Přivítala jsem další pátek tady na Akademii ranní jógou a protáhla si tak všechny ztuhlé svaly v těle. Nebyla jsem moc sportovní typ, ale zrovna jóga byla můj oblíbený koníček.
Po cvičení jsem se osprchovala a oblékla si pletený světle šedý svetr a bílé úzké rifle. Obula jsem si tmavě modré vansky a připravila se tak na chladnější počasí, které mělo nastat. Učení jsem měla připravené již dávno, a tak stačilo jen vzbudit Emmu, abychom každá mohla jít na své vyučování.

První hodinu byla všeobecná výuka a bez Emmy a Edwarda se mi tam moc nechtělo. Kór, když jsem seděla před tím neandrtálcem a jeho spolkem.
Celou hodinu jsem byla nucena muset poslouchat jejich rozhovor, do kterého se kupodivu Harrison moc nezapojoval. Párkrát přitakal, ale jinak byl potichu. Při samostatné práci jsem zaslechla něco zajímavého.

,,Zejtra jsem zařídil pořádný mejdlo u nás. Dustin v úterý celou dobu přemlouval Emmu, aby přišla. Řekla, že přijde. Bude to prej velký. Dustin jí chce způsobit veřejnou potupu.'' Ztuhla jsem, když Angelova ústa opustila tato slova.

,,A proč?'' zeptal se Clay.

,,Protože Dustin, vole. Ten si rád hraje s citlivejma holkama. Stejně jako náš Harrison, co?'' ušklíbl se Angel.

,,Drž hubu!'' odpálkoval ho mrzutě.

,,Sorry, ty je vlastně jen vopícháš.'' Clay se s Angelem nahlas rozesmáli a přilákali tak pozornost profesorky.

,,Price! Rowland!'' zahřměla. ,,Laskavě odejděte!'' rozkázala a já se v duchu zasmála nad jejich nepozorností. Úsměv mě přešel, jakmile učitelka pravila: ,,Sparksová, ty jsi druhý Einstein. Vysvětli Samuelsovi zatím látku!'' přikázala i mně a zmizela ve dveřích. Povzdechla jsem si, ale pilně se ujala své práce.

,,Dobrá, zjevně nechápeš-''

,,Mlč, kurva! Nehodlám se šprtat!'' utlumil mě během vteřiny a já si pro sebe pohoršeně mlaskla.

,,Vyprošuji si tenhle tón hlasu, Harrisone! Okamžitě to pochopíš, nebo z toho budu mít problém já!'' napomenula jsem ho zamračeně a on si odfrkl.

,,Ještě jednou mi něco nařídíš a ten tvůj slavnej sešítek, kterej neustále nosíš s sebou, neskončí dobře!'' pohrozil mi a ukázal na můj diář, ve kterém jsem měla napsáno úplně všechno.

,,Budu ti říkat, co máš dělat, do té doby, než neporozumíš látce, která je jasná i dítěti v prvním ročníku střední školy!'' Opřela jsem se o lavici a nakvašeně na něj vyprskla.
Pár hlav se na nás otočilo, ale jinak jim naše hádka nejspíš přišla naprosto normální. Harrison doslova zrudnul vzteky a vstal z lavice.

,,Řekla sis o to, Sparksová! Já jsem tě varoval!'' Zmateně jsem sledovala jeho pohyby a zalapala po dechu, když popadl můj milovaný diář, bez kterého neudělám ani krok. ,,Hej, Milesi, hoď mi cocacolu!'' zakřičel k první lavici, kde seděl brýlatý kluk. Bez váhání mu hodil dvoulitrovou láhev nezdravého nápoje, kterou měl doteď položenou na lavici, a já nechápavě pozdvihla obočí. Co tím zamýšlí?

,,Opovaž se!'' snažila jsem se doskočit ke svému diáři, který naschvál držel, v co největší vzdálenosti, ale bylo to marné.
Začala jsem pociťovat beznaděj a úzkost, protože ten diář pro mě znamenal opravdu hodně. Byl datován na tři roky a já ho měla už od loňska. Snažila jsem se mu ho vymanit, ale byl prostě vyšší a tělesně zdatnější.

,,Pojď si pro něj, Sparksová!'' pobízel mě a pomalu vycházel ze třídy. Nechtěla jsem přijít o hodinu, ale pokud to znamenalo, že se ten diář alespoň pokusím dostat, tak mi to za to stálo.
Vyběhla jsem za ním a on se dlouhými kroky hnal směrem, kde jsme se minule rozloučili.
Než jsem ho doběhla, diář ležel otevřený na zemi a on se nad tím povýšeně skláněl s flaškou coly pořád v ruce.
,,Ani jste mi nedal příležitost k tomu, abych vám předložila své argumenty, které by vás utvrdily v tom, že mám pravdu, když řeknu, že herec či herečka se nemusí ihned svlékat. Ano, máte pravdu, že v herectví záleží na tom, abychom se nestyděli, ale každý má své hranice. A když já vám řeknu, že se ze svých osobních důvodů nechci odhalovat před svými novými spolužáky, které ještě ani moc neznám a z níž je jich několik na míru perverzních, měl byste to respektovat...'' snažil se napodobit můj hlas a posměšně se na mě zahleděl. ,,Jak dojemné, Olivie,'' zašklebil se a vhrnul mi tak slzy do očí.
Ty se skutálely po tvářích v tom okamžiku, co odšrouboval víčko od energetického nápoje a tmavá přeslazená tekutina pošpinila mé smetanově bílé stránky.

,,Řekni mi, Olivie, jaký to je, když se ti někdo šťourá v soukromí?'' zeptal se drze a směřoval tím na události předešlých dní, kdy jsem mu vyčítala zaostalost kvůli nedostatku mateřské lásky.

,,Jsi zvíře, Harrisone!'' vzlykla jsem, ale neopovažovala jsem se před ním víc brečet. ,,Přemýšlej nad tím, jestli by na tebe tvá matka byla v tuhle chvíli pyšná. Jestli by byla hrdá na to, co stvořila. Ano, cítím se beznadějně, Harrisone. A víš proč? Protože ten diář, který jsi mi právě teď zničil, pro mě znamenal tolik, jako pro tebe znamenají večírky, alkohol či ta činnost na tři písmena.
Bylo pro mě denní rutinou si do něj zapisovat věci na další den a vyznačovat si poznámky, protože je pro mě důležitý, chápeš to? Dokážeš pochopit, že i pro jiné lidi může nějaká věc něco znamenat? Nedokážeš, Harrisone! Jsi ztracený sám v sobě! Jsi nula!'' Otočila jsem se na podpatku a s mokrýma očima odkráčela zpět do třídy, ve které naštěstí ještě nebyla učitelka. Sbalila jsem si věci, a protože už končila hodina, opustila jsem místnost.

***

Před odpoledním vyučováním, kdy jsme s panem profesorem Cliffordem  měli zavítat do Londýnské Národní galerie, jsem se ještě sešla s Edwardem.
Neřekla jsem mu o tom, co mi Harrison udělal, protože by to stejně ničemu nepomohlo, ale obeznámila jsem ho s malým výletem naší třídy a objala ho na rozloučenou.
Sraz jsme měli před školou a s sebou jsme měli mít jen peněženku, nějaký blok, kreslící potřeby a popřípadě telefon. Vše jsem si připravila a místo svého obvyklého diáře jsem si vzala náhradní sešit s prázdnými stránkami a se vzorem sedmikrásek.

Loudavě jsem došla k hloučku, který se už začal tvořit u školy, a postavila se dál od něj. Všichni se náramně bavili, ale já se do rozhovoru nezapojovala, protože jsem tu nikoho pořádně neznala. Na umění nechodil nikdo z Normalis, takže jsem neměla žádné potencionální kamarády.

Během nečinného zírání jsem si všimla Harrisona. Ten totiž mezi tou klábosící partou byl taky. V puse měl cigaretu a okolo ramen objímal jakousi černovlasou dívku. Prosvítala jí skrz triko podprsenka, takže jsem se nedivila, že probudila v Harrisonovi zájem.

,,Zdravím,'' zvolal Clifford, když k nám došel. ,,Můžeme?'' Jen jsme přikývli na souhlas a vyrazili do středu velkoměsta.

Stále jsem byla okouzlena Londýnem, protože to bylo to nejkrásnější město, které jsem kdy viděla. Měla jsem možnost sice spatřit i Paříž, Berlín, Madrid, New York, Řím, San Marino, Bern, ale nic se nevyrovnalo nádhernému Londýnu.

Došli jsme k honosné stavbě muzea a profesor nám rozdělil úkoly. Každý si měl vybrat svůj obraz, na který si připravil referát, a pak ho přednést před třídou. Nejdřív jsme si ale mohli vyslechnout bohatou přednášku o zdejší galerii, a tak jsem si nezapomněla vše zapsat.

,,Ty si z toho jako vážně děláš zápisky?'' zeptala se mě černovlasá holka, vyšší nejméně o hlavu, s průsvitným topem. Byla to přesně ta, kterou Harrison držel okolo ramen. Podle jejího tónu hlasu z ní nic chytrého nevyrostlo.

,,Ano,'' odsouhlasila jsem její otázku a ona vyvalila oči.

,,Fakticky? A k čemu ti to bude?'' začala hlasitě přežvykovat a znemožnila mi tak slyšet, co říká průvodce.

,,Ráda se z toho učím a baví mě to, mohla bys-'' Ještě než jsem to stačila doříct, Harrison na tu žirafu zavolal a prakticky mě před ní zachránil. Ne, že bych někomu jako on byla vděčná, ale i tak mi to pomohlo...
Poté, co jsme každý přednesl svůj referát, který jsem měla jen já a pár holek, čímž si spousty lidí vysloužilo stržené body, mohli jsme se vydat na poslední část výstavy, kterou nám pan Clifford slíbil, a dosud zůstala tajemstvím.

,,Moji milí studenti,'' začal. ,,Dlouho jsem přemýšlel, jaké obrazy bych Vám já sám osobně v téhle gigantické galerii ukázal, a došel jsem k závěru, že vám ukážu malíře, který není až tak známý, ale je velice inspirující,'' odmlčel se a pobídl nás, abychom ho následovali. Vešli jsme do jedné z dlouhých chodeb a kolem nás se rozprostřely portréty stárnoucích zadumaných žen. Věděla jsem, kdo na obrazech je, a dokonce jsem i věděla, kdo je maloval. Nebyly to ženy. Byla to jen jedna žena. Jedna určitá žena ve všech svých podobách.
,,Víte, kdo je autorem?'' zeptal se a já automaticky vystřelila ruku nahoru. Jen se usmál a dal mi prostor k mluvení.

,,Lucian Freud, prosím. Britský malíř německého původu,'' odpověděla jsem a Clifford mě pochválil.

,,Správně, slečno Sparksová,'' pokýval hlavou. Chtěl začít mluvit, ale zarazil se, když spatřil, že Harrison nedává pozor a raději se baví se svou novou kamarádkou. Zamračil se a našpulil rty. ,,Pane Samuelsi?'' oslovil ho přísně a Harrison se nechtěně odpoutal z určitě záživné konverzace. ,,Když máte čas se bavit, tak mi povězte, kdo je na všech těchto obrazech,'' vybídl ho a založil si ruce na prsou. Harrison se rozhlédl kolem sebe a nakrčil obočí.

,,Ehm, žena?'' spíše se zeptal.

,,Ano, správně. Žena. Udivuje mě, že jste řekl jen jedna. Měl jste k tomu důvod?'' Harrison se narovnal a zastrčil si ruku do kapes. To byl jasný znak toho, že si to jen tipl.

,,Jo, vypadá stejně...'' nedokončil konec věty a nechal ji tak vyplynout do ztracena.

,,A v jakém vztahu si myslíte, že byla s panem Lucianem Freudem?'' ptal se ho dál a Harrison se zatvářil nechápavě.

,,S kým?'' otázal se hloupě.

,,Důkaz toho, že jste opět neposlouchal, pane Samuelsi. Dejte si na mě pozor!'' upozornil ho a přešel k jednomu z obrazů. ,,Byla to jeho matka, pane Samuelsi. Měl ji moc rád, a tak ji maloval v jejích posledních letech, dokud nezemřela,'' vysvětlil. Harrison sebou škubl, ale zdálo se, že jsem to postřehla jen já.
,,Jedním z důvodů, proč ji vlastně maloval, byl také ten, že mu zemřel otec a jeho smrt matku tolik zarmoutila, že se ji tím snažil uklidnit.
Zamyslete se nad sebou, pane Samuelsi. Buď budete na mých hodinách pracovat a poslouchat, anebo na ně raději nechoďte! Jak by bylo Vám, kdybyste nakreslil portrét své matky, ona pak zemřela a při prohlídkách v galeriích by jej studenti jako vy přehlíželi a raději mluvili o jiných věcech?'' zeptal se spíše řečnicky, ale Harrison se to nejspíš dotklo a nakvašeně odkráčel. Pan Clifford to pochopil tak, že asi už nechce navštěvovat jeho hodiny, a pokračoval dál ve svém výkladu.

Upřímně mi v tu chvíli bylo Harrisona líto, i přes to, co mi ráno udělal. Možná byl neurvalý, ale tohle si nezasloužil. Myslela jsem si, že ho podusí ohledně kázeňských opatření a ne slovy o matkách a synech.

Nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, ale omluvila jsem se, že mi je nějak nevolno a že si potřebuji odskočit. Pan Clifford mě poslal zpátky do kampusu a řekl mi, ať si jdu klidně lehnout, že mám stejně splněno. Vděčně jsem se usmála a rozběhla jsem se ven z galerie. Neběžela jsem ale do kampusu. Běžela jsem za tím neandrtálcem, jenž vůbec nemá nejspíš city, ale dusí v sobě jakési vzpomínky, které mu můžu pomoci dostat ven.
Neudělám to ale proto, že mi ho je líto. Ne, dělám to pro své vnitřní uspokojení, abych si odhřešila ten moment, kdy jsem z úst vypustila ty nedostatky o mateřské lásce.

Bylo mi jasné, že v kampusu nebude, a tak jsem si počkala na autobus a dojela k zastávce, která byla blízko domu, v němž se nedávno pořádal ten otřesný večírek. Probůh, co tu dělám? Váhavě jsem našlapovala po kamenné cestě ke dveřím, na nichž se vyjímal obrovský nasprejovaný nápis Picta fiver. Snažila jsem se samu sebe uklidnit, ale nešlo to. Nevím, co jsem tímhle malým výletem zamýšlela.

Rozhodla jsem se, že nebudu klepat, i když to bude neurvalé, ale vešla jsem bez pozvání a kupodivu bylo odemčeno. Všude v domě bylo ticho a překvapilo mě, že i čisto. Vyšla jsem tiše po schodech a rozhlédla se po druhém patře. Do oka mi padly přesně ty dveře, které jsem s Harrisonem navštívila, když mě měl vzít na patnáct minut nahoru.

Přešla jsem k nim po špičkách a za dveřmi uslyšela docela velký hluk. Když jsem zaslechla, jak se něco roztříštilo o stěnu, na moment jsem ucukla. Pak jsem se ale vzchopila a zaklepala. Hluk utichl a bylo slyšet jen hlasité oddechování. Dlouho se nic nedělo, dokud se dveře neotevřely. Uskočila jsem leknutím a zalapala po dechu, když jsem spatřila rozzuřeného Harrisona bez trička. Bylo mi jedno, že asi vypadám komicky, když mám otevřenou pusu dokořán a koukám se na tělo potetované od krku přes ramena, paže, záda i břicho, protože jsem měla jasný cíl a ten jsem musela splnit.
V téhle chvíli jsem nepřemýšlela nad tím, jak nezdravé je si dělat tetování a jak moc to ničí lidské tělo, protože teď mi to snad na tom svalnatém těle připadalo i přitažlivé.
Pane bože, co si to tu vymýšlím? Jasně, že to není přitažlivé! Je to nechutné a nevhodné!

,,No, ty píčo,'' ulevil si neslušně Harrison a vysvobodil mě tak z hříšných myšlenek.
Snažila jsem se mu koukat do červeného obličeje, ale kvůli nějakému nepochopitelnému důvodu, to šlo velmi těžko.

,,Děkuji za vřelé uvítání, Harrisone,'' neodpustila jsem si uštěpačně.

,,Co tu jako kurva děláš?'' neobešel se bez svých typických vulgarismů a já protočila očima.

,,Mrzí mě to,'' zkusila jsem navodit jemnější tón hlasu.

,,A co tě jako kurva mrzí?'' zeptal se nechápavě.

,,To jak profesor mluvil, ty víš o čem. Hele, já tu nejsem proto, abych litovala člověka jako jsi ty.'' Bez povolení jsem vstoupila do jeho pokoje, který byl doslova v hrozném stavu. ,,Ale jsem tu proto, abych napravila to, co jsem udělala. Ty jsi... nepoučitelný člověk, Harrisone. To, co si mi ráno udělal, mě hluboce ranilo a říkej si, co chceš, pro mě to opravdu bylo důležité.
Já jsem si šikanou prošla mnohokrát, ale nečekala jsem, že i na mé vysněné vysoké se s ní budu muset potýkat.
I přes to si chci odpykat svůj trest, čili mě potrestej. Ano, do mě! Navážej se do mě do té doby, než ti bude líp a já budu moc s dobrým svědomím odejít!'' řekla jsem odhodlaně a nenápadně si znovu prohlédla jeho inkoustové obrázky.

,,Děláš-Děláš si ze mě prdel?'' zeptal se nevěřícně. ,,Já myslel, že jsem ti dal dost jasně najevo, že pro tebe začne peklo a-''

,,Ano, já vím, Harrisone! A proto tu jsem. Chci si to vytrpět teď, abych pak měla zbytek školního roku klid,'' přerušila jsem ho.

,,S tím skákáním do řeči si vážně hrozná. Měla bys-''

,,Moc se omlouvám, mamka mi říkala, že-'' umlkla jsem. ,,Promiň,'' zastyděla jsem se.

,,Dobrý,'' uchechtl se a přešel k posteli. Neobtěžoval si ani obléci triko, a tak jsem ho na to upozornila. ,,Nedělej, že ti to vadí. Viděl jsem, jak sis mě nenápadně a chtivě prohlížela,'' ušklíbl se a já zrudla.

,,To nebylo proto, že bych-'' dál jsem nepokračovala a povzdechla si. ,,Kvůli tomu tu nejsme. Co pro tebe mohu tedy udělat za své špatnosti?'' zeptala jsem se a dál pokračovala s návrhy: ,,Třeba ti uklidit pokoj, který je v dost nehezkém stavu, nebo ti vysvětlit tu látku z všeobecné výuky. Klidně tě budu chvíli doučovat, hm?'' navrhovala jsem dál a přešlapovala z místa na místo. Harrison si zatím sedl a pobaveně mě sledoval.

,,Vykuř mi,'' řekl bez ostychu a já zrudla jako rajče. Opravdu to řekl?

,,Prosím?''

,,Chci, aby si mi vykouřila. Tím si to u mě odpykáš.'' Skenoval mě očima a já přimhouřila oči. Ne, pořád je to idiot. Další libra. Sakra! Už nejméně stá libra. Měla bych se odnaučit klít.

,,Harrisone Samuelsi, víš co? Já se na tebe mohu úplně vykašlat, protože je zjevné, že o to nestojíš! Vláčela jsem se z té galerie, a dokonce zalhala profesorovi, jen proto, abych utěšila tvé srdce, které prostě prahne po tom, aby se vyzpovídalo. Ano, zní to divně, protože pořád žiji ve svých literárních výrazech, ale význam to má stejný!
Od téhle chvíle jsi jen nepovedený bratr mého nejlepšího kamaráda. Sbohem!'' Odkráčela jsem z jeho pokoje a nezapomněla si v duchu ještě vynadat, jak nepoučitelná jsem. Nastoupila jsem na autobus a s povzdechem dojela až k našemu kampusu.

Vzápětí jsem si vzpomněla na ranní rozhovor mezi Angelem, Clayem a Harrisonem.
Ať jsem chtěla, nebo ne, musela jsem Emmě pomoci. V nejjednodušším případě ji varovat, v tom nejhorším to překazit na samotném mejdanu. Doufejme, že do té doby Emmu najdu a sdělím jí to. Nemůžu nechat Dustina nad ní vyhrát...