Dante stál ve voze metra, v uších sluchátka, vedle sebe pouzdro s kytarou. Nepřítomně zíral na obrazovku znázorňující trasu a zastávky metra, prsty levé ruky zastrčené v kapse bundy si opakoval akordy a ať se snažil sebevíc, od té chvíle, co seděl s Lennon na nábřeží, nedokázal z hlavy dostat to, co mu řekla.

Kdyby se k němu Arthur opravdu nastěhoval, bylo by to špatně? Řekl mu přece, že není gay. A nebylo to tak, že by snad Dante sahal na zakázané ovoce. V některých ohledech o něm Lennon měla zkreslené představy.

Písničku od The Presidents Of The United States Of America přerušila vibrace doprovozená cinknutím. Dante vytáhl mobil z kapsy, odemkl ho přiložením prstu a pozvedl koutek. Na Lennonino pobídnutí opravdu napsal Maisie, jak se má. Neomlouval se za to, že se jí neozval, to nebyl jeho styl. Krom toho, kdyby o něj Maisie opravdu měla zájem, mohla požádat o jeho číslo Lennon. Nebylo přeci vždycky úlohou chlapce ozvat se dívce a pozvat ji na rande. Maisie odpověděla, že má příští pondělí volno a mohli by se někde sejít na snídani. Brunch rozhodně nebyla Dantova představa ideální schůzky, ale pokrčil rameny a souhlasil.

Co ho však potěšilo víc, byla blikající odpověď v jiném konverzačním vlákně. Arthur DeLuca mu psal, že jelikož chce co nejvíc zapadnout, asi už ten deštník potřebovat nebude. Nicméně v další větě se ptal, jestli bude Dante v sobotu odpoledne doma. A Dante naprosto automaticky vyťukal kladnou odpověď, přestože si uvědomoval, že měl mít směnu ve Starbucks.

Metro zastavilo na stanici Pioneer Square, Dante vystoupil se sklopenou hlavou. Rezavé vlasy mu ve spletencích spadaly do obličeje. Na sobě měl růžové tričko s nápisem School Kills Artists a ošuntělou koženou bundu s širokými špičatými klopami. Pod postelí našel šedivé vypasované džíny připomínající zvony, které už pár týdnů postrádal, a z botníku vytáhnul žluté martensky.

„Nazdar, Dunhame," podal bezdomovci cigaretu, sám si pak jednu zapálil.

Páteční večery měl Central vyhrazené pro gigy Danta Sterlinga a bar podle toho taky vypadal. Ve Státech rozhodně nebyl nijak známou postavou, v Seattlu o něm však slyšel každý, i když jej možná nepoznali na ulici. Věděl ale, že to mělo teprve přijít.

Central byl nejstarším podnikem v Seattlu, jak hlásal nápis ve výkladních oknech obložených tmavě zeleným dřevem. Viselo tam několik plakátů, neonový nápis Who am I, is this me? a pozvánka na Happy Hour. Více lidí však stejně zavítalo spíše do německé hospody vedle nebo do bistra s čínskými nudlemi.

Barmanka na Danta kývla, hosti sedící na dřevěných židlích u baru i u stolečků ho přivítali potleskem a pískotem. Věnoval jim úsměv a z něčí ruky přijal nabízenou lahev piva. Prošel kolem stěny plné starých barevných plakátů zvoucích na třicet let staré koncerty a poličky se svící věnované zemřelým muzikantům ze Seattlu. Dante tajně doufal, že jednou bude vedle fotky Jimiho Hendrixe viset i ta jeho.

Vzadu místnosti byla na drobném pódiu připravená polorozpadlá dřevěná stolička a mikrofon na těžké kovové tyči. Dante shodil kytaru ze zad, opřel ji o zašedlou zeď a zapojil do starého zesilovače, který na pódiu standardně stál. Sundal si koženou bundu, prohrábl si vlasy a s Gibsonem přes rameno se posadil. Sešteloval si mikrofon a poklepal do něj prstem.

„Nazdar, tak co byste dneska chtěli slyšet?" upil z lahve s pivem a na rty se mu zkroutily do širokého úsměvu, když se znovu ozval potlesk – několik mladíků, dívek i starších fanoušků se postavilo těsně pod podium a začali na něj pokřikovat svá přání.

Jeho repertoár nebyl nikterak široký. Psaní vlastních textů mu stále občas dělalo potíže, a tak kromě svých zhruba šesti vypilovaných písní hrál hlavně covery svých oblíbených kytaristů. Ze všeho nejjednodušší pro něj bylo hrát Jimiho Hendrixe; zřejmě i proto měl poměrně širokou základnu fanoušků mezi starší generací. Zpěv nebyl příliš náročný na jeho nevytrénované hlasivky, liboval si v kytarových sólech a hraní jej přivádělo do stavu mnohem lepšího než občasná ubalená tráva.

Vždycky přišel alespoň jeden požadavek na Beatles, ty ale plnil jen podle nálady. Beatles mu odjakživa připadali legrační. Rád drnkal Foo Fighters, Led Zeppelin nebo Deep Purple, ale nepohrdnul ani Johnnym Cashem. Víceméně ale každé jeho vystoupení tvořili fanoušci samotní, protože hrál a zpíval jen na základě jejich odezvy a jejich přání. To bylo nejspíš na malých klubových koncertech to nejlepší – ne že by měl zrovna s čím srovnávat.

Z publika k němu kolovaly lahve s pivem, panáky rumu a vodky, ale i různé koktejly i celé lahve vína. Původně měl v plánu z Centralu odejít hned po druhém přídavku, s přibývajícím alkoholem v krvi, nadšením publika a potkáváním dalších a dalších fanoušků však tušil, že zpátky do bytu se jen tak nedostane. Ani nechtěl. Vždycky to tak bylo.

Svůj dnešní gig ukončil na přání brunety v černém crop topu odhalujícím piercing v pupíku skladbou Imagine. Melodii si posadil o tóninu níž, aby to svým barytonem utáhl, nakonec však jeho hlas stejně zanikl v mohutném zpěvu publika, které dokonce začalo svítit baterkami v mobilech. Dante tu skladbu neměl rád, nikdy si na ni nepotrpěl, ale co by pro své fanoušky neudělal?

Po dlouhém potlesku, kdy se čtyřikrát uklonil, konečně vytáhl svého Gibsona ze zesilovače a uložil jej zpět do pouzdra. Dopil Cuba Libre stojící vedle čtyř prázdných lahví piva Guiness a tří sklenek od panáků, seskočil z pódia a posadil se k baru. Usmál se na několik fanynek a fanoušků, s dvěma nebo třemi si udělal selfie, trpělivě naslouchal jejich brebentění o tom, že ho loni podporovali v soutěži Sound Off a kdy že zase bude hrát v Centralu.

Od barmanky si objednal nachos s pálivým paprikovým dipem, sklenici pomerančového džusu a z kapsy vytáhl svůj mobil. Maisie zdviženým palcem zareagovala na jeho poslední zprávu a pak potvrdila schůzku v pondělí v deset v kavárně Top Pot jen pár bloků od jeho bytu. Přemýšlel, že pokud se v neděli večer nikam nevydá, mohl by to dokonce stihnout. Na Facebooku mezitím přibylo několik příspěvků, ve kterých jej neznámí lidé označili. Byly to fotky z právě ukončeného vystoupení a on nechápal, že se sociálními sítěmi nedokázal nikdo počkat až do zítřejšího rána. Nicméně na všechny zareagoval srdíčkem a sám pak jednu povedenou fotografii vybral a přidal ji na svou zeď.

„Skvělá show!"

„Charlie!" Dante vyskočil ze své židle a vrhl se na podobně vysokého mladíka s odbarvenou ofinou a asijskými rysy ve tváři. Do červených kostkovaných kalhot měl zastrkané triko s logem Ramones a na nehtech měl černý lak. Objetí mu opětoval a poplácal ho po zádech. „Co tady děláš?"

„Přišli jsme se na tebe podívat."

Až teď pohlédl za Charlieho a spatřil dalšího ze svých přátel, Isaaca. Byl to vytáhlý hubený mladík s delšími černými vlasy svázanými do uzlu na temeni hlavy. Na sobě měl černou košili s hned několika rozepnutými knoflíčky – uprostřed hrudi se mu vyjímala ještěrka. Až pak si Dante všiml, že kolem pasu drží kudrnatou hnědovlásku v denimovém overalu a černých converskách.

„Lidi! Kde se tu berete?" nevěřícně si je prohlížel.

„Překvapení!" houkl Charlie a Isaac protočil oči.

Dante je obdařil širokým úsměvem a rozhlédl se, jako by ještě někoho hledal. „A Max..."

Kudrnatá dívka se nejistě podívala na Isaaca. „Není tu s náma."

„Nemohl přijít," dodal Charlie a rozpačitě se usmál.

Dante ještě chvíli zíral kamsi za ně, jako by doufal, že si jen dělají legraci. Pak ale pokýval hlavou a znovu se pokusil usmát, tentokrát však ne věrohodně.

„Kimberly! Ty to pořád táhneš s tímhle ničemou?" oslovil ji se smíchem. Oba je vtáhl do těsného objetí a dívce věnoval letmý polibek na tvář.

„Musím," odpověděla výmluvně a natáhla k němu ruku s jednoduchým zlatým prstýnkem.

Dante si prsten překvapeně prohlížel a pak oba ještě jednou objal. Jeho pokles nálady způsobený Maxovou absencí byl pryč. Ani si nevzpomínal, kdy naposledy ho takhle pevně svíraly ruce přátel. „Sakra! Moc gratuluju. A pozvete mě na svatbu?"

„Pokud přijdeš v obleku," pokrčila rameny Kimberly.

Isaac protočil oči: „Kimmy, o tom jsme se bavili. Danta nedonutíš nasoukat se do něčeho normálního."

„Máš vůbec oblek?" zeptal se Charlie.

Dante se smíchem sklonil hlavu: „Schovám se za keř, aby mě nikdo neviděl."

„Takže přijde nahej, říkal jsem to," zvolal Charlie a Kimberly si povzdechla.

„Pozvánka ti přijde poštou – pořád bydlíš v tý snobský Cristalle?"

„A pořád vytáčím svoje snobský sousedy," přikývl.

„Aspoň, že tak," reagoval Isaac a kývl na barmanku, aby mu natočila ještě jedno pivo.

Všichni čtyři se posadili ke stolečku v rohu a Dantovi dál hrál na tváři úsměv. „Takže noc v centru? Plánujete to někam přesunout?"

„Ne," odpověděla Kimberly, „musíme stihnout poslední loď na Bainbridge Island."

„Nebo můžete přespat u mě," navrhl a s nadějí jim pohlédl do tváří. „Nechal bych vám svojí ložnici a s Charliem bysme si ustlali na gauči. Vejdem se."

„Díky za nabídku, ale v pět mám směnu v přístavu," řekl omluvně Isaac. „Domluvíme se na jindy."

Dante pokýval hlavou: „Jasně. To chápu."

„Fakt nás to mrzí," přidala se Kimberly, ale Dante jen mávnul rukou.

„Takže co je novýho? Pořád bydlíte v tý barabizně?" zajímal se.

„A brzy nám nejspíš spadne na hlavu," povzdechla si Kimberly.

Dante si ten dům moc dobře vybavoval, přestože to byl téměř rok, co v něm byl naposledy. Byl to starý dvoupatrový dům s obrovským suterénem po Isaacových prarodičích. Trámy na půdě byly ztrouchnivělé a plesnivé, v zahradě se nekontrolovatelně rozlézalo býlí a v kuchyni nefungovalo topení. Jediným důvodem, proč Isaac dům neopustil a nezkusil prodat, bylo sklepení. Mělo výbornou akustiku a akorát se tam vešel set bicích i všechny potřebné zesilovače a reproduktory.

„A... jak se má Max?"

Věděl, že by se neměl ptát. Nepřišel a to byl jasný signál pro to, že by se neměl zajímat. Jenže nemohl jen tak nemyslet na jeho bledě modré oči, propadlé tváře a světlé nagelované vlasy, které si sčesával dozadu, jako by snad byly devadesátky. Nemohl předstírat, že je v pořádku, když u stolu seděli jen Isaac a Charlie, nikoli všechny ještěrky.

„Dante," hlesl Charlie.

„Ptám se proto, že je to... kamarád."

„Lepší se," řekl Isaac. Dante mu věřil.

„Párkrát si i vyšel."

„Charlie!" sykla po něm Kimberly.

Dante jí položil dlaň na předloktí a vytáhl koutek: „Ne, vždyť já to rád slyším."

„Dáváme na něj pozor."

Kývl, několikrát. „Díky."

„A co ty?" zajímala se Kimberly. „Máš někoho?"

„Nerad bych ublížil tvým dívčím uším."

Charlie se rozesmál, ale byl sám.

Nastalo ticho. Dante v kapse křečovitě svíral zapalovač a přemýšlel, jestli by si radši zapálil cigaretu nebo jointa. Ideální by bylo půl na půl. Kousl se zevnitř do tváře. Ke stolu přišla barmanka s otázkou, jestli chtějí ještě jednu rundu. Na účet podniku. Dante kývl a usmál se na ni; ostatní to zřejmě vzali jako signál, že se téma hýbe dál.

„Všiml jsem si toho novýho Gibsona," ozval se pochvalně Isaac. „Někdy mi ho budeš muset půjčit."

„Kdykoli," pokrčil rameny Dante. „Ještě hrajete?"

Charlie kývl: „Já a Isaac. Někdy by ses měl připojit, kytara by se nám hodila."

„Nebo si můžete zahrát se mnou. Tady," nabídl Dante.

Charlie si s Isaacem vyměnili pohledy.

„Je to tu maličký," ušklíbl se Dante.

„Nevím, jak se mi bicí vejdou do auta," pokrčil rameny Charlie.

„Ty už nemáš ten starej Dodge?"

„Prodal jsem ho asi před půl rokem na součástky. Odešel mu motor."

„Sakra," zamračil se Dante. „Měl jsem to auto rád."

„Jo, to já taky."

Kimberly zakroutila hlavou: „Bože, auta. Fakt děsně smutný."

Charlie ji zpražil pohledem: „Holčičko, nepleť se do věcí, kterým nerozumíš."

Dívka mu vlepila pohlavek a on zakňučel. Dante se rozesmál, když Isaac svou snoubenku pochválil. Člověk nemá tušení, jak moc mu některé věci schází, dokud se mu znovu v životě nenaskytnou znovu.

Přiblížila se druhá hodina ranní a Isaac, Kimberly a Charlie museli do přístavu a zpátky domů. Od chvíle, kdy se kapela rozpadla (a Dante na tom měl značný podíl), bylo těžké najít společnou řeč a on nechtěl, aby si přátelé museli vybírat mezi ním a Maxem. Zpřetrhat na pár týdnů a měsíců kontakty se zdálo jako ta nejjednodušší a nejsprávnější věc. A fungovalo to. Doteď. Na Bainbridge Island nikdy neměl cestu, stejně jako jeho přátelé měli jen zřídkakdy pochůzky v centru Seattlu; bylo ale jasné, že se to bude muset změnit.

„Víš, měl by ses přes to přenést, Dante," řekla mu tiše Kimberly, když ji na ulici objímal na rozloučenou.

„Dávno jsem ho nechal jít," zašeptal jí zpátky.

„Já vím. Ale to tvoje randění." Když vyslovila poslední slovo, v hlase se jí zračilo znechucení a... smutek. „Není to zdravý. A vztahy můžou dopadnout i dobře. Podívej se na mě a Isaaca. Kolikrát jsme se rozešli a zase dali dohromady a teď..."

„Přijdu na svatbu. A možná i v saku," přerušil ji.

Cítil, jak se mu proti hrudníku usmála. Políbil ji do vlasů a ještě jednou ji pevně sevřel ve své náruči. Odtáhla se.

„Mám tě ráda, dávej na sebe pozor."

„Někdy se stavím, dobře?"

Kimberly se usmála. „Dobře."