Z přehrávače tlumeně hrálo album Jefferson Airplane a Dante do rytmu pohupoval boky, zatímco do dvou misek servíroval uvařené těstoviny se zeleninou. Vonělo to úžasně a sbíhaly se mu sliny, ještě se však nerozhodl, jestli to Arthurovi přizná nebo ne. Tiše si zpíval společně s Grace Slick a mával ve vzduchu naběračkou, takže jedna těstovina odlétla přes půl pokoje a přistála na podlaze přímo vedle piana. Zaklel, popadl naplněné misky a postavil je na stůl.

„No vidíš, zvládl jsi nandat jídlo," zvolal potěšeně Arthur, když vyšel ze svého pokoje, posadil se na židli naproti Dantovi a napíchl na vidličku jednu těstovinu.

Dante se ušklíbl a ukázal kamsi za Arthura. Ten se otočil a rozesmál se, když spatřil zatoulanou těstovinovou mašličku. „Skoro."

„Co doma?"

Arthur posledních deset minut telefonoval v pokoji se svou matkou – Dante si upřímně nedokázal vybavit, kdy a o čem naposledy mluvil s tou svou. Na tom ale nezáleželo, Arthur přeci jen na první pohled splňoval všechny požadavky pro výhru soutěže o nejlepšího syna roku; Dante by se naopak se svými schopnostmi a vlastnostmi ani nekvalifikoval ke vstupu.

„Myslím, že dřív nebo pozdějc si tě celá moje rodina přidá do přátel na Facebooku," zamumlal Arthur a sklopil hlavu. Kudrlinky mu spadly do čela.

Dante povytáhl obočí: „Cože?"

„Pro mamku jsi tak trochu anděl, když mě u sebe necháváš bydlet."

„Já a anděl, no jasně. Co jsi jí o mně vůbec navykládal?"

Vzhlédl a s červenými tvářemi odpověděl: „Jenom pravdu. Teda kromě toho, že máš doma zásoby trávy, z toho by ji mohlo trefit."

Dante se rozesmál. „Dobře, tak to bude tajemství."

„A mám se tě na něco zeptat," přiznal ještě. „Myslíš, že bysme mohli mít na Díkůvzdání hosta?"

„Chceš říct, jestli bys ty mohl mít na Díkůvzdání hosta."

Arthur se nechápavě zamračil: „Ty Díkůvzdání neslavíš?"

„Nevěřil bys, kolik lidí je na Díkůvzdání samo," pokrčil rameny Dante.

„Co to znamená?"

„To znamená, můj drahý Arthure, že je čas vyrazit do klubu a někoho si ulovit."

Arthur vytáhl obočí a pokýval hlavou: „Aha. Eh, můžu mít otázku?"

„Jasně."

„Já... něco jsi už naznačoval, ale stejně se chci zeptat... ty jsi gay?" V obličeji přitom znovu zrůžověl a Dante se usmál.

„To ani ne," řekl. „Jsem pansexuál."

„Což znamená..."

„To znamená, že mě přitahujou lidi nezávisle na pohlaví a sexualitě. To pansexualita znamená pro mě, ale samozřejmě každej ti řekne něco jinýho."

Arthur si jej zamyšleně prohlížel, napíchl na vidličku kus grilované papriky a než si ji strčil do pusy, vyslovil další otázku: „Co to znamená v praxi? Totiž, jestli ti nevadí, že se v tom šťourám."

„Ne, vůbec ne, šťourej se jak chceš," zazubil se Dante. „Představ si to tak, že kdyby ses mi líbil, nebude to proto, že jsi kluk."

„Takže tě přitahuje ta osoba zevnitř, nebo..."

„Ne, přitahuje mě vzhledem i tělem, ale když tě uvidím, neřeknu si, že jsi krásnej kluk. Řeknu si prostě, že jsi krásnej," řekl Dante a díval se mu při tom do očí. Arthur mu pohled chvíli trochu nejistě opětoval, jako by byl zmatený, jestli tím chce říct něco dalšího. Pak se ale pousmál a vrátil svou pozornost jídlu před sebou.

„Chápu. Snad," usmál se rozpačitě a prohrábl si vlasy. „Takže ti nevadí, když přijede Robin? Jen na pár dní."

Vzpomněl si na Arthurovu profilovou fotografii na Facebooku a přikývl.

Usmál se a pak úplně obrátil. „Můžeme spolu udělat zítra ten rozhovor?"

Dante se uchechtnul: „No jo, náš domácí úkol. Do kdy to je?"

„Do pátku."

„Času dost."

Arthur si odkašlal: „Bude to chtít hodně energie a úprav. A... myslíš, že bysme mohli udělat nějaký fotky?"

Zvedl hlavu, nahodil téměř katalogový úsměv a natočil si pramen rezavých vlasů na prst: „Takový?"

Rozesmál se: „Měl jsem v hlavě něco víc spontánního a autentickýho, ale je to na tobě."

„Ty umíš fotit?"

Pokrčil rameny: „Mám vlastní foťák, na střední jsem psal do sportovní rubriky a fotil všechny školní akce."

„Hezký," pokýval uznale Dante hlavou. „Já jsem byl na střední ve školním sboru, ale vyhodili mě odtud."

„Proč? Vždyť na tom teď děláš kariéru, ne?"

Dante se rozesmál: „Jednou jsem vzal kytaru z učebny hudebky a rozmlátil jsem s ní vitrínu na chodbě. Dlouhej příběh."

Arthur chvíli nechápavě zíral před sebe, ale pak se přidal k jeho smíchu. „Radši se nebudu ptát."

Dante sklonil hlavu a jen vší silou si zachovával úsměv na rtech. „Někdy ti to třeba povím."

Sklidili ze stolu, Arthur přes všechny Dantovy protesty, aby to nechal na jindy, umyl nádobí a společně se pak posadili na pohovku. Dante zesílil přehrávač, vyměnil Jefferson Airplane za Stone Temple Pilots, hodil si nohy na stůl a omylem shodil hrneček, do kterého si ráno udělal čaj.

„Tak proto nemáš žádnej normální hrnek," poznamenal Arthur.

„No dovol," nafoukl se Dante teatrálně, „já všechny svoje hrnky miluju navzdory jejich nedokonalostem a hendikepům."

„Proto jich máš dvacet?"

„Je to jejich domov, Arte, nemůžu je jen tak vyhodit na ulici. To se nedokonalým dětem nedělá."

Arthur se pousmál, sebral hrneček ze země a postavil ho zpět na stůl – samozřejmě dostatečně daleko od hran a od Danta. „Co to interview? Máš zítra čas?"

„Mám pocit, že Lennon mi naplánovala dělání smetanových srdíček do hrnků s kafem."

„A kdy se vrátíš z práce?"

Dante pokrčil rameny a pak se napřímil. „Teď si vzpomínám, že Lennon byla tak hodná, že mi udělala program v tetovacím salonu. Takže fakt netuším, kdy přijdu."

Arthura to zaujalo: „Necháš se tetovat, nebo tetuješ?"

„Možná tě to překvapí, ale nedokážu nakreslit ani rovnou čáru tužkou," přiznal se se smíchem. „Takže to radši nechávám na jiných."

„A už víš, co si necháš udělat?"

„To je ale otázek – nech si nějaký na ten rozhovor."

Jenže Arthura to tentokrát nerozhodilo, jak očekával. „Sbírám podklady."

„Plánuju nějaký žlutý květy."

Pokýval hlavou a zastavil se na jeho částečně odhaleném hrudníku – měl na sobě jen rozepnutou zelenou košili. „Víš, bylo by zajímavý to zakomponovat do těch fotek."

Dante se zasmál: „Moje tetování nebo moje nahý tělo?"

„Tvoje tetování."

Zbytek večera jim uběhl rychle – Arthur se asi hodinu věnoval emailům z univerzity, Dante přečetl další tři kapitoly Ukolébavky a nakonec ještě zkoukli nejnovější film na Netflixu. Dantovi se celkem líbil, ale Arthur ho neustále kritizoval a během závěrečných titulků jen zklamaně kroutil hlavou, což Dantovi přišlo vtipné. V koupelně si bok po boku vyčistili zuby (Arthur navíc použil zubní nit) a v obýváku si pak popřáli dobrou noc. Dante věděl, že spát ještě nebude, ale Arthur musel druhý den brzy vstávat na ranní přednášku o masových médiích a on ho nechtěl vyrušovat.

Zpod postele vytáhl starý paperback s křehkou vazbou, na mobilu aktivoval funkci svítilny, položil si jej na břicho a začetl se do Čtyř ročních dob.

V půl jedné ho vzbudilo spláchnutí záchodu a následně zvuk tekoucího kohoutku. Musel usnout při čtení – paperback mu ležel rozevřený na straně 27 v klíně a svítilna na mobilu dál vyzařovala ostré bílé světlo, naštěstí do matrace a ne jemu do očí. Přesto ho však bolela hlava a připadal si nesmírně unavený.

Skrze úzkou škvíru pod dveřmi do jeho pokoje pronikalo tlumené žluté světlo z obýváku. Dante si přejel dlaní po obličeji, knihu položil na koberec vedle postele a vypnul svítilnu. Zatímco spal, přišla mu zpráva od Lennon, kdy se prý hodlá ukázat v práci a jestli počítá se zítřkem. Rozespale naťukal tu nejjednodušší a nejméně náročnou zprávu – palec nahoru, odeslal ji a mobil strčil do nabíječky. Ve vedlejší místnosti se opět ozval kohoutek, pak několik ran – někdo zřejmě štrachal mezi hrnečky a skleničkami v poličce – a nakonec zavrzání proutěného závěsného křesla a otevření okna.

Dante se pomocí loktů vyzvedl do sedu a zamračil se. Arthur musel být vzhůru a podle zvuků, které slyšel z vedlejší místnosti – a jako stálý a dlouhou dobu jediný obyvatel bytu je dokázal s naprostou přesností identifikovat – se nezdálo, že by se chystal spát. Dlouho se rozmýšlel, jestli je vhodné jít za ním, nebo je lepší ho nechat popasovat se se svou nespavostí samotného; úvahy si vyžádaly tolik soustředění, že vzápětí se cítil čilejší než kdy dřív a zvědavost zkrátka zvítězila... nad čímkoli, co mu morálně bránilo jít hodinu po půlnoci zkontrolovat kluka, které ho znal sotva pár dní.

Arthur seděl v zavěšeném křesle, přesně jak předpokládal, přes ramena přehozenou Dantovu oblíbenou pruhovanou deku, kolena měl přitažená k sobě a hlavu si vyčerpaně opíral o proutěný koš. Měl zavřené oči, takže Dantův příchod nezaznamenal.

„Arthure?" oslovil ho co nejtišeji, aby ho nevyděsil. Všiml si, že hluboké nádechy vydechuje ústy.

Oči doširoka otevřel a párkrát zamrkal. V roztěkaném gestu si promnul tvář dlaní a opatrně spustil nohy na zem. Deku si přitáhl blíž k tělu a pohledem zběsile putoval všude kolem sebe.

„Da-Dante," vykoktal chraplavě.

Dante se přiblížil k pohovce a posadil se na kraj. Peřiny byly rozházené a polštář ležel na koberci pod stolem. V kuchyni svítila digestoř a z otevřeného okna do místnosti pronikal světelný smog z ulice. I v pološeru však Dante poznal, že je Arthur v obličeji pobledlý.

„Nemůžeš spát?"

Věděl, že je to hloupá otázka, ale v tu chvíli ho nenapadlo nic adekvátnějšího, co by mohl říct. Když opouštěl svou ložnici, neočekával, že Arthura najde v takovém stavu. A on neuměl lidem pomáhat.

„Tak nějak," zamumlal a pokusil se o úsměv.

„Můžeme si pustit nějaký film, poslouchat hudbu... ale pokud chceš být sám, tak samozřejmě půjdu," dodal, když si všiml, že si ho Arthur změřil nedůvěřivým pohledem. Pak ale pokýval hlavou na znamení, že jeho nabídku zvažuje.

Bylo ticho. Pod okny se prohnalo auto vyhrávající hlasitou hudbu a stejně rychle jako se objevilo, zase zmizelo. Kdesi v útrobách domu se ozvalo hučení horké vody v topení, z nějakého ze sousedních bytů zaslechli kňučení psa. A Dante čekal, až Arthur něco řekne. Nebylo jeho zvykem být potichu; a slyšet dům, jak k němu promlouvá, bylo téměř děsivé.

„Eh, udělám si čaj," oznámil tiše, zvedl se a po špičkách přešel do kuchyně. Napustil vodu do konvice a ohlédl se. Arthur ho pozoroval. „Chceš taky?"

„Ne, díky."

Přelil vodu do hrnku s uchem ve tvaru houslového klíče – dostal ho kdysi pod stromeček – přidal cukr a citron a posadil se na pohovku.

„Dante?" Arthur mluvil tak tiše, že ho téměř neslyšel. „Myslíš... mohl bys mluvit?"

Překvapeně mu pohlédl do tváře, jako by přemýšlel, jestli slyšel správně. A když mu Arthur pohled nebojácně oplácel, přikývl a otevřel pusu. Slova mu proudila z hrdla stejně plynule jako tekoucí voda, hra na klavír nebo let ptáka. Mluvil o svém prvním koncertu v Centralu, mluvil o několika vystoupeních v Seattle Centre, i o gigu, při kterém mu v otevřeném pouzdře přistála chryzantéma. Popisoval svoje oblíbená místa ve městě, dokonce se zmínil o Dunhamovi a s podivným neklidem si uvědomoval, že po těle se mu rozlévá příjemné teplo, když pozoroval, jak se Arthur uvolňuje, směje se jeho nepovedeným vtipům a s lehkým úsměvem na tváři a zavřenýma očima naslouchá jeho hlasu.