenovával opatrně a babička se na mě významně podívala. Byla nejspíš šokovaná tím, že jsem si zrovinka já, taková hodná poslušná holčička, vybrala partii, jako je právě Harrison.
Přesto jí to nevadilo. Zavřela za Harrisonem dveře a ihned ho hnala ke stolu, aby ochutnal její domácí mřížkový koláč.

Všichni jsme si sedli a babička nám nalila chlazenou malinovou šťávu, kterou dělal děda. Harrison si prošel dalším výslechem, při kterém byl povinen jim sdělit, co chce v životě dělat a jaké jsou jeho cíle.

,,Co se týče tebe, Liv, jsem na tebe velmi pyšný. Amerika a hlavní role, páni!'' řekl děda a zněl opravdu hrdě. Usmála jsem se a sedla si mu na klín, jako by mi bylo znovu pět. Harrison s babičkou diskutoval o neurologii, takže si mě a dědy nevšímali.

,,Děkuji,'' zašeptala jsem, ale nato dodala: ,,Jen se mi nechce pryč od toho všeho,'' řekla jsem smutně a dědeček chápavě pokýval hlavou.

,,Život je o tom, abychom poznávali nové věci, Liv. A pokud nám na těch starých bude pořád záležet, můžeme je do toho nového života vzít taky.'' Políbil mě na čelo a opřel si hlavu o tu mou. Doufala jsem, že mi řekne názor na Harrisona, ale teď nebyla nejspíš vhodná doba.

,,Pojďte, zajdeme do města. Musíme nakoupit a vy se tu spolu s Harrisonem aspoň porozhlédnete,'' rozhodla babička a pohladila Harrisona po hlavě, jako by to byl malý kluk. Jemu to zjevně nevadilo, protože se na ni usmál.

,,Kde máš vlastně ty prarodiče, Harrisone?'' zeptala jsem se ho, když jsme kráčeli ruku v ruce za babičkou a dědou, kteří si povídali o novém bazénu svého souseda.

,,Znal jsem je jenom jako malej. Tátovi umřeli brzo, protože už byli starý, moc si je nepamatuju. Mamky táta umřel ještě dřív, než jsem se narodil, ale poznal jsem její mámu. Svou babičku.'' Harrison se zavzpomínal a podíval se někam dopředu. Netlačila jsem na něj a čekala, co mi k tomu řekne. ,,Měl jsem ji rád. Byla jako máma ve starší verzi, jenomže měla slabý srdce. Umřela na infarkt.''

Nedokázala jsem pochopit, proč zrovna Harrison měl v životě takovou smůlu. Vždyť kromě mě a svých přátel neměl žádný pevný bod, o který by se opřel. Davida jsem nepočítala. Vždycky dával přednost Edwardovi.

,,To je mi líto,'' šeptla jsem poklesle a Harrison mi stiskl ruku.

,,Nemám smůlu, Liv,'' promluvil a vyrazil mi tím dech, protože jsem svoje prohlášení rozhodně nahlas neřekla. Podezírala jsem ho už delší dobu, že mi čte myšlenky, a teď se mi to potvrdilo. ,,Asi jsem si tohle všechno musel odsrat jenom proto, abych pak poznal tu nejúžasnější holku. Tebe. Nejsem neviňátko, Olivie. Udělal jsem tolik špatnejch věcí, že se divím, že zrovna ty se mnou stále zůstáváš.'' Vrtěl hlavou a s nevěřícným pohledem sklopil hlavu, aby se na mě podíval.

,,Myslím, že se tomu říká láska, Harrisone.'' Rozzářila jsem se a zavěsila se do něj.

Nastoupili jsme do auta, dojeli do centra a dali si tam rozchod. Babička s dědou nám řekli, že za dvě hodiny se tu sejdeme a zajdeme si někam na jídlo. Poté odešli nakupovat a my s Harrisonem zůstali sami.

,,Tak, tentokrát jsem Váš průvodce já, pane Harrisone Samuelsi,'' prohlásila jsem a zamyslela se, kam bychom společně mohli zajít. ,,Pojď!'' zvolala jsem nadšeně a chytla ho za ruku.

Tím, že děda s babičkou bydleli na venkově, v blízkém okolí nebyla žádná velká města jako třeba Bern nebo Ženeva. Dalo se tu akorát dojít na jídlo, na nákup, do kostela a nebo do malé čokoládovny. Tam jsem Harrisona zavedla jako první.

,,Čokoládovna?'' přečetl Harrison nápis, který byl vtištěný do velké plastové tabulky čokolády, jež visela nad hlavními dveřmi, což bylo skvělé lákadlo pro turisty.

,,Ano,'' odtušila jsem nadšeně a Harrison povytáhl obočí. ,,Švýcarsko je považováno za čokoládovou velmoc. V roce 1697 ji sem přivezl Heinrich Escher, což byl tehdejší starosta Curychu. V 19. století předběhlo Švýcarsko ve výrobě čokolády Německo a Francii, kteří do té doby byli považováni za nejlepší výrobce. Tohle je jen malá čokoládovna, ale ty opravdu nejvýznamnější jsou pojmenovány podle svých zakladatelů. Například: Nestlé, Lindt a podobně,'' poučila jsem ho a Harrison mě zaujatě pozoroval, z čehož jsem odvodila, že ho to opravdu zajímá. Zvedlo mi to náladu a pokračovala jsem: ,,No, to bylo jen tak krátce k úvodu. Máš zájem nahlédnout do sladkého království?'' Vesele jsem tleskla a on s uchechtáním kývl. Měla jsem radost, že neřekl nějakou uštěpačnou poznámku nebo že mi můj nápad nějak nezhatil.

Procházeli jsme velké regály plné čokolády a mně z toho zakručelo v břiše.
Úplně dole ve sklepě byly malé stroje, které čokoládu vyráběly. Harrison na to zíral s menším ohromením. V čokoládovně ještě nebyl, a pokud mu tohle přišlo ohromující, zajímalo by mě, co by říkal na ty čokoládovny světové.

Když jsme si všechno prohlédli, nadešel čas ochutnávek. Zaplatili jsme požadovanou částku a každý jsme si vzali malý kyblíček, který jsme napěchovali tím, co nás lákalo nejvíc. Bylo docela komické pozorovat Harrisona, jak si neví rady, co by ochutnal raději. Nejvíc si zamiloval pralinky. Polovina jeho kyblíčku jich byl plná.
Já měla nejraději Raffaello, ale to tu nevyráběli, protože původem pocházelo z Itálie. I tak jsem na sobě nešetřila a v duchu si nadávala za to, kolik kalorií dneska pozřu.

Sedli jsme si s Harrisonem do parku na lavičku a udělali si menší piknik. Harrison mi popisoval, jak mu co chutná, protože nějaké laskominy ani nikdy neviděl. Doteď nechápu, jak mohl bez sladkostí v klidu žít.

,,Věděl si, že během Velikonoc spořádá celé Švýcarsko přibližně 4100 tun čokolády? To je přibližně 560 g na každého obyvatele,'' obohatila jsem náš piknik dalším zjištěním.

,,Odkud všechno tohle víš? Nemyslím jen informace o čokoládě... Odkud víš všechny ty věci z historie, z umění a z bůh ví čeho? To přece nejde se všechno našprtat nazpaměť, praskla by ti hlava.

Vsadím se, že kdybych ti teď řekl, ať mi povíš historii týhle lavičky, je mi jasný, že bys ji znala od základů.'' Nechápavě zavrtěl hlavou a mně se do tváří nahrnula krev.

,,Vlastně tu stojí asi tak pět let. Od té doby, co je ve městě nový starosta,'' zašeptala jsem a Harrison se rozesmál. Smála jsem se s ním.

,,Já nevím, Harrisone. Hodně čtu, hodně se ptám, hodně se zajímám. Tak bych ti to asi řekla. V hlavě mi to zůstane, protože mi to přijde zajímavé. Ráda poučuji lidi, toho sis už určitě všiml. Mám radost, když vím něco, co oni ne. Mám radost, když působím chytře,'' přiznala jsem a on to kupodivu chápal.

,,Je to obdivuhodný,'' poznamenal jen tak mimochodem a já zvedla jeden koutek rtů nahoru.

Potom, co jsme toho snědli až moc, jsme se vydali s plnými břichy do obchodu se smíšeným zbožím. Oblečení, jídlo, suvenýry, ptákoviny, hračky, knížky, domácí potřeby a všechno možné. S Harrisonem jsme se tam pořádně vyřádili.

,,Prosím! Bude to vypadat roztomile!'' přemlouvala jsem ho už asi několik minut a on si nakonec odevzdaně povzdechl. Oba jsme se nasoukali do kabinky a oblékli si trička, která jsem nám vybrala. Harrison měl černé s Mickey Mousem a já růžové s Minnie.

,,To je boží!'' zajásala jsem a Harrison nasadil pohled, kterým mi jasně říkal, že v tom tedy venku chodit nehodlá. Ignorovala jsem ho a vyfotila nás mobilem. ,,Tu si nechám na památku,'' usmyslela jsem si a on zavrtěl se smíchem hlavou nad mou dětinskostí.

,,Už jich máme docela dost, co?'' Podíval se do mé galerie a já přikývla. Klikl na jednu z party, kterou fotil Adam, a já si vzpomněla, jak jsme oba s Harrisonem byli trošku v náladě, a on si usmyslel, že chce mít se mnou fotku přímo teď a tady. Adam se tedy nabídl, že nás vyfotí. Blesk mě tak ozářil, že jsem musela přivřít jedno oko, ale naštěstí to na fotce vypadalo, jako bych mrkala. Ta fotka se mi líbila. Harrison vypadal být spokojený a slušelo nám to spolu.

Klikl na další fotku. Oblékala jsem se zrovna na závěrečný ples a Harrison prohlásil, že se začne oblékat až tehdy, kdy já budu hotová. Vlastně to byla záminka k tomu, aby mě mohl neslušně okukovat. Na hlavě měl beanie čepici a já si půjčila Mayiny vražedné jehly, na kterých jsem se málem přizabila. Hned potom, co jsme tohle vyfotili, jsem na nich spadla, takže jsem usoudila, že si raději vezmu jiné.

,,Ta je roztomilá,'' zamumlala jsem Harrisonovi do ramene.

,,Jo. Nikdy nezapomenu na tu tvou tlamu.'' Vyprskli jsme smíchy a Harrison projížděl fotky dál. Byl to pro mě krapet nostalgický moment.

,,Ne, ta je příšerná!'' zvolala jsem při pohledu na svůj výraz. Harrison zaklonil hlavu dozadu a rozchechtal se. Raději jsem mu mobil vzala z ruky, ale to se mu zjevně nelíbilo, takže zašátral v kapse po tom svém.

,,Mám tvoje horší fotky, Olivie,'' připomenul mi. ,,Třeba tuhle.'' Ukázal mi fotku, kde na objektiv špulím rty a kulím oči, a já zrudla.

,,To nikde neukazuj!'' varovala jsem ho a pro jistotu se rozhlédla, i když nás v kabince nikdo nešpehoval, a Harrison se pouze ušklíbl.

,,Taky mám jednu tvou perličku.'' Projela jsem galerii, až jsem narazila na jednu, kterou jsem fotila večer v autě. Jeli jsme do doupěte a já chtěla Harrisonovi udělat momentku.

,,No, paráda,'' zamručel a já se začala hihňat, protože v poslední vteřině se nastavil tak, aby vypadal dobře, ale ve skutečnosti mohl svým výrazem konkurovat možná tak princi Krasoňovi ze Shreka.

,,Fešák,'' dobírala jsem si ho a on mi zacpal pusu dlaní. Smála jsem se, takže jsem za chvíli byla červená jako rajče.

,,Radši jdeme,'' rozhodl Harrison nakonec a držel se, aby zase nedostal záchvat. Ti prodavači z nás museli mít zjevně radost.

Koupili jsme toho hodně a Harrison si ani nevšiml, že má na sobě stále tričko Mickey Mouse. Prodavačce jsem nenápadně sdělila, že ho kupujeme, ale že už si ho Harrison nechá oblečené. Existenci trička mu připomněla až babička.

,,Ty potvoro!'' sykl Harrison celý rudý a já nevinně zamrkala. Vypadali jsme spolu opravdu sladce.

,,Tak jak se ti líbilo město, Harrisone?'' zeptal se dědeček, když jsme už seděli v restauraci a čekali na jídlo.

,,Je to tu moc krásný. Malý, ale krásný."

,,To jsem rád. Těším se, až poznáš okolí našeho domu. Umíš rybařit, Harrisone?'' ptal se ho dál dědeček a já měla radost, že se zajímá.

,,Myslím, že jsem to zkoušel jednou, ale neměl jsem dobrýho učitele,'' reagoval přívětivě, čímž mu naznačil, že by mu nevadilo zkusit to ještě jednou.

,,Beru to jako výzvu. Zítra můžeme zajít na ryby,'' navrhl děda a Harrison souhlasil.

Najedli jsme se a vrátili se do chaty. Těšila jsem se, až Harrisonovi ukážu jezero. Konečně totiž budu mít možnost si v něm zaplavat.