Večeře probíhala v tichosti. Arthur udělal vaječné omelety se slaninou, sýrem a žampiony a sroloval je do roliček, aby je mohl jíst jednou rukou. V pravačce držel modrý fix a prodíral se svazkem tištěných textů sešitých kovovou sponkou.

Dante pohledem neustále těkal k pianu, jen velmi nerad a velmi zřídka sedával doma tiše, aniž by sám nehrál nebo si něco nepouštěl z reproduktorů. Nechtěl ale Arthura rozptylovat, vypadal soustředěně, očima kmital po papíře a na se čele mu čas od času objevila vráska.

„Co se učíš?" zeptal se po dalších několika minutách.

Arthur zvedl hlavu a nasadil rozpačitý výraz: „Jsou to články o globálních katastrofách a konfliktech."

„Pozitivní zakončení dne," vytáhl obočí Dante.

„Nečtu to, jenom hledám automatismy a aktualismy."

„No tak to je pak v pohodě, že jo."

Arthur se zasmál, položil fix, sundal si brýle a promnul si oči. „Můžeme se podívat na film. Nebo si povídat, jestli chceš. Stejně už toho mám dost."

Jako na povedl si Dante přesedl k Petrofu. Převázal si šátek ze zápěstí do vlasů, a tiše zahrál kousek Benny And The Jets. Pak se otočil na Arthura: „Cokoliv."

„Myslel jsem, že jsi mi chtěl něco říct," začal, postavil se za něj a ostýchavě stiskl jednu klávesu. Obývákem se rozeznělo ces.

Dante se posunul, aby se Arthur mohl posadit vedle něj. „Mohli bysme spolu hrát čtyřručně."

„Ale já nikdy na klavír nehrál."

„Naučím tě to."

Arthur se pousmál a ukazováčkem stiskl další černou klávesu.

„Bílý jsou celý tóny, černý jsou půltóny," řekl Dante. Roztáhl dlaně a zahrál mu stupnici C-dur. Když se blížil ke spodnímu C, setkal se na klávese s Arthurovou dlaní. Zavadil mu malíkem o palec a ruku zase stáhl.

Zadržel dech než se rozhodl pokračovat ve stupnicích dál. Nebylo to poprvé, co seděl vedle Arthura, jenže stolička u klavíru byla opravdu malá a oni se dotýkali stehny, rameny i lokty. Slyšel jeho dech a cítil jeho vůni. Voněl jako káva a z nějakého nepochopitelného důvodu jako déšť, cítil z něj žampiony, které ještě před pár minutami krájel do vaječných rolek, a nějaký aromatický šampon.

„Kdy jsi začal hrát?"

Zamrkal. Stáhl ruce z klaviatury a položil si je do klína. „Na klavír hraju od sedmi let. Na kytaru jsem se začal učit sám asi ve třinácti."

„Takže jsi byl takový to geniální dítě?"

„Matka si to myslela," pokrčil rameny Dante. „A pak ve čtrnácti jsem odmítl hrát na koncertě v kvádru. V tu chvíli asi pochopila, že nepůjdu na konzervatoř."

„Měl jsi jít na konzervatoř?"

„Rodiče s tím počítali. Já teda ne," rozesmál se. „V šestnácti jsme založili Lizards."

„Ty a..."

„Já a jeden kluk. Max. Bydleli jsme ve stejný ulici, naši rodiče se zvali na večeře a asi si mysleli, že na sebe navzájem budeme mít dobrej vliv. Nevím, kdo zkazil toho druhýho víc."

„A Eames?"

Dante roztáhl rty do úsměvu. „Moc dobře zahraný, Arte. Ale myslím, že nejsi blbej."

Arthur zrudl. „Já jen že jsi asi nechtěl, abych ho zval na večeři. To mě trochu zmátlo."

„Nikdy u mě nebyl. Doteď nevěděl, kde bydlím."

Setkal se s jeho překvapeným a možná trochu provinilým pohledem. „Promiň."

„Známe se dlouho."

„Ale asi jsi měl důvod, proč sis ho sem nikdy nepřivedl."

Mávl rukou: „Já ani nevím."

Arthur se naklonil nad klaviaturu a zkusil zahrát C-dur tak, jak ji slyšel a viděl hrát Danta.

„No vidíš, není to těžký."

„Ale tu další si nepamatuju," přiznal Arthur.

Dante rozložil prsty na klávesy: „Další jsou pořád stejný, jen postupně zvyšuješ některý tóny – fis, cis, gis, dis, ais, eis a dis. Paralelně k nim sedí mollový stupnice, ale tam ty tóny zase snižuješ."

„Takže sníženej tón odpovídá zvýšenýmu?"

Dante si ho obdivně prohlédl: „Z tebe ještě bude hudební teoretik, Arte."

Arthur se nejistě usmál. „Proč vlastně nikdy o svých... známostech nemluvíš?"

Zamračil se a zahrál nějakou mollovou stupnici. „Protože mají všichni pocit, že by mě měli poučovat."

„Každej má svojí představu vztahu a myslí si, že ta jeho je ta správná."

„Jaká je ta tvoje?"

Několikrát za sebou znovu zahrál ces. Dante přemýšlel, jestli je to proto, že mu ta klávesa byla nejblíž, nebo proto, že se mu ten tón zkrátka líbil. „Měl jsem jednu holku, pozval jsem ji na maturitní ples. Pak jsme se spolu učili na zkoušky-"

„Učili nebo učili?" zeptal se Dante a rozesmál se, když ho Arthur pleskl přes ruku.

„Učili. A ona se pak dostala na UCLA. Takže jsme se... vlastně jsme se ani nerozešli, protože jsme spolu nikdy vyloženě nechodili."

Dante pokýval hlavou. „Předpokládám ale, že společný učení na zkoušky není tvoje představa ideálního vztahu."

„Ne," rozpačitě se zasmál. „Tím jsem chtěl říct, že žádnou představu nemám, takže se nemusíš bát, že bych ti do toho chtěl kecat."

„To, co mám s Eamesem nebo jinýma lidma... to není moje představa."

„Dobře."

„Chci říct, že bych dokázal milovat i... i bez..." zakoktal se. Kdo ví proč si vzpomněl na Eamesovy roztrhané džíny.

„To stačí. Že to víš," zamumlal Arthur a zdráhavě se usmál.

Dante se posadil obkročmo, aby na něj lépe viděl, opřel se zády o stěnu za sebou a levou nohou šťouchl Arthura do lýtka. „Nauč mě ještě něco zaznakovat."

Arthur se k němu natočil a zkřížil nohy pod sebe, takže se na stoličku akorát vešli oba. „Pozdrav umíš. Přesně tak. A teď se můžeš zeptat, jak se mám," navrhl, dlaně sevřel v pěsti, přitiskl je k sobě a palce nechal zvednuté. Pak je natočil k Dantovi a dlaně trochu rozevřel. „Jak se máš?"

Dante jeho gesto zopakoval.

„Správně," pochválil ho Arthur, „můžeš u toho i mluvit, je pak snazší porozumět, když si třeba ten člověk není jistej."

„A co třeba díky?"

„Hodně zjednodušeně jako když posíláš někomu pusu," řekl, a pak se rozesmál, když mu Dante poslal vzdušnou hubičku. „Ne tak doslovně, prsty tiskneš spíš k bradě. Jo. To je lepší."

„Nemůžu s Robin mluvit jenom přes tebe a přes papír."

Arthur neodpověděl hned. Pak zvedl ruce a začal znakovat něco, co Dante nedokázal pochytit. Zaujatě sledoval jeho kmitající dlaně a prsty – dotýkal se prsou i rukou navzájem, několikrát něco symbolizoval na obličeji a měnil u toho výrazy.

„Nemám ponětí, co jsi teď řekl," rozesmál se Dante.

Arthur celou sekvenci zopakoval pomaleji a u toho říkal, co jednotlivé znaky znamenají: „Člověk každý den nenarazí na lidi, který jsou ochotný se něco naučit, aby druhým ulehčili a zpříjemnili život."

Dante se pousmál a sklonil hlavu. Byl zvyklý na komplimenty, ale většina z nich se týkala jeho vzhledu a jeho výkonů – ať už v posteli, nebo na pódiu. Nevzpomínal si, že by se mu kdy stalo, aby někdo řekl, že se mu líbí jeho chování. „Můžeme uzavřít dohodu, že kdykoli mi budeš něco takovýho chtít říct, zaznakuješ to."

Arthur vytáhl obočí. „Vždyť tomu nebudeš rozumět."

„Možná ne hned, ale mohl bych něco pochytit."

„Tak to aby ses snažil," řekl pobaveně Arthur. Pak opět promluvil ve znakové řeči.

„A teď mi to přelož."

„Líbí se mi, že se chceš jako první učit hezký věci a ne nadávky," řekl v obou jazycích najednou, nechal ruce klesnout do klína, a pak dodal: „Věř mi. A to jsem neučil jen děti."

Dante mu pomocí znaku poděkoval, a pak se zeptal: „Jak to vlastně funguje u vás doma?"

„Valnou většinu času mluvíme znakovou řečí. Jenom když u toho není Robin si povídáme mluvenou řečí, ale občas se stane, že je Robin pryč a rodiče mezi sebou znakujou. Člověk si to vůbec neuvědomuje."

„A když máte návštěvy? Třeba lidi, co neznakujou?"

„Důležitý je, aby vždycky mluvil jen jeden, protože je složitý odezírat ze rtů víc lidem najednou. A někdo musí překládat za Robin."

„Jasně."

„Prostě je u nás doma skoro pořád ticho. Když zrovna Robin nevyhrává Judas Priest."

Dante se rozesmál: „Tvoje malá sestřička poslouchá Judas Priest, to je fakt neuvěřitelný."

„No jo," zavrtěl hlavou Arthur. „Je nezvyk přijít domů a někoho slyšet."

„Já nesnáším ticho," přiznal Dante. „Ale kdyby tu na tebe někdy bylo moc hluku, tak mi řekni. Vytáhnu svoje starý sluchátka, aspoň zjistím, jestli ještě fungujou."

„Ne, já vlastně..." olízl si rty, jako by nevěděl, jak pokračovat. „Někdy toho na mě bylo doma moc. Nebo spíš moc málo, já nevím. Seděl jsem na schodech a koukal přes zábradlí do obýváku. A viděl jsem, že rodiče mluví s Robin o škole a o tom, že byla o víkendu s kamarádkou v klubu. A když jsem zavřel oči, tak bylo ticho. Věděl jsem, že spolu dál mluví, ale prostě jsem je neslyšel."

„Proto jsi... tenkrát jsi chtěl, abych mluvil."

Arthur přikývl: „Jo, asi jo. Je fajn zavřít oči a rozumět lidem, aniž by ses musel dívat."

„Jak dlouho máš úzkosti?" zeptal se náhle Dante, a pak se zastyděl, když Arthur trhl hlavou a zamračil se. „Nemusíme o tom mluvit."

„Pár let."

Dante přikývl. „Nemám moc zkušeností, ale kdybys cokoli potřeboval, tak se pokusím ti pomoct."

K jeho překvapení se rozesmál. Pak zároveň s tím, jak mluvil, vyznakoval: „Vážím si toho, Dante."

„Počkej, počkej, to bylo moje jméno?" vyhrkl Dante, a aniž by si to stihl dvakrát rozmyslet, popadl ho za pravačku, kterou před chvílí vyhláskoval jeho jméno.

„No, jo..." potvrdil Arthur a jemně vyvlekl ruku z jeho sevření. Pak mu sekvenci písmenných znaků ukázal ještě jednou. „Ale vážně si o mě nemusíš dělat starost, prošel jsem terapií a zvládám to sám."

Dante chtěl něco dodat, ale Arthur ho zastavil zdviženou roztaženou dlaní. Zakroutil hlavou.

„Dobře," hlesl.

Dlouho do noci seděli na stoličce u piana, chvílemi společně zkoušeli hrát, povídali si a Arthur ho učil další užitečné fráze ve znakové řeči. Vzpomněl si na jejich první setkání, kdy přemýšlel, jaké by byly večery trávené po jeho boku, a když sledoval, s jakým zapálením Arthur mluví o své dobrovolnické činnosti, jak se směje jeho nepovedeným vtipům a jak mu září oči, vysmíval se svému starému já. Protože tohle bylo mnohem lepší než se odvažoval doufat.