Dante Sterling snil o Davidu Bowiem. Viděl ho vysoko nad sebou v plastikovém křesle, měl na sobě obyčejnou košili s rukávy vyhrnutými k loktům, na ramenou mu svítily červené kšandy a s mikrofonem, jehož drát visel až na zem, kde mizel kde si ve tmě, vypadal nadpozemsky. Totiž, dle Danta vypadal vždy jako z jiného světa (jen v tom nejlepším smyslu), ale tentokrát se opravdu vznášel, tvář měl andělsky klidnou a zpíval, jako by ho to nestálo vůbec žádné úsilí. A Dante zíral vzhůru na jeho černé podrážky, které měl zapřené o kovovou tyč po křeslem, na jeho světlé vlasy, které mu v záři reflektorů vytvářely kolem hlavy svatozář, a vůbec mu nepřipadalo zvláštní, že k melodii Hey Joe zpívá slova k Voulez Vous.

Co už jej však donutilo zbystřit, byl fakt, že ke konci poslední sloky se Bowie sklonil ze své židle, pohlédl mu do očí a naprosto nebowieovským hlasem řekl: „Sakra."

Dantovi vypadla z rukou elektrická kytara a trhnutím hlavy se probudil. V puse měl pramen svých rezatých vlasů, zjistil, že si přeležel rameno a chvíli mu trvalo vymotat své tělo z přikrývky tak, aby se mohl posadit.

„Sakra," ozvalo se znovu, tentokrát si však byl jistý, že to nebyl David Bowie. Hned vzápětí se ozvala dutá rána a tiché mumlání, kterému nerozuměl.

Promnul si obličej a vstal z postele. U rámu dveří se zastavil, protože se mu náhlým pohybem zamotala hlava, pak otevřel dveře a zamračil se.

V chodbě u dveří stál Arthur DeLuca, na zádech měl svůj světlý batoh, jednu nohu měl obutou v conversce, na druhé měl pouze ponožku s avokádem, jehož pecka měla nakreslený usměvavý obličej. A k tomu všemu s ním v chodbě bylo jeho sportovní kolo.

„Ahoj," oslovil ho Dante. „Co tu děláš?"

Arthur se vyplašeně otočil, batohem zavadil o poličku a na zem slétl svazek Dantových klíčů, dva zapalovače a krabička cigaret. „Do háje. Promiň, jestli jsem tě vzbudil."

„Co... co se tu vlastně děje?" zívl, vytáhl se na špičky a protáhl se. Byl rozespalý a po noci strávené v teplé posteli mu byla zima na obnažený hrudník. Rozhlédl se kolem a z pohovky – kde Arthur poslední dvě noci spal – si vzal pruhovanou deku a přehodil si ji přes ramena. Musel se ušklíbnout nad tím, že po sobě Arthur ustlal.

„Chtěl jsem vyjet s kolem, pak jsem si uvědomil, že nemám boty, a když jsem chtěl zacouvat zpátky, do jednoho kola se mi zamotaly tkaničky nějaký tvojí boty..."

„Mojí boty?" vyjekl Dante a třemi velkými kroky byl u Arthura v chodbičce. „Který? Je v pohodě?"

Arthur vypadal poplašeně. Prstem ukázal do kouta a zamumlal: „Týhle, nic se nestalo, přišel jsem na to včas. Promiň mi to, Dante."

„Ne, ne, nic se neděje," uklidnil jeho i sám sebe a pro jistotu se pokusil o vtip na svůj účet. Takhle po ránu to však nezafungovalo a nezdálo se, že by tím Arthurovi nějak pomohl. Poškrábal se na zátylku. „Tak s ním nějak zajedem zpátky ke mně."

Arthur kývl a společnými silami se jim podařilo dostat kolo pryč z chodbičky, aniž by někoho zranili nebo něco dalšího shodili. Arthur si obul druhou botu, poupravil si batoh na zádech a otevřel vchodové dveře. Dante za ním dovedl kolo na bytovou chodbu a zapřel se o futra.

„Zvládneš na něm sjet ty schody?"

Arthur se pousmál: „Snad jo."

„Takže v pět?" zeptal se ještě.

„Spíš v šest. To kolo radši nechám dole, až se vrátím."

„Jo, je moc nebezpečný."

Arthur rozpačitě pokýval hlavou. „Je tam nějaká kolárna, nebo sklep? Nebo ho můžu nechat jen tak v hale?"

„Co já vím, kde se nechávaj kola," pokrčil rameny Dante. „Nekrade se tu. Snad. Ale sousedi mě nemají rádi, takže bych ho tam nechával jen do doby, než zjistí, že bydlíš u mě."

„Beru na vědomí." Pak jako by si na něco vzpomněl: „Měli by přijet s tím nábytkem. Všechno by mělo být zaplacený, kdyby chtěli něco podepsat, prostě tam napiš moje jméno."

„Jasně, napíšu tam velkýma písmenama Arthur a bude to v pohodě."

„Tak nějak. Kdyžtak mi napiš."

Dante kývl. „Dobře. Užij si to ve škole? Asi? Co já vím, co se říká."

Tentokrát se Arthur opravdu rozesmál. „Prostě mi řekni ahoj."

„Ahoj."

Arthur zvedl ruku na pozdrav a věnoval mu upřímný úsměv. Pak popadl kolo za řídítka a zmizel s ním na schodišti. Dante zabouchl dveře a rozvalil se na roh pohovky. V tom opačném ležela perfektně složená Arthurova peřina s modrým pruhovaným povlečením a stejně potažený polštář. Hned první noc totiž Dante navrhl, aby Arthur zatím spal v obýváku. Sám si nedokázal představit, že by musel spát na matraci na zemi v pokoji obklopený krabicemi a kufry, přesto ho však poměrně mile překvapilo, že na to Arthur bez většího rozmýšlení kývl.

Na odkapávači ležel mokrý umytý hrneček s naťuklým uchem – Arthur si do něj ráno dělal kávu, podle vůně, která se stále linula kuchyní. Na parapetu v obýváku ležel stříbrný laptop, z boku měl zřejmě ještě z předchozího večera zapíchnutý kabel od nabíječky, jehož druhý konec mizel kdesi za televizí v zásuvce. Arthur na něm před spaním dlouho do noci editoval nějaký text do školy; Dante po celou tu dobu seděl tiše v proutěném závěsném křesle naproti a četl si Ukolébavku. Ve skutečnosti chtěl jít hrát, posadit se k pianu a vytáhnout nějakou slaďárnu od Eltona Johna, když ale viděl, jak soustředěně Arthur ťuká do počítače a občas si u toho pro sebe dokonce něco mumlá, rozhodl se, že ho nebude rozptylovat.

Na stolku v obýváku ležel svazek papírů sešitý sponkou, vedle něj se povalovala obyčejná propisovačka bez víčka a žlutý zvýrazňovač; na stole v jídelním koutě ještě od včerejší večeře ležely dvě špinavé misky od caesar salátu, který s Arthurem připravovali kvůli Dantově neschopnosti orientovat se ve vlastní kuchyni bezmála dvě hodiny, a jeho hromady not byly pro jednou srovnány do jednoho vysokého komínku tak, aby se ke stolu pohodlně vešli oba.

To ale nebylo všechno – na židli teď kromě tří Dantových flanelových košil visela ještě Arthurova šedivá mikina s logem univerzity. Dřez v kuchyni nebyl plný špinavého nádobí, naopak zel prázdnotou a čistotou, stejně jako zbytek linky. V knihovně přibyl kaktus v roztodivně barevném plastovém květináči a několik nejnovějších bestsellerů, jejichž autory Dante podle jména nepoznával. Uznával ale, že svými designovými obaly zpestřovaly jeho sbírku vinylů, kazet a disků. Navíc to byly jediné knihy, které opravdu byly v knihovně – všechny Dantovy svazky se válely v různém stavu a v různých sloupcích na koberci pod televizí. Tam naopak na zaprášenou poličku s CD a DVD přehrávačem Arthur umístil svou sbírku filmů. Dante se dopočítal bezmála třiceti titulů a více než polovinu z nich neviděl a znal jen z doslechu. Nikdy nebyl filmovým fanouškem, nejraději koukal na cokoli, co zrovna frčelo na Netflixu – stačil mu lehký nádech romantiky, nad kterou puberťákům krvácela srdce.

Arthur DeLuca byl zkrátka všude a Danta téměř děsilo, s jakou rychlostí si na jeho přítomnost zvykl.

Po třech hodinách si uvědomil, jak nerad tráví dlouhé dny doma sám. Měl chuť sbalit své elektrické klávesy, přinést si je na pobřeží, položit na lavičku před Pier 55 a posadit se na chodník tak, aby na ně mohl pohodlně hrát. Dělal to tak často, seděl zády k vyhlídce na všechny mrakodrapy a masu skla, které všude házelo odlesky odpoledního slunce. Někdy se až bolestivě zapichovaly do očí a proto Dante raději trávil čas v ulicích mezi nimi, kde jej skrývaly do stínu a nechávaly se obdivovat jen za cenu ztuhlých svalů zezadu na krku.

Při hraní pak měl možnost si zblízka pročíst všechny vzkazy vyryté klíči nebo kapesními noži, ale i nasprejované barvami nebo napsané lihovými fixy. Clara + Ben navždy. Byl jsem tady. Nesedej si sem. Ale i spousta méně i více povedených srdíček, hvězdiček, srdíček propíchnutých šípy a sprostých obrázků. Zhruba každé dva měsíce se stalo, že veškerá vyznání lásky, nadávky a všeobecně důkazy vlastní důležitosti přes noc zmizely a daly tak prostor ostatním zoufalcům, aby na lavičce navždy zanechali svůj otisk, část svého já. Dante přemýšlel, pod kolika nánosy hnědého nátěru se nachází jeho a Maxovy iniciály, které tam z rozmaru vyryli Dantovým domovním klíčem. Na dílo jim tu noc svítily jen autenticky vypadající lampy přimontované na podobně opečovávaných dřevěných sloupech a barevně blikající obří kolo nacházející se pár desítek metrů severně. Nikdy nezapomněl na to, jak se Max vyzvracel do svého papírového sáčku s mandlemi v karamelu, když tam byli poprvé se svými rodiči; byl tam i Quentin a všichni tři se společně bavili tím, že v prosklené kabině nadšeně poskakovali ve snaze rozhoupat se. Smích je nepřešel ani ve chvíli, kdy Maxova matka začala ječet, aby toho okamžitě nechali. Právě naopak.

Jenže bylo pondělí a on Arthurovi slíbil, že bude k dispozici, jakmile se ozve zvonek oznamující příjezd stěhovacího vozu. A že bude mít na sobě tričko, jak ho předchozí noc u večeře popichoval.

V jednu hodinu si z ledničky vytáhl šunkový sendvič zabalený v plastu, který si koupil, když vzal v sobotu odpoledne Arthura do obchodu na rohu 5th Avenue a Olive Way – společně pak seděli na sedačkách na vybetonovaném place pod sochou muže, jehož jméno si Dante nikdy nebyl schopný zapamatovat, sledovali přijíždějící a odjíždějící tramvaje a lízali nanuky – Arthur vanilkový s čokoládovou polevou, Dante ovocný sorbet.

Když nepřítomně prsty jedné ruky brnkal do piana a jedl při tom svůj sendvič, napsal Arthurovi, jestli alespoň neví přibližnou hodinu jejich příjezdu. Jenže jako odpověď mu přišla značně rozmazaná fotografie posluchárny plné studentů – aspirujících novinářů. A Dante vyčerpaně nalehl lokty na piano, které vydalo velmi nelibý zvuk. Bez dalšího rozmýšlení se přesunul do svého pokoje, posadil se na postel a jednu po druhé vytahoval ze stojanů své kytary a ladil je.

Přes den měl vždycky problém uchopit svou múzu a tentokrát tomu nebylo jinak. Dokázal si sám sebe představit, jak zpod postele vytahuje kufr s barvami, v obýváku si na zem rozprostírá kaňkované plátno a přináší si dřevěný stojan. Jenže už si nedokázal v hlavě sestavit obraz toho, jak na stojan připevňuje prázdné bílé plátno, na paletu vymačkává z tub své oblíbené odstíny barev, bere do ruky štětec, namáčí a... nic.

Frustrovaně sebou plácl na postel a bolestivě sykl, když mu těžká bassa dopadla na bránici. Potřeboval mezi lidi, akutně. Celý víkend byl zavřený ve svém bytě a třetí den v kuse už to zkrátka bylo neúnosné.

Za deset minut šest. Arthur na křižovatce Lenora Street a 2nd Avenue sesedl z kola a došel k budově Cristalla. V duchu přemítal o dnešní lekci z novinářské etiky a někde hluboko v hlavě jej bodala myšlenka, že musí zapracovat na svém interview. V pátek měl text odevzdat a podle toho, co slyšel od spolužáků, většina z nich už byla ve fázi editace a formátování. Ellen, jeho kamarádka, se ho dokonce dnes o obědové pauze zeptala, jestli ke svému rozhovoru přidá i fotografie – prý slyšela, že Mona Gilbertová, dívka vzpřímeně sedící v první řadě uprostřed s kupou nepovinných příruček před sebou, už má rozhovor hotový a nechala si u své sestřenice, která pracuje ve foto studiu, udělat sérii snímků. Když se zeptal, s kým vlastně interview dělala, Ellen přiznala, že to nikomu neprozradila.

„Ahoj, co bylo ve škole?"

Arthur sebou trhl a v úleku palcem zavadil o zvonek. Zacinkal a Dante se rozesmál.

„A-Ahoj," vykoktal.

Dante seděl na nejvyšším stupínku schodů ke vchodu do budovy. Na sobě měl jen červené kostkaté kraťasy, přes ramena měl přehozenou koženou bundu a na nohách měl jeden ze svých párů vysokých bot, jejichž tkaničky nechal rozvázané, takže černý kožený jazyk trčel rozšklebeně ven. Rezavé vlasy mu padaly do obličeje, vedle něj ležela krabička cigaret a zapalovač a mezi prsty svíral nedopalek. Obklopovala ho dost podezřelá vůně a Arthur svraštil obočí.

„Co tu děláš?" zeptal se, zapřel kolo o bílé zdivo, sundal si ze zad batoh a posadil se vedle něj.

„Hulím."

Arthur pokýval hlavou. „Jasně."

„Chceš taky? Nahoře mám ještě nějakej zbytek..."

„Ne, díky," polkl Arthur a strčil si ruce do kapes černého kabátu. „Co ten nábytek?"

Dante se nuceně rozesmál. „Nikdo nepřijel, Arte."

„Co?"

„Nevím, ale prostě nikdo nic nepřivezl. Nevolali ti náhodou?"

Arthur nechápavě zašátral do batohu a vytáhl svůj mobil v tmavě modrém plastovém krytu. „Ne."

„A nespletl sis datum?"

„Ne, mám to tady!" ukázal email potvrzující objednávku, jak Dante usuzoval. Arthurovi se třásla ruka a Dante byl částečně pod vlivem marihuany, takže si nemohl být stoprocentně jistý. Mávl rukou.

„Prostě budeme montovat jindy. Stejně mi to nejde."

Jenže Arthur jeho ledabylý přístup nesdílel. Dál nevěřícně kroutil hlavou a znovu procházel různé dokumenty a složky na svém mobilu. Pak popadl svůj batoh, přehodil ho přes řídítka – zvonek znovu vesele zacinkal a Danta to znovu rozesmálo – a zajel s kolem dovnitř. Dante si sbalil své věci a trochu zpomaleně ho následoval.

Společně vešli do bytu, Dante za nimi zabouchl a posadil se k pianu, odkud pozoroval Arthura, který nervózně přecházel po místnosti a nahlas si pro sebe mumlal nějakou kombinaci čísel. Pak si přiložil mobil k uchu a mezi prsty volné ruky sevřel červený límec svého bílého trika. Chvíli ho žmoulal, pak se napřímil a ruka mu spadla k pasu – volaný to zvedl.

„Dobrý den, jsem DeLuca," představil se a vzápětí zpaměti vydrmolil číslo své objednávky. Pokaždé, když mluvil, mu ruka vystřelila zpět k lemu kolem krku, jak si Dante všiml. Po bezmála pěti minutách se křečovitě rozloučil a posadil se na pohovku.

„Takže?" zeptal se Dante.

„Prý chyba kurýra, dovezou to zítra kolem třetí," řekl.

„To tady nebudu, mám odpolední šichtu a vzhledem k tomu, že si nemůžu dost dobře vzpomenout, kdy jsem byl naposledy v práci, bych se měl ukázat. Lennon mě tak jako tak zabije, ale byl bych nerad, kdyby to udělala víckrát než je potřeba."

Arthur kývl: „Jo, já už bych měl být zpátky. Omlouvám se ti."

Dante vytáhl obočí, zvedl se ze svého místa a posadil se vedle něj. „Za co to bude tentokrát? Že máš blbej rozvrh? Nebo rovnou že nemáš vlastní nábytek?"

„Ne, já... mrzí mě, že jsi kvůli mně nemohl jít do práce. I když to vlastně bylo k ničemu."

Rozesmál se: „Věř mi, jsem rád, že jsem nemusel jít do práce. Pondělky jsou hrůza."

Arthur se usmál, zapřel se lokty o kolena a věnoval Dantovi tázavý pohled. „Uděláme si večeři?"

„To se mnou vážně ještě chceš vařit? Po tom fiasku včera?"

„Myslíš to, jak ti vypadlo vejce z ruky a rozprsklo se po podlaze, i když jsem ho po tobě vůbec nechtěl? Ne."

Dante se ušklíbl: „Spíš jsem myslel to, že jsem čtvrt hodiny hledal pánev."

Arthur se zasmál, postavil se na nohy a v kuchyni otevřel ledničku. „Můžeš těstoviny?"

„Když nebudou se smetanou," pokrčil rameny.

„Fajn, uděláme je s grilovanou zeleninou."

Dante se zamračil: „Nemám rád zeleninu."

„A přesně proto to budeme dělat."