Když jsem A Piece of Art začínala psát, měla jsem v hlavě jen chabý obrys toho, čím vším by se mé postavy mohly stát, a v zásadě jsem se chtěla držet jen jedné myšlenky: „Chci, abych se já i potenciální čtenáři skrze Dantovo vyprávění zamilovali do Arthura. Je mi jedno, v jakém světle se Dante vybarví, je mi jedno, jestli ho budou čtenáři nebo dokonce já sama nenávidět, ten příběh bude o Arthurovi." Mám dojem, že už tenkrát mi na to moje milovaná child_of_daisies odpověděla, že Danta nehodlá nenávidět a že si je jistá, že nebude jediná.

Dantovi a Arthurovi jsem toho ze sebe dala asi tolik, kolik toho oni ze sebe dali mně. Stali se postavami, které jsem potřebovala vedle sebe, abych samu sebe dokázala pochopit a abych dokázala pochopit svět kolem.

Arthur byl přímým odrazem mého vnitřního hlasu, asi víc, než jsem ochotná připustit. Zračily se v něm veškeré mé pochybnosti a strachy, i když možná nebyly docela stejné, prodělali jsme společně úzkostné ataky, zvládli jsme spolu první rok na univerzitě (i když každý trochu jinak a v jiném oboru). Měla jsem s ním velké plány a spolu s upouštěním od nich přišlo uvědomění, že to stačí. On, já, my všichni, že za sebou nepotřebujeme stovku úžasných vlastností a schopností a koníčků, ani že naše nedostatky a strachy nepotřebují vysvětlení, aby byly oprávněné a validní.

Dante naopak zpočátku představoval něco, co bylo mým emocím a zkušenostem neuvěřitelně vzdálené a cizí; a přesto, čím více času a slov jsme spolu strávili, tím více u mě převládal pocit, že se s ním vracím domů. Splnila jsem si skrze něj všechny svoje sny – obrovský byt v centru velkoměsta se spoustou ohmataných výtisků z antikvariátů, vinylů, kazet a květin, které neumírají. Dala jsem mu hudební talent a vášeň, kterou nemohlo nic vzít ani utišit...

Téma sebelásky i lásky se prolíná jimi oběma, i když v trochu jiné formě, a trvalo mi dlouho v Dantovi poznat jeho nejistoty, obavu, že kromě hudebního talentu a celkem slušné sbírky známostí už mu ze sebe nic nezbývá, že když to nestačilo jeho matce, nemělo by to stačit ani jemu. A ještě déle mi trvalo si připustit, že je jen mojí reflexí – i teď, několik týdnů po dopsání poslední tečky, přicházím na další a další emoce, které máme s Dantem společné, na další a další zkušenosti, kterých jsem ho ušetřila, nebo kterých naopak on ušetřil mě. Dlouho jsem měla v plánu Danta se svou rodinou usmířit, nebo jim alespoň dopřát nějaké poslední setkání, nakonec se ale já sama přestala stýkat se svou matkou a náhle jsem nechápala, proč bych ho tím měla nechat procházet, když očividně nechtěl. Já přece taky nechtěla.

A Piece of Art je romance, rozhodně, ale pro mě láska mezi Dantem a Arthurem není jedinou hlavní linkou. Skrze svůj příběh jsme se společně naučili sebelásce i lásce k lidem, na kterých nám záleží tolik, až na ten pocit zapomínáme, naučili jsme tomu, že se na sebe mohou spolehnout, že žít sám se sebou vlastnění tak zlé, jak se může zdát. Navzájem jsme si připomněli, proč si věřit, proč o sobě nepochybovat. Dodali jsme si odvahu (a v očích některých možná i chybu) odpoutat se od lidí, kteří už pro ně nežijí, vzájemně si pomáhají pochopit, že vracet se ve vzpomínkách k lepším ale i horším chvílím nemusí být jen děsivé a trýznivé, ale i krásné a osvobozující.

A společně jsme se dokázali zamilovat.

Připustit si, že jsme se zamilovali.

Jeden do druhého, do lidí kolem sebe, do Seattlu...

Seattle je nakonec jednou z hlavních postav příběhu, trochu nerada přiznávám, že se v něm vyznám lépe než v Praze, kde studuji. Všechna místa, snad kromě jednoho vymyšleného bistra, antikvariátu nebo trafiky, jsou reálná. V takovém svém snovém světě, kdybych nebyla brambora a kdyby Amerika nebyla Amerikou, bych chtěla studovat právě tam (ale když to zvládl Arthur, kdo ví...) – což asi shrnuje můj vztah k téhle metropoli.

Neříkám, že jste ten příběh museli prožívat stejně jako já, že jste v něm nemohli poznat něco jiného – právě naopak, doufám, že jste v něm každý našli kousek sebe, naučili se kousek sebe přijmout, že vám zkrátka něco dal. Nakonec, bez vás by Dante ani Arthur nedošli tam, kde jsou. Asi nemusím prozrazovat, že v úplných počátcích jsem počítala s docela jiným koncem, z té úvodní myšlenky je to asi docela zřejmé. Ale vaše poznámky mi umožnily vidět dál než za svoje prsty na klávesnici a nechat oběma klukům volnější ruku.

Čímž se dostáváme k tomu zásadnímu bodu. Z celého svého srdce vám děkuji děkuji děkuji. Ať už jste četli tiše, nechávali hvězdičky, komentovali každý druhý odstavec – vám všem do jednoho děkuji za to, že jste mému výtvoru věnovali čas a své emoce, znamená to pro mě všechno. Opravdu.

V prvé řadě patří obrovské díky těmto krásným dušičkám:

child_of_daises – děkuju, že jsi trpělivě vyslechla všechno moje úpění, když se nedařilo, a sdílela všechnu mou radost, když se dařilo, děkuju za každé srdíčko a komentář, i když vím, že to není tvoje komfortní zóna, zkrátka že jsi to se mnou všechno vydržela už od začátku

Lightwood123 – asi ani nevíš, jakou radost jsi mi udělala každým oznámením, že jsi došla zase o kousek dál, děkuju za všechny drobné připomínky a za to, že jsi tu se mnou vydržela až do konce; těším se, že se konečně budeme moct pustit do vlastních fantazií a snad i s něčím přijít a zodpovědět tu jednu otázku, na které stojí vesmír

Mmalfey – byla obrovská radost a pocta s tebou tenhle příběh sdílet a prožívat, díky tobě mi Arthur a Dante přišli zase o kousek reálnější, a ten pocit ti nedokážu splatit ani tisícovkou dortíků, děkuju za všechny slzy smíchu i dojetí a doslova stovky komentářů, bez nich už bych si vydávání ani nedokázala představit

Anzjamod – budu už navždycky vděčná za ten den, kdy jsi mě přepadla v práci, jsi zlatý človíček a já jsem moc ráda, že tě znám; děkuju za tolik úžasných komentářů, vždycky jsi mi dokázala připomenout, proč píšu; těším se, až dočteš až sem a co na to všechno budeš říkat

Charrli_e – za prvé děkuju za tvoje skvělé příběhy, které mi toho tolik ukázaly a díky kterým jsme se mohly poznat, a za druhé moc děkuju za každý jediný komentář, který jsi napsala, srší z nich charisma a já si jich obrovsky vážím

AlexMelSt – děkuju za tvoje nádherné a dlouhé komentáře, dokázala jsi do nich vepsat (a ve mně vyvolat) tolik emocí a já si je chovám blízko srdíčku

O nic menší díky patří:

_Amonym_

_Lucy_El_

-_Steff_-

_storkie_

1471ab

Alianor1

Anikk23

bcktothestars

beastynesss

BetynkaTapka

byt_normalny_nestaci

curbec

Dafnie_6

errorqueen2

fruityafkiko

Gina_Kei14

girlfromknowhere28

HermioneWeasley03

chciplinka

jal183

kajapechy

kvetaspergerova

LaraPoppins

Larien_

LiaFee

Malachai2007

malejink

milandominak

Mlokie

NikaHubschrauber

nikolajirsova13

onexboredxgirl

Reem_Innit

samba111

SimonaAnsorge

tentato123

verus17_

x_RINA_x

yourbrotherrr

Jsem si jistá, že jsem na spoustu z vás zapomněla, takže veliké poděkování patří vám všem, kteří jste se dostali až sem.

Začíná mi konečně po těch několika týdnech docházet, že jsem se s Arthurem a Dantem nadobro rozloučila, že zůstanou v Seattlu jeden pro druhého a já budu muset jít dál. Takže to vezmu rychle, abych na něco nezapomněla, a pak se půjdu vybrečet pod peřinu.

Protože navzdory své nenávisti k matematice miluju statistiky, tak si dovolím pár čísílek: příběh jsem začala psát 1. dubna 2020 a dopsala jej 11. prosince 2021 a celkem má 162 279 slov a 360 stran. 

Připomínám svůj Spotify playlist, kde najdete (snad) všechny skladby, které byly v příběhu zmíněny, spoustu Dantových i mých oblíbených interpretů a zkrátka songů, které mi hrály ve smyčce, když jsem datlovala do klávesnice. Takže pokud se budete chtít nadechnout té atmosféry -> https://open.spotify.com/playlist/3uX7dD7wRRvsrJGUrAQgEE?si=1e2e1d27ed014be3 

A pro atmosféru Seattlu 90. let sdílím jeden milý počin režiséra Camerona Crowe – film Singles z roku 1992 o lásce, partě přátel a místní hudební scéně.

Někde už jsem zmiňovala, že mě v posledních měsících zabíjí škola a celkově život, takže momentálně aktivně nepracuju na žádném dalším díle, ale hned jak bude čas, zkusím si pohrát s pár stíny postav, které se mi míhají hlavou, a třeba z toho vznikne něco zajímavého a publikovatelného. Rozhodně dám včas vědět na svém profilu.

Takže kde mě můžete potkat? Zhruba po roce mě zase chytla četba, v poličce mi leží hromádka přečtených i nových titulů a v brzké době (ideálně jako odreagování během zkouškového) bych chtěla sepsat pár recenzí a doporučení, na která se pak můžete podívat v Popcornu. Zároveň budu moc ráda za jakákoli doporučení na příběhy, hudbu, filmy, knihy, zkrátka cokoli, co vás v poslední době baví. Ideálně study playlisty, haha, jde do tuhého.

Teď už opravdu naposledy – děkuju a doufám, že se brzy zase někde uvidíme!