Ráno v den školy mi bylo mizerně. Pod očima jsem měla tmavé fialové kruhy, bolela mě hlava a neustále jsem přemýšlela nad tím, co se na Samuelsově chatě vlastně stalo.
Poprvé jsem použila trochu světlého korektoru od Emmy, na ty hrozivé pytle uprostřed tváře, které přímo bily do očí. Vlasy jsem si svázala do drdolu a s rukou před ústy si zívla. Byla jsem opravdu unavená, protože jsem se skoro vůbec nevyspala.
Zamířila jsem na druhou stranu školy, protože jsme měli literaturu.

Nevím, proč jsem se zapsala na tolik předmětů. Vždyť například všeobecnou výuku vůbec nepotřebuji k tomu, abych se stala herečkou. Nebo PNŽ. Proč mi ji mamka doporučila, když ten předmět je vlastně jen ztráta času? Tahle škola mě začínala víc a víc zklamávat.

Bylo tu skoro všechno, aby si každý student mohl zvolit svůj obor. Mohli jste se tu stát herci, zpěvačkami, tanečníky, umělci i profesionálními sportovci. Mohli jste být dalším slavným chemikem nebo studovat paleontologii, a to jste chodili jen na jednu školu.

Já chtěla být herečkou, chtěla jsem hrát, to byl můj jediný sen. Opustila jsem i myšlenku jít na práva, což bych tady také mohla navštěvovat, protože tu byly hodiny na to určené.
Byl tu obrovský rozhled všech oborů. Proto byl celý pozemek tak obrovský.

Sedla jsem si pro změnu do zadní řady a připravila si. Emma s Edwardem mou odtažitost nekomentovali a sedli si dopředu. Picta fiver byla na svém místě a o něčem hlasitě konverzovala. Zaslechla jsem jen nějaké útržky rozhovoru, že se bude konat 1. prosince jako každý rok nějaký GCF, z čehož jsem odvodila, že to bude další příležitost pro to se opít. Což nebylo nic pro mě.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se na mě Harrison dívá, ale pevně jsem hleděla před sebe a ani se neotočila, protože jsem se nechtěla nechat zase strhnout jeho krásnýma olivově zbarvenýma očima.

***

,,Co je to ten GCF?'' zeptala jsem se Emmy, když jsme šly po chodbě ke skříňkám. Nebavila se o tom totiž jen Picta fiver, ale i jiné spolky.

,,Myslíš Go car fest?'' odpověděla mi otázkou Emma. ,,To je každoroční pouliční závod, který pořádá francouzský spolek Gang de rue. Sejdou se všichni, co mají rychle auto a umí dobře řídit. Závod je ve středu, což je za dva dny, půjdeš?'' zeptala se mě ihned a obě naráz jsme si otevřely svou skříňku.

,,Nevím, není to nic pro mě.'' Pokrčila jsem rameny a utáhla si drdol.

,,Pojede i Harrison. Jako každý rok,'' řekla, jako by nic, ale já věděla, že mi to sděluje naschvál. Přivřela jsem oči a otevřela ústa, abych něco namítla, ale její pobavený úšklebek mě umlčel.

,,Jsi hrozná, Em!'' zasmála jsem se a bouchla ji do ramene.

***

Chodit vedle něho, sedět v jeho blízkosti a míjet ho na chodbách, bylo ještě horší, než kdyby na mě neustále pokřikoval a utahoval si ze mě. Ani jednou jsem se na něj už nepodívala. Nechtěla jsem čelit těm dvěma malachitům umístěných v jeho očích. Jeho pohled se mi silně provrtával pod kůži, cítila jsem to. Nejhorší bylo umění. Seděl těsně za mnou a jeho horký dech jsem cítila až na krku. Jednou jsem to už málem nevydržela a otočila se, ale naštěstí mě zachránil učitel, když přišel k mé lavici, aby zhodnotil můj výkon.

Na pokoj jsem přišla úplně vyřízená a snažila se ještě učit, i když mi víčka už začala klesat. Celý den jsem jen prozívala a snažila se soustředit, což bylo u mě nezvyklé, protože jsem se věčně hlásila a byla aktivní. Dneska jsem to ale vzdala a šla si brzo lehnout. Jakmile jsem ale zavřela oči, zjevil se zase přede mnou.

Díval se na mě. Jeho hruď se rychle nadzvedala a z úst mu vycházel zrychlený dech. Sledoval mě krapet vyděšeně a nedočkavě si skousával dolní ret, čímž tlumil své hlasité výdechy.
Stál přede mnou v celé své kráse a jeho postava, do půlky svlečená, vystavovala na odiv všechna svá tetování.
Tolik jsem se přemáhala k tomu, abych se ho nedotkla na místě, kde mu splašeně tlouklo srdce. Chtěla jsem ho hladit po nahých pažích. Chtěla jsem si sáhnout na jeho rozpálenou pokožku a cítil to teplo, které pulzovalo celým jeho vysokým tělem.

Udělala jsem jeden malý krok vpřed a natáhla před sebe dlaň. Když jsem konečky prstů nahmatala jeho kůži na prsou, Harrison sebou cukl, protože byly studené. Přivřel víčka a užíval si to letmé propojení mezi námi. Neuhýbal a ani se nesnažil mě od sebe odlákat. Jen tiše, se zavřenýma očima, stál a snažil se svůj dech zklidnit.

Přiblížila jsem se k němu tak blízko, že mezi námi překážela už jen ta dlaň. Zaklonila jsem hlavu, abych se mu mohla dívat do tváře a Harrison své oči zase otevřel. Nikdo z nás se nesnažil nic říkat, mlčeli jsme a poslouchali.

Opatrně se ke mně sklonil a váhavě se otřel o mé chvějící se rty. Byla mi zima a jediné, co mě zahřívalo, byla jeho přítomnost. Políbil mě naléhavěji a ruku, kterou jsem stále zanechávala na jeho hrudi, vzal do té své a stiskl. Líbal mě čím dál tím zuřivěji a zajížděl mi pod rolák, který za chvíli skončil na zemi. Když se jeho horká pokožka setkala s tou mou, nával vzrušení se zdvojnásobil. Tiskl mě k sobě, jako by si myslel, že mu můžu utéct. Zasténala jsem, když mě začal líbat něžně na krku a sestupoval níž, až k mezeře mezi mými prsy. Líbal každou část mého těla, abych si zapamatovala, že ta místa, kterých se dotkl, patří jen jemu.

Probudil mě budík a já se nechtěně vyštrachala z postele. Můj sen jsem raději nerozebírala do detailů, a jen se s červenými tvářemi odebrala do koupelny. Umyla jsem se, vyčistila si zuby a mlčela. Stejně jako v tom němém snu jsem z úst nevypustila ani jedno slovo. Emma byla pryč, ale moc mi to nevadilo, protože bych jí stejně nedokázala nic říct. Od toho večírku jsem na ni měla úplně jiný pohled. Přišlo mi, že k Harrisonovi měla blíže, než mi původně sdělovala.

První hodinu byla historie, na kterou se mnou chodil Edward. Seděli jsme vedle sebe mlčky a já si v hlavě stále přehrávala ten sen, jenž se mi zdál. Byl to krásný sen. Tak živý. Tak opravdový a upřímný. Slyšela jsem drsňáka školy, jak vchází do dveří a mrzutě odsekává Clayovi. Byl naštvaný a já zklamaná. Zajímalo by mě, jestli za jeho nynější náladu může ten večer v lese.

Pan profesor Wooley mluvil o něčem, co by mě jindy zajímalo, ale teď mi jeho vyprávění jen znělo v pozadí, jako když ve filmech hraje tichá hudba. Nikdo z učitelů se mě ani nepokoušel vyvolávat, protože poznali, že se mnou není něco v pořádku. Nebylo. Zklamal mě člověk, do kterého jsem vložila naději, jež se rozplynula jako pára nad hrncem.

***

Vystoupala jsem po schodech nahoru do divadelního sálu, kde jsme teď měli hodinu, a vešla dovnitř. Sedla jsem si na volnou židli a rozhlédla se kolem sebe. Zavadila jsem pohledem o Harrisona, ale naštěstí si toho nevšiml. Byli jsme v plném počtu, a tak mohl pan Watkinson začít hodinu. Posadil se na schody a povzdechl si.

,,Chtěl bych s Vámi dnes zkusit něco nového. A to, abyste se pokusili hrát všechny různé nálady, které Vám během hry budu říkat. O čem budete mluvit, Vám řeknu na začátku, ale teď abyste pochopili princip. Zkusíme si to s někým z Vás, abychom si to předvedli.'' Rozhlédl se po třídě, stejně jako já před několika minutami. ,,Třeba moje oblíbenkyně. Pojď, Liv. A vyber si někoho do dvojice.'' Překvapeně jsem zamrkala a s polknutím se vydala k němu. Sedla jsem si vedle něj a nervózně začala kmitat mezi mými spolužáky. Zelený pohled jsem ignorovala a vybrala jsem si nějakou blonďatou holku z první řady. Byla to jedna z Gloriiných dělnic, jak jsem je nazývala. Glorie byla včelí královna a ostatní holky byly její dělnice. Připomínalo mi to tu americkou komedii Protivný sprostý holky, kde se Regina Georgeová dost Glorii podobá.

,,Dobře, tak, MacKenzie bude smutná a Liv unavená. Vidíte se po dlouhé době a MacKenzie právě umřela babička. Budu Vám nálady měnit, kdy se mi zachce, tak se soustřeďte. Můžete jít na to!'' Tleskl a já přikývla. Hraní a improvizace mě bavily, ale dnes jsem se necítila ve své kůži.

,,Už je to tak dlouho,'' promluvila tiše MacKenzie.

,,Jo, neměla jsem vůbec čas. Poslední dobou jsem měla naspěch a není mi moc dobře,'' postěžovala jsem si a naschvál zívla.

,,To věřím. Taky to nemám lehké. Včera... Včera mi umřela moje babička,'' popotáhla a já v duchu nad jejím amatérským hraním protočila očima. Hrála s prominutím mizerně, vůbec bych jí to jako divák nevěřila.

,,Stop! Liv, teď jsi veselá!'' přerušil nás profesor.

,,Ale to je paráda! Užívej si života! Konečně se o ni nemusíš starat!'' zasmála jsem se hraně a pobavila tím publikum.

,,MacKenzie, buď naštvaná!'' ozval se zase Watkinson.

,,Ty bezcitná mrcho! Jak to můžeš říct?!'' vypálila na mě a zamračila se.

,,Úplně normálně,'' zahihňala jsem se. ,,Vždyť je to jen babička. Na světě je tolik babiček a dědečků,'' vydechla jsem a publikum se mému tónu zasmálo.

,,Ale ne takových jako byla moje babička!'' zvýšila hlas ještě víc.

,,Liv, teď lži!'' Dobře, tohle byl už těžší úkol, ale musela jsem ho přeci zvládnout, protože v herectví fráze – tohle nezvládnu – neexistovala.

,,Dobře, máš pravdu, hrozně mě to mrzí,'' řekla jsem dost nepřesvědčivým způsobem a zamrkala řasami. Watkinson se s diváky uchechtl a já konečně za těch několik dnů měla ze sebe lepší pocit.

***

Edward si mě s Emmou odchytli na chodbě a zastavili mě v chůzi. Nechápavě jsem na ně zírala a prohrábla si vlasy.

,,Děje se něco?'' zněla má otázka a oni se na sebe současně podívali.

,,Jo, zajímalo nás, jestli zítra dorazíš na Go car fest? Začíná v osm. Pojď, bude legrace!'' oznámila mi Emma už podruhé a já zavrtěla hlavou. Moc se mi tam nechtělo. Neměla jsem ráda rychlá auta a hlasitou hudbu, která tam určitě chybět nebude.

,,Jo, přijď. Zajímá mě, jestli tenhle rok zase pojede můj bratr. Přeci jen to bude jeho poslední jízda.'' Nechápala jsem, co tím Edward naznačuje, ale zarazilo mě, když zmínil, že pojede i Harrison.

,,Počkat, on jede i Harrison? Proč?'' zeptala jsem se a snažila se zakrýt paniku. Ne, prosím. Rychlá auta a kluk, na kterém mi začínalo záležet. To nebyla zrovna skvělá kombinace vzhledem k tomu, čím jsem si v minulosti prošla.

,,Jo, jezdí každý rok. A taky každý rok vyhrává,'' ušklíbl se Edward a já polkla. Musím mít jistotu, že bude v pořádku, i když se chová jako totální... nevychovanec.

,,Dobře, tak já si to ještě nechám projít hlavou a zítra Vám dám vědět,'' usmála jsem se a vydala se na pokoj. Nechtěla jsem, aby si mě spojovali s Harrisonem, když jsem se najednou rozhodla jít, ale nutně jsem tam musela. Musela jsem mu to totiž překazit, protože jsem se o něj neskutečně bála. Nechápala, jak jsem mohla, po tom, jak se ke mně zachoval. Jak svou arogantní povahou zkazil všechny ty týdny, kdy jsem v něm začínala nacházet něco víc než jen přítele, ale musela jsem.

***

Dnes se měl konat Go car fest, jako každý rok touhle dobou. Smyslem bylo zajet deseti kilometrovou trasu skrz Londýnem, v co nejrychlejším možném čase. Ten, kdo první přejede přes cílovou čáru, vyhrává titul nejlepšího jezdce v okolí a všechny vsazené peníze.

Nechtěla jsem tam jít. Vůbec jsem tam nechtěla, protože auta pro mě byla noční můrou. Vždycky, když jel táta do práce ve své černé Audině, modlila jsem se, aby se mu nic nestalo. Vyhýbala jsem se autům jen jak to šlo, ale věčně mi to nevycházelo. Někdy mě mamka holt vozívala do školy, nebo právě sem do kampusu. Nejradši jsem sedávala vzadu, protože jsem se nemusela dívat na cestu před sebou a auta nás míjející.

Edwardovi s Emmou jsem odkývala, že přijdu, a ve škole opět nedávala moc pozor. Mým štěstím bylo, že jsem měla pověst pilné žákyně, takže jsem nemusela nic dohánět, když jsem byla několik látek napřed. Myslela jsem stále na toho vysokého, ramenatého kluka s koženou bundou a rozcuchanými vlasy. Nedokázala jsem ho dostat z hlavy, protože měl dnes zajet závod, ve kterém mu šlo o holý život. Pořád to byl můj přítel, i když mi ublížil.

Odhlásila jsem se z hodin PNŽ a zaměnila je za hodiny hudby. Nechtěla jsem na ten předmět už chodit, protože mi za prvé k ničemu nebyl a za druhé jsem na něm prozradila o sobě víc věcí, než jsem kdy před lidmi chtěla.

Na večer jsem si připravila světlé džíny, hnědé kožené kozačky na nízkém podpatku a tmavě modré sáčko s košilí. Vlasy jsem si vyčesala vysoko nahoru a konečky si trochu natočila. Emma si zvolila dost odvážnou elastickou černou kombinézu s červenými lodičkami na asi deseticentimetrových jehlách a výrazný make-up. Vykulila jsem na ni oči a ona na mě vyplázla jazyk.

,,Em? Myslíš, že je to vhodné? Já nevím, sluší ti to, ale-''

,,Takhle tam chodí oblíkaní všichni,'' poučila mě a já to už dál nekomentovala. ,,Tak pojď! Ed už na nás dole čeká.'' Kývla na mě a obě jsme zamířily ven před kampus. Edward stál opřený o stříbrného Peugeota, který vypadal, že sotva opustil automobilovou prodejnu, a usmíval se. Úsměv jsem mu oplatila a sedla si mlčky dozadu.

Em si sedla vedle Edwarda, který nastartoval, a v autě začala hrát písnička od nějaké neznámé zpěvačky. Moc jsem ji nevnímala, stejně jako konverzaci mezi Emmou a Edwardem, a jen tiše koukala z okna a modlila se, abychom přijeli včas. Doufala jsem, že Harrisona ještě odchytím a přemluvím ho.

***

Jenomže to jsem zase doufala špatně. Když jsme totiž přijeli, všude byly davy lidí a všichni závodníci měli místo někde úplně vepředu. Potřebovala jsem se dostat až na začátek. Srdce mi začalo bít rychleji při představě, že Harrison už za chvíli pojede. Co kdyby dopadl stejně jako Cameron? To bych si neodpustila, protože jsme byli také rozhádaní.

,,Jděte najít dobrá místa, já si musím ještě něco zařídit,'' řekla jsem Emmě a Edwardovi a oni nahodili zvědavé pohledy. Mávla jsem nad tím rukou a snažila se procpat davem. Většina těl byla vyšší než já, a tak byl opravdu problém na sebe upozornit. Dokonce o mě nějaký muž zakopl a začal řvát. Naštěstí vinu svedl na nějakého ubožáka za mnou, který se na něj také rozeřval. Rychle jsem se od té začínající pře začala vzdalovat a po nekonečné době, konečně vykoukla z hluku lidí. Zrak mi padl na sedm aut stojících vedle sebe.

Zahlédla jsem Dustina bez trička, sedícího na kapotě červeného sporťáka, jehož značku jsem rozhodně nedokázala určit. Byl mou jedinou nadějí k tomu, abych našla Harryho, protože ač jsem se koukala všude, nikde jsem ho neviděla. Rozběhla jsem se k Dustinovi, který na mě překvapeně zíral, a zadýchaně na něj vyhrkla:

,,Dustine, prosím, řekni mi, kde je Harrison!'' Můj dech se začínal trochu zklidňovat, ale srdce mi bilo akorát tak splašeněji.

,,Proč?'' zeptal se schválně s úšklebkem a vstal z kapoty. Opálené tělo poseté tetováními tak vystavoval na odiv všem přihlížejícím.

,,Musím mu něco říct, ještě než pojede!'' řekla jsem mu zoufale a nepřestávala se rozhlížet.

,,Řeknu ti to, ale předem tě upozorňuju, že s ním si nezačínej, květinko. Ty seš holka s nadějnou budoucností, nenech si ji někým tak špatným, jako je Samuels, zkazit,'' poradil mi a já se uchechtla.

,,Celý život žiji budoucností, teď je čas zaměřit se na přítomnost.'' Změřil si mě pobaveným pohledem a hlavou kývl k velké plechové budově.

,,Si praštěná. Ale líbí se mi to. Je za tou garáží,'' sdělil mi a zase se ušklíbl. Na víc jsem nečekala a rozběhla se přesně k místu, kam mi Dustin ukázal. Na plechové stěně visela obrovská tabule s čísly, které určovaly, na koho je nejvíce vsazeno. Většina hlasů padla na Harrisona a poté na Dustina.

Zahlédla jsem ho, jak se dohaduje s nějakým mužem s vousy a vyholenou hlavou. Musel to být ten, kterého jsem tehdy zaslechla v uličce za Baker street, protože měl stejný hlas s francouzským přízvukem. Pocházel nejspíš z toho spolku, o kterém mi Em říkala.
Odkašlala jsem si a oba se otočili. Nemohla jsem ztrácet čas. Harrison se podivil, když mě uviděl, a poté se zamračil. Chlápkovi dal dost jasně najevo, že má odejít, a zaměřil se na mě.

,,Co tu kurva děláš?!'' První otázka, která z něj vypadla po té době, co jsme se nebavili, a slyšet jeho chraplavý hlas, bylo, jako když se po pěti dnech konečně napijete čisté vody.

,,Harrisone, prosím, nejezdi!'' řekla jsem pouze a on nechápavě pozvedl obočí.

,,Cože?! Proč?'' Zamračil se ještě víc a já polkla.

,,Tehdy ses mě zeptal, proč nemám ráda rychlá auta. Pravda je taková, že se v rychlém autě zabila pro mě dost důležitá osoba. Osoba, o které jsem si myslela, že mě neopustí. Nikdy.
Ten člověk naboural a zemřel. Nesmím dopustit, aby se to stalo i tobě, protože mi na tobě záleží mnohem víc, než si myslíš, Harrisone!'' Moje slova ho přivedla ještě do větších rozpaků, ale v očích mu zajiskřilo.

,,Slibuju, že já se ti vrátím. Už jen proto, že vím, že na mě čekáš!'' Ani mě nenechal nic namítnout a rychlým krokem zamířil ke svému autu. Volala jsem na něj a snažila se ho zastavit, ale bylo to marné. Harrison mě neslyšel. Přijel sem vyhrát, a to byla jediná myšlenka, která mu blikala v hlavě.

Z pohledu autorky

Všechna závodní auta různých barev stála na startovní čáře a vrčela nedočkavostí.
Dustin Gayle se svým červeným Ferrari 458 Italia se zazubil na ječící fanoušky a předvedl sílu svého motoru. Následoval šedý Seat Ibiza SC Trophy, jehož majitel byl plešatý svalovec z Gang de rue. Dále oranžové Lamborghini Huracan, vinový  McLaren P1, zlatý r.s.01 Renault, Dodge Viper a nakonec černé Porsche 918, v kterém seděl vysoký mladík s potetovanými pažemi  a s jasným cílem vyhrát.

Všech sedm řidičů stisklo volant a skenovali každý pohyb černovlasé dívky stahující si tričko z těla. Svůdně se usmála a nechala triko dopadnout na zem. V ten moment se všechna kola dala do pohybu a vyjela na asfaltovou silnici. Jelo se na plný plyn a beze strachu. Šlo tu o životy, ale nikdo, kdo seděl za volantem, si z toho nedělal hlavu. Chtěl získat titul a velkou sumu peněz.

Porsche si vymanilo místo vepředu vedle Seatu a natlačilo jej ke kraji silnice. Předjelo ho sice červené Ferrari, ale když Seat zajel do příkopu, Harrison Samuels se zase dal do vedení. Nemyslel na to, kdo je za ním, myslel na to, co je před ním.

Mezitím se Dustin Gayle zbavil vínového McLarenu a předjel zlatého Renaulta. Blížil se k pánovi silnic, ale nechtěl ho předjet, protože nehodlal riskovat svůj krk. Harrison Samuels jel plnou rychlostí a s přehledem vybíral prudké zatáčky. Drobná plavovláska se třásla strachem, když sledovala osvětlenou obrazovku, na které se odehrával celý závod. Zarývala nehty do svých dlaní tak hluboce, že se jí začaly vytvářet hluboké rudé rýhy. Proklínala tu osobu, která právě vedla celý Go car fest.

Z ničeho nic se ale začala usmívat, když viděla, jak se černé auto, za které musel kupující vysolit pěkný majlant, řítilo do cíle. Nevědomky začala nadšeně křičet, ale radost se jí z tváře vytratila tehdy, když Porsche přejelo přes cílovou čáru a zprudka se vřítilo do plechové budovy. Ozvala se ohromná rána a Olivia Sparksová vyděšením poklekla na zem...