Pamatoval si, že brečel, když se s tátou loučil před kolejní budovou. Při pohledu na chodby plné zabydlujících se studentů, kteří zmateně pobíhali od pokoje k pokoji (a hysterickým hlasem se vyptávali, jestli vám taky chybí v koupelně sprchový závěs? a funguje vám zásuvka u nočního stolku? a neříkejte, že jsem jediná, komu máma zabalila vysavač?), se Arthur zařekl, že dá slzám průchod až v bezpečí zamčené koupelny pod proudem teplé vody. Pak ale táta zkontroloval, jestli Arthur něco v rodinné dodávce nezapomněl, a on ucítil, jak ho pálí oči a nos a křečovitě se mu svírá hrdlo.

„Jen tu nechci být sám," vydechl přidušeně tátovi do ramene, když ho pevně objal kolem ramen.

Dočkal se od něj spousty ujištění – v tu chvíli mu jen splašeně prolétala hlavou, aniž by jim přikládal jakoukoli váhu a relevanci – a povzbudivých úsměvů, které v něm probouzely spíše bezmoc a vztek, a když se po několika dlouhých minutách vrátil zpátky do pokoje, svého pokoje, sám, místo seznámení se s dvěma sousedy, kteří mu zaklepali na dveře, se začal mechanicky věnovat vybalování dvou obrovských kufrů a pečlivému ukládání triček, mikin a kalhot do vyhrazených poliček ve skříni.

Možná to nebyl tak dobrý nápad, stěhovat se kvůli univerzitě do jiného státu, kolovalo mu ten večer – týden, dva – hlavou. Přestože hledání složitě pojmenovaných učeben se nakonec ukázalo jako poměrně jednoduchá záležitost, a dokonce ani obědy v menze mu nedělaly problém – vždycky se našel volný stůl –, stále odmítal pozvání na večírky a spolkové akce, a kdyby ho jednou odpoledne na schodišti nezastavil Kyle s tím, že spolu chodí na mediální právo a že dnešní přednáška se ruší, pravděpodobně by nejen čekal hodinu a půl v prázdné učebně, ale zřejmě by už navždycky zůstal v menze sedět sám.

První krok byl vždycky nejtěžší, jak se už poněkolikáté přesvědčil, a brzy si uvědomil, že všechna ta slova, která mu táta šeptal do ucha a která mu v tu chvíli připadala prázdná a bezduchá, v sobě měla trochu pravdy.

Všechno, co mu v prvních týdnech připadalo tolik děsivé, bylo náhle docela normální. Od vybírání si míst v učebnách a posluchárnách, přes psaní si o poznámky ze zmeškaných hodin, až po bydlení a život ve velkoměstě...

Až po život samotný.

Už druhý měsíc dvakrát do týdne docházel do redakce plátku The Stranger, aby reportérům a editorům dělal v kuchyňce kávu a občas jim pomáhal s rešeršemi ke vznikajícím článkům a kauzám. Jednou nebo dvakrát ho dokonce šéfová vyslala na drobné kulturní akce konané v odlehlejších částech města, aby o nich sepsal pár odstavců do příštího čísla, jindy mu přeposlala ke korektuře a formátování sloupky méně pravidelných přispěvatelů ze strany veřejnosti a na začátku týdne se dokonce zmínila o tom, že by dříve nebo později mohl dostat vlastní rubriku, pokud dokáže přijít s nějakým zajímavým podnětem, který by vydal na pár seriálových čísel.

Do sídla na rohu parku Cala Andersona na okraji Capitol Hill dojížděl na kole – navzdory Dantovým protestům, který byl z nějakého důvodu přesvědčený, že prostředky veřejné dopravy jsou mnohem bezpečnější –, a přestože se blížil konec března, tváře i nos ho příjemně studily, když si doma sundával boty a kabát.

Z obývacího pokoje se jako obvykle linuly tóny hudby, tentokrát Arthur poznal akustickou kytaru, která poměrně nečekaně vystřídala dlouhé období věnované celonočnímu hraní na klavír. Jak stihl pochopit, Dante nedokázal kouskovat svou pozornost a píli, naopak bezmyšlenkovitě skákal po hlavě do všeho, co mu zrovna přinášelo uspokojení – některé týdny to byly črty v deníku, jiné akrylové barvy (skvrny po nich Arthur nacházel ještě měsíc po dokončení Dantova posledního díla), jindy se fixoval na určitou básnickou sbírku nebo album, které pak bytem vyhrávalo tak často, až Arthur dokázal zpaměti vyjmenovat, jak na něm jdou jednotlivé skladby po sobě.

A pak samozřejmě hraní. Štosy notových papírů snad na každém volném povrchu, krátké notové zápisy na jeho poznámkách do školy i již oznámkovaných esejích a účtenkách, trsátka v kredenci mezi lžičkami, kombo stojící na kuchyňské lince, zapojené do zásuvky místo varné konvice, kabely od kovových krabiček s efekty, o které se naučil nezakopávat, a, co miloval nejvíc, tisíce a miliony nekončících melodií, které ho doprovázely při učení, u snídaně a někdy i během sledování filmů. Znělky z reklam, refrény známých hitů i Dantovy vlastní skladby nebo songy jeho kapely, etudy i stupnice. Arthur se nejednou přistihl, že i při běžném ladění kytary z Danta nespouští oči a celým svým tělem vnímá každý tón, který na strunách kytary vyloudil.

„Ahoj," pozdravil Danta shrbeného nad kytarou. Rezaté prameny vlasů mu padaly do obličeje a on zatoužil mu je dát za ucho.

„Ahoj," zamumlal automaticky, aniž by přestal drnkat nějakou povědomou píseň. Arthur si z ramene sundal batoh a odložil ho na volnou kuchyňskou židli. A pak Dante konečně zvedl hlavu a oči se mu rozzářily. „Ahoj! V pánvi je zbytek kuskusu, jestli máš hlad. Trochu jsem ho připálil, ale ty nejhorší kousky jsem ti vyjedl."

„Díky, Dante," pousmál se a do špinavé misky, která po něm zůstala stát na stole, si nandal porci pozdního oběda. Opřel se zády o linku a chvíli sledoval jeho obnažený hrudník a ramena posetá pihami. Naposledy se napočítal do šestapadesáti, než Dante vydechl jeho jméno a pak už líbal jen jeho rty.

Posadil se ke stolu, kde pomalu usínaly sytě žluté chryzantémy, které Dantovi daroval společně s pár vinylovými deskami z vetešnictví před několika dny k narozeninám. Ten den se sešli s Lennon, Dahliou, Avery a kapelou na večeři a po probdělé noci usínali v objetí až těsně k ránu. A Arthur si stále vybavoval všechna ta slova, která jeden druhému šeptali, Dantovy polibky a ozvěnu smíchu. Jiskry v jeho oranžově zářících očích a rty, chvíli sladké a vášnivé, až zapomínal dýchat, chvíli zase v širokém úsměvu, upřímné a plné vyznání, až měl pocit, že už mu nikdy nebude blíž. A přece...

Dante dohrál refrén jedné z písniček kapely T.Rex, jejichž albům se posledních pár dní věnoval, a Arthur dojedl kuskus. Ze zavřeného křídla piana sebral jeden z rozečtených Dantových románů, prošel obývákem a natáhl k němu ruku – Dante ho jemně políbil do otevřené dlaně.

„Potřebuju si natáhnout nohy. Zahraješ mi něco?"

Vlastně už to nebyla ani otázka – pokud se zrovna Arthur nemusel soustředit na učení nebo práci, jen zřídkakdy trávili čas od sebe. Bylo jakousi nepsanou dohodou, že pokud si jeden z nich četl v ložnici, druhý se k němu připojil s čímkoli, čemu se zrovna chtěl věnovat. A Arthur miloval, že i ve chvílích, kdy byl Dante nejzranitelnější a zabraný do tvoření, mu mohl být nablízku. Sledovat jeho soustředěním stažené obočí a občas, jen občas, si krást jeho pozornost úsměvy a letmými dotyky.

Zatímco se převlékal do tepláků, Dante se posadil do rohu jeho postele, prsty i mysl oddaně věnované strunám.

Sedávat spolu na pohovce nebo na posteli a dotýkat se špičkami bosých chodidel už Arthur vnímal jako jednu ze svých nejpřirozenějších aktivit. Nezáleželo, jestli sledovali seriál, nebo se každý věnoval něčemu úplně jinému, dokud Arthur cítil Dantův dotyk a jeho přítomnost, všechno bylo v pořádku. Už se ani nezdráhal přijímat videohovory z domova z Dantovy ložnice nebo s Dantovou hlavou na rameni, nebo položenou v klíně – poté, co jednou večer oba usnuli u Netflixu, Arthura vzbudil vibrující mobil a ve své ospalosti si neuvědomil, že Dante dál na jeho hrudi klidně oddechuje. Dokud samozřejmě na Robinině tváři nespatřil široký, pobavený úsměv, a nesdělila mu, že zavolá jindy.

Jestli snad jeden z nich měl strach, jaké reakce to v Arthurových rodičích vyvolá, největší pobouření způsobilo zjištění jeho táty, že Rebecca v Seattlu navrhla Dantovi tykání – a během nejbližšího společného hovoru ji samozřejmě napodobil.

Dante byl toho večera zabraný do své hudby a neuvědomil si, že Arthur na pohovce už několik desítek minut mluví se svou rodinou. Když ho tedy oslovil, Dante se bezmyšlenkovitě naklonil přes opěrku a omotal Arthurovi paže kolem ramen. A Arthur nedokázal říct, který z nich v tu chvíli zrudl víc. Robin i máma to přešly s úsměvem a jeho táta měl dostatek taktu na to, aby zkrátka sdělil své přání si s Dantem tykat; Dante ho měl dostatek na to, aby přijal, posadil se vedle Arthura a nenechal ho napospas případným otázkám.

Otázkám, které však nepřicházely.

Našlo se pár nenápadných poznámek směřovaných k tomu, jaký je Dante milý a hezký kluk, z toho si však oba raději dělali legraci. Přesto Arthur odolával nutkání kývnout, jakkoli trapné máminy náznaky a komentáře byly. Protože vřelost a náklonnost vyzařovala z každého Dantova slova i gesta a Arthura ani po několika týdnech neomrzelo počítat pihy na jeho obličeji a ramenou. Proplétat prsty jeho vlasy a rozesmávat ho. Přivlastňovat si jeho úsměvy a pohledy a ovládat chvění někde uvnitř, kdykoli jeho hlavou probleskla myšlenka, jak moc. Jak moc pro něj znamená, jak moc to všechno prožívá a jak moc ho potřebuje.

Uprostřed stránky svého rozečteného románu si uvědomil, že sleduje, jak se s každým dalším akordem jeho holá ramena napínají a zase uvolňují, jak s drzou ladností kýve hlavou, vlasy mu padají do očí a jeho rty se hýbou s nevyřčenými slovy. Jak prsty hladí struny a víčka se mu chvějí s každým zahraným tónem. Proti svému nártu cítil klepání jeho palce na noze, jak si podvědomě udával rytmus.

Brýle odložil někam mezi polštáře a na znak zalehl ustlané peřiny.

A Dante jako na povel přestal hrát.

„Můžu se přitulit?"

Kývl a ze rtů mu uniklo uchechtnutí, když kolem pasu ucítil stisk Dantovy paže a na krku ho zahřál jeho dech.

„Jak ses měl?" zašeptal proti jeho kůži.

„Podařilo se mi nerozbít kávovar, když jsem dělal dvojitý espresso."

„Jsem pyšnej," zamumlal a Arthur se znovu tiše zasmál. „A dál?"

„Můžu tě nalákat na článek o problémech s vývozem odpadků v Rainier Valley."

„Doufám, že jsi to nemusel psát."

„Jenom číst."

„Ať už ti platí cokoliv, tak to zjevně není dost," protáhl Dante a odmlčel se. „Šel bys tam se mnou? Na Sound Off?"

„Nevím. Možná."

Otázka pozvání na zahajovací večer hudební soutěže mezi nimi visela už několik týdnů. Dante cítil povinnost se jako poslední výherce alespoň na chvíli ukázat, zároveň si však dokázal představit hned stovku jiných a lepších způsobů, jak strávit páteční večer. A Arthur ho v jeho rozhodnutí nehodlal ovlivňovat.

„Když nepůjdeš, tak tady zůstanu. Ale není to tak, že tam chci jít a přemlouvám tě."

„Já vím."

Přimknul se k němu blíž a zhluboka vdechl jeho vůni. „Můžu tě políbit do vlasů?"

Místo odpovědi stiskl jeho dlaň ve své a pak zavřel oči, když nad uchem ucítil jeho dotyk.

„Můžeme takhle zůstat?"

Nezáleželo na tom, že se právě bavili o tom, jestli půjdou večer do MoPOPu na zahájení soutěže. Propletl si s ním prsty a naklonil hlavu – dotýkali se nosy a Arthur si pomyslel, že by takhle mohli zůstat. Navždy. Proti jeho rtům však zamumlal: „Tak jo, ale jenom do pondělí."

„To jsou skoro tři dny, to by pro začátek mohlo stačit," odtušil polohlasem Dante a bříšky prstů mu opatrně obkreslil rty roztažené do úsměvu. Arthur zadržel dech v plicích. Dante jemně přejel přes hranu jeho lícní kosti a pak mu prstem nakreslil čáru od kořene nosu až po špičku. „Arte," vydechl téměř nehlasně, ale žádná slova v tu chvíli nedokázala říct víc. Nadzvedl se v loktech a pohledem kmitl mezi jeho očima. Spletence jeho vlasů Arthura lechtaly na tvářích, on mu je zastrčil za ucho a pak svou dlaní putoval dál po linii jeho krku a ramen.

„Polib mě," zašeptal Arthur. „Dante."

Ucítil ho na svých ústech, polibek vroucný a líný zároveň, jako by se ho nedokázal nabažit a potřeboval prožít každou jedinou vteřinu. Zapsat si ji do paměti.

Pak se odtáhl a po tváři se mu rozlil úsměv, který Arthura donutil se roztřeseně nadechnout. Lehnuli si vedle sebe, tváře otočené jeden k druhému a mezi nimi jen pevně spojené dlaně. Arthur je přitiskl ke svým rtům a pohladil klouby jeho prstů.

„Řekni mi o téhle jizvě," vyzval ho jemně.

Dante překvapeně zamrkal a palcem si přejel po drobném znaménku na bříšku levého ukazováčku. „Ty sis jí všiml? Rozsekl jsem si prst o strunu, docela hnusně. Matka mi pak chtěla kytaru zatrhnout."

Arthur mlčel. Prohlížel si jeho ruce, mozolnaté a stále lehce zarudlé po celodenním cvičení. Pak se mu podíval do očí. „Nebudeme mluvit o tvojí matce."

„Ne," zachraptěl Dante. „Zopakuj... Řekni to, co jsi říkal minule."

Povzbudivě se na něj usmál a pohladil jeho holé špičaté rameno, otlačené od popruhu těžké kytary. „Tohle je hrozně krásný," řekl, pak se dotkl jeho klíční kosti. „A tohle se mi taky moc líbí."

Dante přivřel oči, než ukázal na jedno ze svých tetování, ještěrku s roztaženýma nohama, jako by se mu plazila po žebrech až k srdci. „A tohle? Líbí se ti to?"

„Líbí," odpověděl upřímně Arthur a obkreslil tenkou černou linku ještěrčího ocasu. „Líbí se mi, co pro tebe znamená."

O Dantových tetováních spolu mluvili hodiny, celou dlouhou noc strávenou s nohama propletenýma pod dekou, čely proti sobě a těly i dušemi obnaženými. A Arthur věděl, které tetování přišlo na jeho tělo jako první. Proč si okvětní lístky kolem pravé bradavky nechal vyhotovit ve žluté barvě a proč tak dlouho nenáviděl svou pihatou tvář.

„Slíbal bych je," řekl mu Arthur.

Dante vytáhl koutek a zakroutil hlavou. „Myslím, že to nepůjde. Ale můžeš to zkusit."

Věděl, co znamenala která květina kvetoucí kolem vinylové desky na jeho paži. Co ho přimělo k nápisu ‚exist loudly' na podbřišku, že první písmeno bylo v Quentinově rukopisu a x bylo schválně nakloněné, aby připomínalo kříž.

„Co ještě se ti líbí?" zeptal se Dante.

Arthur mu položil dlaň na tvář. „Tohle, tohle," zašeptal a pohladil jeho rty a dlouhou jizvu. „Otevři oči." Široce se usmál, když Dante poslechl. „A tohle."

Dantovy tváře na zlomek vteřiny nabraly nachovou barvu. Pak si ale podložil hlavu dlaní a zadíval se na Arthura pohledem, ze kterého mu na pažích vyskákala husí kůže.

„Kdybych byl sochař, vytesal bych tvojí tvář z mramoru a lidi by platili, aby se na ni mohli podívat, z dálky, přes sklo, a stejně by nebyla tak krásná jako ta tvoje. Namaloval bych tvoje tělo, zapamatoval si každej jeho záhyb a křivku, a stejně by se mi zastavilo srdce, kdybych tě znova viděl. Napsal bych pro tebe píseň a každej den musel přidávat nový a nový slova, protože by to nikdy nebylo dost."

Arthurovi se zatočila hlava. Leželi vedle sebe na posteli a stejně měl pocit, že ho zrazují nohy, vlastní tělo, a on se peřinami propadá. Tlukot svého srdce cítil až v uších, v konečcích prstů, dech se mu zadrhával v hrdle a Dantovy hluboké zářící oči se do něj vpíjely, jako by toho chtěl říct ještě o tolik víc, ale nedokázal.

A Arthur nic víc slyšet nepotřeboval, všechno se scvrklo do jediné myšlenky – potřeboval se ho dotknout, cítit ho proti sobě, dýchat společně s ním, myslet společně s ním.

Dlaň mu položil na hrudník a počítal údery jeho srdce, než Danta položil na záda. Rezaté vlasy se mu rozprostřely kolem hlavy jako svatozář a jeho tělo zalilo spalující horko.

Jak moc.

Klíny měli vlhké a horké, když seděli naproti sobě v objetí uprostřed peřin, a Dantovy rty spočívaly v ohbí Arthurova krku. Líbl ho pod čelist a on přivřel oči, než mu zabořil prsty do vlasů. Povlečení vonělo jako, všechno vonělo jako on a Arthur cítil, jak se jeho splašeně bijící srdce zase zklidňuje.

„Dante-"

Odtáhl se, pohladil ho palcem po tváři a zadíval se mu do očí. Vlasy, obyčejně rozdělené uprostřed pěšinkou, měl přehozené na pravou stranu a v pramenech mu padaly do čela. Líce měl zrůžovělé, takže na nich ještě více vynikaly desítky drobných rezatých pih, a oči se mu leskly jako dva kamínky.

„Promiň, asi jsem..." zamumlal a na vlastním krku ukázal, kde Dantovi nechal červené znaménko.

Dantovy oči podivně zjihly, než se kouzelně usmál a vzal jeho dlaně do svých. „Tak si prostě vezmu něco s límečkem. Líbilo se mi, když jsi to dělal."

Nesměle se usmál. Nedokázal si představit, že by kdy někomu mohl být blíž, a přece tu byl Dante, aby ho svými gesty a vyznáními přesvědčil o opaku. Aby ho přesvědčil, že to teplo a mravenčení jeho tělo prostoupí i příště, že se mu i příště bude moci svěřit se svou myslí a svými pocity a on ho obejme a ukáže mu, že prožívají to stejné.

Tolik si přál, aby v něm vzbuzoval tu stejnou důvěru, pocit bezpečí a oddanosti.

Z nočního stolku popadl své brýle a krabici kapesníčků, Dante ho však zastavil. „Jak se cítíš?"

„Jako nikdy v životě."

Dante se nechápavě zasmál. „V dobrým nebo špatným smyslu?"

„V tom nejlepším."

Vytáhl koutky úst a sklonil hlavu. A Arthurovi nikdy nepřipadal krásnější. Pak se na něj znovu podíval. „Můžu tě políbit?"

Později vyšel z vlastní ložnice v šedivých kalhotách se širokými nohavicemi a přes rolák si přehodil koženou bundu. Vlasy si svázal zeleným šátkem a pod oči si nakreslil černé, rozmazané linky a Arthur z něj nedokázal spustit pohled.

„Jak vypadám?" zeptal se, když se naposledy prohlížel v zrcadle v chodbě.

„Jako gay," odpověděl Arthur a on vyprskl smíchy. „Vážně ti to sluší."

„Díky," blýskl se úsměvem. „Nerad bych vedle tebe vypadal blbě."

V družném hovoru a letmo se dotýkajíc hřbety rukou došli až na stanici jednokolejky. Posadili se vedle sebe na červené sedačky s nízkými opěrkami a Dante skrze okno ukazoval na podniky, které pod sebou míjeli. Město se halilo do tmy a neonových světel a Arthur sledoval, jak se odráží v Dantově obličeji.

„Sem někdy musíme na donut," říkal právě a s nadšeným výrazem se otočil. „Co?"

„Nic," zakroutil hlavou Arthur a položil mu dlaň na stehno, jen na chvíli, ale za Dantův úsměv to stálo.

Jednokolejka je dovezla až do Seattle Center, kde stálo několik muzeí a slavná Space Needle. Arthur na ni zíral, když procházeli parkem, její osvětlený vrchol se jim vyjímal nad hlavami jako vesmírná loď uprostřed moře temnoty, a Dante ho vzal za ruku.

Muzeum pop kultury byla plastická budova pudinkovitého tvaru z růžových, stříbrných a modrých kovových plátů. Plakáty na prosklených dveřích zvaly na limitované exhibice zaměřené na seattleské kapely, hororové filmy nebo počítačové hry a nad frontou lidí čekající na nápoje a občerstvení se v teplém vestibulu vznášelo létající policejní auto s blikajícím červeným majákem na střeše.

Ruku v ruce se protáhli kolem širokého schodiště až do chodby vedoucí ke kinosálu, jak hlásila cedulka. Na stěnách se vyjímaly fotografie a medailonky předchozích výherců soutěže a Arthur se ušklíbl, když Dante zamumlal, že je to blbá fotka. Rezavé vlasy měl delší a zakrývaly tak jizvu na jeho rtech, na sobě měl rozepnutou flanelovou košili s vyhrnutými rukávy a na cedulce stálo Dante Sterling, 21 let, muzikant amatér.

„Proč to vlastně všude píšeš? Jsi profesionál."

Pokrčil rameny. „Protože to miluju. Je to z francouzštiny. Amate."

Arthur vytáhl obočí. „To není francouzsky."

„Tak asi italsky," mávl rukou a pak se na Arthura otočil s vyzývavým úsměvem. „Umíš francouzsky?"

„Ne," uchechtl se. „Ale moje máma to studovala."

Na televizní obrazovce se krátce mihl záznam jednoho z Dantových koncertů – seděl na dřevěné stoličce uprostřed krásně nasvíceného pódia a Arthur poznával shrbení jeho ramen i výraz v jeho tváři, když zpíval své oblíbené pasáže. Zvuková stopa se však v ruchu z vestibulu ztrácela a Dante ho ponoukal, aby vstoupili do kinosálu na konci chodby.

Po měkkém koberci prošli ztemnělou místností až k vyvýšenému pódiu, kde měli rezervovaná dvě místa uprostřed první řady. Dante se pozdravil s několika organizátory a lidmi z branže, kteří se motali kolem nich, zatímco Arthur se jen se zdvořilým úsměvem rozhlížel a snažil se vytěsnit hlavy všechno kromě Danta, tvaru jeho ramen v kožené bundě a jeho nakažlivého smíchu.

Rozhovory ze zadních řad splývaly v jedno a Arthur už přestal počítat, kolika lidem Dante převyprávěl, kam se jeho kariéra od loňské výhry posunula. V náznacích se zmínil o Break From Commerce, nikomu však na rovinu neřekl, že před měsícem vyprodukovali demo, které momentálně putovalo ze schránky do schránky, a čekali na kladné vyjádření některého z místních labelů. Všem příchozím také představil Arthura a místo odpovědi na otázku jednoho muže, zda je jeho manažerem, se hlasitě rozesmál.

Brzy na to sál potemněl a za ohlušujícího potlesku se na obrovské plátno nad pódiem začal promítat promo snímek uvádějící soutěž a představující dosavadní úspěchy jejích účastníků. Na záběrech se mihl i Dante se svým obvyklým úšklebkem, jak si prohlíží muzejní expozici kytar slavných muzikantů a poté ve zkušebně s mikrofonem pevně mezi dlaněmi.

Ředitelka muzea pak v sále přivítala hned několik sponzorů a organizátorů – Dante Arthurovi šeptem každého z nich pár krátkými větami představil – a ve chvíli, kdy Arthur uvažoval, že Dantovi položí hlavu na rameno a zavře si oči, ředitelka oznámila příchod posledního výherce.

„Na tom jsme se nedomlouvali, sakra," zamumlal Dante, než se s námahou zvedl z polstrovaného křesla a vyběhl spoře osvětlené schůdky na stage.

Potřásl si s ředitelkou rukou a nervózně si porovnal šátek ve vlasech. Černý kamínek v nose se mu pod ostrými reflektory zablýskl a očima vyhledal Arthura, načež se nepatrně pousmál.

Pódia a publikum Arthura děsila a společně s obdivem pocítil pýchu. Protože Dante Sterling, čerstvě 22 let, muzikant amatér, byl jeho Dante, a on si nemohl nevšimnout několika krátkých pohledů a úšklebků, které mu ze stage věnoval.

Se svými ohnivými vlasy vypadal jako hvězda, na všechny strany rozdával drzé úšklebky, kterými ředitelku mnohdy uváděl do rozpaků, a rolák, kalhoty i kožená bunda ze sekáče na něm vypadaly jako kousky z nejdražší módní kolekce. Každý jeho pohyb i slovo působilo nenuceně a intrikovaně zároveň, a přestože se nadhazovaných témat dotýkal pouze povrchově, Arthur věděl, že každé jeho slovo je pravdivé.

Vzpomněl si na ten večer v Centralu, kdy ho poprvé uviděl hrát, kdy se snažil ovládnout svůj úžas nad jeho elegancí a charismatem, které dokázal skrze své nástroje vyjádřit, kdy poprvé ucítil chvění a radost z uvědomění si, že ho zná a že ta poslední píseň je věnovaná jemu. Že i v přeplněném klubu pro něj mezi všemi fanoušky a posluchači něco znamená a nebojí se to dát najevo. Že i v záři reflektorů na něj nezapomíná.

Nedlouho na to, co se Dante za neutichajícího potlesku posadil zpátky na sedačku, společně neslyšně sál opustili. Muzeum bylo zvláštně tiché, jen z kuchyně se ozývaly hlasy a cinkání nádobí. Mezi stolky si Arthur všiml Eamese, s černou zástěrou kolem krku utíral mokrá kolečka od sklenic a zvedal židle. Kývli na sebe a Arthur se snažil ovládnout horkost, která mu stoupala do obličeje. Jestli ho viděl i Dante, nevěděl.

Jarní noční vzduch byl studený a od úst jim stoupala pára. Dante z kapsy bundy vytáhl krabičku cigaret. Arthur pro něj škrtl zapalovačem a on se vděčně usmál.

„Jsi v pořádku?"

Vydechl dým a kývl. „Jsem rád, že jsi šel se mnou. Nechci, aby to vypadalo, že se za to stydím, jsem na to hrdej, na to, co jsem tam dokázal. Vlastně vůbec na to, že jsem tam dokázal jít. Ale pořád jsem hodně věcí neměl v hlavě srovnaných, byl to můj novej start a někdy to prostě bolelo."

„Nový starty bolí," řekl Arthur. „Ale podívej se na sebe. Kde jsi."

Demonstrativně se kolem sebe rozhlédl a oba se rozesmáli. Ještě jednou potáhl z cigarety a pak jí zadupal podrážkou. Pohlédl kamsi za Arthura. „Pamatuješ, co jsi mi slíbil? Že mě políbíš na Space Needle?"

Arthur se ohlédl na věž zářící do dáli. „Jenom když za to bude stát výhled."

Stál. Vlastně stál i za třiačtyřiceti vteřinovou cestu drobným výtahem, kde se v rohu mačkali s dalšími několika opožděními návštěvníky a průvodcem v zeleném tričku, který na ně vychrlil celou historii stavby. Arthur Dantovi drtil ruku a nepustil ji ani poté, co se dveře kabiny otevřeli a oni vystoupili v kruhové místnosti s luxusním barem a dechberoucím pohledem na zářící město.

Postavili se stranou od ostatních, aby měli výhled na západní stranu města a záliv. Ulice a mrakodrapy se táhly do dáli jako mraveniště a Arthur Danta objal kolem ramen a přivinul ho k sobě. Políbili se, dvakrát, třikrát, pak už přestal počítat. Na chvíli to byli jen oni dva a tisíce žlutých světýlek, černota moře splývající s noční oblohou a pocit, který si měl Arthur pamatovat do konce života.

„Tohle jsme my," ukázal Dante kamsi na pobřeží. Arthur jen matně poznával roh jejich ulice, přesto kývl. „Bože, tohle je nádhera. Neříkej, že to necítíš."

„Cítím."

A zase to najednou dávalo smysl. Všechno Dantovo básnění o nočním městě, o prázdných ulicích, o tom, že neexistuje nic než on a kontrast světla a tmy. O třpytící se vodní hladině a pocitu absolutní svobody. Uvědomění si vlastní existence, prožitém momentu. O všem, co přešlo a co mělo přijít.

Dante v jeho náručí, jeho paže kolem jeho pasu. Úsměv na jeho tváři, pohledy jeho jantarových očí věnované jen jemu, tisíce slov schovaných v jediném dotyku rtů.

„Jsi tak krásnej," zašeptal Dante. „Přetejká mi srdce. Tímhle. Tebou."

Podíval se do jeho očí, zářily jako hvězdy, očekáváním a pokorou, strachem, obnažením a...

Arthur polkl a vykoktal: „To... Tohle je tvůj způsob, jak mi říct-"

„Miluju tě, Arte."

Hlas se mu chvěl a Arthurovi se zachvělo srdce.

Jak moc.

Miloval ho, samozřejmě, že ho miloval, snad od prvního momentu, kdy mu nabídl svou ruku při cestě metrem. A pak pokaždé, když se zajímal, jak se má, když hodnotil jeho eseje a když mu kreslil obrázky na kelímky od kávy. A pak znovu, když vyzvedl jeho sestru na letišti, a znovu, když společně vařili večeři. A znovu, když ho učil hrát na piano, když ho doprovázel do školy a když trpělivě stíral z jeho tváří slzy. A pak ještě trochu víc, když ho svíral ve své náruči, a pokaždé, když ho žádal o polibek.

A teď ho miloval, když to řekl.

„Moje srdce přetéká tebou, Dante," řekl a celým jeho tělem prolétla vlna emocí, když mu Dante zabořil tvář do hrudi. „Láskou k tobě. Můžu to říct? Že tě miluju?"

„Musíš," zahuhlal mu do kabátu.

„Miluju tě."

Vzhlédl k němu, obličej rudý a rty roztažené v nádherném úsměvu. „Políbíš mě?"

Vzal jeho tvář do dlaní a zavřel oči, když mu Dante omotal paže kolem krku.

Ten pocit. Jen oni dva, studené ruce a horké rty. Nekonečná temnota protkaná sítí světel, uvědomění si vlastní existence, prožití momentu.

Políbili se a bylo to všechno, co už přešlo a co ještě mělo přijít.