Z obrovských reproduktorů pod nástěnnou televizí se nahlas linuly tóny skladeb z alba Are You Experienced, všechna okna byla otevřená a z ulice se ozývalo troubení aut. Venku pršelo a obloha byla zatažená. Možná proto Dantovi trvalo dvě hodiny vyhrabat se z postele. A možná i proto teď seděl v proutěném závěsném křesle zabalený v pruhované dece a kouřil jointa.

Obývák byl jediným místem na světě, kde se Dante opravdu cítil být jako doma a sám sebou. Někdy z rozmaru přespával na pohovce zamotaný do dek a s několika polštářky pod hlavou. Všechny šmouhy a praskliny na bílém nátěru zdí se skrývaly za neúměrným množstvím plakátů – některé se trhaly, jiné již časem vybledly – dřevěné parkety krylo několik přes sebe hozených prošlapaných perských koberců z blešího trhu na Pioneer Square a knihovnu tvořily z jedné poloviny keramické květináče se sytě zelenými rostlinami, z druhé samostatné přihrádky na cédéčka, kazety a LP desky. A že jich nebylo málo.

Hned poté, co se rozkoukal a chvíli brnkal na kytaru, se vrhnul na úklid. Kuchyň se mu podařilo jakžtakž zkultivovat. Na stole sice stále ležely elektronické varhany a nechávaly tak jen polovinu stolu volnou, ale byl to pokrok. Tedy, nechal tam roztahané své noty, takže sedět a jíst jako normální člověk se dalo jen na jedné židli. Ale z okenní římsy zmizely všechny špinavé hrnky od čaje, všechno nádoby ze dřezu se mu zázrakem podařilo narvat do myčky a kuchyňskou linku utřel navlhčeným hadříkem. Pak se přesunul do obýváku, aby na pohovce srovnal všechny polštáře a našel tak všechny kousky špinavého prádla. Ale když srovnával knihy a časopisy rozházené po podlaze alespoň do stabilních komínů, všiml si na stole zapomenuté ubalené trávy a úklidu musel dát na pár desítek minut sbohem.

Poslední dva týdny k sobě zval všechny, kteří reagovali na jeho inzerát na sociálních sítích i v ulicích: Znuděný muzikant amatér hledá spolubydlící/ho do bytu 3kk v komplexu Cristalla v Belltown. Pod to samozřejmě nezapomněl napsat své kontaktní údaje a, co je hlavní, směšně nízkou cenu za nájem. Nešlo o to, že by snad potřeboval pomoc s placením nájmu (právě naopak, velkou část spláceli jeho rodiče), nebo že by chtěl konečně najít smysluplné využití pro druhou ložnici. Ona už využití měla, a podle Danta bylo dostatečně smysluplné – místnost momentálně patřila jeho pianu a několika malířským stojanům, pro které sice bylo v obývacím prostoru místa dost, ale Dantovi se líbila představa soukromého ateliéru. I toho se však hodlal pro nového spoluobyvatele vzdát.

Pravda se totiž skrývala v inzerátu samotném. Znuděný. Dantovi nestačily koncerty v Centralu a dalších klubech, už mu nestačily ani večery v barech na Capitol Hill a gay klubech v okolí Pioneer Square. Občasné interakce s Dunhamem už mu nepřinášely tolik potěšení jako dřív a nepomohly tomu ani hádky a rozepře se sousedy kvůli jeho zvyku hrát na klavír ve dvě hodiny ráno. Potřeboval nějaké rozptýlení, díky kterému by se doma neuchyloval k balení trávy a tančení uprostřed pokoje. Chtěl zjistit, jestli je vážně tak nesnesitelný, že by s ním nikdo nedokázal vydržet v bytě déle než dva týdny, jak mu všichni říkali. Chtěl změnu.

Co se za ty dva týdny v roli realitního agenta naučil, bylo to, že všechny odrazuje nepořádek. Dantovi přinášel do života jistý pocit jistoty, potvrzoval mu jeho existenci i to, že život není ideál. Rozhodl se však, že navenek může zkusit působit alespoň trochu spořádaně a své já naplno projevit až později. Protočil nad sebou oči a povzdechl si. Vajgl vyhodil z okna, s velkou nechutí se zvedl z křesla a v rytmu písně May This Be Love se protančil do kuchyně. Postupně zavřel všechna okna a letmo pohlédl na hodiny. Zaklel. Potenciální oběť jeho života se měla dostavit během patnácti minut. Nad tou myšlenkou se pobaveně ušklíbl.

Tanečním krokem zaplul do své ložnice a z otevřeného šatníku v podobě tyče na ramínka zavěšené na stěně si vybral tmavě zelenou volnou košili a jediné černé tepláky, které v sobě ještě neměly díry. V koupelně si v rychlosti vyčistil zuby, rezavé vlasy po ramena stáhl černým šátkem, aby mu nepadaly do očí a nakonec se pokusil najít odlakovač, aby se zbavil zbytků černého laku na nehtech. Bohužel, lahvička byla prázdná a on nad tím s posledním pohledem na oloupaný lak mávl rukou.

Ozval se zvonek. Dante z jemu neznámého důvodu ještě jednou zaklel a přešel do předsíně. Na obrazovce zvonku viděl pohled před vchod – stál tam menší muž s černými vlasy na ježka a v kostkované košili pod nepromokavou bundou. Dante si jej skepticky prohlížel, ale na hlase to nedal znát, když mu vyřizoval, že bude hned dole. Bosýma nohama vklouzl do kotníkových martensek, ani se nezdržoval s jejich zavazováním, z poličky popadl klíče a vyšel na chodbu.

„Ahoj, jsem tu správně u Danteho Sterlinga?" zeptal se mladík s až děsivým úsměvem od ucha uchu a na Dantův vkus si až příliš okatě prohlížel jeho obličej. Pak mu podal ruku.

Dante ji jen neochotně přijal a kývl. Jeho nadšení z nové tváře bylo rázem pryč. „Danta. Tak se to skloňuje."

„Pardon. Já jsem Sammy Donovan."

„Nazdar, Same, pojď dál."

Sammy měl úzký obličej a pronikavé modré oči. Na čele a na tvářích měl adolescentní akné, zdálky by si ho ovšem Dante vůbec nevšiml. Na sobě měl obyčejné modré džíny a hnědé boty. Napadlo ho, že ho z nich musí pořádně tlačit nohy. Pravděpodobně se vracel přímo z práce. Vešel za ním do vestibulu a rozhlédl se.

„Je to tu hezký. Příjemný," poznamenal.

„Nemáme tu výtah, ale byt je ve třetím patře, takže se to dá."

Sam pokýval hlavou a následoval jej po schodech nahoru. „U dveří jsem si všimnul číselníku."

Dante bez jakékoli emoce v hlase pronesl to, co už odvyprávěl tolika lidem před ním: „Jo, to je kvůli AirBnB a tak. Celý pátý patro je jim vyhrazený. Asi kvůli výhledu."

„Takže dole nepotřebuju žádný klíč?"

„V podstatě ne. Ale kdybys ho chtěl, domovník ti ho nechá udělat," nabídl Dante znuděně a pak zastrčil klíč do dveří svého bytu. „Tak jsme tady."

Sam za ním vešel do předsíně a vyzul si boty, když si všiml, že Dante tak učinil. Pak si na jeho pobídnutí pověsil mokrou bundu na háček na dveřích a následoval jej do obýváku. Se zájmem si prohlížel dřevěnou podlahu, černě lakované skříňky v kuchyni i cihlovou zeď v jídelním koutě. Pohledu na plakáty vylepený obývák se však bránil, stejně jako majiteli samotnému.

„Dáš si něco?" nabídl rozpačitě Dante.

„Ne, díky. Jsem tu jen na skok, pak zase musím běžet." Naklonil se k oknu a pohlédl dolů do ulice. K výhledu však nic neřekl.

„Jasně." Pravidlo číslo jedna, pomyslel si Dante, nesnaž se zatajit, že uvažuješ o něčem dalším.

„Takže, ukážeš mi ložnici?" Sam zabubnoval prsty na parapet a zazubil se.

„Svojí nebo..." pokus se o vtip Dante, ale Sam se nezasmál. Rysy ve tváři mu ztvrdly a Dante si odkašlal. „Tudy. Zatím tu ještě mám nějaký věci, ale vystěhovat to je otázka pár hodin."

Sammy povytáhl obočí a místnost si dost nedůvěřivě prohlédl. Ložnice měla jen jedno okno směřující do vedlejší ulice, strop vyložený dřevěnými trámy a byla vymalována modrou barvou. V rohu leželo několik čistě bílých pláten i již hotových obrazů a na podlaze zčásti zakryté barvami pocákaným bílým přehozem ležela zaschlá paleta. Na sklopeném křídle černého lesklého piana se válely tubičky s akrylovými barvami a vymyté štětce.

„Kam chceš to piano dát? Vyhodit ho?"

Dante se zarazil a ochranitelsky se nástroje dotkl. „Ne, vejde se do obýváku."

„Aha. A ty stojany?"

„Taky."

Sam pokýval hlavou. Pak vytvořil nucený úsměv. „Hezký."

„Hezký – co?" Nenáviděl, když lidé nebyli schopni být upřímní.

„Hezkej pokoj. Ještě otázka," Sam vypadal, že se rozmýšlí, jak pokračovat. „Ta cena, co to zahrnuje?"

„Co?" nechápal Dante. Všichni se vždycky zasekli u ceny.

„Znamená to, že mě necháš bydlet jen v týhle ložnici a do zbytku prostor budu mít omezenej přístup, nebo jak to máš vymyšlený?" vysvětlil a pokusil se o pobavený úsměv, který však vyšel spíš jako křečovitý škleb.

„Ne, Sammy. Nabízím ti bydlet se mnou za nízkou cenu. Proč v tom všichni vidí háček?"

„Třeba proto, že to není normální?" odpověděl s nervózním úsměvem a pak strčil ruce do kapes. „Rád jsem to tu viděl, Dante. Ještě se ti ozvu."

„Jasně." Pravidlo číslo dvě, nelži. Bylo naprosto jasné, že už o Samovi nikdy neuslyší.

Po jeho odchodu se rozvalil na pohovku, kterou chtěl vyhodit, a zapálil si cigaretu. Nezáleželo mu na tom, že bude muset minimálně půl dne větrat. Došlo mu, že Sam Donovan věděl, že se k Dantovi nenastěhuje, ve chvíli, kdy mu otevřel dveře. Nejspíš i proto na něj neměl žádné otázky. Většina zájemců, kteří už jej navštívili, se alespoň ptala, jaký má názor na jejich koníčky a jestli by mu vadilo, že po ránu cvičí jógu. Někteří se ptali, jestli Dante kouří. S úšklebem se vždycky zeptal, co.

Zavibroval mu telefon. Zvedl se, otevřel okno a nedopalek vyhodil na ulici. Pak ho chvíli hledal mezi štosy papírů na stole, když zavibroval znovu. Ležel pod notami k Your Song Eltona Johna. Psala mu Lennon, dneska odpoledne měl mít směnu. Vzhledem k tomu, že na včerejší ani předvčerejší nepřišel, se rozhodl, že by bylo dobré se ukázat. Peníze potřeboval, a přestože si byl naprosto jistý, že by stačil jeden telefonát domů, odmítal své rodiče kontaktovat.

Černé tepláky vyměnil za proděravělé světlé džíny, vyhrnul si rukávy košile, přes ramena si přehodil svou oblíbenou manšestrovou bundu a vklouznul do zelených martensek. Zamknul byt a vyrazil do práce.

Lennon vypadala překvapeně, když jej viděla vcházet do kavárny a pak zmizet ve dveřích označených Personál. Jakmile se objevil za pultem vedle ní, věnovala mu zvídavý pohled, ale byla donucena protočit oči a odvrátit se, když se ušklíbl a ukázal jí prostředníček.

Během následujících dvou hodin zvládl obsloužit hned několik skupinek rozjívených školaček (třem dokonce zkomolil jméno na kelímku, za což si vysloužil nižší dýško), několik párů, turistů i límečků, kteří se vraceli domů z práce. Přemýšlel, jestli už se tu někdy stavil Sam Donovan. Protože teď už sem určitě nepřijde.

„Včera odpoledne se tu na tebe někdo ptal," řekla mu Lennon během pauzy, kterou společně trávili na chodníku před kavárnou. Lennon na rozdíl od něj kouřila elektronku – její rtěnka na ní prý nenechávala stopy. A byla elegantnější, s čímž on nesouhlasil.

Dante povytáhl obočí a potáhl z cigarety. „Kdo?"

„Kdybych to věděla, tak ti to řeknu, ne?" zakroutila pobaveně hlavou. „Černoch, asi takhle vysokej," ruku natáhla pár centimetrů nad svůj vysoký culík, „v černý mikině a modrý čepici."

Neurčitě pokýval hlavou a Lennon se toho hned chytla: „Víš, o koho jde?"

„Jasně," ušklíbl se. „Nebo máš pocit, že časy, kdy pracuju, vyvěšuju všude po Seattlu?"

Lennon pokrčila rameny: „Asi by mě to nepřekvapilo. Ptal se mě, jestli nevím, kdy se tu objevíš."

„A?"

„Řekla jsem, že ses neobjevil už dva dny."

„Ale mojí adresu jsi mu nedávala, že ne?" zeptal se ostražitě.

Lennon se zazubila: „Tím myslíš, jestli jsem ukázala z okna a řekla, aby tam zkusil zazvonit? Ne."

„Jsi skvělá," přehodil jí ruku přes rameno, ale ona se odtáhla.

„Žádnej kontakt."

„No jo." Dante típl cigaretu a zarazil ruce do kapes.

„Proč máš vůbec problém tahat si lidi do bytu?" pokračovala pobaveně. „Nerad pereš ložní prádlo?"

Protočil oči. Vypadalo to, že Lennon se chce ještě na něco zeptat, ale přerušilo ji vibrování jeho telefonu. Vylovil ho z kapsy bundy a zamračeně si prohlédl display. Lennon se k němu naklonila.

„Je to on?" zeptala se zvědavě.

„Ne," zamumlal, pak si všiml, že mu stále nakukuje přes rameno, a poodstoupil dva kroky od ní. „Nech toho!"

„Na kolika frontách to teď máš sakra rozehraný?"

Dante se upřímně zasmál: „Nežárli, Lennie."

Našpulila rty, pohodila svým culíkem a zmizela uvnitř. On znovu pohlédl na obrazovku. Přišla mu zpráva od neznámého čísla. Ahoj, dnes odpoledne jsme se měli sejít kvůli bytu, něco mi do toho ale vlezlo. Můžu se stavit zítra kolem osmé? A. DeLuca, přečetl si Dante a povytáhl obočí. Zamyšleně pohlédl ke vchodu do svého domu na opačné straně silnice. Popravdě úplně zapomněl, že byl dnes domluvený s ještě jedním zájemcem. Většinou provázel každý den jednoho. Hbitými prsty naťukal odpověď a vrátil se do kavárny.