Bylo to snad poprvé, co se sám od sebe probudil před jedenáctou. I když ještě chodil do školy, musel spoléhat na zazvonění budíku, nebo lépe – Quentina. Nad městem ještě ležel mlhavý opar a všechno bylo podivně ospalé a líné. Posadil se, opřel se o zeď za sebou a za hlavu si dal polštář. Na lapači snů se uhnízdil drobný pavouček a mezi pavučinou ze šňůrek, korálků a peříček si střádal svou vlastní síť. Dante ho chvíli pozoroval, jak se houpe na vlákně sem a tam, pak však svůj zrak obrátil k Jimu Morrisonovi na protější zdi.

„Jsi mu podobnej!" trval na svém Max snad od doby, co se poznali. Dante si stále myslel, že to říkal jen proto, že věděl, že zbožňuje The Doors.

„Vidíš, jak se šklebím?"

„Šklebíš, nešklebíš, jsi Morrison."

Dante se zamračil, obrátil se k němu zády a naklonil se zpátky k prasklému zrcátku s rozmazaným telefonním číslem vyvedeným červenou rtěnkou. „Nemel kraviny. Mám hubu jak Jagger zkříženej s Joaquinem Phoenixem!"

A Max se začal smát. Zapnul si poklopec roztrhaných džínů, otočil upatlaným kohoutkem a opláchl si ruce.

„Nezapomeň, kdo je Jagger," usmál se vševědoucně a pro jistotu si dvakrát poklepal prstem na spánek. Dante protočil oči.

„Rozhodně ne Morrison."

„Tak nezapomeň, kdo je Joaquin Phoenix," navrhl Max.

„Rozhodně není hezčí než River Phoenix."

Zaúpěl, odstrčil Danta od zrcadla a mokrýma rukama si začal upravoval světlé vlasy. „Jsi ztracenej."

Počmárané a ve spodní části prokopnuté dveře do umýváren se prudce otevřely a dovnitř nakoukl Charlie. Pod očima měl silné oční linky. „Co tu kurva pořád děláte? Za pět minut začínáme!"

„Nechal jsem si doma lak na vlasy," vysvětlil věcně Max, zatímco pozoroval Charlieho v zrcadle. Ten protočil oči, ukázal si na neviditelné hodinky na zápěstí a zase zmizel.

„Nechci tu hrát," ozval se tiše Dante, Max sebou trhl a otočil se k němu, ruce stále ve vlasech.

„Co?"

„Chci hrát v The Moore, chci hrát v Crocodile," řekl, opřel se zády o loupající se zeď a zachmuřeně si prohlížel špičky kožených bot. Koupil si je před rokem s Quentinem v Nordstromu ve Westlake Center.

Max mu položil ruku na rameno a usmál se. „Taky tam jednou hrát budeme. Jen ne dneska. A možná ani příští týden. Ale budeme tam hrát, to ti slibuju."

Dante se mu zadíval do velkých světlých očí. Max pootevřel ústa.

„Popřeješ mi hodně štěstí?" zeptal se.

Dante ho chytil za ruku, která mu nečinně visela podél těla, stoupl si na špičky a jemně se otřel svými rty o ty Maxovy. „Zlom vaz, Maxi."

„Ty taky, Dante."

Dante se zvedl z postele, ušklíbl se na Jima Morrisona a uvařil si černý čaj s citronem. Z pokoje si přinesl zesilovač a basovou kytaru, zapojil ji, ze skříně vyhrabal pár měsíců prošlé balení Reece's Pieces a posadil se s nimi na perský koberec v obýváku. Na povrchu už měly poněkud odpudivý šedivý povlak a byly podivně měkké, ale chutnaly dobře a on je zapil čajem. Spálil si při tom jazyk.

Postupně zahrál všechny písně Creedence Clearwater Revival, na které si dokázal z hlavy vzpomenout – když si přesně nevybavil akordy, pokoušel se improvizovat – a po bezmála dvou hodinách se mu podařilo nejen popraskat všechny staré boláky na prstech, ale rozseknout si palec. V koupelně našel staré pomačkané balení náplastí, palec si oblepil a z rozmaru na béžovou bandáž nakreslil rozšklebeného smajlíka.

Na stolku v obýváku ležely rozevřené noviny, do kterých předchozí večer nakreslil Boba Rosse se štětcem v ruce, a jeho mobil. Display mu ukazoval hned pět zpráv od Arthura DeLucy, které si stále z neznámého důvodu nepřečetl. Na datu společného interview se dohodli, všechny ty poznámky o tom, že by mu mohl dělat průvodce po městě, byly jen vtip, a ani u něj nehodlal bydlet. A poté, co měl možnost vidět se s jeho přáteli, se mu zdálo značně nepravděpodobné, že by si u sebe chtěl držet právě někoho, jako byl on sám.

Proto si zprávy nezobrazil ani teď, natáhl si džíny od Dahlie a béžovou blůzu s výstřihem do V, kterou objevil v dámském oddělení a poté, co si vyčistil zuby a stáhl vlasy bílým šátkem, se vydal do práce.

Ve Starbucks bylo, ostatně jako každý den v tuto hodinu, narváno k prasknutí. U stolků i u dřevěných pultíků u prosklených zdí s výhledem na ulici, seděly spousty zákazníků, kteří však převážně tlachali o naprostých hloupostech, místo aby se věnovali něčemu smysluplnému a užitečnému. A Dantovi málem zaskočila slina, když si uvědomil, že na barové stoličce přímo u pultu sedí Arthur DeLuca, před sebou má položenou kávu a své brýle a povídá si s Lennon. Ta zaregistrovala jeho příchod a mávla na něj. Dante jí chtěl posunkem naznačit, že nechápe, co se to právě děje, jenže v tu chvíli se otočil i Arthur a společně s tím, že zvedl ruku na pozdrav, mu věnoval jeden ze svých úsměvů. A jeho napadlo, že by s nimi mohl sladit čaj.

„Peace, hipísačko," Lennon na Danta ukázala dva prst zdvižené do V a mlaskla, když na ni na oplátku ukázal prostředníček.

„Ahoj, Dante."

„Ahoj," pozdravil a věnoval Arthurovi tázavý úsměv. „Sice mě těší, že sis jako svý oblíbený Starbucks vybral zrovna tohle, ale nemáš to od kampusu trochu daleko?"

„Nečteš moje zprávy a já s tebou nutně potřeboval mluvit," pokrčil rameny Arthur.

Lennon se naklonila přes pult. „Arthur sem šel pro kafe a čaj pro tebe a já mu prozradila, že tady pracuješ a pokud zrovna nemáš své dny, tak bys i mohl dorazit na směnu."

A Dante se na ni sladce usmál zpátky: „Čímž chceš říct, že sis našla důvod ho tady držet ve svojí společnosti, místo abys ho poslala ke mně jako normální člověk."

Lennon si odfrkla a vzdálila se. Arthur nervózně poposedl na své stoličce a rozpačitě se usmál. „Promiň, že jsem tady, ale vážně jsem s tebou potřeboval něco vyřešit."

Dante se nevěřícně rozesmál: „Omlouváš se mi za to, že jsi přišel do kavárny? Bože, ty jsi fakt ztracenej."

Zrudl. „Chápu, že máš teď práci, ale můžu tu na tebe počkat, kdyby to nevadilo."

Dante ale mávl rukou: „To neřeš. Můžeme zůstat tady, nebo můžeme jít ven, jestli chceš větší soukromí, nebo..."

„Ne, klidně zůstaneme tady."

„Dobře," řekl a posadil se vedle něj.

Arthur ale místo aby začal mluvit, uhnul pohledem. Pak se nadechl, zvedl k Dantovi hlavu a usmál se. „Tyhle kalhoty ti sluší."

„Slušelo by mi to mnohem víc bez nich," odpověděl se vší vážností Dante a pak se oba naráz rozesmáli.

„Moc vtipný."

„Že jo?" Dante se natáhl pro ošatky se skořicovými šneky, jednoho si vzal a další nabídl Arthurovi. Ten však odmítl. „Tak o co jde?"

Arthur začal žmoulat lem své šedivé mikiny s logem UW a prohrábl si kudrliny. „Víš, jak jsme se bavili o tom, že jsem napsal těm nájemcům? Co mají byt v U-District?"

Dante kývl.

„No, věc se má tak, že mi včera odepsali, že už mají jinýho zájemce, co se ozval dřív."

Vytáhl obočí a vybídl ho, aby pokračoval. Žaludek se mu zhoupl, když ho napadlo, co hodlá následovat, nic na sobě však nehodlal nechat znát.

„Přišel jsem... sakra, je mi tak hrozně trapný se na to ptát," zamumlal si pro sebe Arthur a Dante se v duchu usmál. „Je tvůj byt ještě volný? Naprosto pochopím, kdyby nebyl. I kdyby v reálu byl a ty jen nechtěl bydlet se mnou, protože za tebou dolejzám až teď, když mi moje plány nevyšly. Vůbec jsem jim neměl psát, vlastně jsem ti to neměl říkat, dokud jsem neměl jistotu, že mě vezmou. Nebo jsem udělal dobře, že jsem ti to řekl? Já nevím, ale vím, že tohle začíná být čím dál horší, když melu. Promiň." Byl rudý až za ušima a obličej si schoval do dlaní, kterými až do teď zuřivě gestikuloval. Pak frustrovaně zaúpěl a skoro bázlivě se na Danta podíval.

A Dante se potutelně usmíval, zatímco žvýkal sousto svého šneka. „Jasně, že je."

„Co?" vydechl Arthur.

„Můj byt je volný," řekl srozumitelně, když polkl. „A jsi vítanej, jen mi budeš muset pomoct přestěhovat to piano."

Arthur si prohrábl vlasy, trhaně vydechl a pak se začal zničehonic smát. „Děkuju."

„To já děkuju," zacukal koutky Dante a snažil se ignorovat, že se mu špatně dýchá a srdce mu zřejmě brzy vyskočí z hrudi. Chvíli po sobě s úsměvem pokukovali a on si v hlavě pohrával s myšlenkou, že by ho mohl obejmout.

„Ještě jedna věc," vzpomněl si Arthur. „Tenhle víkend je poslední v měsíci."

Dante vytáhl obočí: „A tvůj horoskop něco předvídá?"

„Musím zmizet, než začne novej měsíc, abych nemusel platit nájem za pokoj."

„Aha," kývl Dante. „Není problém."

„Mám hodně věcí, do metra se s nima nevejdu," pokračoval. „A stěhováky platit nechci."

„Takže?"

„Potřebuju auto."