Když Sirius s Minervou opouštěli Snikehill, všichni tři Snapeové je vyprovázeli s větším či menší úsměvem na tváři a obrovskou úlevou v srdci. Hlavně Alesii se neskutečně ulevilo. Měli spojence. Někoho z Brumbálových lidí, kteří ale stojí na jejich straně. Byla si jistá, že ještě jednou jim bude děkovat. Největší úsměv však hrál na tváři Axelovi, který byl šťastný, že mohl konečně zase vidět Siria, aniž by se musel něčeho bát. Byl to opravdu osvobozující pocit. 

Blacka ale tak pozitivní pocity neovládaly. Tedy, ze začátku ano, ale jakmile se za ním zavřely dveře jeho ložnice a on osaměl, uvědomil si strašnou pravdu. Nejen Lily a James, ale i Harry je vlastně mrtvý. Jediný, kdo mu ještě zbyl, byl už jen Remus. Po Potterových na celém širém světě vlastně nic nezůstalo. Zničeně se posadil do starého, rozvrzaného křesla, které stálo na tom samém místě, jako v den, kdy tenhle zpropadený dům opustil. Složil hlavu do dlaní a se vzpomínkou na svého nejlepšího přítele se rozplakal. Bylo to dlouho, co naposledy brečel, a trochu se za sebe styděl, ale nedokázal tomu zabránit. Jeho přátelé zemřeli, aniž by třeba jen tušili, že jejich syn už je dávno mrtvý. Už byla tma, když se mu konečně podařilo zkrotit své rozbouřené emoce. Opřel se dozadu a zaklonil hlavu. Naposledy zavzpomínal na svá školní léta. Poté se postavil, vzal si svůj kabát, který jen ledabyle odhodil na postel, když přišel, a opět opustil dům. Doufal, že si jej nikdo nevšimne, ale bohužel se mu to nepovedlo. Ono se jde jen těžko vyplížit se nepozorovaně z domu plného lidí. Všiml si ho Remus, který seděl v kuchyni, sám u prázdného stolu. V rukou držel knihu a v tichosti si četl, když postřehl, jak se Sirius protáhl okolo dveří do místnosti. Odložil knihu hore hřbetem, protože neměl po ruce nic, co by mohl použít namísto záložky, ale nechtělo se mu pak zdlouhavě hledat místo, kde skončil. Vstal  ze židle a vydal se za Siriem na chodbu. 

"Kam jdeš?" zeptal se jednoduše, když pán domu sahal po klice od vchodových dveří. Jeho slova, jako by druhého muže přikovala k podlaze. Ani se nepohnul, neotočil se. 

"Ven," řekl jen stroze po krátkém mlčení. Remus jej ale znal až příliš dobře a on to věděl. Nenechá ho odejít, dokud mu nedá upřímnou a hlavně pravdivou odpověď na jeho otázku. "Sirie," oslovil ho tichým, ale pevným hlasem, který jej donutil se na vlkodlaka konečně otočit. Neměl vak sílu podívat se mu do tváře nebo mu říct, kam vlastně jde. Jenže musel. Remus měl právo na to to vědět. Stejně jako jemu samotnému mu na Harrymu nesmírně záleželo. Byl pro něj skoro jako vlastní syn. Musel mu to říct. 

"Pojď se mnou," vyzval jej tedy nakonec. Vlkodlak zaváhal, ale když viděl ten obrovský smutek v bouřkových očích, které k němu vzápětí konečně zvedl, tiše přikývl. Vzal si z věšáku v předsíni svůj starý odřený hnědý kabát, který už zdobil nemalý počet záplat. Společně s tmavě modrou šálou si jej oblékl a připojil se k Siriovi, jenž na něj trpělivě čekal v předsíni.
"Kam to jdeme?" otázal se přítele, když vyšli před dům na zasněženou, ztichlou ulici. Kouzením mu však neodpověděl. Pouze jej chytil za loket a bez varování se s ním přemístil. Jeho společník to nečekal, takže se jeho žaludek obrátil vzhůru nohama a zase zpět, než konečně zase stál oběma nohama na pevné zemi. Byl si jist, že kdyby jej Sirius ještě stále nedržel za ruku, jistě by se skácel k zemi. Když se mu přestala točit hlava, konečně se rozhlédl po okolí, aby zjistil, kam se to vlastně přenesli. Překvapeně zjistil, že stojí před zbytky domu Jamese a Lily v Godrikově dole. Zmateně se podíval na Siria, který ho již pustil a přešel těch několik málo kroků až k nízké kamenné zídce. Se slzami v očích se do rozbitého okna v druhém patře, kde kdysi pomáhal Jamesovi zařizovat dětský pokojík pro tehdy ještě nenarozeného syna. 

"Neměli ani tušení," pronesl do nočního ticha. 

"To nikdo," zašeptal Remus a postavil se vedle něj. Jednou rukou ho objal okolo ramen a zahleděl se stejným směrem. Od toho dne, kdy jej zde společně se Siriem našel, tu nebyl. Nenašel v sobě dostatek odvahy sem přijít. Mimo jiné i kvůli tomu, že si nechal před dvěma lety proklouznout toho slizkého zrádce Červíčka mezi prsty. 
"To nemyslím," přerušil Sirius tok jeho myšlenek, "já už vím pravdu, Remusi. O Harrym." Muž se zadíval do jeho tváře, čekaje, že mu řekne víc.

"Ty víš, kde je Harry?" zeptal se ho. Sirius ale k jeho zklamání zakroutil hlavou. 

"Vím, kde není. Kde nikdy nebyl..." prozradil mu tajemně a dal se do vyprávění.
"Brumbál chtěl, aby s ním šel prohledat Srabusův dům, když nikdo nebyl doma, a já šel. V jedno šuplíku jsem našel dopis od zdravotní sestry. Harry nikdy nebyl. Byl jenom Axelion. Syn Lily a Jamese se ani nestihl pořádně nadechnout. Zemřel, ještě než se vůbec stihl narodit," pověděl mu v kostce vše, co se mu podařilo zjistit. 

Removi trvalo dlouho, než se vzpamatoval z toho, co slyšel. Po jeho zjizvené tváři se během toho svezlo nespočet slaných slz. Když se Siriovi podařilo ho utišit, vyšli společně bok po boku směrem ke hřbitovu. Stará rezavá branka hlasitě zanaříkala, když ji Black otevřel. Remus jej následoval po pěšině, kterou jeho vysoké boty vytvořily v čerstvě napadaném sněhu, až k bělostnému náhrobnímu kameni, kde stála dvě jména. Sirius vytáhl hůlku a lehce s ní mávl oproti náhrobku. Na hladkém povrchu se začala pomalu objevovat písmena. 

Harry James Potter
Milovaný syn

I Remus vytáhl hůlku a do sněhové peřiny na trávníku vyčaroval u paty pomníku tři bílé růže, jednu za každého člena rodiny Potterů. Dlouho tam oba jen tiše stáli. Ani jeden z nich nevěděl, co by měl v takovou chvíli říct.
 Když se rozhodli, že je čas se vrátit, aby se po nich zbytečně nesháněli, promluvil Sirius tiše: "Alespoň jsou všichni spolu."