Krčil se u zrcadla v koupelně a už potřetí si z oka smýval křivě nakreslenou linku. U konečků stále vlhké vlasy mu padaly do obličeje, studily ho na holých ramenou a on vztekle zatnul zuby, než oční tužku uchopil znovu. Hrot byl tupý a s linkou pod okem vypadal jako panda. Sáhl pro vlhčený tamponek a pak ještě jednou prohrabal proutěný košík plný šminek. Mezi rozbitými paletkami s očními stíny, prošlými pudry i krémy a několika rtěnkami však žádnou lepší tužku nenašel.

Už si stihl nalakovat nehty lesklým černým lakem a rozhodnout se pro vršek v podobě samotné džínové bundy, zároveň však svůj dnešní vzhled postavil na výrazných očích a nehodlal se smířit s možností neúspěchu.

Pro změnu se zaměřil na druhé oko. Plynulým pohybem obkreslil linii spodního víčka, když někdo zaklepal na dveře a on sebou trhl.

„Promiň," řekla nesměle Robin v tmavě modrých šatech na ramínkách. Chystala se dveře zase zavřít, ale on jí pokynul, aby se k němu připojila, když si v její ruce všiml kosmetické taštičky.

Ani se nesnažila zakrýt své pobavení, když si na jeho tváři všimla tlusté tmavé čáry. Vytrhla mu tužku z ruky a ze své tašky vytáhla drobné kovové ořezávátko. Strouhánky spláchla do umyvadla a pak s přimhouřenýma očima sledovala v odrazu zrcadla, jak se o linku pokouší znovu.

„Nezírej, znervózňuje mě to," zamumlal Dante a ona se se smíchem chopila své řasenky.

Nestihl zvýraznit ani jedno oko, když si všiml, že ona už je dávno hotová a znovu ho potutelně pozoruje. Frustrovaně se na ni otočil, než však stihl utrousit nějakou kousavou poznámku, ona nastavila ruku. Váhavě jí tužku podal a poslušně se posadil na zavřenou záchodovou mísu. Robin mu do klína položila své šminky a klekla si před něj. Rychlým pohybem dlaní se na něco zeptala, Dante však zakroutil hlavou. Zkusila to ještě jednou pomaleji, ale ani tentokrát nerozuměl. Rozpačitě se pousmála a ze své černé taštičky vytáhla drobnou paletku. S tázavým výrazem ji otevřela.

„Stíny jsem si zkoušel dělat asi jednou a nedopadlo to vůbec dobře," zasmál se.

„Udělám to já," nabídla se. „Chceš?"

Váhavě kmitl pohledem k barevným očním stínům. Pak ukázal na purpurový odstín a ona kývla. V taštičce našla drobný štětec a pokynula mu, aby zavřel oči. Povzbudivě se zazubila, když neposlechl hned, a něco zaznakovala.

„Budu věřit, že to znělo přesvědčivě," zamumlal a neucukl, když se štětec jemně přiložila na jeho víčko. Chtěl se jí ještě na něco zeptat, ale v poslední chvíli mu došlo, že mu nebude moct odpovědět, proto dál seděl v tichu a ve tmě a vnímal lehké pohyby jejího štětce a rytmiku jejího mělkého dechu.

Dokud mu prsty nepoklepala na nohu, ani se nehnul.

Zvědavě si ho prohlížela a on znervózněl. S úsměvem ale zakroutila hlavou.

„Líbí se mi to," řekla a natáhla se na umyvadlo pro odloženou oční tužku.

Zamrkal, když se přiblížila s ostrým hrotem, a pohled upřel ke stropu. Přidržela ho za bradu a precizně následovala linie očí. Nakrčila čelo a z hlubin taštičky vytáhla tekuté třpytky. Uchechtl se, když jimi zvýrazňovala jeho lícní kosti, a zastavil ji až ve chvíli, kdy mezi prsty protočila barevný lesk na rty.

„Tohle mít nemůžu." Ukázal na rozšklebenou jizvu. „Vypadá to divně."

Přikývla a pak vytáhla koutky v širokém úsměvu. Posbírala všechny svoje věci a postavila se bokem k zrcadlu.

Kdoví proč se mu rozbušilo srdce, než vstal. S pohledem upřeným na ni v jejím výrazu hledal ujištění. Že je s tím vážně spokojená, že mu to vážně sluší.

Že je to v pořádku.

Výmluvně si založila ruce na hrudi a kývla k jeho odrazu.

Podařilo se jí do vnějších koutků jeho očí decentními tahy nanést purpurovou barvu a rozetřít ji do ztracena. Spodní víčko obkreslila černou tužkou a když natočil tvář, líce se mu pod žárovkou nenápadně zatřpytily.

„Líbí se ti to?"

Rozechvěle vydechl. „Je to úžasný," vyznakoval a zajel si rukama do vlasů. „Děkuju."

„Není to dokonalý, ale vážně ti to sluší," pousmála se.

„Může mě takhle vůbec tvoje máma vidět?" rozesmál se a ona s ním.

„To nevím. Spíš mě zajímá, co řekne Arthur."

Překvapeně se k ní otočil. S drobným úsměvem pokrčila rameny. Než stačil otevřít pusu a něco říct, obrátila se k zrcadlu a na rty nanesla narůžovělý lesk. Sbalila všechny své štětce i řasenku a otevřela dveře na chodbu.

„Jdeš?"

Nepamatoval si, co přesně mu Rebecca pověděla, když se střetli uprostřed chodby. Ale usmála se a symbolicky ho líbla na tvář, když říkala, aby si užil večer. Z háčku na dveřích jí podal bundu a pak ji společně s Robin nechal projít ven před byt, aby se nemačkali.

„Taky si to užijte."

Arthur vklouzl do bot a vytáhl koutek. „Napíšu ti o přestávce, jestli máš litovat."

„Myslím, že litovat nebudu. Možná toho, že nejdeš ty se mnou."

Mlčel. Porovnal si rukávy bílé košile a natáhl se pro svůj černý kabát.

„Nezlobím se, že jdu sám, Arte. A nebudu se zlobit ani příště."

Zvedl pohled a Dante zatoužil ho políbit. Usmál se, jako by věděl, na co myslí, a natáhl k němu ruku. Nesměle se prsty dotknul těch jeho a než stačil Dante zareagovat, dlaň zase stáhl. „Fialová je tvoje barva," řekl, a i kdyby zmínil jakoukoli jinou barvu, Dante by mu uvěřil.

Klub, který Dahlia vybrala, podle fronty před vchodem otevřel teprve před pár dny, maximálně týdny. Chumlal se do manšestrové bundy, stepoval na místě a kouřil jednu cigaretu za druhou, ani horký dým v plicích ho však nezahříval.

Nebyl jediným, koho Dahlia s Avery pozvaly, kolem dívek se postupně utvořil hlouček přátel i přátel přátel; většinu tváří a jmen si Dante nevybavoval a nepředpokládal, že tomu k ránu bude jinak.

Metr po metru se blížili k neonově osvětlenému vchodu střeženému dvěma muži se širokými rameny; Dante se divil, že jejich černá kožená saka nepopraskala ve švech. Zatímco kontrolovali jeho občanku, cvrnkl špaček do vozovky, a pak s úšklebkem prošel prosklenými křídly dveří.

„Máme rezervaci," houkla mu do ucha Dahlia a rukou se spoustou zlatých náramků ukázala do levého rohu klubu, kde se podél zdi s draze vypadající černou tapetou vyjímal půltucet červených koženkových gaučů ve tvaru U.

„Díky bohu," zamumlal Dante. Barový pult se ztrácel za davy lidí, kteří si šli pro svůj první, nebo možná pátý drink, a přes vlnící se masu na tanečním parketu téměř neviděl na opačnou stranu klubu. Zdálo se mu, že cingrlátka na diamantových lustrech se otřásají do rytmu techna, a ostrá světla reflektorů ho bolestivě uhodila do očí. „Já chápu, že jsi chtěla vyzkoušet novej podnik, ale fakt jsme sem museli jít hned po otvíračce?"

„Otevřeli už před měsícem, Giacomo," oznámila mu Dahlia. „A taky se dost snižuje šance, že tu narazíš na někoho ze svých ex, ne?"

„Co se stane v klubu, zůstane v klubu," přidala se Avery. Upnutý černý overal jí slušel a odhaloval záda pokrytá tetováními.

Dante pochybovačně ohrnul ret. „Říkají ty, co se od sebe celej večer nehnou."

„Proto jsme pozvaly tebe," zvolala Dahlia, mávla na několik ze svých přátel ze střední, jak Dante odhadoval, a zamířila k jejich boxu.

Tak akorát se seskládali na luxusní sedačku a vzápětí jim číšník v upnuté černé košili s krátkým rukávy donesl stříbrný tác plný panáků, koktejlů a drinků seskládaných do symetrického obrazce. Černoch s jiskřícíma očima a bradkou se natáhl hned pro tři sklenky a šikovně je chytl mezi prsty. Dívka s tenkými copánky, které jí sahaly až pod zadek, Danta poprosila, aby jí podal daiquiri a pak nakrčila obočí.

„Nespali jsme spolu?"

Zhluboka se nadechl. Pamatoval si její plné rty i nízké čelo. Tolik k Dahliině teorii. „Asi."

„Spali," zopakovala se smíchem. „Jsi Damien, ne?"

„Dante."

„Sakra. Dante, jasně, promiň." Trochu zčervenala, s barevnými světly, které se odrážely od její hladké pokožky, si však nemohl být jistý. „Lashaya."

„Latisha?"

To už věděla, že si z ní utahuje, proto jen ukázala řadu bílých zubů a obrátila se ke svému drinku a kamarádce, která seděla vedle.

Natáhl se pro vodku a chvíli se pokoušel sledovat konverzaci tří přátel, kteří seděli po jeho opačné straně. Ani jednoho z nich však neznal a když ho Lashaya a její kamarádky pozvaly na parket, neváhal. Jedna z nich mu pochválila make-up a on tak byl ochoten odpustit její dřívější poznámku směřovanou Lashaye, že se zahodila s bohatým bílým klukem. Nešlo o to, že by neměla pravdu, v luxusním klubu přímo v centru a s bodyguardy, kteří pravděpodobně dostávali za večer víc peněz než Dante za týden ve Starbucks, to však znělo trochu pokrytecky.

Hlavu měl plnou smíchu, hudby a alkoholu. Do vlasů se mu zapletly třpytivé konfety, které v jednu chvíli vybuchly u stropu, protože někdo v klubu slavil narozeniny. Nebo to alespoň tvrdil, Dante se ale nezlobil, protože na baru dostal panáka vodky zdarma. V odhaleném hrudníku mu duněl chytlavý beat techna a po dlaních položených na stolku mu pohybující se reflektory kreslily barevné obrazce. Dahlia měla přes ramena jeho denimovou bundu a on chvíli přemýšlel, jestli bez trička už přišel, nebo ho taky někde rozdal.

„Musíš mi dávat pozor na věci," křikl po ní a ona nepřítomně přikývla. „Myslím to vážně, Art k nám pozval mámu a já ji ráno nechci vzbudit, protože nebudu mít klíče!"

Všichni kolem se rozesmáli.

„Takže máš večerku?" zeptal se jeden z Dahliiných kamarádů, který po celou dobu seděl nakloněný nad stolek, prsty se probíral svou bradkou, a hýkavě se smál všemu, co padlo.

„Je to jeho první a nejspíš taky poslední spolubydlící," vysvětlila Dahlia důležitě a Avery po jejím boku se uchechtla. „To nemůžem pokazit."

„Děkuju," ušklíbl se Dante.

„Spolubydlící jsou děsný," postěžoval si znovu bradka a zazubil se, když dívka v neonovém topu na opačném konci stolu přikývla. „Bejt to na mně, tak je ten zmrd dávno pryč."

„Náš Dante potřebuje společnost," zapitvořila se Dahlia.

„Bylo mu tam moc smutno," přidala se k ní Avery s jemným úsměvem.

Protočil oči a kopl do sebe panáka, se kterým si už pár minut pohrával mezi dlaněmi. Lashaya a její přítelkyně zůstaly na opačné straně podniku, protože potkaly několik známých, a jeho nenapadlo nic jiného než se vrátit zpátky do boxu. Neměl náladu mezi davy hledat sympatické tváře a nějaká jeho část chtěla dokonce Dahlii vytknout, proč nemohli jít do malého podniku, kde každého znal. I za cenu trapných pozdravů, jak ho přesvědčilo setkání s Lashayou.

„Někdo ti píše." Dahlia vytáhla z kapsy Dantovy bundy mobil a zvědavě vytáhla obočí, když si přečetla jméno na obrazovce. Propíchl ji pohledem a ona mu ho předala. „My o vlku..."

„Takže máš vážně večerku?" ozval se někdo a stůl se znovu rozesmál. Dante však tuhle i následující poznámky ignoroval.

Arthur: Uznávám, že asi litovat nebudeš. Ale mám dojem, že Mercutio je gay a potřeboval bych, abys mi to potvrdil.

Dante: Mercutio je asi jediná postava, kterou si pamatuju. Takže máš nejspíš pravdu.

Arthur: A co Romeo a Julie?

Dante: Ty umřou.

Arthur: No vidíš. Každopádně Mercutio po přestávce taky umře a pak už to bude nuda.

Dante: Musíš se pak rychle vrátit do mýho gay světa.

Arthur: Myslíš do našeho bytu.

Dante: Tvoje slova, ne moje.

„Dante!"

Zvedl hlavu a setkal se s Averiným pobaveným pohledem. „Říkáme, že je Arthur roztomilej."

Kmital očima mezi ní a Dahliou. „A?"

„A že se ti tajně líbí."

Dívka, která seděla po jeho boku, se mu naklonila přes rameno a on zamračeně zamkl obrazovku. „Jdu chcát," oznámil suše a stoupl si v botách na drahý gauč. Překročil pár lidí – za těch několik desítek minut, které strávil tancováním, se k jejich stolku připletlo dalších asi deset cizích známých – a na kraji seskočil. Všiml si Dahliina smířlivého úsměvu. „Zatím se dohodněte, po kom se budete vozit dál."

„Nejspíš by si potřeboval zapíchat," zaslechl ještě hlas bradky.

Uprostřed parketu se vytvořil mosh pit, v jehož středu seděla na něčích ramenou dívka s plastovou korunkou s diamanty a růžovým peřím. Kolem krku jí visela šerpa s nápisem, který Dante nedokázal přečíst, hádal však, že právě ona bude dnešní oslavenkyní. Protáhl se kolem vysokých stolků s barovými židlemi až ke dveřím z kouřového skla.

Chodba byla plná zrcadel a on musel vytáhnout koutek, když v odrazu zachytil svůj obličej s jemnými fialovými stíny a perfektními linkami.

Arthur: Jak je v klubu?

Dante: Podprůměrně. Možná budu litovat víc, než jsem si myslel.

Arthur: Pozdravuj ode mě holky. Jestli ještě ví, kdo jsem.

Dante: Ví.

Nevzpomínal si, že by kdy část večera v klubu strávil na záchodech odpovídáním na textovky. Že by kdy část večera v klubu strávil na záchodech odmítáním nabídek vážně hezkých kluků. Že by kdy část večera v klubu na záchodech nestrávil sexem.

Když se ale Arthur rychle rozloučil s tím, že přestávka končí, vyplnilo jeho hrudník zvláštní prázdno. Chvíli zíral na jeho poslední zprávu i na status pod jeho jménem, který hlásil, že byl naposledy aktivní před pár minutami, a pak se pomalu začal prodírat zpátky k boxu. Z reproduktorů se ozval klubový hit In My Mind a masa na parketu se rozvlnila. Někdo ho plácl přes zadek, když se protahoval kolem baru, a hned vzápětí do něj někdo jiný vrazil ramenem. Vyhnul se líbajícímu se páru, pošťuchujícím se chlapům i skupince, která v rohu za barem utěšovala brečící kamarádku, a na červené pohovce zaujal místo na kraji. Avery se ho pohledem zeptala, jestli je všechno v pořádku, a on s úšklebkem kývl.

Nakonec vlastně o tolik nešlo, připomněl si, od Dahlie ani Avery nemusel očekával podobnou sprchu jako od Lennon, co se Arthura týkalo. A komentáře tuctu lidí, které neznal, byly přesně to – poznámky cizích lidí. Přesto nemohl popřít jistou potřebu Arthura chránit, chránit jeho city, ať už byly jakékoli povahy, a chránit je dva. Neměl právo cokoli byť jen naznačit.

„Tebe jsem tu nečekal."

Po holých zádech mu vyrašil studený pot a byl si jistý, že i v nejasném červeném a modrém světle musí Eames vidět husí kůži na jeho pažích.

„Já tebe taky ne," odpověděl přidušeně a dovolil si krátký pohled na jeho tvář. Na vypracované ruce a tenké bílé tílko.

Eames se usmál a pod stolem mu širokou dlaní přejel přes stehno. Snad poprvé byl Dante vděčný za Dahliinu a Averinu přítomnost; Eames věděl, že před přáteli na Danta nemá sahat. Dlouhou rukou se natáhl doprostřed stolu pro dva panáky vodky a při té příležitosti mu zašeptal do ucha: „Jsi neskutečně sexy."

Dante se ošil a bez odpovědi do sebe skleničku vyklopil.

„Eamesi!" To se ozvala Dahlia. Se širokým úsměvem na něj zamávala z opačné strany boxu a zvedla svou poloprázdnou skleničku od koktejlu, aby si s ním na dálku přiťukla. „Už jsem si myslela, že nedorazíš!"

„Hádal jsem se s bráchou o auto a pak jsem nemohl nikde zaparkovat," houkl na ni zpátky. Zatvářila se nechápavě, ale než to Eames stihl zopakovat, podlezla stůl a vynořila na kraji přímo vedle něj. Na oba se zaculila.

„Našel jsi Danta," poznamenala a vysoukala se z jeho džínové bundy. Přehodila ji Eamesovi přes ramena. „Přebíráš službu. Znáš ho."

Uchechtl se a zkontroloval obsah kapes – klíče, peněženka, balíček trávy, poloprázdná krabička cigaret a dva zapalovače. „Mobil máš u sebe?"

Protočil oči, ale stejně raději zkontroloval kapsu džínů. Pak se obrátil na Dahlii. „Řekl jsem, že si máte najít jinou oběť."

Eames nechápavě vytáhl obočí, ale Dahlia jen mávla rukou. Zmínila nějakého známého ze školy, který měl být podle zpráv od bývalé spolužačky ve vězení, a Dante obrátil svou pozornost ke stříbrnému tácu plnému alkoholu – prázdných skleniček bylo víc než těch plných a on hádal, že brzy bude muset někdo objednat další. Panáky mizely jako první, všelijak barevných koktejlů zůstávalo na stole nejvíc a on si všiml Avery, která z nich kradla třešně nakládané v cukrové vodě. Nenápadně se na něj usmála a dlaní skryla prázdnou sklenku od panáka plnou černo-růžových stopek.

Vzpomněl si na Arthura a ten večer v klubu, kdy do sklenice schovával slupky od pomerančů. Odolal nutkání odemknout mobil a znovu si pročíst jejich konverzaci. Připomenout si fakt, že Arthur o přestávce napsal, přesně jak slíbil. Slíbil, že se ozve i po skončení představení, až chytí autobus, a Dante nepochyboval, že zhruba za hodinu ucítí v kapse jemnou vibraci. Jen ta myšlenka mu vehnala do tváře úsměv.

„Na Britney Spears mě nemůžeš jen tak nechat sedět." Eamesův horký dech ho pošimral na krku, když se k němu naklonil.

„Nemůžu?" zopakoval Dante. Nevšiml si, že se Dahlia stejnou cestou vrátila zpátky na své místo vedle Avery – to až když se zpod stolu vynořila její kudrnatá hlava a zubatý úsměv; ani nezaznamenal, že z reproduktorů nad hlavami jim zní song Toxic.

„Věděl jsem, že bych tě sem radši neměl brát," pokračoval Eames a v hlase se mu odráželo pobavení. „Proto mě vůbec nenapadlo, že bys tu mohl bejt."

Dante to samé říct nemohl, tohle byl naopak podnik přesně podle Eamesova stylu. Eames se mu ale do mysli nevkradl už dlouho a dnešní večer nebyl výjimkou. Vybavil si zprávu, že na Capitol Hill otevírá nový klub – i kdyby myslel právě tenhle, Dante si byl jistý, že by Eamesovu přítomnost neočekával. Vlastně ji neočekával téměř nikdy, spíše doufal, ale od té chvíle už také uběhla spousta týdnů. Spousta týdnů naplněná doufáním v jiné věci.

Nechal si strčit ruku do zadní kapsy džínů, když mířili doprostřed parketu, a omotat paže kolem krku. Podlaha se jim pod nohama otřásala a neonová světla je bodala do očí, rytmus a horko sálající z ostatních těl se mu však brzy dostalo pod kůži a on nevnímal nic, jen Eamesovy ruce putující po jeho hrudníku, vlasy, které se mu lepily na čelo a krk, a vlastní pohyby. Prohnutá záda, paže nad hlavou a vlnění pánve.

Zavřel oči. Kdyby necítil mentol a cigaretový kouř, mohly to být číkoli rty. Tolik si přál, aby necítil. Aby bylo snazší si vybavit vůni deště a starých knih.

Zastavili se na baru pro džus, za což v boxu schytali salvu smíchu, a Dante pokýval hlavou, když Eames řekl, že musí druhý den ráno do práce a nejspíš nezůstane dlouho. Dělal, že nevidí Averyino mrknutí. V sytě oranžovém nápoji rozmáčel papírové brčko a vnímal jen silný přízvuk, který se vpletl do Eamesova jazyka, když ho oslovovali staří známí ze školy i ze sousedství. Byla mezi nimi i Lashaya a Dante si přál, aby ho měkké polstrování koženkového gauče vcuclo do sebe a vyplivlo o sto mil dál, třeba v Kanadě.

Tolik k Dahliině teorii.

„Jsi hlavou úplně jinde." Jeho přízvuk byl téměř pryč, když s ním mluvil, a Danta snad poprvé napadlo, jak by se k němu Eames choval, kdyby nebyl bílý. Většinou trávili čas ve společnosti, kterou vybíral Dante. „Nelíbí se ti v našem mikro ghettu?"

„Dahlia mi to moc neusnadnila."

Zasmál se. „S Lashayou jsme to docela schytali. Ale panuje shoda, že na bílýho kluka jsi vážně pěknej."

„Dík, to si budu připomínat, až mi bude nejhůř."

„Odvezu tě domů, jestli chceš."

Vzal to jako záminku otevřít mobil. Blížila se jedna hodina ranní a on nechápal, jak nemohl necítit vibrování několika zpráv od Arthura a... matky. Cítil, jak se mu stahují vnitřnosti. Měla to být odplata za... nevěděl. „Myslím, že mi ještě něco pojede."

Eames protočil oči. „Najednou si budeš hrát na nedostupnýho? Prostě tě vezmu domů, Dante, nehledej v tom kraviny."

Hruď měl staženou, když nasedal do modrého Audi zaparkovaného několik bloků od klubu. Eames zapnul topení a zeslabil hrající cédéčko s hity Lady Gaga. Natáhl se k Dantovi pro polibek a se staženým obočím se odtáhl, když Dante zastavil jeho ruku putující k podbřišku.

Mlčeli. Eames zastavil na opuštěné křižovatce, vyřadil a přejel si dlaní přes temeno hlavy. Tvář mu ozařovala rudá a bílá světla z ulice a Dante si přitáhl kolena k hrudi. Eames se po něm ohlédl, ale jestli mu vadilo, že si špinavé boty pokládá na sedačku, nedal to nijak najevo.

„Asi bysme si měli promluvit." Téměř nepoznával svůj hlas a srdce u začalo splašeně bít, když periferně zahlédl, jak Eames přikývl.

„Vím, že jsem to s tou chatou přehnal," řekl vyrovnaně. „Asi nedokážeš dělat, jako bych nic neřekl, vlastně to ani nechci. Počítal jsem- věděl jsem, že mě tě to může stát."

Zmateně vzhlédl. „Ne, to... O tohle nejde."

Kmitl k němu pohledem, ale rychle zase oči upřel na vozovku. „Jsi pozitivní? Něco jsi chytil?"

„Ne! Bože. Ne."

„Tak o co- Do prdele, kurva!" Oči upřené do zpětného zrcátka mu ztemněly, když je ohlušilo houkání sirény a oslepilo modro červené světlo. Působil klidně, když podřazoval a plynule zastavoval na kraji vozovky, v obličeji se mu však zračilo něco, co Dante ve tmě propichované ostrými světly nedokázal rozpoznat. „Prosím, řekni mi, že tý trávy nemáš moc."

Instinktivně zajel rukou do kapsy bundy. „Znám svý práva, Eamesi."

„A já znám ty svý," zamumlal. „V kastlíku mám papíry."

Zpod několika reklamních letáků, slunečních brýlí, rukavic a prázdných krabiček od cigaret vytáhl zelené desky. Eames je od něj třesoucí se rukou vzal a spěšně prohlédl zalaminovanou kartičku. „Eamesi-"

„Nech mě mluvit. Jsi jenom spolujezdec, nic po tobě chtít nebudou."

V bočním zrcátku sledoval, jak hlídkující policista vystupuje z vozu. S fialovými stíny a tužkou pod očima si náhle připadal hloupě a zhoupl se mu žaludek, když si všiml, jak bledý je v obličeji. Strážník do bloku zapsal poznávací značku a pak zaťukal na Eamesovo okýnko. Převzal od něj doklady, nahlédl na zadní řadu sedadel a pak vytáhl obočí na Danta. „To je vaše auto?"

Dante se nechápavě ušklíbl. „Já ani nemám řidičák."

„Vezu kamaráda domů," ozval se Eames.

„Vezete kamaráda domů," zopakoval pobaveně a Dante cítil, jak mu tuhne čelist. „Z večírku? Tak to si dýchnete, pane řidiči."

Kamenně přikývl a vystoupil z auta. Dante doufal, že se na něj otočí, ale on se jen postavil zády ke dveřím. Přes hučící topení a ruch z klubu naproti neslyšel, o čem Eames se strážníkem mluví, pouze viděl, jak s kývnutím kontroluje výsledky dechové zkoušky. Nechal ho stát u boku auta, zatímco se sám vrátil do vozu a začal vyplňovat formuláře o průběhu kontroly.

Z blikajících světel ho bodalo za očima a ruce pevně svíral v pěsti, až cítil, jak se mu nehty zarývají do kůže. Bezúspěšně se snažil zklidnit svůj dech i srdce a odolával nutkání na Eamese zařvat, aby si nastoupil a odjel. Aby ho vzal pryč. Aby zmizeli.

Když konečně nastoupil, Dante vrátil zelené desky zpátky do přihrádky pod palubní deskou a dlouze vydechl, jakmile se kolem nich prohnalo blikající auto. Eames nahodil blinkr a beze slova se rozjel.

„Proč tě vůbec stavěli, nic jsi přece neporušil," ozval se Dante.

Eames se hořce zasmál. „Vážně se ptáš? Nejspíš bych ti měl poděkovat, že to vyřešili takhle rychle."

Neodpověděl. Uprostřed dlaně si prohlédl čtyři zarudlé měsíčky po svých nehtech a navzdory potřebě schoulit se do klubíčka tentokrát nechal nohy pevně na zemi.

„Něco jsi mi chtěl říct."

Chtěl, to bylo to správné slovo. Kdyby se mu bolestivě nestahovaly plíce a v hlavě mu stále nezněla siréna, pravděpodobně by to chtěl říct i nadále. Před očima viděl strážníkovu tvář, když mu Eames řekl, že ho veze domů.

Zastavili před sněhově bílou budovou Cristalla. Na opačném chodníku se nějaký bezdomovec přetočil na druhý bok.

„Dante?"

„Já... Někoho jsem potkal. Poznal."

Vypnul motor a světýlko nad jejich hlavami zhaslo. Ponořili se do šera a Dante nedokázal přečíst výraz v jeho tváři.

Nakrčil obočí. „Proč mi to říkáš?"

„Protože," hlesl Dante. „Protože by to nebylo fér."

„Vůči vám dvěma?" ušklíbl se.

„Vůči tobě."

Připadalo mu, že se mu v černých očích zračí překvapení.

Věděl, že i příště, až budou Eamesovy dlaně spočívat pevně na jeho bocích, až na krku ucítí jeho horké rty, až kvůli němu bude celé jeho tělo hořet... i příště někde vzadu v jeho mysli bude číhat připomínka zářících modrých očí, spontánních úsměvů a hnědých kudrlin. A on už nebude moct předstírat – nebude chtít předstírat. I kdyby to mělo znamenat, že už nikdy nikoho nepolíbí.

„A teď jste to jen vy dva? Tentokrát doopravdy?"

„Co?" vydechl.

„Dante," ušklíbl se Eames, ale bylo v tom něco unaveného, jako by se o tom ve skutečnosti bavili už poněkolikáté. „Ty a ta tvoje hra na dva..."

„Když jsme byli spolu, byl jsem jenom tvůj," zakroutil hlavou a prudce se nadechl.

„Jo, a pak jsi najednou nebyl. Neříkám, že jsem s tím měl problém, věděl jsem, do čeho jdu, ale... Víš, vždycky jsem doufal, že to budu já, koho... koho poznáš."

„Já vím," řekl tiše. „A možná jsem si chvíli myslel, že budeš."

Eames se uchechtl. „Tím to teď nezlepšíš."

„Ne. Asi ne."

Kolem nich projelo auto a oba se za ním dívali, dokud nezmizelo za rohem, jako by je mohlo vysvobodit a ukázat jim správnou cestu. Dante v kapse bundy žmoulal zapalovač a v botách kroutil prsty u nohou. Nikdy si v hlavě nepředstavoval chvíli, kdy bude s Eamesem mluvit naposledy, spoléhal na to, že to uvědomění k němu přijde až za několik týdnů nebo měsíců, ale teď seděl vedle něj a věděl, že už se ho nikdy nedotkne. Že už se na něj nikdy nepodívá a že už nikdy z jeho úst neuslyší svoje jméno. Že už ho sám nikdy neřekne.

Náhle se Eames zasmál. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bych u tebe nemohl přespat. Ale to je asi pasé." Dante se nezasmál a on pokračoval. „Nemyslel jsem si, že... že to vydrží, Dante, vážně ne. Ale taky jsem si nemyslel, že to skončí... už teď."

„Já taky ne."

Pak se usmál a Dante věděl, že si ten úsměv bude pamatovat do konce života. „Víš, jsem na tebe pořádně nasranej. Vždycky jsem si představoval, že se já rozejdu s tebou."

Nevěděl, co říct. Popravdě si to představoval úplně stejně.

„Díky, že jsi mi to řekl," pokračoval tiše.

„Třeba... Třeba se zase někdy potkáme."

Zakroutil hlavou a natáhl se po klíčku v zapalování. Dante polkl a strnule se odpásal. Vzal za kliku u dveří a omámeně se postavil na mokrý chodník. Nahlédl dovnitř a snažil se nijak nereagovat na to, že Eames jeho pohled neoplatil.

„Ahoj."

Se zvednutou rukou čekal, než Audi dojede na křižovatku, ale tentokrát Eames nezablikal, jako měl ve zvyku.

Oči se mu zalily slzami.