Na Vánocích jsem vždycky milovala tu atmosféru. To, že jsme se všichni sešli, trávili čas spolu a odpočívali. Povídala jsem si s příbuznými, naslouchala jim, mlsala cukroví a pomáhala připravovat štědrovečerní večeři. Na druhou stranu jsem Vánoce ráda neměla, protože brzy skončily a zanechaly za sebou jen roztrhaný balící papír a povánoční úklid.

Mamka se ve Vánocích vyžívala. Napekla spousty dobrot, vycpala krocana nádivkou, vygruntovala celý dům, všude rozvěsila vánoční ozdoby a světýlka a zpívala nahlas koledy. Táta jí na to jako vždy nic neřekl, a jen tiše poslouchal rozkazy. Já se zavřela ve svém pokoji, kde jsem balila dárky a poslouchala Beethovena. Jeho skladby mi dokázaly vyčistit hlavu.

,,Zlato?'' Mamka zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Na sobě měla už sváteční oblečení a okolo pasu zástěru. ,,Všichni už přijeli, pojď se s nimi přivítat! Do zítra máš ještě času dost,'' ujistila mě. Stoupla jsem si a protáhla si ztuhlé části těla. Pak jsem pohlédla s úsměvem na mamku a zeptala se na jedinou věc, která mě zajímala:

,,I dědeček?'' Osoba, která mi byla vždy nejblíže, která mi rozuměla a zastávala se mě, i když byla vina jasně na mé straně. Mamka pohoršeně mlaskla, ale kývla na souhlas.

,,Co jsem ti říkala o tom, aby si neupřednostňovala jen mého otce?'' Dala si ruce v bok a já ji s pokrčením ramen obešla.

,,Nemůžu za to, že ho mám ze všech nejradši.'' Zmizela jsem jí raději z dohledu a seběhla schody dolů. Vběhla jsem nadšeně do obývacího pokoje a ihned vyhledala vyššího ramenatého muže s šedivými vlasy. ,,Dědečku!'' zvolala jsem nadšeně a vrhla se mu kolem krku. Zasmál se a silně mě k sobě přivinul. Nasála jsem vůni tabáku, vína a psího šampónu. Děda měl totiž dva pyrenejské horské psy, které často koupal, a svetr mu tak načichl jejich osobitou vůní.

,,Livinko moje! Ty jsi krásnější a krásnější, jestli to vůbec ještě jde!'' Políbil mě na čelo a odtáhl si mě od těla jen na délku paží, aby si mě prohlédl. ,,No jo, kolem tebe musí být nápadníků!'' Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou.

,,Na ty mám ještě dost času,'' odvětila jsem jako obvykle, ale pak jsem si uvědomila, že to není tak úplně pravda. Brala bych nápadníka, i kdyby byl potetovaný a sprostý. Brala bych ho, kdyby mě měl rád. A to ten můj zjevně neměl.

Postupně jsem se přivítala i s ostatními a sedla si dědečkovi na klín jako šestiletá holčička, kdy si mě takhle vždycky vysadil a hrál se mnou na koníky a žokeje.

,,Moc ne, zlatíčko. Už je ti dvacet. Já se vdávala v osmnácti,'' promluvila ke mně babička. Pokrčila jsem rameny a sklonila hlavu. Nechtěla jsem se jim svěřovat o mých problémech s Harrisonem a Edwardem.

,,Mami, ty jsi se vdávala před šedesáti lety! To byla také jiná doba.'' Zastala se mě mamka a položila tác s cukrovím na stůl.

,,Před padesáti. Zase až tak stará nejsem!'' Všichni jsme se zasmáli a každý se zapovídal s někým jiným.

Byli tu i prarodiče z tátovy strany, ale ti většinou mlčeli a moc nemluvili. Přijeli i mé tři tety odtud z Manchesteru, pár strýčků a dokonce i mámin bratranec Jamie. Jamie byl velmi pohledný. Jako malá jsem do něj byla bezhlavě zamilovaná, protože se mi líbily jeho blonďaté kudrlinky a široký úsměv.

,,A jak je ve Švýcarsku, dědo? Moc se mi po tom všem stýská,'' posmutněla jsem a děda si povzdechl.

,,Jde to, jde. Ale šlo by to lépe i s tebou, má drahá. Čekám na to až mě a babičku poctíš svou návštěvou.'' Zadíval se na mě a přimhouřil oči. ,,Jsi tu doufám v pořádku?'' Jeho otázka se mi zabodla přímo do hrudi a provrtávala si svou vlastní cestičku až do středu. Chtěla jsem říct, že ano, ale i přes mé herecké schopnosti děda vždy poznal, že se něco děje.

,,Jak kdy, dědo,'' šeptla jsem. ,,Čekala jsem celkově něco víc. Od lidí na škole, od profesorů, od Harrisona.'' Ani jsem si neuvědomila, že děda neví, o koho se jedná. ,,Myslela jsem, že ho dokážu změnit, že bude lepší díky mně. Ale akorát se všechno zhoršilo. Já jsem to zhoršila.'' Zaťala jsem na moment pěsti a párkrát zamrkala.

,,A proč myslíš, že se to zhoršilo jen kvůli tobě? Pokud tedy vůbec.'' Děda mě svým dotazem překvapil a donutil mě se nad tím zapřemýšlet. Milovala jsem na něm, že se ani neptal, o kom, nebo o čem mluvím, a ihned se do mě vcítil.

,,Protože mi to řekl. Řekl mi, že jsem všechno zkazila, že se z něj snažím udělat něco, co není. Řekl mi tolik špatných věcí a dokázal to zachránit tím nejhezčím způsobem. Unavovalo mě to. Nechtěla jsem ho dál měnit. Nepomohlo to ničemu.'' Sesedla jsem z dědova klína a postavila se k oknu. Všichni se kromě nás dvou přesunuli do jídelny a snažili se dohnat všechny zameškané rozhovory za poslední rok.

,,Já myslím, že přeci jen pomohlo,'' začal děda. ,,Protože jsi jiná. A to k lepšímu, Liv.'' Rychle jsem se k němu otočila a vyděšeně otevřela ústa.

,,Cože? Jak jiná?'' Zarazilo mě to. Neustále jsem se kontrolovala, nemohla jsem se změnit. Oblékala jsem se stejně, mluvila jsem stejně, jen možná už trochu jinak přemýšlela, ale to k životu přeci patřilo!

,,Vypadáš jinak. Jako by s tebou někdo něco udělal. Máš v očích jiskru a zníš uvolněněji. Rozhodně je to změna k lepšímu,'' odmlčel se. ,,A pokud je to zásluhou toho Harrisona, jak říkáš, tak pak bych ho rád poznal.'' Nevěřícně jsem se na něj dívala a on pohledem neuhýbal.

,,On by se ti nelíbil. Je hrozně sprostý, paličatý a arogantní. Umí člověka dohnat k šílenství, jen když promluví. Přinutí tě mu věřit a nenechá nikoho, aby mu pozměnil jeho pravidla! Je tak moc-''

,,Tobě to ale dovolil,'' přerušil mě děda a já se pousmála, že ve skákání do řeči jsme byli naprosto stejní. ,,Dovolil ti, aby si mu pozměnila pravidla. Proto jsi jiná. Změnili jste se navzájem. Nemám pravdu?'' Mlčela jsem. Nechtěla jsem přiznat, že tu pravdu opět má.

,,Ano, ale jen na chvíli, pak se zase změnil k horšímu, prosil o odpuštění a neustále se to všechno opakovalo. Bral mě jako samozřejmost a nedocházelo mu, že bych ho mohla mít ráda víc než jako přítele!'' začala jsem přidávat na hlasitosti a dědeček párkrát zamrkal.

,,Liv?'' oslovil mě opatrně. ,,Co přesně k tomu Harrisonovi cítíš?'' Zarazila jsem se a na sucho polkla. Dobře jsem si promyslela svou odpověď a otázku si zopakovala nejméně třikrát.

,,Já nevím, jak přesně to popsat, protože jsem tohle ještě nikdy předtím nepociťovala. Cameron byl jen tmavovlasé pobláznění. Harrison je pro mě člověk, u kterého mi záleží, co si o mně myslí. Zajímá mě, jakou má zrovna náladu, nebo co ho třeba trápí. Jsem nešťastná, když se pohádáme, a představa, že je teď s jinou dívkou, mi trhá srdce. Když se na mě usměje tím svým pokřivených úsměvem s ďolíčky, tak prostě vím, že je to druh úsměvu darovaný jedině mně! Smířila jsem se i s jeho slovníkem, povýšenou povahou a dokonce jsem si zvykla i na jeho měnící se nálady. Dědečku, přísahám, že je střídá častěji, než když chameleona hodíš v dětském koutku do toho bazénku s barevnými míčky! Ale nevadí mi to, protože to ho dělá Harrisonem! I když je nezvladatelný, tak i přesto se dokáže zlepšovat, a já vím, že se přemáha jen proto, že to chci já.'' Vydýchala jsem se a pokračovala: ,,Nevím, jak se tomuhle všemu říká. Co je to za city nebo vztah nevztah, ale vím, že když jsem s Edwardem, s Emmou, s kýmkoli jiným ze školy, nebo třeba tady právě teď, tak že mi chybí! Že mi neskutečně chybí a mrzí mě, že jsem to s ním vzdala tak rychle.'' Děda chvíli mlčel, pak pokýval hlavou a povzdechl si.

,,Řekl bych, že je to jistý projev lásky, ale dokud si to nepřiznáš sama, nepřiznám to ani já. Jediné, co ti na to mužů říct, je, že bys to neměla vzdávat. Změnit člověka není lehká záležitost, kór změnit člověka k lepšímu.'' Mohli jsme mlčet jen pár minut nebo třeba hodinu, ale stačilo to na to, abych mohla dát dědečkovi za pravdu.

Přeci jsem už od prvního okamžiku tušila, že to s Harrisonem nebude jednoduché. Ale za těch pár měsíců jsem dokázala alespoň kousek. Za dalších pár měsíců už ten kousek může být o něco větší.

,,Já už kvůli němu nechci brečet,'' přiznala jsem. ,,Stačilo mi to.'' Děda si prsty promnul bradu a zdálo se, že si na něco vzpomněl. Poznala jsem to na něm. Zadíval se před sebe a trochu se zamračil.

,,Když mi bylo sedmnáct, jel jsem s rodiči na chalupu, víš moc dobře, kterou myslím. Neměl jsem to tam tenkrát vůbec rád. Scházel mi ruch velkoměsta, kamarádi ze střední a jednoduše jsem nechtěl trávit moc času s rodiči. Puberta, no. Když jsme tam přijeli, tak první, co jsem udělal, bylo, že jsem se vypařil. Chodil jsem okolo jezera, kopal do všeho, co se mi připletlo do cesty, a tiše nadával.'' Dědeček se zasmál. ,,Myslel jsem, že mě nikdo neslyší, ale mýlil jsem se.''

Před dvaapadesáti lety - Švýcarsko

,,Nemusel bys být tak sprostý,'' ozvalo se přede mnou a já zamračeně zvedl pohled.

,,Co je ti do toho?'' odsekl jsem podrážděně a prohlédl si dívku, která přede mnou stála. Byla blonďatá, malá a měla mírně našpulené rty.

,,Docela hodně. Ničíš tu celkovou atmosféru!'' Otočila se dokola a na chvíli se usmála.

,,Chovala by ses stejně, kdybys měla můj život. Jsem městskej typ, ne blbej venkovan!'' Ani jsem nevěděl, proč jí to vlastně říkám, ale překvapivě mě poslouchala.

,,Takže mě považuješ za blbou? Jsem totiž odsud.'' Pozvedla obočí.

,,Ne, to ne,'' řekl jsem rozpačitě. Počkat... rozpačitě? ,,Já jen-''

,,Nejsem z venkova. Chápu,'' přerušila mě. ,,Jsem Rose, ty?'' Napřáhla ke mně ruku a hlavu naklonila se zájmem trochu do strany.

,,Will.'' Potřásl jsem si s ní a přimhouřil oči.

,,Proč se na mě takhle díváš?'' Opět našpulila rty a já pokrčil rameny.

,,Seš taková jiná než holky z města. Možná to bude tím čerstvým vzduchem,'' uchechtl jsem se a ona se ke mně přidala.

Tváře jí zrůžověly a já se v duchu poplácal po rameni, protože to bylo díky mně.

,,No... a ty jsi tedy z Bernu?''

,,A od tohohle momentu jsem chalupu začínal mít rád. Jezdil jsem tam ve volném čase s rodinou a dva roky na to, když mi už bylo devatenáct a Rose osmnáct, jsem ji požádal o ruku. A jsem s ní doteď. Byla to brzká svatba, ale věděl jsem, že si beru tu pravou, protože mi změnila pohled na svět během vteřiny. Teď to místo u jezera miluju, a to jsem ho nenáviděl.'' Naslouchala jsem tomu krátkému příběhu a nestačila se divit. Netušila jsem, že dědeček byl takový, neustále jsem ho považovala za slušného kluka, co měl rád školu, nebo něco podobného, ale připomínal mi v mládí skoro Harrisona.

,,Ale proč mi to říkáš, dědo?'' zeptala jsem se váhavě.

,,Protože i takhle se může teď cítit Harrison. Já nechtěl změnu, měl jsem svůj názor, který jsem si z hlavy za nic na světě nenechal sebrat, ale Rose mě přesvědčila, že to může být i jinak,'' odmlčel se. ,,Neříkám, že může být Harrison stejný jako já, ale možná je podobně tvrdohlavý.'' A v tom měl dědeček pravdu stoprocentně...

O pár dní později

Chytla jsem se za břicho a namáhavě vydechla. Za tyhle Vánoce jsem toho snědla víc než je zdrávo. Měla bych brzdit, protože se to na mně pomalu podepisuje.

Ale na mou obranu, nic jiného se tu také dělat nemohlo. Příbuzní odjeli a mně zůstaly jen pohádky, cukroví a máminy dobrůtky.

Vypnula jsem televizi a vzala si svou knížku, která byla za tyhle prázdniny už pátá. Tentokrát výjimečně depresivní, u níž si říkáte, že jste rádi za svůj život, protože umírat na nějakou nevyléčitelnou nemoc musí být hrozné.

Obracela jsem na další stránku, když se ozval domovní zvonek a já si povzdechla, protože to znamenalo vstát. Naštěstí mamka byla té lásky, že mě předběhla, takže jsem mohla pohodlně ležet na gauči a deptat se dál. Po chvíli se ale stejně ozvala:

,,Liv? Někdo za tebou přišel. Pojď sem! A neválej se neustále na tom gauči!'' okřikla mě jako malé dítě. Protočila jsem nad tím očima a loudavě se rozešla ke dveřím. Zvedla jsem pohled k člověku, který narušil mé pohodlí a který se nejspíše bavil nad tím, že mě matka takhle okřikuje v mé skoro plnoletosti, a překvapeně otevřela ústa.

,,Harrisone,'' vydechla jsem. ,,Co tu-,''

,,Můžu si s tebou o samotě promluvit? Prosím!'' zněl naléhavě. Nejistě jsem kývla a vzala si z věšáku kabát. Pohlédla jsem na mamku s otázkou v očích a ona se kupodivu usmívala. Celé jsem to nechápala a nevěděla, jestli je správné jít právě teď s Harrisonem někam, kde budeme sami. Moc dobře jsem věděla, že se v jeho přítomnosti jen těžko ovládám.

,,Jen jdi, aspoň se na chvíli dostaneš na vzduch.'' Párkrát jsem zamrkala a následovala Harrisona ven. Popošli jsme na cestu a zastavili se naproti sobě. Dívala jsem se do země na své tenisky a kousala se nervózně do rtu. Co tu dělal? Myslela jsem, že tím jsme už opravdu skončili. Já se o to aspoň pokoušela, protože mě bolelo se k němu neustále vracet. Jak v myšlenkách, tak v realitě.

,,Jikřičko,'' oslovil mě něžně a já zavřela raději oči. Píchlo mě u srdce jen z toho oslovení a on moc dobře věděl, co to se mnou dělá. ,,Řekla si mi, že ve mně věříš. Že chceš, abych se sebou něco udělal. A já to slíbil. Tobě i mně. Ale nemůžu se změnit, když tě nebudu mít u sebe, Olivie. Těch pár dnů doma jsem přemejšlel. Vraždil svýho bratra pohledem a zkoušel jsem si představit, jaký by to bylo, kdybych šel dál bez tvýho neustálýho povzbuzování, peskování a jinejch užitečnejch keců.

Nebylo to hezký. Viděl jsem samý sračky a život na hovno. Jako ještě v září, kdy jsem tě považoval za blbou šprtku s nepochopitelnym slovníkem. Sral jsem na všechno, na svou budoucnost, školu a bůh ví, co ještě. Ale ty chvilky s tebou mi něco daly. A docházelo mi, že to něco je správný!'' Díval se na mě tím nejupřímnějším pohledem a bylo vidět, že je sám z toho všeho nervózní.

,,Vždycky když jsem kecal nějaký podobný kraviny, předem jsem tušil, že mi odpustíš, ale po tom minulým proslovu si fakt kurva jistej nejsem. Bojím se toho, co mi řekneš. Bojím se, že to všechno skončí a já se zase schovám za tu masku, jak ty říkáš. Nechci tu masku zpátky! Chci zpátky tebe, i když jsem tě nikdy vlastně neměl. A to jsem si teprve až teď uvědomil. Neměl jsem tě. Nebyla si moje. Přivlastňoval jsem si tě neprávem, a proto to vypadalo, že mi na tobě nezáleží. To ale není pravda! Vlastně si skoro jedinej důvod, proč se ráno ještě probouzím s přesvědčením, že na tomhle světě k něčemu budu. Já nechci další šanci, já chci tebe, Liv!'' Skláněl se nade mnou, vlasy měl roztomile pocuchané a čelo zkrabacené tím, jak se mračil.

,,A co to pro mě znamená, Harrsione?'' šeptla jsem. ,,Chceš vztah? To ti nevěřím. Chceš přátelství s výhodami? To ti nedám.'' Harrison mlčel, jako by válčil s vlastními myšlenkami, a nakonec řekl:

,,Vztah.''

Byli jste někdy svědky bouračky? Viděli jste vykolejit vlak, nebo jste se třeba dívali, jak demoliční koule bourá dům? Já ne, ale mám pocit, že to všechno se ve mně v tu chvíli odehrálo.

Srdce narazilo prudce do mého hrudníku, jako když jedno auto narazí do toho druhého.

Hlasivky odešly, jako když v půlce jízdy vlak opustí koleje. A v mé hlavě se ozvala hlasitá rána, stejně jako při demolování paneláku nebo rodinného domku.

,,Co-Co jsi to právě řekl?'' vykoktala jsem s námahou.

,,Že chci vztah,'' odpověděl mi klidně.

,,Ne,'' zasmála jsem se ironicky. ,,Ty a já, to nejde přeci. Ty nerandíš, já nejsem sexy blondýna a ani jsme nebyli na žádné večeři, nebo něco podobného. Nemůžeme spolu chodit ze dne na den, to-''

,,A proč ne, do prdele? Já tě chci! A ty chceš podle všeho mě, protože kdyby to tak nebylo, neřekla bys mi to, co si mi předtím řekla, a nechovala by ses v mý přítomnosti pokaždý tak nejistě. Nemusím bejt ani geniální, abych poznal, že je mezi náma nějaká ta chemie!'' Měl pravdu, ale i přesto... je to Harrison! Harrison Samuels! On přeci není zralý na něco, jako je vztah.

,,Vždyť ty chceš holky na jednu noc, Harrisone! A já nejsem připravená na ty věci, co ty... potřebuješ. Vždyť-''

,,Nebudu to po tobě vyžadovat! To je fakt to nejmenší. Já se dokážu držet. A není pravda, že nejseš sexy, Olivie. Viděl jsem tě ve spodním prádle a rozhodně jsem neměl stojáka náhodou.'' Zrudla jsem a plácla se do čela. O tomhle jsem se teď bavit nechtěla, i když se mi po jeho slovech sevřely svaly v podbřišku.

,,Dobře, řekněme, že spolu budeme chodit. Je samozřejmé, že ve škole se to nikdo nedozví, že ano?'' Harrison se zamračil a pozvedl jedno obočí.

,,Proč?'' Podívala jsem se na něj, jako by to snad nebylo jasné.

,,Protože je asi opravdu divné, Harrisone, že školní sukničkář, který všem předhazuje, jak je láska zbytečná, který nikdy s nikým nechodil, začne náhle chodit se šprtkou!'' vysvětlila jsem mu dost důrazně. ,,Myslíš, že to má nějakou budoucnost? Neustále se hádáme. Ty dokážeš být dost nepříjemný, i já, přiznávám. A ani mě nemiluješ. Bez toho to přeci nejde!'' Už ani nevím, co jsem mu to všechno povídala, ale vybalil to na mě tak rychle, že jsem nepřemýšlela.

,,Budu tě poslouchat, budu milej, budu se držet zpátky a uvidíš, že nebudeš litovat! Ale ty už nebudeš s Edwardem... to... flirtovat,'' mumlal a naprosto ignoroval mou poslední poznámku. Tolerovala jsem to, nemohla jsem ho nutit, aby mi něco takového řekl. Bylo to pro něj ještě moc brzo a navíc mi docházelo, že by on něco takového cítit nedokázal.

,,Tak dobře,'' řekla jsem odhodlaně. ,,Ano. I když si myslím, že to nebude mít dlouhého trvání, tak to zkusíme. Tajný vztah s tím největším holkařem, kterého jsme kdy poznala,'' mluvila jsem sama k sobě tónem, který nezněl vůbec vážně. Popravdě mi to přišlo spíš komické. My dva? Já a on? Ha. Ha. Ha. Dobrý vtip.

,,Ale to si pamatuj! Jestli mi zahneš nebo mi budeš lhát, tak končím! A je mi jedno, jak daleko už ten vztah bude!'' Harrison se ke mně přiblížil a na tváři se mu rozléval široký úsměv. ,,A ještě něco. Přestaneš kouřit! A nebudeš jezdit tak rychle, protože nehodlám chodit s mrzákem. A-,'' Umlčel mě uprostřed mého blekotání tím, že mě políbil na rty. Ruce mi obmotal kolem pasu a vyzvedl mě do vzduchu, jako bych nic nevážila.

A takhle to vlastně všechno začalo...
Můj vztah s Harrisonem Samuelsem...