Původně jsem vám tuto kapitolu dnes přidávat nechtěla, ale cítím jisté nutkání vynahradit vám tu předchozí. 

Kouzelníci, kteří se starali o raněné příslušníky Fénixova řádu, kteří byli umístěni do velkého sálu, s hrůzou sledovali, jak se kouzlo na stropě nad jejich hlavami zcela vytratilo a následně se obrovská masa materiálu začala řítit dolů. Mezi těmi, kteří chránili zraněné byl i Sirius Black. Ten, společně s několika dalšími ochránil před padajícími trámy všechny přítomné, pak ale jeho pozornost upoutalo něco jiného. Nejdříve to byla jen malá červená šmouha, která se mihla mezi sutinami. Později, ale dostala přesný tvar. Byla to dávka. Sirius neváhal ani vteřinu. Nymířil svou hůlku na čarodějku a vyřkl zaklínadlo: "Aresto momentum."

Jakmile dívka v červeném kabátu zmizela mezi troskami, rozeběhl se k místu, kde dopadla. Skutečně doufal, že přežila

Sophie sice dopadla velice tvrdě. Její pád ale nebyl ani zdaleka tak devastující, jak původně očekávala nebo spíše jak by měl být. Naprosto jí unikalo, co se stalo a jaktože je vůbec ještě naživu. Nemělo by to být možné. Má být mrtvá. Copak takhle vypadá smrt? Ne, tohle ještě nebyl konec. Všechno ji bolelo, cítila každou kost v těle, o některých ani neměla tušení, že je má. Byla si jistá, že si polámala žebra a možná i páteř, a vyrazila si dech, ale pořád ještě žila. 

Rozvířený prach začal pomalu sedat, což umožnilo kouzelníkům, kteří se rozeběhli k rozvalinám, najít zraněnou dívku. Mezi kusy zdiva a vyřezávaného podbití ležela sedmnáctiletá dívka s hnědými vlasy a s tváří, kterou Sirius ke svému zděšení poznával - Sophie. Ležela na zádech, zlomená v půli kvůli trámu, na který dopadla. Nohy měla překřížené v kotnících, jednu ruku na břiše, které se rychle zvedalo a zase klesalo pod náporem trhavého dechu, druhá ležela vedle její tváře. Od hnědých vlasů rozprostírajících se okolo bolestí zkřivené tváře se odrážely poslední paprsky zapadajícího slunce, vypadalo to, jako by dostala už andělskou svatozář. Na tu ale bylo ještě brzy - žila. 

Sirius přelezl poslední trámy, které ho od ní dělili a přiklekl si  k ní. 

"Sophie," oslovil ji a vztáhl k ní ruce. Podepřel ji pod krkem a rameny, aby ji mohl nadzvednout z trámu, přes který ležela v tak nepřirozené poloze. Co možná nejopatrněji ji posunul kus doleva, kde ji položil na rovnou zem. K Sophii po chvíli dolehl jeho hlas, stále dokola opakující její jméno. S námahou otevřela oči. Nad sebou viděla sklánět se dvě osoby. Jejich tváře byly rozmazané a obrysy nejasné. Musela několikrát zamrkat, aby se jí podařilo na ně zaostřit. Jednu nepoznávala, ani jí nebyla nijak povědomá. Byla si naprosto jistá, že tu čarodějku nikdy neviděla. Druhou už ale znala.

"Strejdo Siriusi," vydechla. Její slova zněla spíš jako pouhé zaševelení větru, jak tiše je pronesla, ale i to stačilo. Sirius i Molly, kteří se nad ní skláněli, ji slyšeli velice dobře. Ujistila je, že je skutečně naživu.

"Díky bohu, dítě nešťastné," oddechla si ryšavá čarodějka. 

Odnesli Sophii na nosítkách mezi své raněné, kde se o ni začali hned starat jiní kouzelníci, Sirius ji ale ani na moment neopustil. Klečel u její hlavy a vískal ji ve vlasech. I když ji viděl jen jednou, cítil, že se o ni musí postarat. Byla to dcera jeho bratra, jeho neteř. Musel se o ni postarat! 

Jako velká voda se k provizornímu lůžku přihnal vysoký zrzavý chlapec. V jeho tváři se odráželo zděšení a hlas mu přeskakoval pod náporem strachu. 

"Sophí, Sophí," opakoval stále dokola a pokoušel se protlačit až k ní. Byl však neustále odstrkován. Ani tak se ale nevzdával a nakonec si klekl do prachu válejícího se na podlaze a chytil dívku za ruku. 

"Sophí." Dívka k němu otočila hlavu. Když jej poznala věnovala mu malý, ale zato šťastný úsměv. Je v pořádku a je tu s ní. 
"Fredie," vydechla. Oslovený měl v tu chvíli pocit, jako by mu z hrudi spadlo obrovské závaží, které mu celou dobu, aniž by si to pořádně uvědomoval, bránilo správně dýchat. Pořádně si oddechl a vrátil jí úsměv. 

"Co tady děláš?" zeptal se zmateně. Nečekal ji tu. Koutkem oka zaznamenal, jak Sirius uhnul pohledem. Překvapeně se na něj otočil. Copak snad věděl něco víc než on a nic neřekl?

"Prosím, neptej se," požádala ho Sophie tiše. Fred přikývl, i když poněkud neochotně. Kdesi hluboko v mysli jej ta otázka stále hlodala a on si byl jistý, že jej nepustí, dokud na ni nedostane odpověď. Po té se ale zatím nepídil, protože viděl, jak Sophie unaveně zavřela oči a její rty se chvěly pod náporem bolesti z poraněných zad. Najednou sebou její tělo škublo. Otevřela oči a mít tu možnost, posadila by se. Rychle se ohlédla po Siriusovi, kdy ji ještě stále vískal ve vlasech, aby ji uklidnil.

"Belatrix Lastrengeová!" zvolala. Sirius v první chvíli nechápal, naštěstí pro něj pokračovala. "To ona na mě zaútočila, ona nás chce zabít!"

"Tohle je válka, dítě, všechny nás chce zabít," vložila se do toho Molly. 
"Ne, vy to nechápete, ženou ji sobecké důvody," ohlédla se po ní, pak se ale zase rychle otočila k Siriusovi. "Bude chtít zabít Axela."

Ta slova byla jako nůž, který náhle projel Siriovou myslí. Axel... Harry! Chce zabít Harryho.

"On je tady?" Sophie přikývla. 

"Poslala jsem ho pryč. Měl by být na cestě z hradu s mladým Malfoyem."

"Kudy šli?"

"Směrem k lesu, ale ta chodba se zřítila." Sirius na nic nečekal. Vyskočil na nohy a běžel tam, kam ho Sophie navedla. Musel to vzít oklikou kvůli zničené chodbě, proto běžel tak rychle, jak jen dokázal, aby dohnal ztracený čas. Klidně už mohlo být pozdě.