Zažil i lepší rána. Nebylo to poprvé, co se vracel domů kolem šesté ranní, přesto na něj ulice působily jinak, než na co byl zvyklý. Mrholilo, a jeho tolik zábly prsty, že nebyl schopný cvaknout zapalovačem. Nutně potřeboval cigaretu, byl unavený a číselný kód pro vstup se mu podařilo zadat až na třetí pokus.

Pletl nohama, když vycházel schody do třetího patra, a překvapilo ho, že když vzal za kliku, dveře do bytu se otevřely. Aniž by se obtěžoval si sundávat mokré boty, zamířil do koupelny a napustil si umyvadlo plné horké vody, aby si zahřál ruce.

Oči měl zarudlé, rozcuchané vlasy mu padaly ve spletencích do čela a nedokázal se na sebe v zrcadle dívat příliš dlouho. Strhal ze sebe všechno kouřem načichlé oblečení, ignoroval špinavé stopy, které zanechaly podrážky jeho bot na bílém ručníku na podlaze, a vysprchoval se.

Boky měl rozdrásané a pod proudem teplé vody ho štípaly, ale zatnul zuby a nesyknul ani když je mydlil šamponem. Zabalil se do čistého ručníku a místo obvyklého obrázku přes zrcadlo jen přejel dlaní, aniž by svému odrazu věnoval další pohled.

V pokoji našel relativně čisté tepláky, přes hlavu si přetáhl triko a následně i vytahanou fialovou mikinu, která však působila spíše růžově, a vlasy si stáhl černým šátkem. Udělal si čaj se čtyřmi kostkami cukru, vymačkal do něj celý citron, posadil se do proutěného křesla u okna a zapálil si jointa. Ruka s ubaleným brkem se mu třásla a on litoval, že do papírku zabalil víc tabáku než konopí.

V hlavě mu vířily tisíce myšlenek a on nebyl schopen ani jednu z nich zachytit. Stále měl před sebou Dahliino pokrčení ramenou i to, jak Avery vytáhla obočí, když jim oznamoval, že odchází. S někým. Nemohl se zbavit obrazu toho tmavě modře vymalovaného obýváku, jehož barva i zařízení mu až příliš připomínaly Arthurovu ložnici, na jazyku stále cítil bylinné bonbony, když si přehrával svůj první polibek s... Ianem. Jeho jméno se nedozvěděl, ani mu neříkal to své. A možná právě to ho na noci strávené v Ianově posteli znervózňovalo nejvíc.

„Dobré ráno," ozvalo se za ním ospale. Ani nezaregistroval, že do obýváku někdo vstoupil.

Otočil se a mávl Arthurovi rukou, ve které svíral jointa. Pak, jako by mu došlo, co dělá, ruku zkroutil za záda. Jenže Arthur, přestože se právě probudil, byl pohotový, vytáhl obočí a povzdechl si.

„Jen tu pak pořádně vyvětrej, prosím," zamumlal a vzal do ruky varnou konvici se zbytkem horké vody po Dantově černém čaji. Zamračil se a otočil se k němu. „Vstal jsi brzy, nebo jsi teď přišel?"

„Teď jsem přišel."

Pokýval hlavou, zalil si hrnek s rozpustnou kávou a zapřel se bokem o jídelní stůl. „Jak ses měl?"

Dante mu věnoval líný pohled a poukázal na ubalenou trávu mezi prsty. „Myslím, že si dokážeš odpovědět sám."

Těkal pohledem z Dantovy tváře ke své ranní kávě a zase zpět. Přitáhl si židli a posadil se na ni obkročmo. „S někým ses nepohodl, nebo jsi..." Vlastně nevěděl, jak pokračovat.

„Nebo jsem co?" otočil hlavu. „Jestli jsem se s někým vyspal? Jo. A byl jsem při tom opilej a zhulenej, jestli tě zajímá i tohle."

Arthur otevřel ústa a hned je zase slepil pevně k sobě. Sklonil zrak k hrnečku v ruce.

Dante si otráveně povzdechl, naposledy potáhl, špaček cvrnkl ven z okna a postavil se. „Arthure, nech toho."

„Promiň," pípl.

„Jdu si lehnout. Užij si školu, co já vím," mávl rukou a bouchl za sebou dveřmi.

„Stačí říct ahoj." To už ale Dante neslyšel.

Natáhl se na záda na svou postel a dokud neslyšel, že za sebou Arthur zavřel vchodové dveře, zíral na lapač snů visící ze stropu. Pak se přetočil na bok, přetáhl si peřinu přes hlavu a usnul.

Probudil se s pocitem, že mu volá Ian. Vyšvihl se do sedu a několik dlouhých vteřin jen lapal po dechu, dokud si neuvědomil, že odněkud opravdu slyší vibrovat svůj telefon. Srdce se mu divoce rozbušilo a rozbolela ho hlava.

„Nedal jsem mu svoje číslo," uklidňoval se nahlas, „nedal jsem mu svoje číslo, do prdele!"

A opravdu to nebyl Ian, kdo mu volal. Na displeji zářilo Lennonino jméno a on se trhaně nadechl, když pohlédl na hodiny – ukazovaly půl páté odpoledne.

„Ano?" zachraptěl. Oči měl zavřené a poslepu došel zpět k posteli. Stočil se do klubíčka.

„Přijdeš dneska do práce?" Lennon zněla otráveně a unaveně zároveň. Jako by snad on nebyl, připomněl si.

„Ne."

„Dante," sykla podrážděně, „nevím, co se honí tou tvojí rezatou hlavou, ale nemůžu tě krejt do nekonečna! Zfalšovala jsem ti výpis za minulej měsíc a v podstatě jsi tady víckrát nebyl než byl. A já nevím, jak dlouho to takhle můžu držet, každým dnem by měla přijít inspekce a já potřebuju, abys tu byl."

„Dneska nepřijdu," zopakoval přidušeně a stiskl si kořen nosu.

„To si strč do prdele!"

„A co ti mám kurva říct?" teď už křičel. „Jasně, prostě na tu práci seru, ale snad víš, že kdybych dneska mohl přijít, tak přijdu."

Na druhé straně bylo ticho. „Co se stalo?" zeptala se Lennon.

„Nic, co bych s tebou chtěl teď řešit."

„Jestli se mnou nechceš mluvit, protože jsem tě seřvala, tak to bylo fakt jenom kvůli práci."

Posměšně si odfrkl, ale byl to spíš projev naprostého zoufalství. Přitiskl si dlaň na oči. „Nepotřebuju od tebe kázání, jasný?"

„Dobře," řekla nakonec. „Kdybys něco potřeboval, zavolej mi."

„Zítra ráno přijdu."

„Máš odpolední směn-"

„Přijdu ráno."

„Fajn, jak myslíš."

Mobil strčil pod polštář a dlaň si otřel do tepláků, takže tam nechala vlhký otisk. Hlava se mu točila a bolestivě tepala, žaludek se mu nepříjemně svíral, a když se zvedl s úmyslem dojít si pro aspirin, měl pocit, že se pozvrací.

V obýváku bylo chladno, a on se oklepal, přestože na sobě stále měl mikinu. Okno už ale nebylo otevřené a ten, kdo ho musel zavřít, seděl u kuchyňského stolu, do sójové omáčky si namáčel lososí rolku a věnoval mu starostlivý pohled.

„Cestou ze školy jsem se stavil pro sushi," zamumlal, „máš ho v ledničce."

„Sním si to... pak. Díky."

Arthur pokýval hlavou. „K tomu ránu – nechtěl jsem... asi jsem působil vlezle."

Dante zapil dva aspiriny čistou vodou a posadil se naproti němu. Zakroutil hlavou: „Hlavně se mi zase neomlouvej. Byl jsem unavenej a určitý věci zkrátka nešly podle mých představ."

„Nechci tě nutit se mi svěřovat, ale pomohl jsi mi, když na mě šel záchvat," řekl tiše Arthur, nedíval se na něj, když mluvil. „Věřím ti a chtěl bych, abys měl ten samej pocit."

„To... to ještě nebyl plnej záchvat?" svraštil obočí Dante.

Arthur zvedl hlavu a polkl. Očima ale tentokrát neuhnul. „Bývá to horší, ale tím se nestresuj."

„Arte, nemůžeš mi jen tak říct, abych se tím nestresoval."

„Myslím to vážně."

Dál se mračil a spaloval ho nedůvěřivým pohledem, když v tom Arthur položil dlaň na jeho ruku.

„Dante," usmál se na něj, „těší mě tvůj zájem, ale nechci, aby sis teď myslel, že se můžu kdykoli zhroutit. Protože tak to není."

„Dobře," polkl a pohlédl na jejich překrývající se dlaně. Pokusil se zvednout koutek, přesto svou ruku vyprostil z Arthurova sevření.

Přitáhl si kolena k sobě a nechal si vlasy spadnout do tváře. Z nějakého důvodu se před ním styděl, přitom v minulosti byl ohledně svých vztahů otevřený nejen k okolí, ale i k sobě.

„Chtěl jsem ti říct, že jsi Robin udělal radost," ozval se po chvíli.

Dante překvapeně zvedl hlavu: „Nic jsem neudělal."

„To se ti může zdát, ale mluvit s někým, kdo se pohybuje ve světě hudby a nezpochybňuje její vlastní vztah k muzice, to se nestává každej den."

Musel se pousmát, takhle o tom nepřemýšlel. Otočil: „Takže ty jsi členem nějaký tý organizace pro neslyšící?"

„Jo, od doby, co se Robin narodila, je celá naše rodina součástí komunity neslyšících v Salemu. Jako malej jsem znakovou řečí mluvil líp než anglicky a loni jsem vedl několik kurzů pro děti."

„To je hustý."

„Ani ne, mně to přijde docela obyčejný."

Dante zakroutil hlavou: „Vždyť jsi v podstatě bilingvální."

„Zase nepřeháněj," protočil očima, ale zrůžověly mu tváře. „Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli nevíš o nějaký podobný organizaci tady v Seattlu. Součástí programů většinou bývá zavádění lekcí znakový řeči do škol a já přemýšlel, že bych se nabídl jako lektor."

„Jako brigádu?"

„Co? Ne," rozesmál se, „všechno je to dobrovolnický, při troše štěstí dostanu finanční příspěvek od města, za kterej bych si mohl pronajmout nějaký prostory, ale nikdo mi za to peníze dávat nebude."

„Vždyť bys to dělal ve volným čase, učil bys děti," zamračil se nechápavě Dante.

„A kolik rodičů by podle tebe bylo ochotných platit za lekce znakový řeči, když si většina z nich myslí, že jim to k ničemu nebude? Je zázrak, když takový projekty schválí a přijde tam pět zájemců."

Dante nevěděl, co na to říct. Samozřejmě, že měl určité zkušenosti se situacemi, ve kterých mu nikdo nezaplatil za to, co dělal – když ještěrky začínaly, mohl být rád, že dostal pití na baru zdarma. A to si majitel klubu dobře hlídal, aby nedostal žádný alkohol. Ale tady se nejednalo o gig čtyř kluků, kterým bylo čerstvě šestnáct, mluvili o vzdělávání a výchově společnosti a on si už poněkolikáté v životě připomněl, proč tak nesnášel edukační systém.

„Já vím, že bych si měl najít práci," dodal Arthur, „ale nemusíš mít strach, že bych ti neměl z čeho platit nájem, mám nějaký peníze od rodičů."

Mávl rukou: „Myslíš, že si tohle místo platím sám? Ne. Takže nájem neřeš."

„I tak ale nemůžu být do smrti závislej na rodičích."

Dante pokrčil rameny.

„Ale předpokládám, že o žádný neslyšící komunitě v Seattlu nevíš," poznamenal Arthur, dal si do pusy poslední lososí rolku a zvedl se, aby si mohl v dřezu umýt ruce.

„Ne," přiznal Dante, „ale zkus to na Pill Hill, tam je největší koncentrace různých klinik a zdravotnických center."

„Pill Hill?" zopakoval pochybovačně.

„Oficiálně se to jmenuje First Hill," osvětlil Dante s úšklebkem, „ale míst-"

„Místní mají pro všechno dvacet různých názvů, jasně," přerušil ho Arthur.

„Učíš se rychle," pochválil ho Dante a oba se rozesmáli.