Za okny byla stále tma, když seděl zabalený v pruhované dece naproti Arthurovi u jídelního stolu a upíjel přímo z krabice mandlové mléko. Pohrával si s korálkovým náhrdelníkem na nahé hrudi a ani se nesnažil skrýt červené znaménko, které se mu vyjímalo pod čelistí.

Arthur naproti němu nevypadal připravený na nový den. Vlasy mu trčely do všech stran, pod očima měl temné kruhy a kdykoli zívnul, brýle mu sjely na nose o kousek níž. Jen co usrkl ze své ranní instantní kávy, spálil si jazyk a polil vytahané šedivé triko s vybledlými podobiznami Toma a Jerryho.

„Jdu se obléct," zamumlal.

„Radši si neber nic světlýho," houkl na něj Dante, a zatímco byl Arthur ve svém pokoji, ještě jednou otevřel konverzaci s Eamesem na Messengeru.

Eames: Oficiálně začínám sbírat limitovanou kolekci Dante Sterling. Mám tvůj rolák a nehodlám ho v nejbližší době vrátit.

Dante: Věřím, že se bude skvěle vyjímat s mým spodním prádlem.

Eames: Už mi chybí jen kalhoty a boty. Připomeň mi, jaká je výherní cena za posbírání všech kousků?

Dante: Boty nedostaneš, na ty jsem moc háklivej.

Eames: Řekni cenu a já uvidím, co všechno jsem ochotnej pro to udělat.

„Co budeme dělat k večeři?" ozvalo se mu náhle za zády a on mobil rychle zase zamkl. Nepotřeboval, aby Arthur náhodou zahlédl jeho odpověď.

„My?" zasmál se nechápavě. Arthur protočil oči a tentokrát mnohem opatrněji se napil ze svého hrnku. Dante našpulil rty. „Něco vezmu cestou z práce. Nějaký speciální přání?"

„Potřebujeme nakoupit," povzdechl si Arthur.

„Fajn, někde se stavím. Napiš mi, co budeš chtít."

Zarazil se. Chvíli zíral do Dantova usměvavého, bezstarostného obličeje, a nakonec vytáhl obočí. „Jsi ještě opilej?"

„Co?" rozesmál se. „Ne. Ne, já..."

Arthur mu věnoval pobavený pohled a zakroutil hlavou. „Jestli máš po rande s Eamesem vždycky tak dobrou náladu, prosím, choď s ním ven častěji."

„Nebylo to rande." Dantův výraz ztvrdl.

„Tak cokoli, co to bylo."

Dante mlčky sledoval, jak si bere z mísy na lince poslední měkké jablko a strká ho do batohu pověšeného za poutko na židli.

„Stavíš se odpoledne v kavárně?"

„Vlastně jo," řekl a zvedl hlavu. „S Dannym, Ellen a Kylem se chceme domluvit na ten projekt."

„Bože, oni jsou stejně posedlí jako ty!"

Arthur nepatrně zrudl. „Asi do jedný jsme vymýšleli témata."

„Do jedný ráno? Zbláznil ses?" zvolal Dante a vykulil oči.

„Říká ten, co se vrátil domů... v kolik ses vlastně vrátil?"

„Asi v pět," protočil oči Dante. „Ale moje náplň toho času aspoň nebyla příprava do školy!"

Arthur se pobaveně usmál: „A jseš si jistej, že je to lepší?"

„Jestli je sex lepší než škola? Arte, opravdu chceš vést tuhle konverzaci?"

Povzdechl si a vyčistil sklíčka brýlí lemem červeného trička. Ze stolu sebral pár fólií s papíry, z parapetu notebook a všechno nacpal do batohu. Přes hlavu si přetáhl svetr a zmizel v koupelně.

Dante dopil mandlové mléko a s dekou přes hlavu vešel do své ložnice, kde se převlékl do pyžamových tepláků. Prsty opatrně přejel po zarudlém flíčku přes nápis ‚exist loudly' a korálkový náhrdelník pověsil za krk své akustické kytary.

„Jestli fakt dojdeš nakoupit, tak budu rád," řekl Arthur s lehkým úsměvem, když se objevil ve dveřích. „Jdeš spát?"

„Jo, modli se, abych nezaspal budík. Lennie by mě vyhodila."

„Pořád s tebou nemluví?"

Dante s úšklebkem pokrčil rameny. Ve skutečnosti to na tak lehkou váhu nebral, momentálně však téma uražené kamarádky nechtěl otevírat. Přestože mu z tváře jaksi nemizel úsměv, sotva se udržel na nohách a odpovídat na Arthurovy dotazy se zdálo jako nadlidský úkol. Zalezl si pod peřinu a věnoval mu poslední pohled.

„Tak se tu měj, uvidíme se odpoledne."

„Dobrou noc," zamumlal Dante a otočil se na bok. Dokud neslyšel bouchnutí vchodových dveří, zíral na natřepaný polštář na druhé polovině postele.

Ležel na posteli jen v tmavém tričku s logem The Doors, pod hlavou měl zmuchlanou peřinu a držel za kotníky bosého chlapce, který stál obkročmo nad ním a věšel ke stropu lapač snů.

„Nechápu, jak můžeš spát bez polštáře," pronesl k němu.

Rozesmál se. „Jednoduše. Tím líp pro tebe, nemusíš shánět druhej."

„Už ho mám," zašeptal Dante, ale Max ho neslyšel.

„Dobrý?" zeptal se a sklonil hlavu, takže mu pramen dozadu sčesaných vlasů spadl do obličeje. Rychle ho z čela zase odhrnul.

„Nevím, kde přesně by měl viset," přiznal Dante. „Říkají, že nad postelí, nijak blíž to nespecifikujou."

Max si povzdechl, foukl do peříčka, takže se zachvělo, a pak se posadil Dantovi na klín. „Nebo tě prostě před špatnýma snama budu chránit já."

Dante se natáhl pro jeho ruce a propletl si s ním prsty. „To bys tu ale musel přespávat každej večer."

Cukl obočím a potutelně se usmál. Políbil ho na ústa, na krk a na klíční kost. Stehny pevněji stiskl jeho pánev, a jakmile cítil, že chce Dante vymanit své ruce z jeho sevření, chytil ho ještě pevněji a kousl do rtu.

„Nemyslím si, že ti matinka ještě někdy povolí u mě přespat," dostal ze sebe s námahou Dante.

„Zatím neví, že už nebydlíš u rodičů," zašeptal Max.

Sarkasticky se uchechtnul. „Tak to máme štěstí, že moje matka není drbna a ani se s tou tvojí nepřátelí."

Max sykl a odtáhl se. Prohrábl si vlasy a převalil se na záda vedle Danta. Ten se k němu otočil a políbil ho na rameno.

„Budu tu častějc, než si myslíš."

„Já ale chci, abys tu se mnou bydlel," přiznal téměř nehlasně Dante a oplácel mu pohled. Znovu se políbili a Dante mu zajel rukou pod bílé tílko.

„Ještě pár měsíců a... a- Dante!" vydechl. „Něco řešíme, mohl bys tu ruku zase vyndat z mých kalhot?"

Dante se samolibě usmál a vlepil mu pusu na nos. „Za hodinu mají dorazit Isaac s Charliem a zase tu budou až do tří ráno."

„A?" vytáhl obočí Max.

„A já tě chci."

Odpoledne v práci doslova trpěl. Bolely ho svaly z předchozího večera a Lennon mu neustále zadávala nové a nové úkoly, takže si ani nemohl v půlce směny dojít na pauzu a najíst se, natož pak zakouřit si.

„Vybalil jsi tu zásilku, co přišla?" zeptala se bez zájmu, když se vrátil ze skladu a přihlásil se na vedlejší kasu.

„Jo, všechno je roztřízený a uklizený," ujistil ji unaveně. „Můžu si pak dojít na pauzu?"

„Jo," řekla a nadechla se, jako by chtěla ještě něco dodat. Nakonec se však obrátila zpět k zákaznici.

Dantovi to samozřejmě neušlo. Kručelo mu v žaludku a bolely ho nohy, ale z naštvané Lennon šel strach. Věděl, že když v nejbližší době něco pokazí, vyhodí ho a ani u toho nemrkne. A ať svou práci nenáviděl sebevíc, byla jakýmsi předstupněm jeho soběstačnosti. Potřeboval ji, i když jinak, než si ostatní mysleli.

„Můžu ještě něco udělat."

Překvapeně zamrkala. „Ne, to ne. Já... chtěla jsem říct, že příště nemáš ponocovat; byl bys čilejší."

Nechápavě svraštil obočí k sobě, ale než se jí stihl zeptat, jak ví, že byl v noci v klubu, zamkla svou kasu a s bločkem a tužkou se vydala mezi stolky. Přistoupila ke stolu v rohu kavárny pod okny, kam se právě usazovali dva chlapci s brunetkou, která byla Dantovi podivně povědomá. Lennon s nimi chvíli konverzovala a nepatrně se zamračila, když dívka ukázala směrem k pultu.

„Hej," ozvalo se vedle něj. Opřený o pult stál Arthur. Zamlžené brýle si čistil o cíp šály a ve vlasech měl sníh. „Mluvím na tebe."

„Cože? Ahoj."

Arthur mávl rukou. „Ptal jsem se, jestli jsi vstal."

„Jo, naštěstí," zasmál se Dante. Koutkem oka sledoval, jak se k nim Lennon rychlým krokem blíží.

„Udělal bys nám dvě perníkový latté, jeden ovocnej čaj a obyčejný kafe pro mě?" požádal Arthur.

„Jasně, hned to-"

„Já to odnesu." Lennon obešla pult, postavila se Dantovi za záda a položila před něj vytržený papírek s načmáranou objednávkou. „Je to můj stůl. Ty jsi na kase."

„Jasně, že je to tvůj stůl," zamumlal Dante a věnoval Arthurovi rozpačitý úsměv. „Lennie vás obslouží."

„Dobře," pípl Arthur. „Uvidíme se doma."

Dante na něj houkl: „Napsal jsi mi, co budeš chtít koupit?"

„Stavím se tam sám, až tu skončíme."

„Počkej," zarazil se zmateně a přitáhl si ho za rukáv, „říkal jsem, že to vyřídím."

Arthur zakroutil hlavou a s úsměvem se vzdálil. „Máš tu spoustu práce."

„Arte," zavolal na něj ještě, ale on už se neotočil.

Dante si povzdechl a vytáhl z poličky pod pultem další kelímky a víčka. Popravdě se mu ulevilo, že nemusí jít po směně nakoupit, zároveň však věděl, že by tím Arthurovi ušetřil zbytečné starosti mimo školu. Stejně si chtěl koupit cigarety – jediná věc, kterou Arthur odmítal kupovat.

„Sladký."

„Lennie," protočil oči. „Nebavíš se se mnou a nestojíš o mojí omluvu, fajn, beru. Podělal jsem to. Nemusíš se namáhat."

Lennon sklopila hlavu. Natáhla se do prosklené vitríny pro pár zákusků a začala je tiše skládat na tác.

„Chrissy tě včera viděla ve městě," přiznala po chvíli neochotně.

Vytáhl obočí. „Proč mi to říkáš?"

„Proto jsem věděla, že jsi byl v klubu," pokračovala potichu.

„Chrissy byla včera na retro večeru?" podivil se. „Já z tý ženský vážně nemůžu."

Na tváři se jí objevil úsměv. Jen na okamžik, ale Dante si ho všiml. Pak pohodila culíkem, popadla tác a odkráčela na opačnou stranu podniku.

Rozhodl se naprosto vytěsnit, že Arthur sedí u stolku přímo naproti němu a čas od času po něm hází pohledem. Nevnímal, že pro jejich stůl připravuje další várku kávy a sendviče. Nepatrně vytáhl obočí, když zpozoroval, jak se Ellen na Arthura dívá. A když mu v jednu chvíli položila hlavu na rameno.

Soustředil se jen na svou práci na kase, na usmívání se na zákazníky, na to, aby jim správně vrátil drobné a aby poděkoval za sebemenší dýško. Podařilo se mu splést jen jedno jméno na kelímku a z rozmaru pár lidem místo jména naškrabal své telefonní číslo. Dělal to poměrně často a s několika lidmi, které poznal právě přes kelímek, si dokonce vyšel. Tentokrát mu však nikdo úsměv neoplatil a on na pauze vykouřil tři cigarety.

„Dante?"

Právě v šatně schovával cigarety a zapalovač zpět do kapes bundy a zběžně kontroloval příchozí zprávy na telefonu, když za ním do šatny nakoukla Lennon.

„Jo, už jdu," zamumlal, aniž by vzhlédl od obrazovky.

„Arthur se po tobě ptal, máš za nima zajít."

Sjel ji pohledem. Telefon položil na horní poličku své otevřené skříňky a pomalým krokem se za ní vydal zpět do kavárny.

Arthurův úsměv byl první věcí, které si všiml. Zdráhavě mu ho oplatil.

„Pak prosím začni vytírat vzadu a začni s inventurou," sdělila mu ještě Lennon, než přistoupila ke kase a začala se věnovat zákazníkům.

„Čokoládový rolky už nejsou, Arte," oznámil, jakmile se objevil u stolu, kde seděl se svými přáteli.

Arthurovi cukly koutky. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli nemáš nějakej mikrofon?"

Dante vytáhl obočí a koutkem oka zkontroloval, jestli se Lennon příliš nemračí nebo aspoň nedívá jejich směrem. Pak se posadil na volné místo na lavici u okna. „Mám tři nebo čtyři, k jednomu mi možná chybí kabel. Co přesně si představuješ?"

„Říkal jsem, že ho bude mít," pronesl vítězně Arthur ke svým přátelům, pak si odkašlal a otočil se zpátky k Dantovi. „Potřebujeme mikrofon na natáčení dokumentu."

„Bože, jednoduchej projekt a vy z toho uděláte dokument?"

Ellen se zatvářila nechápavě. „Ale on to má být dokument."

Dante po ní střelil pohledem, nic však neřekl.

„Nechceme nic extra, prostě mikrofon," ozval se jeden z chlapců, nejspíš Kyle.

„Jasně," přitakal a poškrábal se na zátylku. „Mám dva obyčejný bezdrátový. To bude asi ideální, nemusíte k tomu tahat žádný zesilovače."

„A půjčíš mi je?" zeptal se Arthur.

„Jo," rozesmál se Dante. „Dělej si s nima víceméně co chceš. Já v nejbližší době neplánuju nahrávat."

Zůstali ve Starbucks až do zavíračky. Dante s Lennon se postarali o úklid a všichni společně pak vyrazili k Westlake Center. Ulice už se ponořily do tmy a ticha a chodníky místy klouzaly, takže se Ellen skoro celou dobu držela Arthura za ruku. Dante si chtě nechtě musel vzpomenout na Eamese, jeho smích a studené ruce i rty. Potřeboval ho vidět co nejdřív.

„Takže ty pořád hraješ?" zeptal se ho Danny, jak odhadoval.

Přikývl. „Každej pátek v Centralu na Pioneer Square. A pak různě po městě."

„Ale nehraješ jenom na kytaru, že ne?"

„Umím na klavír, na elektrickou i bassovou kytaru. A na triangl," řekl a Danny se pousmál. „A ty?"

„Ne, já na nic neumím."

„Ani na ten triangl?"

Danny se rozesmál.

Na stanici metra to nebylo daleko, a zatímco se Arthur loučil se svými přáteli, Dante věnoval Lennon ostýchavý úsměv.

„Uvidíme se zítra ráno," řekla mu.

„Jo."

Nastoupila do vozu a než se dveře zavřely, stihla dodat: „Tak dneska neponocuj."

Dlouho se díval za ujíždějícím vozem – možná nechtěl zírat na Ellen, jak objímá Arthura kolem krku. Pak mu věnoval zvídavý pohled a on zrudl.

„Jseš si jistej, že tě tam zvala jen jako kamaráda?"

„Přestaň," zamumlal. „Stejně chci, abys tam šel taky."

Dante nedokázal skrýt své překvapení. Pak se rozesmál. „Dobře, ale první mi zjistíš, že nedělá žádnej bojovej sport."

„Co?" uchechtl se nechápavě Arthur.

„Líbíš se jí," rozhodil rukama Dante.

„A jak to souvisí s tebou?"

Dante mu těkal pohledem mezi očima, ale neodvážil se nic říct. Strčil si ruce do kapes a vytáhl odtud cigarety. Vzpomněl si, jak chutnaly, když mu je zapaloval Eames.

„Promiň, to... takhle jsem to nemyslel," řekl tiše Arthur. „Já jen... už jsme o tom nemluvili a já nevím, jestli..."

„Jestli co?" nakrčil obočí Dante, a pak se nevěřícně uchechtl. „Jestli to byla jen hra, nebo co?"

Arthur sklonil hlavu, jako by se snažil skrýt své rudé tváře. „To jsem neřekl."

Dante zakroutil hlavou a cvrnkl do vozovky nedokouřenou cigaretu. „Já nevím, jakej obrázek sis o mně vytvořil z toho, co kolem mě všichni kecaj. Vlastně to radši ani vědět nechci."

„Dante-"

„Ale nepolíbil bych tě, kdybych nechtěl. A neudělám nic dalšího, s čím nebudeš souhlasit."

„Já vím," špitl a zvedl pohled. „Jen nevím, jestli... já... prostě nevím, jestli se mi líbíš. Totiž, jsi skvělej a nedokážu si představit, že bych měl bydlet s někým jiným. Ale nedokážu ti říct-"

Dante mu položil ruce na ramena a podíval se mu zpříma do očí. „Ty bys někdy fakt potřeboval cigaretu. Nebo jointa."

„C-Co?"

„Arte, já po tobě přece vůbec nic nechci," ujistil ho. „Tohle je jenom tvoje a nikdo do toho nemá co kecat. Takže je na tobě, jestli budeš chtít trochu experimentovat a s kým. Ale nezapomeň, že je to tvoje."

Arthur pokýval hlavou. Pokusil se o nejistý úsměv a Dante se na něj ušklíbl.

„Takže co? Koupíme si veganskou zmrzlinu?"

„Počkej," zastavil ho před vchodem do obchodu. „Ty jsi... tys experimentoval?"

Dante se rozesmál. „To radši ani nechceš vědět. Ještě nějaký otázky?"

„Ne, totiž," Arthur se zakoktal.

„V klidu, ptej se, na co chceš."

„Jenom mě zajímalo, proč máš tolik mikrofonů, když skoro nezpíváš."

Dante vytáhl koutek v úsměvu. „Fakt? No, nejsou moje."

„Jsou Maxovy?"

„Jo," odmlčel se. „Ale nemyslím si, že je v nejbližší době bude chtít zpátky."