"Tati? Víš, co tím myslela?" zeptala se Alesia. Všichni stále stáli na svých místech a tvářili se poněkud zmateně.
"Vaše matka byla vždy taková. Nikdy jsem to nechápal. Dokázala v lidech vzbudit respekt i strach jediným pohledem. Byla nekompromisní v dodržování rozkazů a pravidel a dokázala být nevýslovně krutá. Přitom však byla vždy tak strašně sentimentální," ušklíbl se Voldemort, načež se otočil k odchodu, ještě než tak ale učinil, zastavil se před Axelem a pořádně si ho prohlédl. Chlapec měl stejný pocit, jako když se na něj dívala Elizabeth. Voldemort ho propaloval stejným pohledem, načež se mu v očích mihlo něco, co by Axel s odstupem času označil za bolest. Skutečná bolest se kouzelníkovi odrazila ve stejně hnědých očích, jako měl i on sám. Axel neměl sebemenší tušení, odkud se vzala, ale nepopiratelně tam byla. Stejně tak rychle a znenadání, jako se objevila, v další chvíli zase zmizela.
"Nikdy jsem si nevšiml, jak moc se mu podobáš," pronesl Voldemort a odešel. Axel zůstal stát na místě jako přikovaný. Jak to myslel? Komu se podobá?Nakonec ho z transu vytrhl Sebastian, který ho vzal okolo ramen a společně se sestrou ho dovedli do jeho pokoje. 

Když se Voldemort objevil zpět ve svém sídle, přítomní smrtijedi netušili, co by měli dělat. Kvůli změně, kterou Pán zla díky své zesnulé ženě prošel, byl k nepoznání. Mladší kouzelníci se na něj pokusili zaútočit a zastavit ho, netušíce, kdo to proto nim kráčí, nakonec je ale zastavili jejich starší kolegové, kteří v tváři muže před sebou poznali toho, který je kdysi přiměl otevřít oči a prozřít. Uctivě se mu poklonili a pokořeně omluvili neznalost dorostenců. Voldemort si jich ale nevšímal. Bez jediného slova prošel okolo nich a zamířil do zadní části domu - do jižního křídla. Od smrti své ženy v této části domu nebyl. Ani sám nevěděl vlastně proč. Možná k tomu jednoduše neměl důvod. Tato část domu patřila Elizabeth, vytvořila ho, trávila tu svůj volný čas, hrála si tu s dětmi a učila je první kouzla. Že by to byla právě ona, kdo mu v příchodu sem bránil? Křídlo zůstalo v naprosto stejném stavu, v jakém ho Elizabeth ten večer zanechala. Přes třicet let od její smrti tu byla stále přítomná. 

Tom procházel chladnou chodbou, staré plynové lampy se před ním jako na povel rozsvěcovaly a neomylně ho vedli k jeho nejhlubším vzpomínkám. Na konci chodby byly jedny jediní dveře, otevřel je a vešel. Na nimi se ukrývala prostorná místnost, která jeho prarodičům sloužila jako taneční sál, Elizabeth si ji ale upravila dle svého. Na tmavé dřevěné podlaze ležely dva velké bílé koberce se vzorem větví, na kterých si kdysi hrávaly jeho děti. Prkna byla pokryta silnou vrstvou prachu, kterou lidská noha nenarušila už desítky let. Kdysi bělostné stěny a strop již lehce zešedly a omítka na pár místech popraskala. Velká dřevěná okna už netěsnila a tak se dovnitř snadno dostal průvan, který čas od času rozvířil prach a lehce si pohrával s dlouhými zataženými zelenými závěsy a prostěradly, která chránila starožitný nábytek, před zubem času. Malé mezery, které vytvořil náhlý příval vzduchu, který rozpohyboval těžkou látku závěsů, občas pustily dovnitř několik paprsků již pomalu vycházejícího slunce. 

Pán všeho zla prošel napříč pokojem a roztáhl jedno okno, čímž dovnitř pustil mnohem více světla, než mu dopřávaly plynové lampy, které už za ta léta pomalu vypovídaly službu a polovina z nich už vůbec nesvítila. Opět se rozhlédl, načež přistoupil k jednomu prostěradlem překrytému kusu zařízení. Z tkaniny se zvedl oblak prachu, když jej jedním prudkým pohybem stáhl domů. Do ranního světla se tak vyhouplo velké žluté křeslo. I když bylo celá ta léta ukryto pod starým prostěradlem, už dávno nebylo tak zářivé jako kdysi. Tom hodil prostěradlo na jen tak ledabyle na zem, vzal křeslo a přesunul jej k oknu. Postavil přesně do středu mezi závěsy a posadil se do něj. Sledoval, jak se nad údolím, ve kterém se rozkládal Malý Visánek, pomalu vychází slunce. Díval se, jak teplá náruč slunce postupně objímá každý jeden štít dole ve vesnici a přemýšlel. 
Ano, byl si naprosto jistý, že to, co hledá, to, oč svou ženu žádal, je tady. Elizabeth tohle místo milovala a vytvořila z něj domov. Zde se zrodily a poté i pomalu uskutečňovaly všechny jejich sny. A tento pokoj symbolizoval ten, na který byla Elizabeth Riddlevá obzvláště hrdá - jejich rodinu. 

Chvíli ještě seděl a vyhlížel z okna, než konečně vstal a dal se do hledání kodexu. Zrovna snadné to nebylo, už proto že pořádně ani nevěděl, co vlastně hledá. Již od školních let věděl, že je to kniha, ale sám ji nikdy neviděl, bylo to jedno z tajemství jeho ženy, na které se po pár letech jednoduše už přestal ptát, jelikož věděl, že odpověď stejně nedostane. Nejdříve prohledal knihovnu. To mu zabrala docela dost času. Elizabeth nikdy nebyla zrovna skromná a nikdy by ji ani nenapadlo šetřit na vzdělání svých dětí, takže knih bylo v dlouhých policích opravdu mnoho. Nic ale nenašel. Postupně odkryl každý kousek nábytku, prohledal každý kout, ale stále nic. 

Po několika hodinovém hledání se nakonec posadil na dlouhou pohovku nedaleko velké skleněné vitríny, kde byly vystaveny zarámované fotografie jejich rodiny. Opět vstal a přešel k policím. Postupně si prohlédl všechny obrázky. Vybavovaly se mu přitom vzpomínky, pak jej ale něco zarazilo. Dlouho si prohlížel jednu jedinou fotografii na nejvyšší polici. A proč že jej tak zaujala? Protože ji neznal. U každé fotografie věděl, kdy vznikla, věděl jak a velice dobře si vzpomínal, co se tehdy dělo, ale u téhle jedné ne. A pak tu také byla ta skutečnost, že se fotografie nehýbala, nebyla kouzelnická. 

Onen malý černobílý obrázek zachycoval Elizabeth sedící u největšího okna v tomhle pokoji, i nohou má kolébku plnou peřinek a na klíně má uloženého právě narozeného Nathaniela, jejich jediného společného syna. Tom si byl naprosto jistý, že je to jeho malý chlapec, poznal to podle jedné z přikrývek hozených v kolébce. Byla ušita speciálně pro něj, co by jeho dědice. 

Otočil klíčkem a s tichým zaskřípáním starých pantů otevřel prosklené dvířka vitríny. Vzal rámeček do ruky a vytáhl ho ven. Pozorně se na fotku znovu podíval, načež ji vyndal z rámu. Jakmile tak učinil, všiml si, že na zadní straně lesklého papíru je něco napsáno. 

To písmo by poznal kdykoliv, od okamžiku, kdy od ní dostal pevní vzkaz na zelené kartičce. 

Pokud něco nechceš ztratit, pak nesmíš dát najevo svůj strach z toho, že se to stane. Nejlépe to potom schováš, když to necháš na očích.

Tomovi stačilo si ta slova přečíst jednou jedinkrát, aby pochopil. S naprostou jistotou se otočil za sebe. Na malém stolku, kde kdysi stála váza každý den s jinými čerstvě nařezanými květinami, ležely do úhledného komínku poskládány staré pohádkové knihy, ze kterých Elizabeth předčítala jejich dcerám. Mezi nimi na něj najednou přímo křičel starý svazek, který mu předtím naprosto dokonale splynul se zbylými třemi knihami. Odložil fotografii a vydal se ke stolku. Přesunul dvě vrchní knihy stranou a překvapeně hleděl na v kůži vázanou knihu s poněkud otlučenými hranami a roztřepenými nažloutlými stránkami. Z před ní strany se mu do očí smál vyrytý zlatý nápis: Code Salem Malejicis - Kodex salemských čarodějnic, nejslavnější a nejhledanější kniha kouzel všech dob.