Dante si zpíval společně s Johnem Fogertym, vlasy měl stažené gumičkou do culíčku na temeni hlavy, a umýval záchod. Už vysál v obýváku i kuchyni a vypral všechno ložní prádlo v prádelně ve sklepení domu, a s podivem zjistil, že ho domácí práce neotravují tolik, jak si vždy nalhával.

Ten den si speciálně vzal ranní směnu, aby mohl odpoledne v bytě uklidnit a připravit se tak na příjezd Arthurovy sestry. Hned jakmile ho Lennon pustila, zašel na Pike Place Market pro svazek květin, koupil čerstvou rybu – Arthur už dva dny básnil o skvělém rybím rizotu, které Robin uměla – a nakonec zašel nakoupit podle seznamu na slavnostní večeři.

Neúspěšně se snažil Arthura přesvědčit, že péct krocana se šťouchanými bramborami, nádivkou a brusinkovou omáčkou jen pro ně tři nemá smysl, Arthur však zatvrzele odmítal přistoupit na jeho nápad objednat si místo toho pizzu. Tvrdil, že by to bylo zneuctění svátku a americké kultury všeobecně – proti čemuž upřímně Dante vůbec nic neměl a možná i proto Arthurovi jen těžko věřil, když se jej snažil přesvědčit, že není žádný zaslepený texaský patriot, jak ho osočil.

„Víš, byla to taková poslední večeře," trval na svém Dante, když mu dříve toho dne dělal ve Starbucks kávu.

Arthur se zatvářil nechápavě: „Jako poslední večeře Ježíše?"

„Ježíš je pohostil a oni ho zradili."

„Co... vysvětli mi, kde máš tu podobu s Díkůvzdáním," požádal jej.

Dante pokrčil rameny. „Původní obyvatelé naučili kolonisty pěstovat brambory a oni je na oplátku několik století utlačovali. A opovaž se říct, že to není to samý, protože já vím, že je."

Nedokázal se ubránit smíchu, což Danta potěšilo, navenek to však nehodlal dát na sobě znát.

„Nevěděl jsem, že tak prožíváš prodání Krista," dostal ze sebe Arthur.

Protočil oči: „Tady vůbec nejde o Krista, mluvíme o tu o indiánech!"

„Jasně," zakroutil hlavou Arthur, popadl kelímek se svým jménem, mávl na Lennon a zmizel.

Zašklebil se na sebe ve vyleštěném zrcadle a s nadávkami si stáhl gumičku z vlasů. Přemýšlel, co by mu řekla matka, kdyby ho viděla – chromované kohoutky ve sprše i v umyvadle se blýskaly, uklidil si poházené boty v chodbě, a dokonce vynesl koš. Nad představou šokovaného výrazu Henrietty Sterlingové se rozesmál, spláchl a v umyvadle vypláchl špinavý hadr.

Převlékl se do čistých kalhot, tmavě zelené tričko si zakasal, a nakonec otevřel všechna okna, aby z bytu vyvětral pach čistících prostředků. Stůl se nadále jako obvykle schovával pod štosy Dantových not a Arthurových učebních materiálů, ale kuchyň zářila novotou, nikde se nepovalovalo špinavé nádobí ani kusy oblečení a jemu to přinášelo dosud nepoznaný pocit uspokojení.

Odněkud z ložnice zaslechl vibrování svého mobilu – volal Arthur.

„Uklizeno, jsme připravený i na návštěvu anglický královny," oznámil mu nadšeně do telefonu.

„To je skvělý, Dante, ale já se neutrhnu ze školy."

„Cože?"

Arthur si povzdechl, skoro před sebou viděl, jak si sundal brýle a tiskne si kořen nosu. „Dneska je schůzka přispěvatelů do novin a já tam musím jít. Nemělo by to trvat dlouho, ale nestihnu pro Robin dojet. Dante... samotnou ji posílat metrem nechci."

„To je jasný," horlivě přikyvoval a už stál v předsíni. Mobil pevně sevřel mezi ucho a rameno a nazul si boty. Z věšáku popadl flanelovou košili a manšestrovou bundu, přehodil si je přes loket, z poličky sebral klíče a cigarety a vyběhl na chodbu. „Pošli mi čas příletu a terminál, já ji vyzvednu."

„Vážně pro ni dojedeš?" zeptal se. Z hlasu mu čišelo překvapení a možná i dojetí. Přes telefon si nemohl být jistý.

„Přece ji nenechám bloudit po městě, Arte, nebuď blázen. Už jdu na metro, koupím jí lístek."

A Arthur se úlevně rozesmál: „Řekl bych ti něco pěknýho, ale dohoda zněla jasně."

„Řekneš mi to až se uvidíme," pousmál se Dante. Snažil se ignorovat fakt, že se mu při Arthurově poznámce rozbušilo srdce.

„Měla by přistát během půl hodiny."

„To je akorát. Možná jí stihnu koupit Toblerone."

„Vyřiď jí, že mě to mrzí."

„No jo, bude se muset spokojit se mnou," zasmál se, „ale myslím, že to spolu zvládneme."

Z druhé strany se ozvalo uchechtnutí. „Jo, taky bych řekl."

Ještě nikdy do Westlake Center nedošel tak rychle. Propletl se mezi davy lidí, kteří prolézali obchody v naději, že se jim podaří najít něco ve slevě. Nenáviděl to sváteční šílenství, zvlášť když si uvědomil, že za měsíc jej bude čekat znovu. Lidé běhali po městě jako splašené srny v záři světlometů na opuštěné silnici, slepě následovali každý plakát lákající na akční nabídky a odnášeli si z obchodů nové televize, překapávače i ruční mixéry na smoothie.

„Dneska chvátám, Dunhame, ale stavím se na pokec cestou zpátky," utrousil k bezdomovci sedícímu na křižovatce. I on se snažil z blížícího se Díkůvzdání vytěžit co nejvíc – poprvé za dlouhou dobu, co ho znal, seděl na chodníku s kusem kartonu opřeným o pokrčená kolena.

Dante se neobtěžoval čtením jeho proseb a životních příběhů, znal z internetu všechny zprávy o tom, že jsou bezdomovci a žebráci falešní. Sám už několikrát viděl v rukou chudáků nejnovější modely telefonů a klíčky od Tesel, proto jen zřídkakdy rozdával peníze místo cigaret.

Proběhl dlážděným vestibulem stanice, téměř poslepu v automatu koupil lístek ze stanice SeaTac do stanice Westlake, a seběhl po eskalátorech tak rychle, až ho začala pálit lýtka. Spoj k jeho štěstí přijel jen pár vteřin poté.

V kapse bundy nahmatal zašmodrchaná sluchátka – podařilo se mu je rozmotat až ve chvíli, kdy projížděli stanicí Chinatown – a pustil si Led Zeppelin. Až v tu chvíli si plně uvědomil, že bude muset strávit několik desítek minut ve společnosti hluché holky. Sám. V hlavě se pokusil vybavit si co nejvíce znaků, které jej v průběhu posledních pár dní Arthur naučil; věděl, že sám je pravděpodobně nepoužije všechny, ale aspoň měl větší šanci Robin porozumět. Pokud se jejich konverzace bude držet v rovině formálního a zdvořilostního optání na počasí a náladu.

Vůz vyjel z podzemního tunelu na úroveň vozovky a Dante vyhlédl z okna. Projeli kolem fotbalového stadionu a brzy se dostali na okraj města. Koleje vedly mezi chudšími čtvrtěmi, obrovskými prodejnami ojetých aut, sklady i bloky rodinných domků. S nezměněným výrazem zůstal zírat z okna, když zastavili ve stanici Othello – o pár set metrů dál mezi střechami čouhal kus Eamesova růžového domu.

Pokud si pamatoval správně, odtud už to bylo k letišti jen patnáct minut. Ignoroval vlezlé pohledy, které k němu neskrývaně upírala partička náctiletých – zasedli sedačky v půlce vozu, nahlas si pouštěli nějaký rádiový hit a přidrzle se smáli. K úlevě veškerého osazenstva vozu vystoupili na stanici Tukwila a mezi cestujícími Dante zůstal jako jediný bez zavazadel. Všichni ostatní byli buďto turisté, nebo místní mířící na letiště.

Prodral se k automatickým dveřím, aby mohl vystoupit jako první a nenechat se zdržovat lidmi, kteří za sebou táhli těžké kufry na kolečkách, a rychle se zorientoval podle značek a šipek, které ho navigovaly k mostu přes dálnici, který spojoval parkovací dům a letištní halu SeaTac.

Seběhl po eskalátorech, prošel skrze parkoviště a prokličkoval mezi davy turistů, kteří šli s kufry proti němu a zřejmě hledali místo, kde parkovaly taxíky.

Na letišti byl jen párkrát v životě, jednou sem jel za někým, koho potkal týden předtím v klubu, a zjistil o nich jen to, že pracují ve stánku s fish 'n' chips na letišti. Rande z toho nakonec nebylo a on od té doby do Tacomy nezavítal.

Robin poznal okamžitě. Měla hnědé kozačky se šněrováním, černé punčochy a rudé šaty po kolena s dlouhými rukávy. Kudrnaté vlasy si stáhla do culíku, kolem krku jí viselo hned několik náhrdelníků a přívěsků, seděla na svém příručním zavazadle a rozhlížela se kolem sebe.

Jako první ho napadlo hvízdnout na ni nebo zavolat, nakonec ale jen zvedl ruku a zamával. Upoutal její pozornost, naklonila hlavu na stranu, přimhouřila oči a pak se pousmála. Mávla mu zpátky, popadla kufr a než se nadál, objímala ho kolem krku.

Pozdravil ji a zeptal se, jak se má, přesně jak to trénoval s Arthurem, což ji rozesmálo.

„Let byl v pohodě, díky," odpověděla, jak se Dante domyslel, a pak z plátěné tašky přehozené přes rameno vytáhla odrbaný kroužkový zápisník a propisku. Uchopila ji do levé ruky, něco načmárala a pak mu stránku ukázala.

„Arthur mi psal, že mě vyzvedneš, díky. Mám tě pozdravovat od našich," stálo tam a on poděkoval.

„Pojedeme metrem do centra, chytit tady taxi je bez šance," řekl jí a ona pokývala hlavou. S úsměvem mu předala svůj kufr, když se nabídl, že jí ho vezme, a z tašky vytáhla hnědý kabát s klopami.

Během čekání na příjezd vozu si zapálil cigaretu. Nabídl jí a příjemně ho překvapilo, když pokrčila rameny, jednu si vytáhla a nechala si ji od něj zapálit.

„Proč vlastně Arthur nemohl přijet?" napsala do zápisníku.

„Říkal mi, že musí na schůzku univerzitních novin."

Zatvářila se zmateně.

„Má schůzku kvůli novinám. Ve škole," zopakoval pomaleji a ona chápavě přikývla.

„Nikdy jsem v Seattlu nebyla, doufám, že mě tu s Arthurem provedete."

„Zajdeme kamkoli budeš chtít. On ani Arthur to tu moc nezná."

Protočila oči a propiskou napsala: „To je mu podobný, vsadím se, že celý dny leží v učebnicích."

„Víceméně," přitakal Dante, „ale podařilo se mi ho vytáhnout ho na svůj koncert."

Robin vypadala překvapeně. „Ani se mi nezmínil. Říkal, že by hrozně rád šel, ale že si to bude muset promyslet."

Než se stihl zeptat, co přesně myslela tou poslední větou, zprava přijelo metro. Posadili se vedle sebe na sedačky a Dante přidržoval její kufr. Naťukal Arthurovi zprávu, že už jedou domů, a převyprávěl Robin konverzaci, kterou spolu vedli ráno o Díkůvzdání. Několikrát se sice musel opakovat, i tak ho ale Robinina schopnost odezírat ohromila.

„On jenom rád vaří, o Díkůvzdání tu vůbec nejde," stálo v zápisníku.

„Vaří dobře, takže si nestěžuju."

„Někdy mi připomíná hospodyňku," protočila oči a Dante se zasmál. „Musíš mi pomoct ho přemluvit, aby mě pustil někam do klubu."

Vytáhl obočí. „Nevím, jestli na něj budeme stačit, on nešel ani se mnou."

Rozesmála se zvonivým smíchem, docela jiným než jaký znal od Arthura. Byli odlišnější než si myslel. „Snažil ses ho přemluvit, aby s tebou šel do klubu? Asi tě toho o něm budu muset ještě hodně naučit."

„Něco jsem stihl pochytit," řekl Dante. Do tváře se mu bezdůvodně vkradl úsměv. „Ale společně ho určitě někam vytáhneme."

Jenže Robin už se na něj nedívala, a tudíž nevěděla, co řekl. Naklonila se k okýnku, oči se jí rozšířily nadšením a drkla do něj loktem. Právě projížděli přes I-5, která po pár kilometrech mizela mezi vysokými budovami města. Měli tak výhled na část zálivu Elliott Bay, na mrakodrapy tyčící se do výšky a označující tak centrum Seattlu. Kdesi vzadu vykukovala Space Needle.

V euforii popadla zápisník, jako by chtěla něco napsat, nakonec ho ale nechala spadnout zpět do klína a místo toho něco zaznakovala. Dante se mohl jen domnívat, co chtěla vyjádřit, ale úsměv jí opětoval a přikývl.

Bylo zvláštní projíždět poměrně obyčejným místem a náhle město vnímat úplně jinak. On se v Seattlu narodil, mrakodrapy pro něj byly stejnou samozřejmostí jako dětské hřiště v ulici, mezi davy lidí se cítil bezpečněji než na méně frekventovaných místech a v noci nedokázal usnout, pokud za oknem neslyšel hluk ulice.

Robin se ale narodila v městečku uprostřed Oregonu, předpokládal, že jediné větší město, které navštívila, byl Portland – v poměru k Seattlu pouhé předměstí.

„Tvůj bratr z města tak nadšený nebyl," řekl jí. Pokrčila rameny.

„Protože tohle není nic pro něj."

Svraštil obočí. Tolik věcí ho na Arthuru DeLucovi mátlo. Byly dny, kdy jej dokázal uvést do rozpaků pouhým popřáním dobrého rána; jindy se probudil a Arthur sám ho počastoval nějakou vyzývavou poznámkou, která jej nutila přemýšlet, jestli si vůbec uvědomuje, co říká. Nejednou měl při konverzaci s ním pocit, že spolu flirtují, ale nedokázal říct, jestli to vnímá stejně.

Odjel studovat do největšího města na severu, v jehož ulicích se necítil příjemně. Chtěl se stát žurnalistou, i když mu dělalo potíže mluvit s cizími lidmi a jen nerad se vyptával. Sportoval, přestože to byl ten poslední koníček, který by mu připsal, a i když Dante nesnášel stereotypy, jeho styl oblékání ho už několikrát nutil přehodnocovat pravdivost a spolehlivost jeho tehdejší poznámky, že není gay.

Nakonec ho vlastně příjezd Robin potěšil více, než původně předpokládal. Díky ní byl Arthurovi zase o krok blíž.