Eames si vyvrknul kotník, když ve třinácti spadl ze skateboardu. Taky měl ukazováčky na chodidlech delší než palce. Bratr mu zlomil nos, když se prali o to, kdo je na řadě s hraním Nintenda. Se svou přítelkyní ze střední školy se rozešel poté, co měl její otec rasistické poznámky u společné večeře. Na maturitním plese dostal první pusu od kluka. A přestože jeho matka nebrečela, když jí oznámil, že je gay, nechtěla, aby přivedl na nedělní oběd svého přítele.

To všechno se Dante dozvěděl na oplátku za své hodinové blábolení o Davidu Bowiem a The Doors. Také zjistil, že má alergii na pyl a že byl na koncertu Britney Spears. Že chtěl jít na pedák, ale jeho rodina neměla dost peněz. Že někde na půdě stále ležela jeho sbírka kartiček hráčů rugby. A že ještě pár let po vychození školy měl dredy do půli zad.

Všechno mu připadalo tak zvláštně normální a přirozené, že když se za okny strhla vánice, automaticky Eamesovi nabídl, aby zůstal, dokud se počasí neusměrní. Jediná myšlenka, která ho v tu chvíli mohla znepokojovat, byla nejistota, zda by se k tomu kroku odhodlal i ve chvíli, kdy by byly ulice prozářené sluncem.

Mluvili o plánech na víkend i o tom, kdy si na sebe udělají čas o Vánocích, Dante Eamesovi ukázal všechny své květiny a možná nepatrně zčervenal, když Eames tiše poznamenal, že netušil, že je má tak rád a že by mu je měl dávat častěji. Několik dlouhých minut jen leželi vedle sebe na koberci v obýváku a Dante vyprávěl, odkud sehnal který plakát, které cédéčko a kazetu, které elpíčko i květináč. A Eames přikyvoval a listoval při tom knihami, které ležely u stěny, a občas přečetl kousek, který ho pobavil. Mezitím si kradli pohledy i polibky a Dante v hlavě přísahal, že to byl možná ještě dokonalejší moment, než když se brzy ráno líbali uprostřed silnice a mrzly jim při tom ruce.

„Další cédéčko dohrálo," konstatoval Eames, když seděli na parapetu a posílali si mezi sebou na koleni ubalenou cigaretu.

„Něco vyber," řekl a mávl ke knihovně plné alb a kazet.

Eames seskočil z parapetu a dřepl si k poličkám. Chvíli si mlčky prohlížel interprety, když rozhodil rukama a se zoufalým výrazem ve tváři se otočil na Danta.

„Vůbec se v tom nevyznám, půlka z těch jmen mi nic neříká."

Danta to rozesmálo. „Tak pusť něco, co znáš."

„Bude ti vadit, když znova pustím Bowieho?"

Vytáhl obočí. „Ptáš se, jako bys mě neznal."

Pak mu podal cigaretu, nechal ho naposledy potáhnout a špaček vyhodil ven z okna.

„Víš, tohle je moje jediná šance získat tvoje kalhoty a boty," řekl Eames zamyšleně.

Dante si přitáhl jednu nohu k sobě a zapřel se bradou o koleno. „Máš dojem, že už tě sem nikdy nevezmu?"

„Vezmeš?"

Místo odpovědi ho políbil na rty, jen letmo, jako by ho chtěl nechat ochutnat. Eames si s ním propletl prsty a zaujatě si je prohlížel. Ze sterea se rozehrála píseň Fashion.

„Já vím, potřebuju je přelakovat," zamumlal rozpačitě Dante a pokusil se mu vyvléct.

„Ne, mně se to takhle líbí," zasmál se Eames a přitáhl si jeho ruku k sobě, jako by ji chtěl políbit. Místo toho jej však kousl do palce.

Dante se zapřel spánkem o studenou okenní tabulku. „Co jsem ti vlastně slíbil, když se ti podaří sesbírat všechno moje oblečení?"

Eamesovi se zablýsklo v očích. „Tanec na klíně. Na Madonnu."

Oba se naráz rozesmáli. Dante si vjel rukama do vlasů, přivřel oči, zahýbal hrudníkem a tiše zanotoval melodii k Hung Up.

„Nahej," dodal Eames. Upřeně ho pozoroval a oči se mu leskly.

Dante našpulil rty. „Pokud dobře počítám, tak máš zatím jenom půlku mojí kolekce."

„Což znamená tanec v oblečení," protáhl Eames, „nebo striptýz bez tance."

„Ne, ne, ne," rozesmál se Dante a připlácl mu dlaň přes pusu, když se natahoval pro polibek. „Buď máš všechno, nebo nemáš. Nic mezi neexistuje."

„Fajn," ušklíbl se Eames. S každým dalším slovem se jeho obličej přibližoval. „Ale počítej s tím, že ti po dnešku bude chybět jeden pár bot."

„To se uvidí," zamumlal Dante a políbil ho. „Dávám si na ně pozor."

Eames se usmál a přitiskl mu dlaň zezadu na krk. „Tak si beru kalhoty."

„Když už jsi mi je sundal..."

Stáhl ho z parapetu a pozadu s ním spadl na pohovku. Jeho mikina i Eamesovo tílko brzy ležely na konferenčním stolku a on cítil jeho ruce ve vlasech a rty pod čelistí. Po těle mu naskákala husí kůže, když mu dlaní přejel po holém stehně, tentokrát však věděl, že necouvne. Neměl důvod.

V pokoji se stále vznášel štiplavý zápach cigaretového kouře a v hlavě slyšel ozvěnu Eamesova hlasu, když mu dramaticky předčítal úryvky z Opilého korábu nebo Jámy a kyvadla a ledabyle vyměňoval slova za nadávky.

„Jsi nádhernej, Eamesi," zašeptal a kousl ho do ušního lalůčku, a zatímco prsty levačky bojoval s jeho poklopcem, přitáhl si ho blíž k sobě. Eames mu vyhrnul tričko a jazykem opsal linie okvětních lístků kolem jeho bradavky.

Dantův vzdech přehlušilo otevření vchodových dveří a výkřik: „Pardon!"

Pokud to bylo možné, Dantovo srdce se rozbušilo ještě rychleji; věnoval Eamesovi zmatený pohled. Ten se nadzvedl a kousl se do rtu, nikoli však kvůli ztrapnění, snažil se ovládnout smích, který se mu dral skrze hrdlo. V chodbě stál Arthur, na levé dlani balancoval dvě krabice s pizzou a pravačku si držel před očima.

„Jenom si tu odložím věci a zase vypadnu," hlásil dál.

„Ne, nikam chodit nemusíš," ujistil ho Eames. Sehnul se k Dantovi, políbil ho na rty a zamumlal: „Dante jenom potřebuje chvilku, než mu zase lehne."

Vyprskl smíchy, když ho Dante praštil do ramene a naznačil, že by ho nejradši nakopnul mezi nohy. Pak se postavil, přetáhl si přes hlavu mikinu ležící na opěrce a převzal od Arthura krabice.

Dante si prohrábl vlasy a s očima upřenýma na strop se snažil zklidnit svůj adrenalin a vzrušení. Pomalu se posadil, porovnal si bílé tričko s Fridou Kahlo a natáhl se pro džíny. Jeho mozek se zpomaleně a zmateně snažil zpracovat, co se právě stalo, nikoli myslet na to, co se mělo stát.

„Vážně, neomlouvej se," zaslechl Eamesův hlas. „Dante, no tak, řekni mu, že je to v pohodě."

Zhluboka se nadechl a přešel za nimi do kuchyně. Uchechtl se, když viděl všechnu tu růž v Arthurově obličeji, a smetl mu z kudrlin sníh. „Arte, v klidu. Kdybych věděl, že přijdeš brzy-"

„Psal jsem ti."

Dante si poklepal kapsy džínů a bezmocně se obrátil na Eamese.

„Mobil máš v bundě," poradil bez váhání, objal ho kolem pasu a vtiskl mu letmou pusu na spánek. „Půjdu, Dante."

Nechápavě trhl hlavou a dokonce si odpustil posměšnou poznámku k tomu, jak se Arthur snažil předstírat, že něco hledá ve svém batohu. Rychlým krokem se vydal za Eamesem do chodby.

Zavazoval si tkaničky červených tenisek a z poličky bral kšiltovku.

„Myslel sis, že tě tu nechám samotnýho se svýma botama?" zeptal se a opřel se ramenem o futra dveří do koupelny.

Eames se uchechtl a natáhl se pro svou bundu. Dantova ruka ho zarazila. V domnění, že se jen chce rozloučit, mu stiskl zadek a políbil ho na rty. Přejel mu jazykem přes zuby a zase se odtáhl, Dante ho však objal kolem krku.

„Jenom proto, že se spolu teď... chci říct, že nemusíš odcházet," zašeptal a pohlédl mu do očí.

Eames vytáhl obočí. „Zveš mě na pozdní oběd se svým spolubydlícím?"

„Asi jo."

„I když tě viděl pode mnou?"

Dante svraštil obočí k sobě a ušklíbl se. „A?"

Eames zvedl ruce nad hlavu a zakroutil hlavou. Vyzul si tenisky, políbil Danta do vlasů, plácl ho přes zadek a sebevědomě se vrátil do kuchyně. Dante ho s lehce nepřítomným úsměvem následoval a přikyvoval, když Eames Arthurovi oznamoval, že je pozvaný na oběd a jestli mu to nevadí.

„Ne, budu rád, když se přidáš," usmál se Arthur a sklidil z jídelního stolu své studijní materiály, aby udělal místo pro třetí osobu.

Červeň ve tvářích konečně zmizela a vypadal uvolněněji, přesto mu Dante položil ruku na rameno, když stál u linky a bral do rukou talíře.

„Vážně mě mrzí, že jsi přišel zrovna když... nečekal jsem tě tak brzy."

„Ne, to já se omlouvám, že jsem, eh, překazil-"

„Arte, jestli se ještě jednou omluvíš, tak se začnu cítit blbě."

Arthur vykulil oči a naprosto vážným hlasem se zeptal: „Blbě? Ty? To jde?"

Dante se rozesmál. „To je mnohem lepší přístup."

Prostřeli stůl a otevřeli krabice s pizzou s trhaným masem a pizzou bez sýra. V ledničce našli zapomenutou colu a rozlili ji do sklenic a Dante dobrou půl minutu přemýšlel, vedle kterého z nich se posadit.

Jelikož s Arthurem vždycky seděli naproti sobě, sedl si vedle Eamese a zbytek oběda strávil proklínáním i chválením sebe samého. Eames mu téměř okamžitě po dosednutí na židli položil dlaň na stehno a ve chvílích, kdy jim Arthur nevěnoval plnou pozornost, si hrál se zipem jeho poklopce a věnoval mu ty nejširší úsměvy, které Danta v jednu chvíli donutily téměř se zadusit na soustu.

„Natočili jste něco?" zajímal se Dante.

Arthur kývl k oknu. „Dojeli jsme na Pioneer Square a než jsme všechno vybalili a připravili, začalo hrozně sněžit. A už nepřestalo."

„Takže jsi nebyl ani na Pill Hill?"

„Jo, tam jsem dojel," řekl. „Jenže nemají zájem. Už bych se nevešel do rozpočtu."

Dante se zamračil. „Budeš hledat dál?"

„Asi ne."

Eames chvíli sledoval jejich konverzaci, když se ozval: „Hledáš si práci?"

„Art chtěl pracovat pro komunitu neslyšících," ujal se slova Dante, Eames však svou pozornost věnoval Arthurovi.

„Doma v Oregonu jsem učil znakovou řeč, myslel jsem, že bych to mohl dělat i tady," vysvětlil.

Eames hvízdl. „Dost dobrý. Takže máte v rodině někoho s vadou sluchu, nebo ses to prostě naučil na střední?"

„Ne, moje sestra je neslyšící."

Pokýval hlavou a věnoval mu povzbudivý úsměv. „Četl jsem tvůj článek v novinách. Myslím, že si tě brzy někdo všimne a ozve se ti. Navíc je lepší získávat už od začátku zkušenosti v oboru, kterej studuješ a kterýmu se chceš věnovat i dál do budoucna."

„To vím," hlesl Arthur. „Chtěl jsem to dělat dobrovolně."

„Ale psaní tě přece taky baví, nebo ne?"

„Jo... V tomhle bych ale byl jistější."

„Čím dřív se naplno pustíš do psaní, tím jistější v něm budeš," pronesl Eames.

Arthur se pousmál, ale už nic neřekl.

Zbytek večeře probíhal převážně v tichosti, jen Eames prohodil pár otázek na Arthura ohledně života na univerzitě a daleko od domova. Ten se však brzy omluvil s tím, že musí napsat esej do školy a s batohem přes rameno a notebookem pod paží se odšoural do své ložnice. Cestou ztlumil stereo Dante dlouho zíral na jeho dveře – téměř vždy se učil v obýváku nebo u stolu v kuchyni a obecně za sebou zavíral jen zřídkakdy.

Eames natočil jeho židli čelem k sobě a Dante přehodil své nohy přes ty jeho. Vyměnili si několik mlaskavých polibků, než Eames s úsměvem konstatoval: „Jste si hrozně podobný."

Dante nechápavě stáhl obočí k sobě a zamračil se. „Cože?"

„Jak mluvil o tom, že chce dělat něco, v čím si je jistej a co ho baví, i když za to nedostane moc peněz a nijak to nepomůže jeho kariéře... to máš skoro stejně."

„Vždyť pracuju v tom zasraným Starbucks."

Eamesovi cukly koutky. „Fakt? Já jen že jsem za tebou byl už asi třikrát a nikdy jsi tam nebyl."

Rozesmál se, položil mu hlavu na rameno a pravačkou mu vklouzl pod tričko. V duchu se snažil spočítat jeho žebra a Eamese to kupodivu nelechtalo. Políbil ho a následně omylem kousl do jazyka, když mu Dante nečekaně strčil prst do pupíku.

„Promiň," mumlal pobaveně a snažil se vyprosit si odpuštění dalšími polibky. „Promiň, promiň."

Dante však nespolupracoval, rty mu ztuhly v širokém úsměvu, jak se snažil nesmát, a když do sebe už podruhé narazili zuby, propukl v upřímný smích.

„Příště mi radši strč ptáka do pusy," řekl pobaveně Eames a hřbetem ruky si otřel rty.

„Fajn."

Znovu se rozesmáli, když v tom Eames smutně poznamenal: „Myslel jsem, že mi necháš aspoň ty džíny. Když už jsem ti je sundal."

„Budeš mi je muset sundat znova."

„Tak to můžu jenom doufat, že si na mě uděláš brzy čas."

Dante se usmál a objal ho rukama kolem pasu. „Na tebe mám čas vždycky."

„Přijedeš? Třeba v neděli večer. Ráno tě cestou do práce hodím domů."

Zadíval se mu do očí a tiše odpověděl: „Nebo můžeme být zase tady."

Eames mu dal pusu do vlasů a zamumlal: „Toho si vážím, Dante, protože je mi tu s tebou dobře. Ale příště bych se radši vyvaroval příchodu tvýho spolubydlícího. Pro jeho i pro naše dobro."

Dante se uchechtl. „Dobře. Přijedu v neděli večer."

S rukou v zadní kapse jeho kalhot ho doprovodil k autu a jen nerad ho pouštěl.

„Děkuju, Eamesi," řekl mu a sám nedokázal říct, za co přesně děkuje. Za to, že ho chtěl vidět, za to, že za ním přišel do práce. Za to, že spolu strávili půl dne nicneděláním a poznáváním se, a za to, že z toho ani jeden neměl potřebu z toho dělat vědu. Za něj.

„A já tobě," usmál se a rty roztáhl ještě víc poté, co ho Dante políbil. „Uvidíme se v neděli."

„Napíšu ti."

Počkal, dokud auto nezmizí na druhém konci bloku, a vydal se domů. Poklepal si kapsy, ale cigarety nenašel, musel je nechat v bytě. Pro jednou nad tím mávl rukou, vyběhl schody do třetího patra a zaklepal na Arthurovy dveře.

„Eames odjel, tak se chci zeptat, jestli se večer ne-" začal, ale zarazil se, když spatřil Arthura v teplákových šortkách a teniskách na běžeckém pásu. „Myslel jsem, že se učíš."

Plynule zpomalil a seskočil z pásu. „Jo, ne, eh... Spletl jsem si datum odevzdání tý eseje. Mám ještě dva týdny."

Prošel kolem něj do kuchyně a natočil si sklenici plnou vody. Dante ho trochu zmateně následoval. Čelo se mu lesklo potem, ale nevypadal zadýchaně. Opřel se o linku a na pár doušků vypil půlku sklenice.

„Na něco ses chtěl zeptat," připomněl mu.

„Jestli si nechceš pustit nějakej film."

Polkl a odložil skleničku do dřezu. „Promiň, ale dneska nemám náladu."

Dante zamrkal. „Dobře. Jo, jasně."

Věnoval mu rozpačitý úsměv, obešel ho a zase zmizel za zavřenými dveřmi.