Dantovi po celé odpoledne z tváře nemizel úsměv. S Eamesem se rozloučil dlouhým polibkem na stanici jednokolejky; s mrknutím a vzorovaným šátkem v ruce zmizel ve voze, aby mohl odkroutit zbytek svého pracovního dne po obědové pauze. Kterou tak docela nestrávil obědem, nutno dodat.

Vlastně už od svého návratu do bytu měl Dante tak dobrou náladu, že sotva pociťoval bolest zad kvůli klávesám, se kterými se po celý den tahal. V tu chvíli jej mohl znervóznit pouze fakt, že nedokázal přesně říct, jestli se usmívá hlavně kvůli tomu, co se stalo v kabinkách obchodního domu, nebo proto, že se mu těch pár víceméně normálně strávených hodin s Eamesem vlastně líbilo. Tím se ale nechtěl zaobírat. Alespoň ne hned.

Arthur rozhodl, že místo jeho původního konceptu, zachycení Danta Sterlinga jako soustředěného umělce, nechá svého modela, aby si tempo i figury určil sám. Několik dlouhých minut strávili dohady, zda se držet Arthurova prvotního nápadu zaměřit se na Dantův potetovaný hrudník, ovšem poté, co si Dante s bolestivým syknutím strhl bandáž, se naopak přesunuli do Dantova šatníku. Tetování se hojilo dobře, ale kůže byla stále zarudlá a podrážděná a na několika místech stále zůstávaly malé krvavé ranky. Navíc – a toho si Dante nebyl vědom dokud nestál před zrcadlem – Eames mu na krku zanechal drobnou památku. Arthur si toho buď nevšiml, nebo se rozhodl to nechat bez poznámky.

„Myslíš, že za to dostaneš plusový body?" zeptal se Dante, když se teď už v pohodlnějším oblečení posadil ke stolu naproti Arthurovi s čokoládovým jogurtem v ruce.

Chlapec sedící za laptopem zvedl hlavu a posunul si brýle na nose. Pokrčil rameny. „Třeba je ještě někdy použiju."

Dante pobaveně zvedl obočí: „Jako kde?"

„Novinařina zahrnuje i fotografický zpravodajství, ne?" odpověděl Arthur relativně klidným hlasem, tváře se mu však opět lehce barvily do růžova.

„Nevím, jestli se zrovna tyhle fotky ještě řadí do novinařiny, ale budiž, ty to studuješ."

„Aspoň jsem si je udělal sám," zamumlal a pak si Danta tázavě prohlédl. „Můžeš to?"

Ten se ušklíbl a mávl lžičkou. „Jednou za čas zkouším, jestli můžu něco zařadit zpátky do jídelníčku. Tenhle jogurt zatím prochází odborným testováním."

„Testováním tvýho žaludku?"

„Přesně tak," přikývl Dante a vložil si do úst další sousto.

„A jak si ten jogurt vede?"

„Šest ku třem z devíti pokusů. Zbývá desátej, čehož budeš svědkem."

Arthur stáhl obočí k sobě a nejistě naklonil hlavu do strany: „Nevím, jestli chci být... co bylo který číslo?"

„Třikrát mi po něm nic nebylo," přiznal a Arthur nechápavě rozhodil rukama.

„A ty to zkoušíš dál?" zvolal.

Danta jeho reakce rozesmála. „Musíš se na to dívat z tý lepší stránky – třeba mi bude zase dobře. A šest ku čtyřem pro něco tak dobrýho jako je čokoládovej jogurt bych možná i byl ochotnej riskovat."

„Jsi magor."

Arthur měl svým způsobem pravdu. Protože čokoládový jogurt neprošel desátým testem, a když se Dante se stále průsvitně bílou barvou v obličeji vrátil už počtvrté za ten večer do obýváku, Arthur už se nesmál, jako při jeho prvních dvou sprintech do koupelny. Dokonce si odpustil i poznámku, že mu to přeci říkal.

Dante sebou s mručením plácl obličejem do polštářů na pohovce a frustrovaně si vjel prsty do vlasů. „Až zase budu chtít něco testovat, připomeň mi tenhle večer, dobře?"

„Dobře," hlesl Arthur. Dantův stav jej popravdě začínal znepokojovat a nedokázal se tudíž plně soustředit na editaci interview. Navíc měl pocit, že by u toho Dante měl být – před začátkem rozhovoru se přeci jen ujistili, že rozhodnutí, co nechat a co vyškrtnout, bude záležet hlavně na něm.

Jenže Dante rozhodně nevypadal, že by ho momentálně Arthurovo interview zajímalo. Schoulil se do klubíčka a přes hlavu si přehodil svou oblíbenou pruhovanou deku, jak stačil Arthur zpozorovat. Pokud si vzpomínal, nechal jej na ni sáhnout jen jednou – když usnul v závěsném proutěném křesle.

„Vážně je ti pořád blbě?" zeptal se opatrně a starostlivě se na svého nového spolubydlícího podíval.

„Je to normální."

Sledoval, jak se uvelebuje na opačném konci pohovky, sahá na konferenční stolek pro ovladač a zapíná Netflix. Chápal, že by se teď měl hlavně snažit mu ulevit, ale bylo osm hodin ve čtvrtek večer a on potřeboval dovést svůj rozhovor k dokonalosti. A nehodlal nic publikovat bez svolení své vyvolené celebrity.

„Dante," ozval se znovu.

Zpod pruhované deky nejprve vykoukly jeho rezaté vlasy, pak i pihovatý nos s černým blyštivým kamínkem. „Ruším tě?"

„Ne, jen bych byl klidnější, kdybys do toho mohl koukat se mnou."

„Zkus jen nějak zredukovat tu část, kdy se bavíme o ještěrkách. A taky tu, kde kritizuju ostatní soutěžící ze Sound Off, prosím. To by nebyla dobrá vizitka."

„Dante," oslovil ho důrazněji a ke svému překvapení zjistil, že televize zase zčernala.

„Ale necháš mě vybrat si fotku, dobře?" dožádal se, přesunul se k Arthurovi tak blízko, že se přes deku dotýkali boky a natáhl se přes Arthurův klín pro velký polštář ve vzorovaném potahu, aby si jej mohl přiložit na břicho.

„Jasně," odkašlal si Arthur a natočil laptop tak, aby na něj Dante lépe viděl. „Materiálu máme dost, takže se neboj cokoli vyhodit."

„Ještě před rokem Seattle napjatě sledoval hudební bitvu pořádanou muzeem MoPop, i dnes však můžete vítěze Sound Off potkat a podpořit téměř kdekoli. Stačí vědět, kde hledat. Jedenadvacetiletý Dante Sterling mě přivítá ve svém bytě v Belltown šálkem kávy s mandlovým mlékem. Posadí se k leštěnému Petrofu a vyzývá mě, abych si udělal pohodlí." Dantovi cuklo obočí a věnoval Arthurovi tázavý pohled. „Takhle to ale nebylo."

Arthur protočil oči: „Vyjdu ze svého pokoje a zaklepu na dveře ložnice mého spolubydlícího. Dante Sterling už zase hraje na svou bassovou kytaru, ale odloží ji, když se posadím na jeho postel a vyzvu ho k interview. To ti zní líp?"

„Píšou se ještě vůbec rozhovory takhle?"

Postrčil si brýle na nose a nechápavě se zamračil. „Dante, nic proti, ale nikdy jsem tě neviděl číst noviny ani časopis."

„No dobře, nechám to na tobě," vzdal se Dante.

„Dává to čtenářům pocit, že jsou u toho rozhovoru taky, když to napíšeš v přítomným čase," dodal Arthur.

„Jen smaž ten Belltown," požádal náhle, když si úvodní odstavec přečetl znovu. „A napiš, že jsem byl finalista, ne vítěz."

Arthur poslechl, ale pak se zastavil. „Vždyť jsi to vyhrál."

„Slovo finalista se mi líbí víc než vítěz."

„Byla by to faktická nepřesnost."

Dante protočil oči, ale nakonec se nechal přemluvit. Nakonec se ukázalo, že to byl jediný požadavek, kterému Arthur odmítl vyhovět. Společně přepsali některé odpovědi týkající se jeho staré kapely – i Dante uznal, že vyhnout se ještěrkám úplně by byla chyba, kterou by mohli profesoři na univerzitě přičítat Arthurově neschopnosti vyhledat si dostatek zákulisních informací a zpovídat svého respondenta. Vyškrtli jména členů kapely, a naopak se soustředili spíše na otázky týkající se Dantových budoucích plánů v oblasti hudby.

Samozřejmě si užívám sólo vystoupení, ale někdy mi na pódiu chybí společnost. A jak se všichni mohli přesvědčit v Sound Off, nejsem rozený zpěvák, čímž se můj repertoár značně smrskává. Mrzí mě to, protože mým velkým idolem je Pete Townshend, ale komu dáno, tomu dáno. Na bassu bych si někdy moc rád zahrál něco od Audioslave, ale najít vokalistu s tím správným hlasem je zrovna v tomhle případě nesmírně složité, zněla jedna z Dantových odpovědí.

Momentálně si nemyslím, že by se Lizards dali zpátky dohromady. I rok je dlouhá doba a já jsem se díky Sound Off žánrově trochu posunul. Každý z nás už jde jiným směrem a já jsem za to rád, odpověděl na Arthurovu otázku, jestli mohou fanoušci čekat Lizards znovu na scéně.

„To jsme to vážně udělali tak dlouhý?" vydechl Dante, když pokračovali na další stranu. Už třetí.

„Měl jsem jen spodní limit, takže jsme v pohodě."

Dál se rozhovor věnoval Dantovým inspiracím a on musel párkrát opravit Arthurův spelling jmen některých kytaristů. Nevěřil mu, že Tom Morello se píše se dvěma L a nikoli dvěma R.

Nakonec se vrhli na fotografie. Dante nahlas přiznal, že má Arthur opravdový talent – věděl, jak pracovat se světlem, dokázal svého modela navigovat, a přestože byl Dante původně proti, pózy přímo na křídle jeho piana vypadaly neskutečně profesionálně. Napadlo jej, že by Dahlii udělal obrovskou radost, kdyby si oblékl její denimový záplatovaný komplet a Arthur souhlasil. Dokonce jej přemluvil, aby zůstal bosý a nenavlékal si své oblíbené glády. Rezavé vlasy mu nechal viset podél obličeje, takže k Dantově skrytému potěšení částečně kryly jeho jizvu. Navíc po dlouhé debatě Dantovi povolil zapálit si cigaretu – jakmile mu ukazoval třetí obálku starých vydání rockových časopisů, kde Arthurovi neznámí hudebníci jako Layne Staley pózovali právě s ní mezi prsty, vzdal svou snahu a uznal, že argument, že budou muset dlouho větrat, proti těm Dantovým nemá šanci.

„Je ti líp?" zeptal se Arthur, když vybrali dvě fotografie, které hodlali připojit k interview.

„Celkem jo," zamumlal Dante se zavřenýma očima. „A ty už jsi hotovej?"

Rozesmál se: „Ne, potřebuju to zeditovat do sloupců. Dostali jsme formu, jakou mají noviny, aby se to dalo rovnou použít."

Ticho. Přepadla ho chuť zeptat se, jestli si Dante myslí, že má šanci dostat se do vítězné trojice. Nakonec se však pustil do formátování, a když byl zhruba v půlce a upravoval velikost fotky, málem vyjekl leknutím. Dantova hlava mu lehce dopadla na rameno; zřejmě usnul. Tiše oddechoval, ústa měl pootevřená a Arthur mu s polovičním úsměvem přitáhl deku až ke krku.