„Co je podle tebe jeden ze zásadních problémů Seattlu? A amerických měst obecně?"

„Cože?" ušklíbl se nechápavě Dante a zastavil se v půli cesty do své ložnice. „To zase děláme nějaký domácí úkoly?"

„Já dělám. Skupinovej projekt."

Arthur se hrbil nad obrazovkou svého laptopu u jídelního stolu a ukusoval zelené jablko. Dante k němu přistoupil a přes rameno mu nahlédl do dokumentu, který měl otevřený. Nakrčil nos.

„Do konce semestru? To je času," mávl rukou.

Arthur si sundal brýle a promnul si oči. „Jsou to asi dva měsíce."

„No vidíš."

„Dante!"

Pobaveně zakroutil hlavou a přetáhl mu kapuci univerzitní mikiny přes hlavu. Ve chvilce Arthurova největšího oslabení mu pak z ruky vyškubl nakousané jablko a zmizel s ním v ložnici.

Postavil se před svůj otevřený šatník a dlouho jen bez hnutí zíral na řadu košil, triček a kalhot. Z nějakého důvodu si dnes chtěl dát obzvlášť záležet na tom, jak vypadá. Nakonec si vybral tmavě zelený rolák, hnědou kostkovanou košili a šedivé zvony. Do zadní kapsy nacpal balíček marihuany a v podlouhlém zrcadle si věnoval ještě jeden pohled, než se vrátil za Arthurem do kuchyně.

Položil před něj na desku stolu ohryzek a rozesmál se, když ho Arthur plácl přes ruku. Pak se tázavě ohlédl.

„Už jdeš?"

„Za chvíli," řekl Dante a vrátil do ledničky mandlové mléko, ze kterého upil. „Co myslíš, černej nebo zelenej lak?"

„Máš víc laků?"

„Jasně, že mám. Klidně si posluž, jsou ve skříňce nad umyvadlem. Vlastně si můžeš půjčit cokoli budeš chtít, kondomy, prstýnky nebo náramky, dokonce mám někde i natáčky. Ne že bys je snad potřeboval."

Arthur jen zakroutil hlavou, a pak zmateně dodal: „Je tohle růženec?"

„Tohle?" vzal mezi prsty dlouhý náhrdelník z červených korálků. „Byl, už není. Neříkej to mojí matce, už několik let ho hledá. Ale myslím, že pojala podezření, křížek jsem jí vrátil zpátky do stolku a na to, aby to udělal ďábel, je moc... zfanatizovaná."

„Pobožná," opravil ho Arthur tiše.

„To je to samý," řekl Dante s nezájmem. „No tak, zelenej nebo černej?"

Zvedl hlavu a zadíval se na něj. „Zelenej. Asi. Podle toho, jakej je to odstín."

Dante cukl obočím a ušklíbl se. „Velmi dobrý postřeh."

„Pozdravuj ode mě," řekl Arthur, když se Dante posadil naproti němu ke stolu a otevřel lahvičku s tmavě zeleným metalickým lakem. Tázavě zvedl hlavu a Arthur se nervózně zasmál. „Ale předpokládám, že takový věci asi řešit nebudete."

„Jenom nerad bych ti bral iluze, ale... ne," odpověděl. „Necháš mi zase odemčeno?"

Arthur pokrčil rameny. „Jasně. Ale když se nevrátíš dřív než odjedu do školy, tak zamykám."

„V kolik pojedeš?"

„Kolem sedmý."

Pokýval hlavou, zatřepal s nalakovanou rukou a cípem ubrousku se zbavil veškeré přebytečné barvy na prstech. „To už budu zpátky."

„Proč vůbec nemáme náhradní klíč u sousedů?"

Dante se k Arthurově překvapení rozesmál. „Jo, no... pár měsíců jsem ho měl u paní Lewisový, ale když jsem u ní jednou začal zvonit v půl čtvrtý ráno, řekněme, že nebyla zrovna nadšená."

„Proč mě to nepřekvapuje?"

„To je jedině dobře," ušklíbl se.

„Co to má znamenat?"

Ale Dante už nic neřekl. Přehodil si přes ramena manšestrovou bundu, mezi rty si strčil cigaretu a zamával Arthurovi zapalovačem.

„Užij si to. A nic nepodpal!"

„Neboj, máme tu dost citlivej alarm."

„Nebudu se ptát, jak to víš."

„Zavři ten notebook a pusť si radši Netflix," ušklíbl se a zabouchl za sebou dveře.

Když mu venku na hlavu dopadla první sněhová vločka, na okamžik zalitoval, že odmítl Eamesovu nabídku nechat se do klubu svézt s ním. Nakonec to ale nebylo rande, jen další z jejich setkání. Paradoxně mu nikdy nevadilo odcházet společně, jen přicházet.

Měli se sejít ve svém oblíbeném baru. S nikým jiným tam Dante nechodil a byl přesvědčený, že Eames také ne. Ve skutečnosti ale nevěděl, kolik dalších vztahů udržuje. Bylo tichou dohodou, že se o tom nebavili. Tenhle vztah byl jen jejich a nikdo jiný v něm neměl ani zmínkou co dělat.

Na dveřích ho zarazila zalaminovaná pozvánka na retro večer s dnešním datem a první věcí, kterou zaregistroval po svém vstupu, bylo nikoli, že Eames ještě nedorazil, ale že z reproduktorů hraje Disco Inferno. Přistoupil k baru a přes nízké opěradlo stoličky přehodil svou bundu. Rukávy flanelky si vyhrnul k loktům a kývl na barmana, aby mu podal z ledničky cider.

„Bylo mi jasný, že se tu dneska ukážeš," řekl barman a Dante vytáhl obočí. Poděkoval za pití a pobídl ho, aby pokračoval. „Že by si Dante Sterling nechal ujít retro večer?"

Dante spolkl poznámku, že o tom popravdě neměl ani ponětí, a raději jen pokrčil rameny a napil se.

Barman se ušklíbl: „No jo, já vím, že tu nejsi sám."

„Ještě nepřišel."

„Ale to je jenom otázkou času."

Na to už Dante neměl co říct. Protočil mezi prsty podtácek, a chtěl si lahev znovu přiložit k ústům, když mu někdo položil ruce na boky a následně ho kousl do pravé tváře. Prudce se otočil a na tváři se mu objevil samolibý úsměv. Eames mu palcem setřel z tváře své sliny a natáhl se pro polibek.

„Co piješ?" zeptal se, když si přitáhl stoličku co nejblíž k Dantově, a posadil se. Dante ho místo odpovědi nechal napít se a Eames vytáhl obočí. „Dneska zůstáváme střízlivý, nebo je to jenom na rozehřátí?"

„Alkohol občas dělá divný věci," odpověděl zamyšleně. Pak vytáhl koutek. „Co si dáš?"

„Tebe."

Dante se kousl do rtu a strčil Eamesovi ruku do zadní kapsy. Do ucha mu zašeptal: „Smůla, dneska tancujem, slyšel jsi, co hrajou?"

Jenže Eames se vědomě usmál a cukl obočím. „A proč si myslíš, že jsem tě tak přemlouval, abysme sem šli dneska?"

Úsměv mu povadl a odtáhl se. Song kapely Earth, Wind & Fire mu rezonoval ve staženém hrudníku a i v roláku a košili mu náhle byla zima. Vytáhl ruku z Eamesovy kapsy a uchopil s ní lahev s ciderem. Periferně viděl, jak si Eames přejel dlaní přes obličej a dal druhé barmance znamení, aby mu přinesla panáka vodky.

„Dante, chtěl jsem tě vidět a Garrett mi říkal, že to tu má být," řekl tiše a dal mu vlasy za ucho, aby na něj lépe viděl. „Není to rande, kurva. Zatančíme si, opijeme se, já tě zlíbám a odvezu tě k tomu posranýmu hydrantu ve Westlake Center."

Otočil se a chvíli mu kmital pohledem mezi očima. Pak naklonil hlavu do strany. „Jenom zlíbáš?"

„Uvidíme," Eames nasadil zářivý úsměv, usrkl ze sklenky vodky a zbytek nabídl Dantovi. Pak mu přejel dlaní po stehně. „A teď chci všem ukázat, že mám toho nejhezčího tanečníka."

Dante dopil vodku a přes tvář mu přelétl úšklebek. „Pod podmínkou, že mi konečně ukážeš svojí měsíční chůzi."

Rozesmál se, vzal ho za ruku a dotáhl doprostřed tanečního parketu. Tančili převážně od sebe, nevynechali však jedinou příležitost se toho druhého dotknout. Celou píseň Miss You se prolíbali přímo pod disco koulí a Eames musel Danta kousnout do spodního rtu pokaždé, když začal mezi polibky odříkat slova textu.

„Jsi nádhernej," zašeptal a Dante vjel rukama pod jeho volné červené tílko. Eames mu vydechl do rtů. „Jestli budeš pokračovat tímhle tempem, tak tu moc dlouho nevydržíme."

„Máš na můj vkus moc oblečení," řekl výmluvně Dante a Eames vyprskl smíchy.

„Že to říkáš zrovna ty."

Na parketu zůstali ještě asi dvě hodiny a Dante se musel rozesmát pokaždé, když Eames začal kroutit hlavou a říkat, že není možné, abys znal slova i k tomuhle! Pak se ruku v ruce protáhli dveřmi ven na chodník. Dante si sundal košili a přehodil ji Eamesovi přes ramena, přestože protestoval, že vypadá směšně. Skrze skla k nim tlumeně doléhala píseň I Will Survive.

„Měsíční chůze. Dělej!" zavelel.

„Mám pauzu, zaslouženou."

Dante našpulil rty a vydechl cigaretový dým. „Chceš, abych vymyslel nějaký ultimátum? Protože mě pár věcí napadá. Třeba že ti ne-"

V tu chvíli Eames zaklel, vrazil mu svou cigaretu do ruky a párkrát zaskákal na místě, aby se zahřál. „Ale nemysli si, že nevím, že jsou to jen planý řeči; stál ti, když jsme tančili na Dianu Summer."

„Donnu Summer," opravil ho Dante automaticky a strčil si jeho cigaretu mezi rty k té své, což ho rozesmálo. „Tak šup, než zmrznu!"

Eames se zhoupl na špičkách, a aniž by s ním přerušil oční kontakt, vzdálil se slavnou chůzí Michaela Jacksona několik kroků od Danta. Pak se teatrálně uklonil a vrátil se pro svou cigaretu a polibek.

„Dost dobrý."

„Umím toho víc."

„To vím," zazubil se Dante a přitiskl se k němu. Políbil ho zespodu na čelist a stiskl ho přes kalhoty, za což si vysloužil jeho vzdych a letmou pusu na čelo.

„Takže?" zeptal se Eames s očekáváním v očích.

Dante zkontroloval čas na obrazovce mobilu a ignoroval svítící příchozí zprávu od Arthura. „Půl jedný, čas na margaritu."

Vlastně nevěděl, proč se chtěl do klubu vrátit. Možná jen chtěl tu noc co nejvíc prodloužit, vždyť přesunem do Audi by jejich večer ukončil. Margaritu ani neměl rád a Eames to věděl. Vytáhl obočí, ale nic neřekl, jen ho následoval zpět dovnitř. Měli ledové ruce a Dante se bavil tím, že mu jimi při každé možné příležitosti přejížděl po holých zádech.

Objednali si další dva panáky vodky a lahev cideru a piva. Dante si přehodil nohy přes Eamesova stehna a ten se k němu naklonil.

„Víš, co se ke mně dostalo?" zeptal se a Dante svraštil obočí k sobě. „Noviny UW. A tys mi zatajil, že jsi na těch fotkách bez trička."

„Možná," řekl Dante do tváře se mu vkradl přiblblý úsměv. Eames mu olízl rty.

„Jsi tam neskutečně sexy."

„Nechal sis je?"

„Abych mohl lidem ukazovat, s jakým úžasným klukem jsem píchal? Jasně. A taky abych tě mohl vydírat, nikdy nevíš."

„Pořád pícháš," připomněl mu lehce Dante.

Eames ho políbil na krk. „Díky bohu za to."

„Oslavíme dobrý časy, honem, pojď!" vykřikl náhle, když se zaposlouchal do toho, co právě hrají.

„Co?" rozesmál se nechápavě Eames.

„Ale no tak, tohle přece znáš! Celebration od Kool & The Gang!"

Když pak kolem půl čtvrté odcházeli z klubu v těsném objetí a kradli si polibky z ledových rtů, Dante si pomyslel, že už nic nemůže být dokonalejší. Vyprovázeli je Bee Gees, ale to pro jednou vůbec nevnímal. Chodníky byly namrzlé a kluzké a on se nedokázal přestat smát, když se ruku v ruce rozběhli a po podrážkách klouzali od jednoho přechodu k druhému.

„Kde jsi kurva zaparkoval, Eamesi?" zeptal se Dante po dalším z dlouhých polibků uprostřed silnice. Odtrhli se od sebe teprve ve chvíli, kdy je ozářily světlomety a ohlušilo troubení projíždějící Tesly.

Modré Audi stálo o blok dál, Eames ho na dálku odemkl a oba se rozběhli ke dveřím na zadní sedadla. Dante vlezl dovnitř jako první a přitáhl Eamese k sobě tak rychle a náhle, že za sebou sotva stihl zavřít. Klečeli na zadních sedačkách a s propletenými prsty se líbali na mrazem ztuhlá ústa. Dante si z ramen stáhl bundu a Eames natáhl ruku dopředu, kde poslepu otočil klíčem a zapnul topení.

„Jsi dokonalej," šeptal Dante a v šeru si prohlížel svou dlaň v Eamesově ruce. Přitáhl ji k sobě a políbil.

Seděli vedle sebe a propletené nohy měli zapřené o panel s řadicí pákou. Eames měl na sobě rozepnutou Dantovu košili, Dante měl už zpátky natažené své zvony. Průhled předním sklem zakrývaly vločky sněhu, ale popravdě nevěděl, jak dlouho už sněžilo. V Eamesově přítomnosti pro něj čas běžel jinak.

„Můžeme tu ještě chvíli zůstat?" zeptal se téměř nehlasně Eames a položil mu hlavu na rameno.

„Jo."

„A dovolíš mi Madonnu?"

Dante se rozesmál a místo odpovědi ho jen políbil na rty. „Vybijem baterku."

„Nějak snad dojedu."

Zhluboka se nadechl, stáhl nohy k sobě a natočil se tak, aby viděl Eamesovi do očí. „Víš, vzal bych tě k sobě. Ale-"

„Já vím," zastavil ho Eames a povzbudivě mu stiskl ruku. „Nevadí mi být tady. I když je to tu malý a nepohodlný, prostě... je to tu naše."

Usmál se pro sebe. „Jo, nikdo jinej si tu nedal hlavou do kličky na okýnko tolikrát, jako já."

„Tak nějak." Přejel mu bříšky prstů přes hrudník a jemně opisoval linie žlutých okvětních lístků kolem jeho pravé bradavky, když říkal: „Vždycky jsi to jenom ty."

Dante se napřímil a stáhl jeho ruku. I ve tmě si Eames všiml, jak vykulil oči. Svítily ve tmě jako dvě skleněnky.

„Hej, já vím, že ty jsi i s jinýma lidma," řekl a položil mu dlaň na tvář. „Tak zněla dohoda. A já ti to nemám za zlý, ani bych po tobě nemohl chtít opak. Jenom jsem chtěl, abys to věděl."

„Eamesi," dostal ze sebe přiškrceně. Opět se mu těžce dýchalo, těžce přemýšlelo. Vzpomněl si na Maisie, Iana a všechna ta jména před nimi. Vždycky žil v představě, že i Eames má svá jména, známé z večírků, možná dokonce kluky z ulice. Nikdy ho nenapadlo...

„Klid, Dante," vzal jeho ruce do svých, „mně se líbí, co mezi sebou máme, a za nic bych to nevyměnil. A nepotřebuju, abys mi teď říkal, s kým jsi a nejsi, pořád platí to, na čem jsme se tenkrát domluvili – tohle jsme my a nikdo jinej."

Pomalu přikývl. „Dobře."

Nasadil úsměv, který Danta donutil ho políbit. Eames mu vjel rukama do vlasů a zatahal, když mu Dante svlékl košili.

Nikdy ho nenapadlo si myslet, že se s ním někdo jen zahazuje.

Jakmile mu však Eames rozepl poklopec a věnoval mu ten nejjistější úsměv, jakmile ho položil pod sebe a políbil ho na tetování těsně nad gumičkou boxerek, jakmile mu odhrnul vlasy z čela, v očích mu spatřil chtíč a něco, co ho donutilo tu myšlenku zase rychle vyhnat z hlavy.

Eames ho pozoroval ve zpětném zrcátku a na tváři mu hrál podezřelý úšklebek. Dante si dal vlasy za ucho a vyčerpaně mu pohled opětoval.

„Co je?" zeptal se.

„Ten svetr máš obráceně."

„Už zas?" zaklel a podruhé si přetáhl zelený rolák přes hlavu. Chvíli s ním zápasil ve snaze najít cedulku a podle ní se zorientovat, a pak zvedl hlavu. Eames sice držel volant oběma rukama, ale rozhodně nesledoval silnici před sebou. Dante se naklonil mezi sedačky a kousl ho do ušního lalůčku. „Oči na vozovku," zašeptal a přivřel oči, když mu Eames položil dlaň na tvář, přitáhl ji k sobě a políbil ho na spánek.

„Pojď dopředu, chci tě držet."

„Za ruku nebo-"

„Pojď dopředu," zopakoval se smíchem a zastavil na křižovatce na červenou. Ohlédl se a porovnal Dantovi náhrdelník z korálků kolem krku.

Dante nechal smotaný rolák ležet vedle sebe a oblékl si jen košili. „Seru na to." Vzal do ruky své kožené boty, skrčil se a přelezl přes panel s řadicí pákou na místo spolujezdce. Akorát si sedl, když se rozsvítila zelená a Eames se rozjel.

Vklouzl do bot, prohrábl si rozcuchané vlasy a unaveně se zapřel hlavou do opěradla. Pousmál se, když ucítil dotek Eamesovy dlaně na stehně.

„Co že jsi chtěl pustit? Madonnu?"

„Pusť tam co chceš," pokrčil rameny Eames.

Dante se zasmál: „Madonna asi bude nejmenší zlo."

„Dík."

Z kastlíku vytáhl černorůžové cédéčko a vložil ho do přehrávače. Přejel si rukou přes obličej a zacukaly mu koutky, když začal Eames tiše zpívat text k Hung Up a poklepávat prsty na volantu.

„Kam chceš vzít?" ozval se během refrénu k Sorry.

Dante zamrkal. „No," pohodil kolem sebe rukou, jako by odháněl mouchu, a nakoukl ven z okýnka. „K sobě domů."

„Dobře."

Mlčeli. Dante měl náhle chuť vyrvat Confessions on a Dance Floor z přehrávače a mrštit ven z otevřeného okýnka, nakonec si však jen seškrábl strup po téměř zahojeném prasklém puchýři a natáhl se pro Eamesovu ruku letmo položenou na řadicí páce.

„Nechci, abys předstíral, že jsi u mě nebyl," zamumlal ve stejnou chvíli, kdy Eames řekl: „Nemusíš kvůli mně dělat výjimky."

Střelili po sobě pohledem a Eames se letmo usmál. Zastavil u chodníku a vypl motor. Světlo v autě zhaslo a oni se ponořili do šera protkaného jen mdlou září pouličních lamp. Dante přejel rukou po Eamesově paži až ke krku a přitáhl si ho do dlouhého polibku.

„Dante," vydechl.

„Jo?"

„Napiš mi."

Ušklíbl se a věnoval mu mlaskavou pusu na rty. Eames ho držel za ruku i ve chvíli, kdy už stál na chodníku s hlavou stále skloněnou do auta.

„Díky za večer. A za noc. A ráno," vykoktal, což ho rozesmálo.

„Běž si lehnout."

„A ty dobře dojeď. A napiš mi."

Eames se naoko zamračil. „Ty máš napsat mně."

Políbil ho na klouby prstů. „Napíšu ti, až se vzbudím. A domluvíme se, kdy se zase sejdeme, dobře?"

Úsměv, který se v tu chvíli objevil na Eamesově tváři, ho pronásledoval až do třetího patra. Aniž by si zouval boty, přiběhl k oknu v obýváku v naději, že by snad ještě mohl zahlédnout jeho auto, ale už bylo pryč. Sám ho přeci na ulici sledoval, dokud nezmizelo na křižovatce na konci bloku.

„Do prdele."