Severus stál před krbem v knihovně, nad kterým visel portrét jeho matky, sledoval plameny, jak pomalu požírají polena, a poslouchal roztřesený hlas své milované manželky. Alesie seděla v křesle a v ruce s rudě nalakovanými nehty svírala sklenici s kvalitní ohnivou whiskey s ledem. Doufala, že jí alkohol pomůže uklidnit pocuchané nervy.
"Nedovolím Axelovi vrátit se do Bradavic." prohlásila.
"Nemá cenu ho schovávat. Jen bychom je podpořili v tom, aby v tom nadále rýpali." odporoval jí klidným hlasem lektvarista. 
"Pošleme ho do Ameriky k mé sestře." navrhla a upila ze své sklenice.
"Panikaříš." konstatoval Severus, aniž by se na svou ženu podíval. Místo toho zvedl pohled k portrétu černovlasé ženy. Ta s na něj ale podívala pouze letmo, než na svého syna se zaměřila na svou snachu, která podrážděně podupávala nohou v černé lodičce po drahém perském koberci. Eileen v tu chvíli skutečně velmi připomínala její matku. Ta byla před třiceti lety postavena do podobné situace, kdy ji Brumbál donutil bojovat o její dcery. Obě ty dívky, ač jsou vzhledově nesmírně podobné svému otci, jsou povahově celá ona - vzpurné, ctižádostivé, tvrdohlavé, ale i obětavé a milující. Eileen doufala, že boj o jejího vnuka nedopadne stejně, jako boj její nejlepší přítelkyně o život jejích dcer. Alesie se na ženu na obraze očima plnýma zoufalství a vzteku, když ji oslovila.

"Nevěřím, že chceš před Brumbálem tak zbaběle utéct."
"Nechci utéct." ohradila se Alesie. "Klidně zemřu jeho rukou, jako moje matka, ale udělám cokoliv, aby před ním ochránila svého syna." reagovala na slova své tchýně, která ji skutečně rozlítila. "Nepustím ho do školy. Kdo ví, co mu ten dědek udělá."

"Axelion musí chodit do školy." projevil se po dlouhém mlčení opět Severus. "Navíc tam budu přece já. Dohlédnu na něj." připomněl Alesii jednu s okolností, která ji už jednou přesvědčila, aby poslala své dítě studovat právě do Bradavic. Alesie už se nadechovala k dalším protestům, ale Sev ji přerušil.
"Axelion se se mnou dnes večer musí vrátit do školy. Pokud by se tak nestalo, tak bychom se klidně mohli postavit do středu Příčné ulice a začít vykřikovat, že jsme unesli Harryho Pottera, mělo by to stejný dopad." Přešel přes místnost, poklekl k ní a vzal její roztřesené ruce do dlaní. "Slibuji ti, že dohlédnu na to, aby s našemu synovi nic nestalo." řekl a jemně ji políbil na rty. Alesie tedy nakonec ustoupila a svolila, aby se Axelion vrátil s otcem do školy. 

Jakmile Alesie v domě osaměla po odchodu svých milovaných mužů, její srdce se sevřelo strachem tak silně, jako ještě nikdy. Proto se rozhodla jednat. Už jednou o své dítě přišla a znovu to nedovolí. Rychle vyběhla po schodech do ložnice, kde se převlékla, a oblečená v bílé košili a dlouhé černé saténové sukni s vysokým pasem se zahalila do zeleného kabátu. Opustila dům a za branami jejich pozemků se přemístila. 

Objevila se na hlavní ulici malé vesnice a rázným krokem se rozešla k panství, které stálo na malém pahorku nad vesnicí. Nejkratší cesta tam vedla přes místní hřbitov. Tam se na krátkou chvíli zastavila u jednoho z hrobů, na jehož náhrobním kameni seděla socha z bílého mramoru s podobou krásné ženy s dlouhými vlasy, která v rukou svírala kytici kopretin. Několik minut se jen tiše dívala na jméno vyryté do kamene, než vytáhla hůlku z kapsy svého kabátu a do kamenné vázy u náhrobku vykouzlila kytici sněhově bílých kopretin. 

"Prosím, dej mi sílu, maminko." zašeptala a několika mrknutími zahnala slzy, které se jí draly do očí, než pokračovala dál ve své cestě po úzké pěšině k domu. 
Když stoupala po kamenných schodech k vstupním dveřím, zastoupili jí cestu dva muži s tvářemi skrytými za stříbrné masky a kápí. Alesie neměla náladu na to, vysvětlovat jim, kdo je a proč přišla, proto se jich několika rychlými kouzli zkrátka zbavila. Klapání jejích vysokých podpatků, které se ozývalo prázdnou chodbou, dolehlo až do jídelny, kde u dlouhého stolu seděla početná skupina smrtijedů i se svým pánem. Ten, když zaslechl onen zvuk, upřel svůj rudý pohled na dveře a čekal, až jeho host vejde dovnitř. 
"Alesie," usmál se na svou dceru, když kouzlem rozrazila dveře tak prudce, že ze stěny opadalo pár kusů omítky. "Copak tě tak rozlítilo, má drahá?" zeptal se jí.

"Neuvěříš mi, otče, kdo mě dnes ráno přišel navštívit." zvolala ostrým hlasem, který způsobil, že nejednomu z přítomných přeběhl mráz po zádech. 

"Pojď, posaď se a povídej." vyzval ji Voldemort a přikázal Belatrix, která seděla vedle něj, aby Alesii uvolnila své místo. Ta se poněkud neochotně postavila a opřela se o zeď, zatím co probodávala Alesii nenávistným pohledem. Každý krok dcery pána všeho zla rezonoval ztichlou místností, jako údery zvonu. Posadila se vedle svého otce a pohodlně se na židli opřela. 

"Dnes ráno," začala " si do mého domu se vší parádou nakráčel sám Albus Brumbál snad s polovinou toho svého slavného Fénixova řádu." informovala ho. Voldemort k tomu chtěl něco říci, ale Alesie ho zvednutím ruky zarazila. "A představ si, že se dožadoval, abychom mu se Severusem vydali Harryho Pottera." U stolu se začal ozývat překvapený šepot. "Pokusil se odvést našeho Axela." postěžovala si. Voldemort se jí zadíval do očí a naklonil se k ní.
"Alesie, slíbil jsem tvé matce, že se o tebe a tvou setru postarám. A musel jsem jí přísahat, že dohlédnu na to, aby Brumbál už nikdy naší rodině neublížil. A jí své sliby plním. Tvůj syn je pod mou ochranou, pokud na něj Brumbál někdy vztáhne ruku, osobně se o něj postarám."