Když jsem se probudila, ihned jsem si vzpomněla na to, co se včera večer stalo. Zastyděla jsem se nad svým chováním a zděsila se, když jsem na sobě ještě uviděla Harrisonovo oblečení. Proč jsem ho zase políbila? Proč jsem mu vůbec odpustila? Ten člověk mě hrozně mate a bojím se, že se mi dostane pod kůži a já se neovládnu. Hraje si s mými city a promíchává mi myšlenky. Jsem z toho zmatenější než býložravec v řeznictví.

Vstala jsem a rychle ze sebe oblečení shodila. Včera večer jsem si to neuvědomila, ale jakmile jsem si je oblékla, cítila jsem se, jako by mě Harrison objímal. Jeho silně charakteristická kolínská mi zavoněla samotnou pokožku i povlečení.

Vzala jsem ho za slovo, že oblečení zpátky nechce, a naskládala si ho pečlivě do kufru. Převlékla jsem se do bílých džínů, puntíkované tmavě modré košile a šedého svetru. Sešla jsem tiše dolů a uviděla pana Samuelse sedět v křesle s obličejem zabořeným do dlaní. Přišlo mi blbé tu s ním zůstat, ale ještě horší odejít.

,,Dobré ráno,'' pozdravila jsem a ze slušnosti se zeptala: ,,Jste v pořádku?'' Pan Samuels zvedl hlavu a nahodil svůj typický úsměv.

,,Dobré,'' opětoval mi pozdrav. ,,Ale ano. Jen je toho hodně,'' uchechtl se a já na místě přešlápla. ,,Dáš si snídani?''

,,Ráda. Chcete s tím pomoct?'' otázala jsem se mile a pan Samuels zavrtěl hlavou.

,,Říkal jsem ti, že mi můžeš tykat, Liv. A ne, v klidu se posaď. Jsi přeci návštěva,'' ujistil mě a zaplul do kuchyně. Napomenula jsem se za to vykání a pak přešla tiše ke knihovně a se zájmem si četla názvy knížek.

Zaujal mě popraskaný obal Bílé velryby od Hermana Melvillea. Opatrně jsem knihu vytáhla a pohladila koženou vazbu. Chtěla jsem obrátit na první stránku, ale k nohám mi dopadla nějaká bílá obálka. Sehnula jsem se pro ni a překvapilo mě, co na ní bylo napsané.

Pro Harryho, Edwarda a Davida, máma Sara. Ze schodů se ozvaly kroky, a tak jsem si obálku rychle strčila pod triko a knížku zandala na své místo. Posadila jsem se do křesla a vytáhla mobil.

,,Dobré ráno, Liv,'' pozdravil mě příjemný hlas Edwarda. ,,Jak ses vyspala?''

,,Dobře, ty?'' Zandala jsem mobil zpátky do kapsy a usmála se.

,,Jo, taky to šlo. Táta je v kuchyni?'' Kývla jsem a Edward se vydal za ním. Hned po jeho odchodu se ozvaly hlučnější kroky a vynořil se Harrison.

,,Čau, kotě,'' oslovil mě chraplavým hlasem a sedl si vedle mě. ,,Nebudu se tě ptát, jak ses vyspala, protože předpokládám, že ty dva kokoti mě předběhli, ale sluší ti to, takže nejspíš dobře,'' složil mi poklonu a ruce si dal za hlavu.

,,Děkuji, Harrisone. I ty nevypadáš nejhůř.'' Zasmál se a na tváři se mu objevily dva kouzelné ďolíčky. Uhnula jsem pohledem a zčervenala.

,,Ať chceš nebo ne, zlato, něco s tebou dělám a rozhodně ti nejsem lhostejnej,'' zašeptal Harrison a kousl se do rtu. Než jsem stačila něco namítnout, David nás zavolal na snídani.

Sedla jsem si naproti Harrisonovi a vedle Edwarda a David si sedl do čela stolu. Tiše jsme se pustili do jídla a já stále přemýšlela o té obálce. Nebylo by správné to číst. Dám to Davidovi a ten o tom rozhodne sám.

,,Harrisone, volala mi nějaká paní a stěžovala si na tebe. Jak jinak. Prý si ji málem přejel, a když požadovala omluvu, začal si na ni řvát sprostě. Před několika dny měla rozježděnou zahradu od kol auta, řekneš mi k tomu něco?'' Harrison se zastavil v pohybu a polkl sousto.

,,Co by? Ta kráva byla v době závodů na silnici. Bylo to tam jasně vyhrazený!'' protestoval. ,,A pak mi začala říkat, jak jsem nevychovanej fracek, tak jsem jí řekl, že je to píča, co se mi přisrala pod auto.'' Pokrčil rameny, jako by ho to netrápilo.

,,Harrisone, uklidni se! Copak si neuvědomuješ, co děláš? Co se to s tebou stalo, synu?'' zeptal se smutně David a Harrison si odfrkl.

,,Hlavně si nehraj před Olivií na starostlivýho fotra. Dávno už tomu tak není.'' Harrison se naštvaně zvedl a odešel. Tiše jsem seděla se skloněnou hlavou a pan Samuels si povzdechl.

,,Neřeš ho, tati. Chová se tak, protože je špatný už od dětství. Toho nezměníš,'' promluvil Edward a já se zamračila. Nelíbil se mi tón, jakým Edward o Harrisonovi mluvil. Ať byl Harrison jakýkoli, od malička špatný nebyl.

,,Edwarde, tohle neříkej.'' Edward s Davidem udiveně zvedli hlavu.

,,Cože? Ty se ho zastáváš?'' zeptal se nevěřícně Edward.

,,Možná. Nepřijde mi to vůči němu spravedlivé. Prošel si stejně těžkým obdobím jako ty a snažil se ho přejít jiným způsobem.'' Samu mě překvapilo, co jsem to právě vypustila z úst. Edward se nadechl, aby něco řekl, ale nedala jsem mu možnost. ,,Smím si s vámi promluvit, pane Samuelsi? O samotě.''

,,Jistě, ale vážně mi prosím tykej,'' vyšlo z něj zaraženě a oba jsme se naráz zvedli. Edward už nic neříkal a jen tiše a s mírně pootevřenou pusou seděl.

Zašli jsme do malé pracovny a David se opřel o svůj dřevěný stůl. Ruce si založil na prsou a vyzval mě k tomu, abych mluvila.

,,Prohlížela jsem si vaši knihovnu a čistě náhodou na mě vypadla tahle obálka.'' Zpod svetru jsem vyndala bílý papír a David se napřímil. ,,Byla neporušená, a tak mi došlo, že ji ještě nikdo nečetl,'' odmlčela jsem se. ,,Myslím, že je to od tvé ženy pro Edwarda, Harrisona a tebe. Měl bys jim to přečíst.'' Podala jsem mu dopis do rukou a on si ho s třesoucími prsty převzal. Bylo divné mu tykat, ale věděla jsem, že jde jen o zvyk.

,,Sara,'' zašeptal tiše a chtěl obálku otevřít. Obrátila jsem se k odchodu, ale zastavil mě. ,,Ne,'' prohlásil. ,,Měla bys nám to přečíst ty. Jak vidím, už něco o naší rodině víš a Harrison si to spíše poslechne od tebe než ode mě. Navíc chodíš na to herectví,'' uchechtl se smutně a obálku mi vrátil. ,,Pokud tedy chceš?''

,,Jsi si jistý?'' odpověděla jsem mu otázkou a on kývl. ,,Pak to přečtu ráda,'' pousmála jsem se a sklopila stydlivě pohled.

***

Všichni tři seděli na hnědé kožené sedačce s neurčitým výrazem ve tváři. Harrison nechápal, o co tu jde, stejně jako Edward. Mlčky na mě hleděli a čekali. Koukala jsem na smetanově bílý papír v mé ruce, posetý spousty písmenky, a váhala. Nevěděla jsem, co v tom dopise stojí, ale nechtěla jsem se znovu dívat na hádku mezi těmito třemi muži.

Milý Harrisone, Edwarde a Davide,

dlouho jsem se rozmýšlela o tom, co Vám napsat, protože sama nevím, kdy nadejde ta smutná chvíle, na kterou se tolik netěším. A proto tenhle dopis píši teď, kdy mám alespoň nějakou představu o tom, co se se mnou vlastně děje.

Vím, že na mě budete ještě dlouho naštvaní, protože jsem Vás opustila, ale musíte vědět, že ani pro mě to není lehké. Opouštím tři výjimečné osoby, na kterých mi tolik záleží, a za pár měsíců si to ani nebudu pamatovat. Je mi jasné, že ze začátku to bude problém. Pro Vás pro všechny. Ale nejvíc pro Harrisona. Ten mě bude proklínat nejdéle.

Bude mi to vyčítat a nenávidět mě. Ale chci, abys věděl, Harrisone, že i když se stane cokoli, vždycky tě budu milovat. Ano, nadělal jsi mi hodně starostí a přidělával zbytečné problémy, ale to tě dělalo mým Harrisonem. Nikdy nebyla chvíle, kdy bych měla Edwarda raději, protože jsem Vás pořád milovala stejně.

Edward byl pokaždé milý, tichý a hodný. Pomáhal mi a udělal všechno, co jsem mu řekla. A za to mu děkuju. Ale ty jsi mi byl zase vždycky blíže, Harrisone. Měli jsme k sobě daleko hlubší vztah a já v tobě viděla tolik sebe. Ne ve všem, ale ve většině věcí ano. Ta tvoje neustála chuť zkusit něco nového. Vím, že mi nikdy neodpustíš, že jsem tě tu nechala, ale jedno mi slib, nesnaž se být sám. Neodstrkuj od sebe lidi a dovol jim, aby tě měli rádi. Dovol jim poznat tvou pravou tvář, díky které jsem poznala toho nejúžasnějšího kluka na světě. Stejně tak ty, Ede. Ale o tebe strach nemám. Ty se s mou smrtí vyrovnáš rychleji a půjdeš dál, ale Harrison ne. On bude všechno držet v sobě a nikdy se toho pocitu nezbaví. A kvůli tomu se mi tolik nechce odejít.

Davide, lásko, ty na to sám stačit nebudeš, tak si najmi aspoň hospodyni. Bůh ví, kdy si to čtete, takže informační body vynechám. Nedovol Harrisonovi, aby ti zmizel ze života. Dělej cokoli proto, aby sis ho udržel. Nesnaž se z něj dělat Edwarda, protože to on není. On je on a ani bych nechtěla, aby byl stejný, protože má svůj vlastní dar, s kterým se narodil.

Kdybyste tak věděli, jak moc mi budete chybět. Harrisonova ustavičná chuť se hádat. Edwardovy zvědavé dotazy a Davidova píle. Doufám, že tam nahoře budou mít nějakou televizi, kde budou promítat průběh Vašeho života. Vím, že mnohokrát budu brečet a budu nespokojená, ale jak řekl Lennon, každý příběh má šťastný konec, a pokud ne, ten příběh ještě neskončil...

S láskou, Vaše: milující máma Sara

Dočetla jsem vzkaz a na pár chvil pohlédla před sebe. Edward mlčel a malinko se usmíval. David se tvářil přibližně stejně jako předtím, ale Harry vypadal, jako by mu právě někdo vyčetl všechny špatné vlastnosti, co má. Nevěděla jsem, jestli je naštvaný, jestli bude brečet či nadávat, ale jen se tiše zvedl a odkráčel pryč. Mlčky jsem stála a svírala dopis v rukou. Letmo jsem přitom nahlédla do obálky a uviděla další kousek papíru. Předtím jsem si ho nevšimla, ale teď mě přímo praštil do očí.

,,Děkuju ti, Liv. Vážím si toho, že jsi nám to přečetla,'' usmál se David a Edward ho doplnil i svým poděkováním.

,,Není zač. Půjdu teď s dovolením do svého pokoje a pokusím se to nějak vstřebat,'' vysvětlila jsem a již přečtený vzkaz položila před Davida. Samotnou obálku jsem si nechala a vyběhla po schodech nahoru. Druhý papír jsem vyndala a přečetla si velkým písmem nápis Harrison. Musel být tedy pro něj. Zamířila jsem k jeho dveřím a s nervozitou v hlase se zeptala, jestli mohu dál. Harrison něco zamumlal a já to vzala jako souhlas.

Vešla jsem do mně už známé místnosti a spatřila Harrisona s hlavou v dlaních sedět na kraji postele. Přešla jsem k němu a pohladila ho jemně po rameni. Chápala jsem, jak to pro něj muselo být těžké. Všechno to vysvětlovalo. Ještě se ze ztráty své matky nevzpamatoval, zatímco Edward už ano. Proto si vytvořil tu chladnou masku. Skrýval za ní veškeré své pocity.

,,Byl tam ještě další vzkaz jen pro tebe, Harrisone. Měl by sis ho přečíst.'' Ukázala jsem mu dopis a Harrison zvedl hlavu. Tiše seděl a hleděl na mou ruku.

,,Přečti mi ho, prosím,'' požádal mě ještě tišeji a já kývla. Rozevřela jsem papír a znovu začala předčítat.

Milý Harrisone,

píšu tenhle dopis jen tobě, protože nechci, aby ho slyšeli i Edward a David.
Předpokládám, že první jsi už slyšel, a teď se všechno snažíš pochopit. Zlato, i když jsem na tebe byla mnohokrát naštvaná a řekla jsem ti, jak špatný jsi, tak to nebylo proto, že bych to myslela vážně, ale aby ses poučil. Ty ses pak cítil vinen, a to bylo to, čeho jsem chtěla dosáhnout. Až odejdu, už tu nikdo takový nebude, aby tě od srdce podusil a řekl pravdu. Davidovi se budeš akorát tak smát a rozhodně se nebudeš cítit provinile. Já jen doufám, že se v tvém životě někdo takový objeví a ty mu dáš šanci, stejně jako mně, do tebe nahlédnout. Moc ráda jsem ti naslouchala, Harrisone, protože jsem měla pocit, že to říkáš jen mně. To, že odejdu, to neznamená, že se změníš. Že se uzavřeš a bude z tebe zlý kluk. To já nechci. Chci, abys nadále maloval a hrál na klavír, protože to umíš báječně.

Myslím, že bychom si měli navzájem odpustit, Harrisone. Já ti odpustila ten večer, kdy ses ve třinácti vrátil přiopilý domů a sdělil mi, že už jsi přišel o poctivost. Dokonce jsem ti odpustila i to, jak si na mě pak křičel. Odpustila jsem ti všechno špatné a bojuju i s tím, že si se rozhodl odmítat lásku. Tak ty mi odpusť, že jsem tě tu nechala. Jinak nebudu už nikdy v klidu spát...

Miluju tě: Máma

Znovu jsem dočetla a pohlédla váhavě směrem k zlomenému chlapci vedle mě. Ten svižným pohybem vstal a přešel k velké skříni. Rozmáchl se a vší silou do ní praštil. Jakmile jí uštědřil jednu ránu, následovala druhá a třetí. Vyděšeně jsem se dívala na to, jak si Harrison ničí klouby na rukou a opakuje jednu a tu samou větu. ''Já ti už dávno odpustil, tak kde do hajzlu seš?!''
Ještě než stačil do skříně opět praštit, rozběhla jsem se k němu a chytla ho za ruce. Odtáhla jsem ho dál a vysoké chvějící se tělo posadila zpátky na postel. Harrison se pomalu vydýchával ze své divoké reakce a nepatrně vrtěl hlavou. Pohladila jsem ho po rameni a on pootočil hlavou a propálil mě tím svým zeleným pohledem.

,,To bude dobrý, Harrisone,'' utěšila jsem ho a on se uchechtl. ,,Copak?''

,,Proč tu seš? Proč mi pomáháš? Proč, když jsem takovej?'' Rozhodil nechápavě rukama a sykl, když odřenými klouby zavadil o roh postele.

,,Možná právě proto, Harrisone. Protože vím, že takový doopravdy nejsi. Nechci tě měnit, ale z nějakého důvodu mám potřebu ti pomáhat. A nenáviď mě za to, odstrkuj mě od sebe, ale jednou pochopíš, že jsem to myslela dobře. I já ti odpustila.'' Sklopila jsem pohled a koutkem oka zahlédla, jak se Harrison malinko usmívá.

,,Děkuju. Vážím si toho, že seš tak upřímná, že to myslíš vážně a že tu vůbec právě teď seš. Nikoho jinýho bych tu teď neviděl radši.'' Srdce se mi hlasitě rozbušilo a tváře zbarvily do červena. Nemohla jsem uvěřit tomu, že to Harrison řekl. A nepoužil při tom ani jedno sprosté slovo.

,,Vždycky ti budu říkat pravdu a nenechám tě samotného,'' ujistila jsem ho a po chvíli ticha si mě Harrison přitáhl do objetí. Oba nás to překvapilo, protože jsme proti sobě pořád válčili a neměli se navzájem rádi. Ubližovali si navzájem a pociťovali jeden k druhému obrovskou nenávist. Ale v tuhle chvíli jsme si oba slíbili pevné přátelství. Stali jsme se spojenci, protože každý jednoho potřeboval. Nezdálo se to, ale já a Harrison jsme si přeci jen byli v něčem podobní. Něco nás propojilo a sblížilo. A i když se to zdálo divné, tak jsem byla ráda, že je Harrison takový, jaký je.

***

Četla jsem si na posteli, když mi někdo zaklepal na dveře. Vpustila jsem daného člověka dál a spatřila Edwardovu kudrnatou hlavu. Usmála jsem se a on mi úsměv široce oplatil. Sedl si ke mně a já zaklapla knihu.

,,Jen jsem se přišel zeptat, jestli nechceš jít na loďku? Se projet,'' navrhl a ruce si strčil do kapes.

,,Vy máte loďku?'' podivila jsem se Edward přikývl. ,,Páni, tak to je skvělé! Jen se obléknu a můžeme vyrazit,'' souhlasila jsem a Edward se zatvářil potěšeně.

Hned na to opustil můj pokoj a já se převlékla. Přes sebe jsem si hodila bílou bundu a vlasy si svázala do culíku. Seběhla jsem dolů a vyšla ze srubu. Spatřila jsem Edwarda u mola, jak odvazuje podlouhlou pramici a mává na mě. Došla jsem k němu a vyčkávala, co se bude dít, protože v mém případě bylo zcela možné, že do té vody zahučím.

,,Jsi připravená, Liv?'' zeptal se vyzývavě a já pokrčila rameny. Jak mám být u tohohle připravená? Edward se uchechtl a pokynul mi, abych do loďky naskočila. Opatrně jsem vstoupila dovnitř jednou nohou a pramička se zakymácela. Chytla jsem balanc a rychle do ní vklouzla i tou druhou. Nejistě jsem si sedla a úlevně vydechla.

Já a studená voda, to nešlo dohromady. Nebyla jsem ten typ, co i v téhle zimě by byl schopný se jít vykoupat. Vlastně jsem trpěla chorobným strachem z vody, ale moc lidem jsem to neříkala.

Edward se ke mně přidal a odrazil nás od mola. Křečovitě jsem se chytla malé dřevěné lavičky a uklidnila se až teprve, když jsme se přestali kymácet.

,,Copak, bojíš se snad vody?'' zeptal se mě s povytaženým obočím.

,,Tak trochu. Hlavně té studené.'' Zasmála jsem se tiše a urovnala si bundu. Nechtěla jsem mu popisovat, jak se právě teď cítím a že šílím při představě, že se třeba převrátíme.

Edward se na mě zkoumavě zadíval a koutky zvedl jen lehounce nahoru. Jeho pohled nebyl tak palčivý, tak hluboký a uhrančivý jako ten Harrisonův. Když se na mě tímhle způsobem podíval právě on, měla jsem pocit, že mi srdce prorazí hrudník a tváře shoří, jak se do nich rychle nahrnula krev. Proč na něj zase myslím?

,,Nechceš si zahrát nějakou hru?'' zeptal se zničehonic Edward a já pozvedla zvědavě obočí.

,,Klidně, ale jakou? Jsme skoro uprostřed jezera, moc her se tu hrát nedá.'' Zacpala jsem si nenápadně nos, abych nevyprskla smíchy. Můj zlozvyk sice nepatřil mezi atraktivní gesta, ale aspoň jsem tak zabránila ještě méně atraktivnímu chrochtání.

,,Třeba karaoke výzvu nebo něco broukacího,'' navrhl pobaveně Edward a já kývla na souhlas.

,,Jen před lidmi neumím moc dobře zpívat.'' Kousla jsem se do rtu a Edward nad tím mávl rukou. ,,Dobře, tak začni,'' vyzvala jsem ho a on protočil očima.

,,Isn't she lovely. Isn't she wonderful. Isn't she precious. Less than one minute old. I never thought through love we'd be. Making one as lovely as she. But isn't she lovely made from love,'' zanotoval hezky Edward a já se nad tím ušklíbla.

,,Isn't She Lovely od Stevieho Wondera. To bylo opravdu těžké, Edwarde.'' Protočila jsem panenkami a ironicky se uchechtla. Edward se ke mně přidal a za chvíli už jsme se smáli nahlas. Ani nebyl pořádný důvod, ale v ten moment, jako by to byl ten nejlepší vtip na světě.

Z pohledu autorky

Ramenatá postava s kratšími vlnitými vlasy zatnula ruce v pěst a smaragdovým pohledem propalovala dřevěné plavidlo houpající se na hladině jezera. Byla to žárlivost, která sžírala Harrisona Samuelse při pohledu na svého bratra a Olivii. Nechtěl si to připustit, ale vadilo mu, když ji rozesmával někdo jiný, protože od té doby, co měl šanci ji poznat, měl pocit, že ji zná lépe než ostatní. Stejně jako ona jeho.

Ano, byla to žárlivost, která zapříčinila, že se Harrison rozešel směrem k lesu a zmizel. Rychlým krokem se vzdaloval pryč od jezera, chaty a Olivie. Zapálil si cigaretu a vydechl hustý oblak kouře.

Vadila mu tahle neznámá emoce. A ještě víc mu vadilo, že za ni mohla zrovna ona.