Probouzel se s obrazem zelenovlasého kluka v mysli a bolestí hlavy. Zábly ho nohy a do nosu ho udeřila jen vzdáleně povědomá vůně. Otevřel jedno oko – skrz pootevřené okno s polámanými žaluziemi viděl, že obloha venku je ocelově šedivá a pokud už nepršelo, déšť určitě ještě přijde.

Odněkud z domu se ozýval hluk a Dante zakňoural. Přetočil se na druhý bok a přetáhl si přes hlavu bílou přikrývku. Znal jen jednu osobu, která si postel povlékala sněhově bílými potahy – Eames vedle něj však neležel, jeho místo bylo prázdné. Ještě nikdy netrávil ráno v jeho domě, ani jeho přítomnosti a srdce se mu proti jeho vůli divoce rozbušilo. Vyhoupl se do sedu a okamžitě se chytil za hlavu.

„Kurva!" zaúpěl a promnul si obličej.

Rozhlédl se po dobře známém pokoji – naproti posteli stála veliká dřevěná skříň se zrcadlem na jednom křídle a několika plakáty hráčů týmu Seahawks na druhém. Nikde na dřevěných parketách však neviděl žádné ze svého oblečení. Pomalu se zvedl z postele a postavil se před skříň.

Přes vytetovaný nápis ‚exist loudly' umístěný v místech, kde by kolem pasu měl normálně gumičku boxerek, mu Eames vytvořil červené znaménko – tak jako vždycky. Na ramenou i na prsou měl pár ranek od jeho nehtů a zrzavé vlasy mu trčely do všech stran. Pod očima měl tmavé kruhy a v obličeji byl nezdravě bledý.

Rozevřel skříň, aby se dál nemusel dívat na svůj nahý odraz, a vytáhl odtud tu největší mikinu, kterou Eames vlastnil. Sahala mu díky bohu až ke kolenům a přes hrudník měla natištěný fialový nápis Nope. Ještě jednou se rozhlédl, jestli v pokoji nenechal něco svého, pak si schoval ruce do klokaní kapsy a sešel po vrzajících schodech do přízemí. Žádné hlasy odtud naštěstí neslyšel; tohle rozhodně nebyla správná chvíle seznámit se s Eamesovými bratry. Vlastně byl přesvědčený, že žádná taková chvíle ani nebude.

Eames k němu stál zády, měl na sobě jen kostkované tepláky a chlupaté ponožky a zřejmě si připravoval snídani. Dante chvíli zíral na jeho obnažený hrudník, pak se posadil ke stolu. Eames sebou překvapeně trhl.

„Vyděsil jsi mě," přiznal a chytil se za srdce. Na krku a klíčních kostech se mu vyjímalo hned několik značek, kterými si ho Dante musel v noci označit. „Myslel jsem, že ještě tak hodinu dvě budeš v limbu."

„Byla mi zima," řekl Dante a pak se odvrátil, když si uvědomil, jak to znělo. Takhle to totiž Eames rozhodně chápat neměl. „Eh... půjčil jsem si tvojí mikinu."

„Všechny tvoje věci jsou v obýváku," Eames kývl k obloukovému průchodu do druhého pokoje, když se však Dante zvedl, zastavil ho. „Nech si ji... totiž, zatím."

Dante kolem sebe několikrát nervózně kmitl očima a posadil se zpátky na židli.

„Vypadáš..."

„Jak sračky," ušklíbl se Dante.

Eames si odkašlal: „Ne, jsi... líbil by ses mi jakkoli. Ale vážně vypadáš, že ti není dobře."

Dante si nevědomky prasknul jeden z mozolů na dlani. „Je mi kurva blbě."

„Přinesu ti aspirin."

Když Eames zmizel v koupelně, Dante se prudce zvedl a s černými mžitkami před očima došel až do obýváku. Zapřel se rukou o opěrku pohovky a druhou si přitiskl ke spánku. Na křesle očima vyhledal svoje džíny a natáhl si je, přestože neměl žádné spodní prádlo. Zpod polštáře na sofa vyčuhoval kousek jeho trička – bylo úplně pomuchlané, přesto si sundal Eamesovu mikinu a přetáhl si ho přes hlavu. Do ruky vzal svou koženou bundu a boty, které stály pod stolkem, a vracel se do kuchyně, když ho Eames zpražil pohledem.

„Vážně zase odcházíš?" zeptal se nevěřícně. Pak se pro sebe uchechtl, nebyla v tom však žádná ironie, jen se tím snažil zamaskovat své zklamání a vlastní výčitky. „No jasně, Dante Sterling nikdy nezůstane na snídani."

Danta příliš bolela hlava a žaludek na to, aby mohl zareagovat. Vzal z Eamesovy ruky plato aspirinů, tři pilulky si strčil do úst a nasucho je polknul. Posadil se zpět ke stolu a obul si martensky.

„Nech mě aspoň tě odvézt," řekl nakonec Eames.

Dante bez jakéhokoli výrazu ve tváři vzhlédl.

„Vypadáš jak sračky," dodal.

Cukl koutky, protočil očima a pak si od něj nechal pomoct na nohy. Eames si oblékl mikinu, kterou po sobě Dante nechal ležet na křesle a z komody popadl klíčky od svého Audi.

„Nemám mobil," uvědomil si Dante, když vyšli na verandu. „Vlastně ani klíče. Nebo peněženku."

Eames vytáhl obočí: „Nevím, jestli to všechno bude u mě."

„Neztrácím věci," našpulil rty Dante.

„Dokážeš ztratit cokoliv!"

„Ale neztrácím věci, když jsem nalitej."

A Eames se rozesmál: „To by mohla být tvoje superschopnost."

„Už je," pokrčil rameny Dante a vrátil se do domu. Za křeslem leželo jeho kožené pouzdro s kytarou – zřejmě by si nedokázal odpustit, kdyby ho u Eamese nechal. Našel v něm všechno, co potřeboval, a když za sebou zavíral dveře, Eames už startoval své auto.

Hodil kytaru na zadní sedadla a posadil se dopředu. Připoutal se a hlavu si opřel o studené okýnko. V rádiu začala hrát píseň One od U2 a Eames snížil hlasitost, skladbu ale nechal hrát.

„Odkud to máš blíž domů?" zeptal se.

Dante trhnul hlavou.

„Od Westlake Center nebo od toho Starbucks na 2nd Avenue?"

„Zavez mě jako vždycky," zamumlal.

„Dante."

Otočil se: „Co je? Řekl jsem, abys mě vyhodil tam, jako vždycky."

Eames párkrát zabubnoval prsty na volantu, pak zakroutil hlavu. „Nechci, abys chodil daleko, když je ti blbě."

„Nejsi moje matka."

„Ale taky nejsem jenom posranej kolemjdoucí."

Rozhodil rukama: „Je to tvoje auto, vezmi mě třeba do Tacomy."

„Tak to jedeme blbě," řekl bez jakékoli emoce v hlase Eames. Ale Dante už nezareagoval. Zavřel oči a přemýšlel, co přesně ho donutilo nasednout uprostřed noci na metro a vyspat se s Eamesem. Jistě, byl nesvůj z toho, že Arthur odřekl jeho koncert, ale to přece nebyl dostatečný důvod. Nejspíš. Nevzpomínal si, co se mu honilo hlavou. Vybavoval si jen toho kluka, co chtěl zahrát Green Day a pak se zhulil před Centralem. Měl zelené vlasy, oči měl zvýrazněné černými linkami a vlastně mohl být mladší (a hezčí) kopií Billieho Joe Armstronga.

„Měl jsi včera koncert?" ozval se Eames.

„Kde vlastně byli tví bráchové?" zeptal se Dante. Nechtěl mluvit o sobě a uvědomoval si, že za těch pár hodin už stihl Eamesovi značně pocuchat nervy. Proto se pokusil konverzaci strhnout nějakým neutrálním směrem.

„Garrett už s náma dávno nebydlí, žije se svojí přítelkyní v Rainier Valley. A Jimmy se po nocích pořád toulá, většinou se doma staví jen na snídani a pak jde do práce."

„Aha."

„Pracuje v přístavu."

Svraštil obočí, vzpomněl si na Isaaca: „To vstává brzy, ne?"

„Jde o to, co je pro tebe brzy. Ale než ses ty vzbudil, už stihl přijít i odejít."

A Dante na něj vykulil oči. Eames se rozesmál.

„Jsi paranoidní, je to strašně roztomilý," řekl.

„Co... ne – co jsi mu řekl?"

Zakroutil hlavou: „Bože, ty si fakt myslíš, že hned jak přišel domů, zkontroloval, jestli jsem náhodou s někým nespal?"

„Dole byly všechny moje hadry," vysvětlil Dante.

„Hovno, ty jsi vážně paranoidní! I kdyby snad něco viděl, proč se mě měl sakra ptát?" rozesmál se. „Ty jsi asi nikdy s nikým nebydlel – já se mu do jeho věcí taky neseru."

Eames zastavil na chodníku naproti Starbucks a ušklíbl se.

„Jestli je to vážně blíž od Westlake Center, tak promiň."

Dante neodpověděl a než stihl Eames cokoli udělat, vystoupil, zezadu popadl svou kytaru a pak se rozpačitě naklonil do otevřeného okýnka. Eames se na něj díval s jistým očekáváním v očích.

„Bavil jsem se, Dante," řekl tiše.

Přikývl: „Jo... děkuju, že jsi mě... u sebe nechal. Tak nějak."

Eames se usmál a natáhl k němu ruku. Dante ji nejistě stiskl a poodstoupil na chodník. Eames zařadil a než šlápnul na plyn, stihl na něj mrknout. Dante si počkal, než zmizí na křižovatce na konci bloku, pak pohlédl do oken Starbucks. Z kapsy vytáhl klíče a zmizel ve dveřích Cristally.