Kráčeli bok po boku po Lenora Street. Během poledne se obloha trochu vyjasnila, déšť ustal a kromě toho, že Seattle páchl špínou, která se vyplavila do ulic, bylo město nádherné. Z nábřeží měli výhled na Elliott Bay, Bainbridge Island i cíp západního města, zdáli k nim tlumeně doléhal hluk ze staveniště, kde bourali kus dálnice, a moře jim pod nohama příjemně šumělo.

Dante si udělal zastávku v trafice, aby si koupil sáček sušené marihuany, tabáku a nové papírky a Arthurovi při té příležitosti koupil citronové lízátko.

„To mi dáváš najevo mojí nezletilost?" zeptal se naoko uraženě, ale lízátko si strčil do pusy.

Zastavili se u dřevěného zábradlí vedle akvária, Dante se na něj vyhoupnul a na koleně si začal balit jointa.

„Klidně ti jeden ubalím taky."

Arthur jeho poznámku ignoroval a místo toho se zahleděl na modrou plochu před sebou. „Řekneš mi něco o tom, kde teď jsme?"

Rozhlédl se a neurčitě kolem sebe máchl rukou. „Jsme na nábřeží. Odtud jsou údajně vidět kosatky, když migrujou."

„A kdy migrujou?"

„Jak to mám vědět?" rozchechtal se Dante.

Arthur pokrčil rameny, předstíral, že z kapsy kabátu vytahuje imaginární zápisník a něco do něj zapisuje. Pak přes lízátko v puse zamumlal: „To už je hvězdička dolů na tvým hodnocení na TripAdvisoru."

„Dobře, dobře, vezmu tě někam, kde to fakt znám," protočil očima, seskočil ze zábradlí, mezi rty si strčil jointa a zapálil si.

Ušli další blok, přeběhli přechod, aniž by se rozsvítila zelená – Arthur za to pak Danta zpražil nehezkým pohledem, ale nic neřekl – a vyšli betonové schodiště vedoucí na Pike Place Market a dál do centra města.

„Můžeme projít celý tržiště – má asi čtyři patra, ale vím, který obchody za to stojí." Dante se zastavil u prosklených těžkých dveří vedoucích do útrob labyrintu krámků a stánků. Arthur neochotně nahlédl skrze sklo do spoře osvětlené úzké chodbičky, která se snižovala a mizela kdesi uvnitř budovy. Podezřívavě vytáhl obočí a ohlédl se na Danta. „Vím, jak to vypadá, ale najdeš tu poklady."

„Hele, asi se budeme držet na ulici."

Cukl mu koutek: „Nevěříš mi?"

„Ne, jenom... nemám rád stísněný prostory," odpověděl, ruce strčil do kapes a sklonil hlavu.

Dante si jej chvíli prohlížel, jako by nevěřil, že to myslí vážně. Nakonec ale kývl. „Tak dobře."

Prošli podchodem kolem skupinky žebrajících bezdomovců s kusy opršených kartonů, jejichž vzkazy nedokázali přečíst, na plácek dlážděný kostkami plný lidí shánějících čerstvé květiny z místních stánků, čekajících ve frontách na své oblíbené pokrmy nebo jen tak bloudících v naději, že narazí na něco, co se jim zalíbí.

„Vítám tě na nejstarším tržišti v Americe," houkl Arthurovi do ucha. Ten se ošil a přitáhl si kabát blíž k tělu. „Pozval bych tě na něco k jídlu, ale myslím, že bude lepší se tu zastavit jindy."

„To zní rozumně."

„Ale můžu ti koupit kytky, jako kompenzaci," pousmál se a kývl ke konstrukci pultů a regálů, kde se vyjímaly obrovské kýble z bílého plastu napěchované zářivě barevnými květy. Chodník kolem byl plný vody.

„Kytky?" vytáhl obočí pochybovačně Arthur.

Pokrčil rameny. „Tak ne. Já je dostávám rád."

„Já... tak jsem to nemyslel..." vykoktal zmateně a do tváří se mu nahrnula červeň. „Počkej."

Dante už byl několik kroků před ním, ale otočil se a mávl rukou. „Pojď, zajdeme na Pioneer Square. Znám tam pár dobrých kaváren."

Arthur popoběhl a srovnal s ním krok. „Promiň, nemyslel jsem to tak, že by... že by mi vadilo..."

„Arte, jen jsem to plácnul," smířlivě mu položil dlaň na rameno, ale pak ji zase rychle spustil podél těla. Výmluvně ukázal zpola dokouřený joint v ruce: „Navíc mi to začíná stoupat do hlavy."

Šli dál na jih po 1st Avenue, Dante konečně odhodil špaček a strčil si ruce do kapes kožené bundy. Uvědomil si, že vedle sebe musí s Arthurem vypadat poněkud komicky – Dante na sobě měl černé kraťasy, vysoké kožené boty, z nichž mu vykukovaly červené pletené ponožky a do vlasů si uvázal zelený šátek. Arthur naproti němu s kostkovanou šálou kolem krku a ve společenských tmavě modrých kalhotách vypadal jako prototyp vysokoškoláka. Nebo aspoň tak ho vnímal Dante, ve skutečnosti se totiž s příliš mnoha studenty univerzity neznal.

„Takže Pioneer Square je něco jako historická čtvrť?" ozval se Arthur.

„Bývalo to centrum města, pak ale vyhořelo. Z většiny domů zbyly jenom spodní patra a město rozhodlo je zasypat zeminou, uměle zvednout úroveň ulic a na tom postavit nový baráky."

Právě došli k rohovému parčíku se zdobnou pergolou, kterou okupovaly skupiny bezdomovců. Dantovi neuniklo, jak se Arthur napjal, proto se k němu přitiskl, takže se dotýkali lokty. Propletli se mezi jejich spacáky, vyhnuli se několika podezřele žlutým loužím a podařilo se jim vytěsnit všechny pokřiky, které na jejich účet někteří z nich vytrousili.

„Bezďákům se tu líbí, netuším proč," zamumlal. „Ale Occidental Square bývá přes den prázdný."

„Nechápu, že sem můžeš jezdit každej pátek v noci hrát."

Dante se rozesmál: „Zvykneš si. Většinou jen mají průpovídky, ale ve skutečnosti bývají tak mimo, že by se ani nepostavili na nohy."

„Sám bych tudy nešel."

„Taky se mi tudy občas nechce chodit, ale ještě nikdy se mi nic nestalo. Navíc už mě tu od pohledu poznaj – občas jim dávám cigára a tak."

Přešli přechod na dlážděné prostranství mezi dvěma řadami vysokých domů vystavěných z červených cihel. Mezi větvemi holých stromů visely přes plac elektrické dráty s žárovičkami, u kovových stolků posedávaly páry i skupinky přátel a pili kávu z jedné z kaváren naproti. Mezi dřevěnými skulpturami postav umístěných mezi stromy pobíhaly děti a dveře všech butiků, antikvariátů a starožitnictví byly otevřené.

„Mají tu dobrý sendviče, jestli chceš, můžeme si sem na chvíli sednout."

Našli si volná místa k sezení pod jedním ze stromů a Dante zaklonil hlavu a zavřel oči. „Vždycky je tu hroznej klid," zašeptal.

Arthur se zakousl do svého krůtího sendviče a pokýval hlavou. „Líbí se mi tady. Jako by se tady zastavil čas."

„Všechno to vypadá jako původní, ale jenom to vystavěli v tom starým stylu, aby to tak vypadalo. Většina těch domů má jen původní sklepy – vlastně původní přízemí," pokýval hlavou Dante.

„Víš, za tohle ti asi vrátím tu ztracenou hvězdičku za kosatky," přiznal Arthur a Dante se vítězoslavně zazubil.

„No, jestli chceš fakt něco vidět, vezmu tě někdy v noci na Space Needle."

„To je ta rozhledna?"

„To je ta rozhledna," zopakoval po něm se smíchem Dante. „Vystavěli ji tu v šedesátých letech v rámci světový výstavy společně s tou jednokolejkou, co tam vede z Westlake Center."

„Takže tam bys vzal holku na rande?" zeptal se Arthur, ale pak se zarazil. „Totiž... někoho?"

Danta to znovu rozesmálo. „Ne, tam bych vzal jenom tebe, protože jsi tam ještě nebyl."

Chlapec naproti němu zrudl a zachumlal si obličej do šály. „A kam bys teda vzal někoho, kdo není já, na rande?"

Přemýšlel, jestli ho Arthur opravdu rozesmává, nebo jestli na tom má svůj podíl vykouřené konopí, ale věděl, že si tentokrát zabalil víc obyčejného tabáku než trávy. Taky ho napadlo, jestli by jej Lennon osočila z flirtování, kdyby je slyšela. Ale Arthur nevypadal, že by mu Dantovy poznámky byly nepříjemné – jistě, uváděly ho do rozpaků, jenže tak to u něj bylo téměř se vším, jak stihl zjistit.

„Nejspíš bych toho někoho vzal na plavbu lodí kolem zálivu. Odtud je asi druhý nejhezčí pohled na město," pokrčil rameny nezaujatě. „Ale já úplně nejsem na romantický gesta."

Arthur zamyšleně přikývl. „Tak jo, zkusím to ještě jednou – kam bereš lidi na rande?"

Vytáhl obočí: „Rozmyslel sis to a chceš mě vzít na rande? Protože když vezmu v úvahu, že jsem asi první kluk, kterýho se takhle ptáš, je to vlastně hrozně roztomilý." To za něj rozhodně mluvila tráva, přiznal si v hlavě, ale nezáleželo mu na tom. Řekl, co měl na jazyku.

Arthur se zakuckal na svém sendviči. Pořádně se napil z kelímku ledového čaje, a pak se mu k Dantově překvapení z hrdla vydral smích. „Proč máš pořád pocit, že je všechno jenom o tobě?" zeptal se a pobaveně přitom kroutil hlavou. „Třeba se mi líbí nějaká holka a chci ji někam pozvat."

„A ptáš se mě, protože máš pocit, že jsem místní lamač srdcí?"

„Vidíš? Už to děláš zase," Arthur protočil oči, ale vytáhl koutek v náznaku úsměvu. „Ptám se tě proto, že se tu očividně vyznáš. Tvůj milostnej život s tím nesouvisí a je mi upřímně docela jedno."

Dante neodpověděl. Jeho reakce ho přinejmenším zarazila. Očekával, že se mu podaří ho znovu rozhodit, ale Arthur jako by se s každým dalším dnem, který trávil v jeho přítomnosti, víc otrkával. Uvědomil si, že pod tím věčně nervózním a červenajícím se klukem se ve skutečnosti skrývá něco, co ještě neměl šanci tak dobře poznat. A na rozdíl od něj, Arthur už jej měl dokonale přečteného a byl připravený na cokoli, co se Dante chystal říct.

Mlčky se vraceli po 2nd Avenue a Dante odolával chuti na cigaretu. Věděl, že je má v kapse, ale z nějakého důvodu – kterým docela snadno mohl být Arthur – pro ně nesáhl. Místo toho si praskl mozol na palci, tiše zůstával ve svých myšlenkách a doufal, že nejde poznat, že není ve své kůži.

„Asi bych toho někoho stejně vzal v noci na Space Needle," promluvil po dalších několika blocích.

Arthur přikývl. Pak se znovu sklonil k mobilu ve své dlani – což Danta už dobrých pět minut vytáčelo k nepříčetnosti.

„Nebo bych připravil piknik v Gas Works Parku," pokračoval. „Možná i procházka kolem Lake Union by byla fajn."

Vlastně ho nestálo moc úsilí vzpomenout si na všechna místa, která pravděpodobně existovala v internetovém seznamu nazvaném Nejromantičtější lokace v Seattlu. Dokonce si pomyslel, že by ho sám mohl napsat a vydat.

„Volunteer Park je hrozně hezkej, dá se tam koukat na západ slunce a bývá tam málo lidí."

Na druhou stranu ale nebyla jeho zásluha, že všechna ta místa znal. A že je měl spojená právě s něčím, co by Arthur nejspíš popsal jako romantickou atmosféru. S těžkým polknutím si v duchu přiznal, že mu nenáleželo ten seznam sepsat.

„Z Kerry Parku je taky krásnej pohled na město. Akorát ne ráno, to tam leží mlha – posloucháš mě vůbec?"

Až teď si všiml, že Arthur už nekráčí vedle něj. Zůstal pár kroků pozadu a strnule zíral do displeje mobilu. Vjel si rukou do vlasů a zatahal se za ně. Pak zvedl hlavu – v obličeji měl výraz naprostého nepochopení, ale v očích se mu leskla senzace a téměř dojetí, jak Dantovi později došlo.

„Arte?"

„Vydají nás," vydechl a Dante k němu udělal dva dlouhé kroky.

„Co?"

„Vybrali nás, jsme v novinách!"

Obrátil k němu mobil – v emailu od jistého profesora stála stručná pochvala za velmi vydařené a profesionálně vypracované interview a krátká poznámka oznamující vydání v příštím čísle univerzitních novin. Dantovi se rty samovolně zvlnily do úsměvu.

„Gratuluju, zvládl jsi to," řekl a měl toho na srdci ještě mnohem víc, jenže pak mu Arthur omotal ruce kolem krku, pevně ho k sobě přitiskl a jemu došla slova.