Pršelo. Zase. Dante, vychovaný velkoměstem se vším všudy, byl na ranní šedivé opary a mrholení zvyklý, i tak ho ale celodenní lijáky dokázaly rozhodit. Protože na neděli měli s Arthurem plány.

Arthur už vyřešil veškeré své problémy týkající se stěhování a konečně mohl spát ve vlastní posteli, měl mnohem více volného času, a jelikož nemohl přijít na Dantův gig v Centralu, protože hned po návratu ze školy usnul, neodolal jeho nabídce udělat si procházku podél pobřeží a zastavit se na Pike Place Market na oběd. Pracovně tomu samozřejmě říkali komentovaná prohlídka.

Ležel na zádech na své posteli s nohama zapřenýma o zeď a na břiše měl položenou svou akustickou kytaru. Trsátko svíral mezi zuby a s přimhouřenýma očima ladil jednotlivé struny.

„Zahraj to ještě jednou."

Naklonil hlavu na stranu. Ve dveřích jeho pokoje stál Arthur v šedivých teplákových kraťasech a své univerzitní mikině. Na nohách měl vysoké žluté ponožky s růžovými obličeji Marilyn Monroe a brýle mu seděly v kudrlinách.

„Je rozladěná," zamumlal přes trsátko v puse a zadrnkal na nejvyšší strunu.

„Ani jsem to nepoznal," rozesmál se rozpačitě Arthur.

Dante se ušklíbl a vyplivl si trsátko do dlaně. „Já jo. A trhá to uši."

Porovnal si kytaru na hrudi, zavřel oči a naposledy soustředně zahrál na všechny struny. Pak přiložil prsty levačky na příslušné pražce a začal drnkat stejnou melodii jako před pár minutami. Přidal k tomu zpěv, ale zněl tak tiše, že Arthur nedokázal rozpoznat, jaká slova zpívá.

„Líbí se mi ta melodie."

„Dave Navarro," zareagoval Dante.

Arthur pokýval hlavou. Na debaty týkající se Dantových oblíbených interpretů a kytaristů byl krátký. „Slíbil jsem Robin, že jí zavolám ohledně Díkůvzdání."

Dante odložil kytaru vedle sebe a posadil se. „Jasně, pozdravuj ji ode mě. A že je u nás vítaná."

„Můžeš dál hrát," mávl rukou ke kytaře.

„Nemáme zdi z papíru," rozesmál se Dante. „Zkusím hrát tiše. Bože, to je divná věta."

A Arthur se smíchem odešel. Dante zkřížil nohy pod sebe, přitáhl si kytaru a dal se do hraní. Zatímco všichni jeho spolužáci ze školy poslouchali nejnovější album Red Hot Chili Peppers, on sahal po starších kouscích a hledal si historii kapely. Brzy zjistil, že téměř každé album vznikalo v úplně jiné sestavě, a že změna se převážně týkala kytaristy. Tak objevil Davea Navarra a později i jeho kapelu Jane's Addiction. Vlastně i na jejich písničkách se naučil hrát na bassu. Líbil se mu hlas Perryho Farrella a s potěšením zjistil, že nejen že mají podobnou barvu hlasu, jeho vokály ani nejsou tak náročné na zpívání, pokud je o oktávu sníží.

I teď tiše broukal slova k songu Jane Says, po pár dalších písních však kapelu vyměnil za Stone Temple Pilots. Pokud by někdy chtěl být zpěvákem a nikoli kytaristou nebo bassákem, rozhodně chtěl mít takové charisma, jaké na pódiu projevoval Scott Weiland. Pamatoval si na den, kdy poprvé viděl záznam jednoho z jejich koncertů.

Seděl na posteli v Maxově pokoji a společně procházeli všemožná videa, která v názvu slibovala rychlokurz k bassovým partům všech písní, které v té době poslouchali do zblbnutí. A když se spustilo video z koncertu Stone Temple Pilots a na pódium vkročil Scott Weiland s červenými vlasy a bez trička a směšným tanečním krokem se přesouval od jedné kamery ke druhé, věděl, že přesně takovou energii by měl úspěšný zpěvák mít.

Zapřel kytaru zpět do stojanu a došel do kuchyně udělat si čaj. Co ho však zarazilo, když se posadil do závěsného křesla s nekalým úmyslem zapálit si cigaretu u otevřeného okna, dokud u toho Arthur není, byl fakt, že z vedlejší ložnice neslyšel žádné hlasy, přestože dveře byly pootevřené. A byl si jistý, že pokud Arthur mluvil se svou sestrou, zaslechl by alespoň náznak konverzace. I kdyby Robin byla nesnesitelná drbna a nechtěla svého bratra pustit ke slovu, nemohlo ticho z jeho strany trvat déle než pár minut.

Protočil zapalovač mezi prsty a přehodil si ho do druhé ruky. Z krabičky vyklepl jednu cigaretu a znalecky s ní poklepal o parapet. Zrovna když si ji chtěl vložit mezi rty, otevřely se dveře a vykoukla z nich kudrnatá hlava. Brýle měl zase na nose a tázavě vytáhl obočí, když si všiml, že si Dante cigaretu urychleně vyndal z pusy a schoval do dlaně.

„Napadlo mě, jestli bys nechtěl říct Robin ahoj," dostal ze sebe nejistě. „Ráda by tě poznala."

A Dante pokrčil rameny. Zapalovač i cigaretu odložil na parapet a zvedl se. „Vypadám dostatečně reprezentativně na první setkání s tvou rodinou?"

Arthur se uchechtl: „Je tam jen Robin a věř mi, že před tou si na nic hrát nemusíš."

„Tak jdeme," zazubil se Dante, prsty si ještě pročísl vlasy a uhladil si bílé tričko s karikaturou Bowieho. Rozešel se k Arthurovi, jenže chlapec neuhnul. Zůstal stát ve dveřích.

„Co je?" svraštil obočí. „U tebe v pokoji už jsem byl, nebuď stydlivka."

„O to nejde," zakroutil pobaveně hlavou. „Asi bys měl o Robin něco vědět, než s ní začneš mluvit."

Dante nechápal, o co šlo. Zas tak často se o své sestře nezmiňoval – proto si také myslel, že je Robin jeho bratr; ale z toho, co se od Arthura dozvěděl, si stačil udělat obrázek fajn holky. Dokonce přemýšlel, že by mohla být odvázanější než její bratr. „Dobře..."

„Robin je neslyšící."

Zamrkal. „Dobře, takže s ní můžu mluvit jen znakovou řečí?"

„Ne, docela dobře zvládá odezírat ze rtů. Ale ty jí nebudeš rozumět. Pokud teda nevyrukuješ s tím, že ses na střední učil znakovou řeč."

„Myslím, že už víš, že je překvapení i to, že jsem tu střední vůbec vychodil," rozesmál se Dante. „Takže mi za ni budeš překládat?"

„Moc rád."

Vstoupili do Arthurova pokoje. Hned za dveřmi stál u stěny malý stůl s úzkou pracovní deskou vyvedený ze světlého dřeva. Leželo na něm několik potištěných papírů a dva červené šanony s popisky, plastikový kelímek byl plný barevných popisovačů a modrých propisek, v rozevřené učebnici ležela ostrouhaná tužka s okousaným koncem. Na stěně visel izolepou přilepený rozvrh hodin a několik fotek, společně s trhacím kalendářem s fotkami z evropských metropolí.

Na komodě se šuplíky ležel fotoaparát a další štos listů do školy, dva kaktusy v pruhovaných květináčích a pár zarámovaných fotografií.

Arthurova postel byl pečlivě ustlaná, jen jeden polštář byl pomuchlaný – tam zřejmě chlapec ještě před chvílí seděl. Na pruhovaném povlečení ležel rozevřený laptop a Arthur se k němu hned posadil a usmál se do kamery. Pak něco zrychleně vysvětlil – dlaněmi a dlouhými prsty kmital kolem sebe a v jednu chvíli Danta napadlo, že možná říká jeho jméno.

Nadechl se. Nikdy se mezi neslyšícími nepohyboval, ani si nevzpomínal, že by znal někoho, kdo by byl v této komunitě aktivní. Až doteď. Arthur se na posteli posunul víc doprava a poklepal na místo vedle. Dante se posadil a zkřížil nohy pod sebe.

Z obrazovky na ně koukala usměvavá tvář mladé dívky, nemohlo jí být víc než osmnáct. Hnědé vlasy se stejnými kudrlinami jako byly ty Arthurovy měla stažené do drdolu na temeni hlavy. Na drobný obličej měla poměrně veliké oči a plné rty a v jejím úsměvu Dante poznával něco z Arthura. V každém uchu měla jinou náušnici – měsíc a slunce – a kolem krku jí visel přívěsek na kožené šňůrce. Pak zvedla ruku a zamávala.

„Ahoj Robin," usmál se na ni. „Jsem Dante, rád tě poznávám." Přiložil si dlaň na srdce, což ji rozesmálo.

„Taky tě ráda poznávám, Arthur mi toho o tobě hodně vyprávěl," řekla, jak pro něj Arthur přeložil, a v obličeji stále zářila. Měla nakažlivý úsměv a jeho napadlo, že se to v rodině DeLuca zřejmě dědí. „Prý jsi muzikant, to je skvělý. Doufám, že mi zahraješ až přijedu."

Nejistě se ohlédl na Arthura, který ho kývnutím pobídl k odpovědi. „Jasně, moc rád. Vezmu tě na svůj koncert, jestli budeš chtít."

Se smíchem zatleskala a pak mu ještě ukázala zvednuté palce. „Byla jsem jen na pár koncertech, ale nikdy to nebyl zrovna můj žánr. Arthur by pro mě mohl znakovat, co říkáš?"

„Když ti nevadí, že se to možná nebude rýmovat," pokrčil rameny Arthur. Všechny tři to rozesmálo.

„Arthur říkal, že máš spoustu kytar," pokračovala a Dante věnoval jejímu bratrovi pobavený pohled. Vzpomínal si, že hned pár dní poté, co se seznámili, mu svou sbírku ukazoval a doprovodil ji komentářem. Arthur zrudl.

„Můžeš si zkusit zahrát na bassu," navrhl. Chápal podstatu jejího vnímání hudby a předpokládal, že právě bassová kytara nebo bicí budou nejvhodnější. Na malý moment mu hlavou problikla myšlenka, že by ji mohl vzít na Bainbridge Island.

Robin vytáhla koutky, oči jí zajiskřily a on přemýšlel, jak je to dlouho, co někoho viděl zajímat se o hudbu s takovým nadšením. O to zvláštněji to působilo, když si uvědomil, že ona ve skutečnosti žádnou z těch písní nikdy neslyšela a pravděpodobně neuslyší. „To by bylo skvělý! Já nejradši poslouchám rock metal."

Všiml si, že Arthur vedle něj kroutí hlavou. Dante se ale její poznámky chytl. „Vypiluju svoje Black Sabbath."

„Paráda!" znovu zatleskala.

Během následující hodiny se od ní naučil několik základních slov ve znakové řeči, společně si skrze Arthura popovídali o dalších oblíbených interpretech, a když se loučili, i Dante to zvládl bez použití hlasu.