Jelikož jsem ve výtvarném ateliéru ještě nebyla, bylo pro mě malinko komplikovanější ho najít. Edward mi jen naznačil, že se nachází v místě, kde je atrium. Bohužel mi neřekl, kde samotné atrium je, a tak jsem na hodinu přišla těsně před zvoněním.

Vešla jsem do třídy a překvapilo mě, že jsem v ní, až na jakéhosi mladého muže, sama.
Ten jistý mladý muž byl plešatý a usměvavý obličej mu hyzdila tmavá bradka spletená do dvou zkroucených copánků. S černým tunelem v uchu bych ho tipovala na něco kolem dvaceti, ale měl už pár vrásek a učil na vysoké, takže mu mohlo být něco málo po třicítce.

,,Dobrý den,'' pozdravila jsem ho zdvořile. ,,Vy jste-,''

,,Váš vyučující na umění,'' skočil mi do řeči dřív, než jsem se stačila zeptat. ,,Clifford, abychom si rozuměli.'' Podal mi ruku a já si s ním ze slušnosti potřásla. ,,A vy musíte být slečna Olivia Sparksová.'' Spíše mi oznámil holý fakt a já jen nesměle přikývla. Překvapoval mě jeho bystrý odhad. ,,Těší mě,'' zazubil se na mě a ruku stáhl. V duchu jsem se zalekla, když odhalil jeden stříbrný zub. Na učitele rozhodně nevypadal.

,,A kde-,'' odkašlu si. ,,Kde jsou všichni?'' zeptala jsem se krapet nervózně a rozhlédla se po jinak prázdné třídě.

,,No, většinou chodí až pět minut po zvonění. To vy jste tu nějak brzo. Nejspíš budete dochvilná,'' usmál se. ,,To mě těší.'' Úsměv jsem mu oplatila a usadila se na místo nejblíže k oknu. Se zaujetím jsem se zahleděla ven a nechala se unést krásným výhledem na školní zahrady.
Neměla jsem ještě možnost se na ně jít podívat, ale jakmile budu mít příležitost, tak to uskutečním.

Moji spolužáci do třídy vešli opravdu až po pěti minutách, ale já ani jednomu nevěnovala sebemenší pozornost. K mojí smůle se mnou totiž ani na tenhle předmět nechodili Emma s Edwardem, což byli zatím jediní mně sympatičtí lidé, které jsem tu měla šanci poznat.

,,Dovolíš? Tady kurva sedím já!'' vyrušil mě z myšlenek nakřáplý hlas, který byl skoro nachlup stejný hlasu mého jediného kamaráda. Bohužel, tenhle byl nevrlý a na můj vkus až přehnaně vulgární. Protočila jsem nad tím očima a nedobrovolně se zahleděla na vysokou postavu nad sebou. Cítila jsem se oproti němu o tolik menší, a to rozhodně nepodtrhovalo mou autoritu.

,,Ne, nesedíš! Kdyby jsi přišel dřív a sedl si sem, tak teprve pak bys to mohl tvrdit. Jenomže ty jsi nepřišel, tak to holt tvrdit nemůžeš! Je mi líto,'' odpálkovala jsem ho a znovu se zahleděla na krajinu za oknem.

,,Do prdele! Sedím tu celej život a nehodlám to měnit, kvůli takový puťce jako seš ty!'' Musela jsem se málem usmát nad tím, že na mou osobu nepoužil sprosté slovo, nýbrž jen docela neškodné oslovení. Což na jeho povahu bylo vcelku slušné.

,,Tak za prvé,'' začala jsem klidně. ,,Celý život tu sedět opravdu nemůžeš, protože nejdéle pro tebe možné jsou dva roky. A za druhé,'' odmlčela jsem se a jen se kochala nad jeho nasupeným výrazem ve tváři. Vždycky mě doma učili, že si mám stát za svým, ale přesto nikdy na sobě nechat znát, že jsem rozčílená. ,,Je tu spousty prázdných míst. Tady je s dovolením obsazeno.''

,,Já ale nebudu-,'' začal přidávat na hlasitosti, ale dřív, než stačil svůj argument dokončit, vložil se do toho pan profesor Clifford.

,,O co tu jde?'' zeptal se nás obou a já mu to s poklidem chci vysvětlit, když mě Harrison předběhne.

,,Zasedla mi místo!'' vyprskl. Možná byl známý jako tvrďák školy, ale choval se jak malé dítě.

,,Opravdu, pane Samuelsi?'' zeptal se s falešným úsměvem pan Clifford. ,,Já si myslím, že slečna Sparksová tu byla dřív než vy. Tak si laskavě sedněte sem a přestaňte zdržovat mou hodinu!'' Ukázal přísně za mě a já se vítězně ušklíbla. Alespoň první učitel, který mu vše netoleroval.
Harrison ho nasupeně poslechl a ještě, než do své lavice usedl, zasyčel mým směrem:

,,Čeká tě peklo, Sparksová!'' Malinko jsem se zarazila nad jeho tónem hlasu, ale pak jsem nad tím jen mávla rukou.

Prošla jsem si něčím podobným už mnohokrát. Tolik lidí mě už šikanovalo. Nespočet se mi jich posmívalo. Ale nikdo z nich nebyl chytřejší než já. Vždy to byli ti se špatným prospěchem a ti, co ve škole byli samý malér. Klidně ať je Harrison stejný. Já už do sebe kopat nenechám.

,,Tak, žáci,'' začal pan Clifford. ,,Váš první úkol bude jednoduchý a podle mého i zábavný. Na dnešní rok máme za úkol jít se podívat do Londýnské Národní galerie a já tuto prohlídku přesunul na příští pátek. Do té doby si každý připraví esej na libovolného malíře, jehož nějaký obraz právě visí v této galerii. A co po vás chci teď. Namalujete tu za ty dvě hodiny obraz, který nemusí být nijak velkolepý, avšak dost dobrý na to, abychom ho mohli všichni ohodnotit. Ten, kdo bude mít nejvyšší hodnocení, příští pátek jeho obraz pošleme do soutěže, kterou pořádá Londýnský umělecký spolek. Tak se do toho pusťte!'' Až přehnaně radostně zatleskal a dal nám možnost vrhnout se do práce.

S úsměvem jsem si došla pro čisté plátno a položila si jej na lavici. Pak jsem si ještě přinesla vodu a zvolila si na malbu tempery.

,,Můžeme nakreslit tedy, co chceme?'' zeptala jsem se pro jistotu pana Clifforda, a ten jen přátelsky přikývl.

Nevýhodou mého malého vzrůstu bylo, že všechny stojany byly o hodně výše. K mé smůle se s nimi nedalo ani nijak manipulovat, a tak jediné, co mi zbývalo, bylo si stoupnout na židli. Postavila jsem si plátno rovně a nenápadně zkontrolovala, jestli mi náhodou nekoukají kalhotky kvůli sukni. Když jsem se ujistila, že je vše v nejlepším pořádku, začala jsem malovat výhled na školní zahrady. Hned, jak jsem usedla do téhle lavice, mě zaujaly, takže mi to přišlo jako vhodný námět.

Periferně jsem zahlédla Samuelse, jak se zamračeně kouká na bílou plochu před sebou. Nikomu nevěnoval pozornost a pouze hypnotizoval své prázdné plátno.
Na malou chvíli jsem se na něj soustředěně zadívala a v jeho očích, jako bych spatřila slabý náznak smutku. Dříve než mě stihl zahlédnout, jak ho pozoruji, jsem se otočila a pokračovala ve své práci.

***

   Už jsem domalovávala poslední detaily, když se pode mnou nebezpečně zakymácela židle. Vylekaně jsem se podívala dolů a snažila se znovu chytnout rovnováhu. Když se mi to podařilo, úlevně jsem si oddechla, avšak moc dlouho mi ta balance nevydržela a já poslední, co jsem před pádem viděla, byla Samuelsova noha. Všechny barvy, které jsem na paletě měla, se teď krásně vyjímaly na mé smetanově bílé košili a kostkované sukni.
Podívala jsem se na člověka, jenž tohle všechno způsobil, a zpražila ho nevraživým pohledem.

,,Já ti říkal, že to teď nebudeš mít lehký,'' ušklíbl se a bez dalších řečí si začal dělat něco na mobilu.

,,Ty hulváte!'' osočila jsem se na něj a uvědomila si, že jsem porušila pravidlo neříkání nevhodných slov. ,,Jedna libra,'' zašeptala jsem si pro sebe neslyšně.

U nás doma bylo ve zvyku, že když kdokoli vysloví něco hanlivého, musí dát do rodinné kasičky jednu libru.

,,A co je to tentokrát?'' povzdechl si pan Clifford a poté se zájmem otočil k mému obrazu. ,,Zajímavé,'' zamumlal si pro sebe a odměnil mě spokojeným úsměvem, pak se při pohledu na mé oblečení zamračil a jeho pozornost dostal mlčící Samuels. ,,Pane Samuelsi?'' oslovil ho ne dvakrát moc příjemně, a Harrison znuděně pozvedl hlavu.

,,Hm?''

,,Nemyslete si, že nevím, kdo tohle spáchal,'' poukázal na mou špinavou provizorní uniformu. ,,Okamžitě se seberte, a tady se slečnou Sparksovou dojděte alespoň trochu vyčistit, co jste si nadrobil. Při nejhorším ji doprovodíte na pokoj, aby se převlékla, počkáte PŘEDE dveřmi a pak se s ní opět vrátíte, jasné?'' přikázal mu a dal velký důraz na slovo přede. Oba dva s Harrym jsme si vyměnili nesouhlasné pohledy.

,,Mám já tohle kurva zapotřebí, vždyť-,''

,,Ano, máte! A vyprošuji si tento tón hlasu, Samuelsi!'' procedil skrz zuby pan Clifford, ještě než odešel. Na mě se naposledy pousmál a s pouhým gestem ruky přinutil Harrisona si stoupnout.

,,Myslím, že to zvládnu sama, takže-,'' začala jsem se ihned vykrucovat z toho, aby se mnou tenhle neurvalec šel.

,,Ne, nezvládneš! Radši drž hubu a pojď, kurva!'' zaklel opět a popadl mě bolestivě za loket.
Měla jsem co dělat, abych stačila jeho dlouhým krokům.

Než jsem se nadála, strkal mě do dveří dívčích toalet a něco si pro sebe naštvaně mrmlal.
Podívala jsem se na svůj zjev do zrcadla a zděsila se, když jsem spatřila, v jakém stavu má košile a sukně jsou. Harrison si nevšímal mého zkroušeného výrazu a místo toho si zapálil cigaretu. Opět jsem ho zpražila pohledem a on nechápavě pozvedl obočí.

,,Co?!'' vyšlo z něj po nějaké době a já protočila očima. Povzdechla jsem si a už se ani nesnažila to nadělení čistit. Nechám si to vyprat ve městě a místo toho se převléknu do něčeho jiného. Ještě bych to svými prádelními zkušenostmi zhoršila.

,,Kašlu na to!'' ulevila jsem si ne moc způsobně, ale ani tomu jsem pozornost nevěnovala.
Vyšla jsem ze záchodků a namířila si to do svého pokoje. Neuniklo mi, že si to za mnou vykračoval Samuels.

,,Kam si myslíš, že jdeš?!'' obořila jsem se na něj, když už jsme stáli před mými pokojovými dveřmi.

,,No já nevím, třeba abych dohlídnul na to, co si oblíkneš? Sám Clifford mi to řekl, tak se do prdele nečil!'' odplivl si a bez povolení do dveří vtrhl.

,,Harrisone Samuelsi, okamžitě opusť můj pokoj!'' začínala jsem už rudnout, jelikož jsem se vážně nepotřebovala převlékat před ním.

,,Ježiši, ty naděláš! Prostě se převlíkni! Takovejch, jako seš ty, jsem už viděl,'' mávl nad tím rukou. Zatvářila jsem se mírně dotčeně, ale dala jsem si dobrý pozor na to, aby si toho nevšiml.
Usadil se na mé posteli a znuděně se rozhlédl kolem sebe. Založila jsem si ruce na prsou a začala nakvašeně podupávat pravou nohou. Chvíli na mě jen s přimhouřenýma očima zíral, než dal oči v sloup a zase vstal.

,,Fajn! Fajn! Už jdu! Spokojená?'' zeptal se ve dveřích.

,,Naprosto,'' našpulila jsem rty ve falešném úsměvu a dveře mu před nosem zabouchla. Pro všechny případy jsem se zamkla a rychle na sebe hodila halenku a bílé džíny.

Špinavé oblečení jsem strčila do plátěné tašky a tu do skříně. Naposledy jsem si upravila své francouzské copy a vyšla ze svého pokoje.

,,Konečně!'' ulevil si Harrison a společně jsme se vydali směrem do učebny.

,,Nestěžuj si, Harrisone. Kdyby si dokázal alespoň chvíli být v klidu, nemusela jsem se skácet na zem a mít na sobě temperové barvy. Učitel by ti nenařídil se mnou jít až sem, a logicky bys na nic nečekal. Jenomže ty jsi holt nevychovaný člověk, o kterém vůbec nevím, co se mu honí hlavou, a tak je tvá chyba, že si tu musel čekat přesně sedm minut a dvacet devět sekund,'' ujasnila jsem mu holé fakty a on pootevřel ústa, aby něco namítl, ale já ho předběhla: ,,Radši to už nekomentuj, děkuji!''

***

Konečně mi skončil perný den a měla jsem tak možnost se ve volném čase podívat na školní zahrady. Lidé kupodivu volili můj obraz, a tak měl být za týden poslán do soutěže. Byla jsem za to ráda, i když dnes mi už jistý člověk zkazil náladu, takže jsem neměla ani pomalu důvod k tomu se usmívat.

Vešla jsem na upravenou písčitou cestičku a unesená tím výhledem se kolem sebe rozhlédla. Škola byla sama o sobě dokonalá, jen bohužel s nějakými určitými lidmi si prostě rozumět nebudu. Mrzelo mě, že to všechno není tak, jak jsem si malovala, ale musela jsem si zvyknout, že vše nemůže být podle mých představ.

,,Liv?'' ozval se za mnou povědomý hlas. S koutky nahoře jsem se za ním ohlédla a ruce si dala do zadních kapes.

,,Ahoj, Edwarde,'' pozdravila jsem ho. ,,Co ty tu děláš?'' Společně jsme vyrazili do středu zahrad a on se na mě usmál.

,,Chtěl jsem si s tebou popovídat. Prý ti můj bratr ušpinil oblečení. Mám si to s ním vyřídit?'' zeptal se starostlivě a přinutil mě tak k úsměvu.

,,Ne, to je v pořádku, Edwarde, děkuji. A nechci tě nijak urazit, ale vážně nechci, aby se ti něco stalo. Přeci jen si Harrison už určitě nějakou rvačkou prošel na rozdíl od tebe.'' Omluvně jsem pokrčila rameny a on se uchechtl.

,,Jo, to máš pravdu,'' zasmál se. ,,Víš, napadlo mě,'' začal nejistě. ,,Nechtěla-Nechtěla by sis mě poslechnout a říct mi svůj názor?'' zeptal se krapet rozpačitě.

,,Ráda,'' rozzářila jsem se. ,,Jdeme hned?''

,,No, tak... jo,'' podivil se z mé reakce a popadl mě za ruku. Jeho gesto mě mírně překvapilo, ale nevyvlíkla jsem se mu.

Došli jsme do nejvyššího patra školní budovy a minuli výtvarný ateliér. Zamračila jsem se při vzpomínce, kdy mě Harrison zvrhl ze židle, ale hned jsem to vyhnala z hlavy, když mě Edward zatáhl do hudebny. Stoupla jsem si k oddělení s kytarami a prsty přejela po červeném dřevě.

,,Ehm, hraješ?'' odkašlal si Edward a poukázal na kytaru, které jsem se právě dotýkala.

,,Jo, od devíti,'' zvedla jsem jeden koutek nahoru. ,,Pomohlo mi to k tomu dostat se na tuhle školu,'' vysvětlila jsem a on letmo kývl. Přešel ke klavíru s krásným bílým křídlem a zahrál pár tónů.

,,Mám začít?'' optal se mě a já přikývla. Jeho prsty se hbitě rozběhly po jednotlivých klávesách a po místnosti se rozlily nádherné ladné tóny. Zaposlouchala jsem se a rozpoznala známou melodii písně Here Comes The Sun od Beatles. 

Here comes the sun do do do do...

Překvapil mě Edwardův něžný a krásný hlas. Když píseň dozpíval, dojatě jsem zatleskala. Tahle hitovka mě vždy dostala do kolen.

,,Pá-áni,'' zadrhl se mi hlas. ,,Jsi vážně úžasný,'' složila jsem mu kompliment a on se zaculil. Na tváři se mu opět objevily malé ďolíčky a sladký úsměv.

,,Ale ne.'' Je příliš skromný. ,,Moc děkuju, že sis mě poslechla.''

,,Bylo mi ctí, Edwarde.'' Úsměv jsem mu oplatila a poté se s ním rozloučila.

Zítra jsem měla naštěstí jen oddechové hodiny, čili mě toho moc nečekalo. Důležité bylo se teď zaměřit na pátek.

Jestli ho vůbec přežiji.