Dvacátého třetího prosince

,,Víš, Harrisone, ten hlavní problém nejsi ty. Nejsem to ani já. Avšak jsme to my dva dohromady. My dva jsme jeden veliký zádrhel, jeden velký problém! A nejde o to, že bychom se oba dva nesnažili, aby naše přátelství klapalo, ale ono nikdy nebude klapat dokonale, protože jsme tak moc odlišní. Stejně jako ty a Edward. Možná jste v obličeji k nerozeznání, jste stejně staří a máte stejnou DNA, ale přesto jste tak moc rozdílní!'' vydechla jsem.

,,Od prvního momentu jsem tušila, že tvoje povaha bude proměnlivá. Doufala jsem, že se postupem času dopracujeme k tomu, aby naše kamarádství mohlo fungovat. Já si to přála! Ano, zprvu ses mi znechutil, jelikož tvůj přístup k životu byl odpuzující, ale pak ses začal malinko měnit. Já vím, že to nerad slyšíš, ale já tu stránku, kterou jsi mi odhalil, mám ráda.'' Oči se mi nechtěně začaly plnit slanou vodou.

,,Nemusíš mě mít rád, nemusíš se se mnou bavit a nemusíš se mnou ztrácet ani čas, ale jedno mi slib, Harrisone,'' odmlčela jsem se a zaklonila hlavu, abych mu viděla do obličeje. ,,Slib mi, že přestaneš podceňovat to dobré, co v tobě je. Slib mi, že se budeš snažit být lepším člověkem, protože ty na to máš, i když si to nemyslíš. A teď ti to neříkám jako Olivia, Livie nebo Liv Sparksová. Ne. Teď ti to říkám jako tvoje Jiskřička. Protože v tebe věřím. A vždycky v tebe za jakýchkoli okolností věřit budu!''

Dvacátého druhého prosince

Vždycky jsem si balení dárků užívala, protože to navodilo tu správnou vánoční atmosféru, ale letošní Vánoce se snad ani za Vánoce považovat nedaly. Nejenže jsem všechno dokoupila na poslední chvíli, ale taky jsem měla pouhé dva dny na to, abych zabalila hromadu věcí do balicího papíru.

Dnes navíc odjížděla Emma zpět domů, a bohužel bez zpáteční jízdenky. Čili jsem začala nejprve jejími dárky, které se skládaly ze sady roztomilých oblečků pro miminka, dudlíku a bílých dupaček s kožíškem. Dále jsem jí do dárkové tašky naskládala kufřík s kosmetickými potřebami, naší společnou zarámovanou fotku a dlouhý dopis, který jsem měla ve zvyku psát každému při loučení. Nakonec jsem ještě přibalila jedny své oblíbené conversky, které mi byly o číslo větší, protože jsem věděla, že Em se na lodičky dlouho nepostaví.

Druhý na řadě byl Edward. Tomu jsem koupila nový béžový svetr a bílou košili, aby mu zase něco přibylo do šatníku. Pak tlustý román, naši vtipnou momentku v rámečku a plyšového medvídka s jeho jménem.

Po chvíli jsem se musela protáhnout, protože mě ze stálého předklánění bolelo za krkem. Dárky pro rodiče jsem se rozhodla, že zabalím až zítra v klidu doma, protože dnes bych to už nestihla.

Hodiny ukazovaly čtyři odpoledne a já musela ještě za Emmou do nemocnice.

Jako poslední byl tedy Harrison. Váhala jsem, jestli mu dárek dát, ale vzhledem k tomu, že už jsem ho měla pořízený, jsem usoudila, že ano. Vlastně jsem jen koupila plátno a namalovala nás dva. Ale tentokrát se na mém obrazu Harrison nemračil. Naopak se smál od ucha k uchu. Za námi byl lehce načrtnutý portrét Mony Lisy, na kterém jsme společně seděli, a pod nohama nám tekla voda. Byla jsem na ten výtvor hrdá, protože mi dal opravdu hodně práce, ale i tak se mi nechtělo mu to dávat. Přeci jen jsme se naposledy bavili, když mi přinesl scénář na Romea a Julii, a jinak jsme spolu hráli pouze divadlo.

Zabalila jsem obraz tedy do novin a dala ho do skříně spolu s dárky pro Edwarda. Převlékla jsem se do pastelově modrého svetru a bílých džínů, do rukou jsem vzala dvě tašky pro Em a opustila pokoj.

Zamířila jsem k Edwardovi a zaklepala na dveře. Byli jsme domluvení, že za Em pojedeme společně. Hodil na sebe kabát, do kapsy si dal klíče a mile se na mě usmál. Dokázal být pozitivní za jakékoli situace, za což jsem ho obdivovala.

***

Zaparkovali jsme před nemocnicí a vystoupili. Překontrolovali jsme si, že máme všechno a již s větším klidem, než před zhruba dvěma týdny, vešli do nemocnice. Emma už seděla v čekárně se sportovní taškou pod nohama a dívala se, jak její rodiče vyřizují vše potřebné s doktorem. Nejprve to brali dost těžce, protože Dustina znali z vyprávění a zjevně se jim moc nelíbil, ale nakonec to překousli a přijali Em i se všemi změnami. Rozběhla jsem se k ní a pevně ji objala.

,,Tak už mě opouštíš?'' zamumlala jsem tiše otázku a ona si povzdechla.

,,Nikdy bych tě neopustila. Jen na delší dobu odjíždím, ale slibuju, že tě budu navštěvovat! I ty mě! Povinně!'' Pohrozila mi ukazováčkem a zasmála se. Předala jsem jí dárky a ignorovala její protesty, že je toho až moc.

,,Ale prosím tě! Nikdy ti nesplatím to, že jsi mi ukázala, jaké může být kamarádství mezi děvčaty, Em. Máš tam i slohovku,'' upozornila jsem ji, aby na ni nezapomněla.

,,Kočko moje, tohle mi nedělej!'' Em si promnula své vlhké oči a znovu si mě přitáhla do objetí. ,,Pamatuj si, že nezáleží na tom, co si o tobě myslí ostatní. Buď sama sebou, Liv! Tak jsi dokonalá!'' To mě dohnalo k slzám úplně. Objímaly jsme se ještě několik minut, než Edward netrpělivě zamlaskal a my se odtrhly.

,,Hodně štěstí, Em. Ty víš, že mi budeš chybět,'' zašeptal jí do ucha, když kolem ní obmotal své dlouhé paže. Tyhle dojemné chvíle mě dokázaly opravdu dostat na kolena.

Doprovodili jsme Em k autu a pomohli jí na zadní sedačku. Chovali jsme se k ní obzvlášť opatrně, i když byla ještě na začátku těhotenství. Naposled jsme se rozloučili a jen se dívali na to, jak nám naše nejlepší kamarádka odjíždí.

Z pohledu Emmy

Smutně jsem se koukala z okýnka a poslouchala pomalou hudbu puštěnou z rádia. Rodiče se o něčem bavili a neposlouchali mě. Byla jsem šťastná, že mě přijali s otevřenou náruči.
Sáhla jsem do tašky od Liv a vytáhla smetanově bílou obálku. Byl v ní dopis pro mě a já pobaveně zvedla koutky mírně nahoru, když jsem zjistila, jak je dlouhý.

Milá Emmo,

doufala jsem, že ti slohovku budu psát, až nám skončí vysoká, ale ty sis prostě musela najít nějakou cestu, abych ti ji napsala už dnes.

Pravdou je, že se mi to nechce psát. Nechce se mi psát 'sbohem' nebo něco podobného, protože já se nechci loučit.

Přeci jen jsem si na tebe za ty měsíce zvykla a už k žádné jiné holce takhle nepřilnu.

Tolik jsme toho plánovaly, Em... Vyzdobit si pokoj v kampusu, uspořádat pyžamovou party, vzbudit Edwarda o půlnoci kyblíkem ledové vody... Bylo toho dost. Možná se k tomu ještě někdy vrátíme jako dospělé, ale teď budeš muset být ta zodpovědnější ty. Věřím, že to zvládneš. A věřím, že to zvládne i Dustin, protože bude mít tebe a toho prcka.

Myslím, že to časem zvládnu i já. Pokusím se tolerovat svou novou spolubydlící a nebudu na ni vyjíždět pokaždé, když si neustele postel. Však jsem si zvykla i u tebe. Ale bude mi to chybět. Ty tvoje narážky na můj styl oblékání, tvé pozdní vstávání a tvé rady do života. Pamatuji si, jak si mě poprvé malovala a já se natolik zhrozila, že jsem to šla ihned smýt.

Klidně bych ti dovolila mě stokrát namalovat nejkřiklavějšími stíny či rtěnkami, jen kdybys tu mohla zůstat.

Vím, že se bojíš porodu, mateřství a toho všeho okolo dětí, ale, Em, ty se nemáš čeho bát. Nejenže to malé bude po tobě krásné, vtipné a talentované, ale také tě bude mít rádo a bude tě poslouchat. A možná i Dustina, i když toho bych neposlouchala ani já... *směje se tak, že div nespadne z postele*

Budeš skvělá máma, Em, a vím to proto, že jsi mě podporovala a naslouchala mi.

Budeš mi zatraceně chybět, Emmo Blacková. Budeš mi chybět tak moc, že se skoro bojím vrátit zpět do kampusu, protože vidět ty prázdné skříně, postele a až moc velký pořádek, bude zdrcující...

Mám tě moc ráda a děkuji ti za to, že jsi mi ukázala pravé přátelství! ♥

S láskou, Tvoje: Liv x

Ty to zvládneš, Liv. Vždycky přeci všechno zvládneš.

Z pohledu Olivie

,,Tak dobře, zavři oči!'' přikázal mi Edward a já se uculila. Řekli jsme si, že si předáme dárky vzájemně dnes, jelikož za pár hodin už tu Edward nebude. Zavřela jsem tedy poslušně oči a tiše vyčkávala.

,,Chci ti jen říct, že to nebude nic přehnaně drahého, páč vím, že ty tyhle věci neupřednostňuješ, takže nečekej nový iPhone nebo diamantové náušnice!'' Zasmála jsem se, ale ujistila ho, že to mě ani v nejmenším nenapadlo. ,,Otevři oči!'' Párkrát jsem zamrkala a pohlédla na větší balíček přede mnou.

Váhavě jsem rozvázala stuhu a podívala se zvědavě na Edwarda. Ten se zazubil a pokynul mi, ať pokračuji dál. Roztrhla jsem balicí papír a odhalila tak kus bílé krabice. Celý jsem ho sundala a hodila do koše. Opatrně jsem otevřela víko a rukou si přikryla ústa. Bylo v ní totiž povlečení s našimi společnými fotkami.

,,Je to přestříkaný speciálním sprejem, čili se to může v pohodě prát, aniž by fotky vybledly,'' vysvětlil a já ohromeně vzala povlečení do ruky. ,,Máš radost?'' zazubil se znovu, jakoby to nebylo evidentní.

,,Ede,'' vydechla jsem. ,,To je úžasné!'' pochválila jsem mu jeho dárek. Muselo mu dát práci to všechno sehnat a nechat potisknout. ,,Jak tě to napadlo?''

,,Chtěl jsem, aby sis nás pamatovala takhle všechny tři, až se jednou rozdělíme úplně,'' řekl tišeji a já mu stiskla ruku.

,,To se ale nestane!'' ujistila jsem ho, ale pak mě napadlo, že i o Emmě jsem si myslela, že tu se mnou zůstane déle. Doufala jsem, že s Edwardem to dopadne lépe.

***

Po rozbalení i mých dárků pro Edwarda, jsme se přesunuli k němu na pokoj a já mu pomohla dobalit. Mělo to být to sice jen na dva týdny, ale už jsem si to tu oblíbila a bude nezvyk vrátit se domů. Smutně jsem se posadila na jeho ustlanou postel a povzdechla si.

,,Liv,'' oslovil mě chlácholivě. ,,Vždyť se neloučíme navždy,'' zasmál se. ,,Jen na pár dní.''

,,Ale co Em? Už to nebude jako dřív.'' Edward mi dal ruku kolem ramen a jemně ho stiskl. Usmála jsem se nad tím a byla vděčná, že ho právě teď mám.

,,Možná, ale taky to může být lepší. Ano, Em je úžasná v tom, že si ji člověk oblíbí a nechce si pak připustit, že by bylo lepší kamarádky, ale my dva to zvládneme. Máme přeci ještě jeden druhého!" podpořil mě, já se usmála a nevědomky kývla. Vstal, protože byl nejvyšší čas, aby vyrazil domů, a pomohl mi na nohy. Pak mě objal a já mu hlavu zavrtala do hrudi, kde mu tlouklo nahlas srdce. Ten zvuk mě uklidňoval.

,,Třeba, kdybych se do tebe zamilovala já jako první, všechno by mohlo být jinak. Lepší,'' zamumlala jsem a Edward ztuhl. ,,Jsi tak hodný a já ti jen ubližuji,'' vzlykla jsem. Edward mě chytl za bradu a zavrtěl hlavou.

,,Ne, ty mi neubližuješ! Nikdy si mi neubližovala!'' řekl mi pevně a hleděl mi do očí. Na sucho jsem polkla. Bála jsem se toho, co přijde, ale zároveň jsem na to přímo čekala. Měla jsem už dost toho, jak si se mnou Harrison jen hrál. Chtěla jsem být aspoň jeho kamarádka a vycházet s ním, ale on dokázal zmařit i tohle. Potřebovala jsem někoho, o koho bych se opřela. Kdo by tu pro mě byl. A mohl to být právě Edward.

Sklonil se k mým rtům a chtěl mě na ně políbit, když se prudce rozevřely dveře.

,,Kurva, brácha, dělej! Fotr mi furt volá, že si ještě nezvedl prdel, a-'' Hlas se mu zasekl v polovině věty, když si všiml obrazu před sebou. Malinko jsem se od Edwarda odtáhla, ale mlčela.

,,Řekni mu, že už budu vyrážet,'' odpověděl bez váhání Edward.

Harrison se na nás koukal s rozšířenými zorničkami a otevřel pusu, aby něco řekl, ale nevyšlo z něj naprosto nic. ,,Tašky si vezmu sám, Harrisone,'' oznámil mu po chvíli ticha Edward a dal mu tak jasně najevo, že by měl jít. Harrison mě propálil pohledem, z kterého mi přejel mráz po zádech, a pak místnost se zaklením opustil.

,,Jsi v pohodě?'' zeptal se mě ihned váhavě Edward. Nevěděla jsem, jak mu odpovědět, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem naprosto v pořádku.

Před chvílí tu byl jeho bratr, který mi nejednou popletl hlavu, a ten druhý, kterému jsem hlavu popletla já, se mě právě snažil políbit.

Jak se mám asi cítit?

Doprovodila jsem Edwarda k autu a otázku nechala nezodpovězenou. Naposledy mě objal a sedl si za volant. Mávala jsem za ním, a i když už auto zmizelo z dohledu, stála jsem uprostřed cesty s rukou ve vzduchu a dívala se před sebe. Hlavu jsem měla opět plnou Harrisona.

Dvacátého třetího prosince

Vstala jsem brzo ráno, protože jsem si potřebovala vyřídit ještě pár věcí, jinak zvaných jako Harrison. Převlékla jsem se, předem si zabalila věci domů a popadla namalovaný obraz. Nechtělo se mi s tím vláčet až do doupěte Picta fiver, ale pokud jsem mu to chtěla dát, tak nebyla jiná možnost.

Nastoupila jsem do autobusu a sedla si na volné místo u okna. Přemýšlela jsem nad tím, co mu řeknu skoro celou noc. A nakonec jsem vymyslela pouhé: ''Ahoj, přinesla jsem ti dárek k Vánocům. Užij si svátky, Harrisone!'' Neznělo to špatně, ale vzhledem k tomu, co mezi sebou my dva máme za problémy, vzpomínky a zážitky, tak to není úplně dobrý začátek konverzace.

Vystoupila jsem na zastávce a instinktivně zamířila k vile, která mi byla už dobře známá. Zhluboka jsem se nadechla a zazvonila. Delší dobu se nic nedělo, než jsem konečně uslyšela něčí kroky. Dveře se otevřely a za nimi stál samotný Harrison. Byl překvapen, že mě vidí, ale nijak zvlášť se k tomu nevyjadřoval.

,,Ahoj,'' začala jsem tedy jako první já a přešlápla z jedné nohy na druhou. ,,Přišla jsem ti dát tohle.'' Podala jsem mu zabalený obraz. ,,Neotvírej to ještě teď, nech si to až na potom!'' Pokusila jsem se o úsměv a otočila se k odchodu. Kdyby si to rozbaloval přede mnou, určitě by mi ten dárek pak přišel stupidní.

,,Počkej!'' zadržel mě Harrison. Zastavila jsem se a ohlédla se za sebe. Přišel blíže ke mně a povzdechl si: ,,Posral jsem to vážně až tak moc, že jsem tě donutil uvěřit tomu, co jsem řekl?'' Podíval se na mě sklíčeně. V ruce třímal dárek ode mě, za který mi tiše poděkoval, než zase začal mluvit: ,,Olivie, ty víš, že chyba je ve mně, tak proč si na mě furt tak hodná? Neustále něco kurvím a ubližuju ti, tak proč za mnou vždycky přijdeš tak nevinně a dokážeš předstírat, že jsem nic neposral? Copak ty věříš tomu, že mě dokážeš změnit?!'' Koukal se na mě s otázkou v očích. Přemítala jsem jeho slova, a když mi konečně začala dávat ten pravý smysl, odpověděla jsem mu:

,,Víš, Harry, ten hlavní problém nejsi ty. Nejsem to ani já. Avšak jsme to my dva dohromady. My dva jsme jeden veliký zádrhel, jeden velký problém! A nejde o to, že bychom se oba dva nesnažili, aby naše 'přátelství' klapalo, ale ono nikdy nebude klapat dokonale, protože jsme tak moc odlišní. Stejně jako ty a Edward. Možná jste v obličeji k nerozeznání, jste stejně staří a máte stejnou DNA, ale přesto jste tak moc rozdílní!'' vydechla jsem.

,,Od prvního momentu jsem tušila, že tvoje povaha bude proměnlivá. Doufala jsem, že se postupem času dopracujeme k tomu, aby naše kamarádství mohlo fungovat. Já si to přála. Ano, zprvu ses mi znechutil, jelikož tvůj přístup k životu byl odpuzující, ale pak ses začal malinko měnit. Já vím, že to nerad slyšíš, ale já tu stránku, kterou jsi mi odhalil, mám ráda.'' Oči se mi nechtěně začaly plnit slanou vodou.

,,Nemusíš mě mít rád, nemusíš se se mnou bavit a nemusíš se mnou ztrácet ani čas, ale jedno mi slib, Harrisone,'' odmlčela jsem se a zaklonila hlavu, abych mu viděla do obličeje. ,,Slib mi, že přestaneš podceňovat to dobré, co v tobě je. Slib mi, že se budeš snažit být lepším člověkem, protože ty na to máš, i když si to nemyslíš. A teď ti to neříkám jako Olivia, Livie nebo Liv Sparksová. Ne. Teď ti to říkám jako tvoje Jiskřička. Protože v tebe věřím. A vždycky v tebe za jakýchkoli okolností věřit budu!''

,,Přestaň!'' umlčel mě tiše. ,,Prosím, přestaň tohle říkat!'' šeptal dál.

,,Když to nechceš slyšet, tak mi pověz, co mám říct, abys byl spokojený?'' Zpod víčka mi vyklouzla jedna slaná kapka, kterou jsem si okamžitě setřela hřbetem ruky.

,,Že mě neopustíš,'' promluvil hlasitěji. ,,Že i když to zase zeseru, tak neodejdeš za Edwardem! Že já budu ten, ke komu se budeš vracet! Nechci, aby ses se mnou loučila. Já chci, abys tu pořád byla! Chci tě jenom pro sebe, protože já jsem tě objevil jako první. Já jako první objevil pravou Olivii Sparksovou! Stejně tak jako ty mě!'' Zprudka oddechoval a zatínal všechny svaly na rukou.

,,Posloucháš se, Harrisone? Víš, o co mě žádáš?'' reagovala jsem ohromeně a nemohla uvěřit, že něco takového vypustil z úst.

,,Vím! A je to kurva sobecký, ale já takhle dál prostě nemůžu!'' zněl zničeně, ale to mi nestačilo. Nehodlala jsem mu znovu naletět. To bych už neměla vůbec žádnou důstojnost.

,,Budeš muset, Harrisone, protože ani já ne! Uvědomil sis třeba někdy, že bych tě mohla brát jako něco víc než kamaráda? Ne! Protože ty to tak vidět nechceš! Už když jsi mě poprvé políbil, byl tam náznak něčeho víc. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo to tam. Jiskra! Naše jiskra! Proto mi vadí, že tě zajímají jiné holky. Že jsi bezcitný a bereš to jako normální věc! Nejsem holka, co chce za život deset kluků. Vždycky jsem chtěla jen jednoho muže v mém životě. Tak mi nepleť hlavu, když to pro tebe nic neznamená!'' Nechala jsem ho tam stát a ještě, jako bych od něj zachytila jedno tiché slovíčko. Slibuju.

Díky tomu mi ukázal, že se aspoň bude snažit nepodceňovat to dobré, co v něm je. Že se bude snažit být už jen kvůli sobě lepší.