Axelion byl v přítomnosti dvojčat Weasleyových při nejmenším nervózní. Fred s Georgem sice nepatřili mezi ty, kteří na něj zahlíželi, jejich pohledy byly vždy spíše zvědavé než vyčítavé, i tak ale neměl moc dobrý pocit. Alespoň ze začátku. Sophie a Sebastian si plně uvědomovali tu tíživost celé situace, do které je dostali, proto cítili jakousi povinnost celou atmosféru trochu uvolnit. To pro ně dva nepředstavovalo žádný problém. Jak už dříve napsali Axelovi v dopisu a dvojčata se o tom už několikrát mohla na vlastní oči přesvědčit, Sebastian a jeho sestra byli hlavně ve škole mezi svými spolužáky známí svými výstřelky, žertíky a lumpárnami, kterými dokázali značně zpestřit nudný studentský život na stříbranovském internátu. Nyní hodlali využít svých dlouholetých zkušeností a zvednou hlavně Axelovi náladu a sebevědomí. Byli to tedy právě oni, kdo zapředl rozhovor, do kterého se mohli zapojit všichni tři zbývající chlapci. Američané si byli jistí jen jednou věcí, kterou měli všichni společnou, a to byl famfrpál. Axel, Fred i George hráli za školní tým, Sebastian se Sophií dokonce i profesionálně. Po krátké diskuzi o letošním mistrovství světa se Sophie zeptala Axela, jestli by se tu někde nenašlo místo, kde by si mohli zahrát. Ona s bratrem vozili svá košťata s sebou pořád a věřili, že se ve velkém domě Snapeů najdou i nějaká pro zrzavá dvojčata. Axelion si tím sice nebyl tak jistý, ale zjistit to ho přeci nic nestojí. Vstoupil tedy hlavními dveřmi do domu, kde jako na prvního narazil na Victora. Hned se ho zeptal. Tušil, že o takových věcech bude mít větší přehled než jeho matka. Muž musel chvíli přemýšlet, pak ale řekl, že by tu nějaká být měla. Vybídl mládež, aby ho následovala. Vyšel s nimi opět ven do mrazivého prosincového dne, prošel zahradou až k malé kůlně u kamenné zdi. Pár minut se v ní přehraboval, načež z ní vytáhl tři zaprášená košťata. Kromě prachu a már namrzlých pavučin na nich ale nebyla žádná vada, vlastně byla téměř jako nová. Victor je chtěl odnést a pořádně vyčistit, Sebastian ho ale zastavil se slovy, že to nebude potřeba. Všichni chtěli co nejdříve začít hrát, nechtěli se zbytečně zdržovat. Victor ale trval na tom, že je musí alespoň trochu oprášit, takže jim je nakonec stejně odnesl. Mezitím, co oboje dvojčata seděla na zasněžené lavičce naproti hlavním dveřím, vyběhl Axel po schodech do svého pokoje, aby si zde mohl vzít své koště, které dostal od otce k narozeninám. Když mířil zpět, málem se ve dveřích srazil s Victorem, který se vracel s vyčištěnými košťaty do zahrady. Axel je od něj převzal, aby se mohl vrátit k práci, kterou jistě měl, v tak velkém domě, jako byl ten jejich, jí bylo vždy plno. Dvojčata ho vítala s větším nadšením, než čekal, když se objevil venku. Bohužel si ale nevšiml, že rohožka zůstala pokrčená, když po ní kvapně přebíhal, takže se dveře nedovřely. Této skulinky hned vzápětí využili tři ze zbylých obyvatel domu. Merlin, Salazar a Sigyn se jí protáhli bez sebemenších potíží a zákeřně zaútočili na Axelova záda. Ten to nečekal a tak skončil natažený jak dlouhý, tak široký tváří ve sněhu. Všichni okolo stojící propukli v hlasitý smích, když to viděli. Sourozenci Blackovi si hned dřepli, aby na sebe strhli pozornost psů a Axel se mohl postavit. I mladý Snape se rozesmál, poté co se na své milované mazlíčky obořil, že tohle nesmí.  Přidal se tak k Fredovi s Georgem, kteří se doslova lámali v půli smíchem. Když se jim podařilo své veselí trochu uklidnit, i oni si chtěli pohladit radostně poskakující chrty, než je Axel zase zavede dovnitř.
"Nemůžeme je vzít s sebou?" zeptala se ho Sophie, když už s nimi mířil pryč.
"Je na ně moc zima, počkají tady," řekl Axel a zavřel dveře, tentokrát se ale nezapomněl ujistit, že pořádně.
"Tak, kde budeme hrát?" dotázal se Fred. Axel se rozhlédl po zahradě.

"Tady to nepůjde," prohlásil, "je tu moc stromů, budeme muset na pláně."

"Nebude se tvoje máma zlobit, že budeme lítat nad poli?" ujišťoval se Sebastian nejistě. Axel však jen zakroutil hlavou.
"Je zima, nic se nepěstuje. Celoroční prodej je ve sklenících, tak se tam snažte nespadnout." Zasmál se a vedl je zahradou až k malé brance v kamenné zdi. Za ní se rozkládala obrovská rovná bílý plocha, na které během jiných ročních období rostlo nepřeberné množství rostlin, které měly Lektvarové pláně v sezónní nabídce. Teď tu však nebylo nic, přesně jak Axel řekl. Na zorané půdě ležela jen tlustá vrstva sněhu, místy narušená řetízky stop divé zvěře.
"Co všechno je vlastně vaše?" zeptal se George Axela, když se vznesli do vzduchu a měli tak lepší výhled na rozlehlá pole. Axel se rozhlédl a snažil se vzpomenout, kam až sahají jejich pozemky.
"Támhle od řeky," ukázal na zamrzlé vody, "až po tamten les," řekl a přesunul svůj prst zase na opačnou stranu, kde se v dáli rýsoval obrys špičatých korun jehličnatých stromů.
Na tvářích bratrů Weasleyových se usadil nemalý údiv, a tak Axel raději ještě dodal: "Ta pole ale nejsou naše, jako naše, patří k Lektvarovým pláním a ty jsou mých rodičů. Takže tak."
"Nepůjdeme raději už hrát?" ozvala se Sophie.
"Obchodní jednání si nechtě na později," dodal ještě se smíchem Sebastian. A tak se dali do zábavy. 

Vydrželi u toho dlouho. Skočili až už jim začínala být trochu zima. Neobtěžovali se s tím, že by se snesli zase na místo, odkud se původně vznesli a přistáli až přímo u domu. Tam už je čekala Alesie. Celá zabalená do až po zem dlouhého černého kabátu a velkou kapucí přes hlavu si je nejdříve všechny prohlédla, než se na ně mile usmála. Fred s Georgem v ní poznali ženu, která ztropila Brumbálovi ve velké síni scénu, o které se mluvilo ještě dlouho. Nebyli hloupí, odvodili si, že je to Axelova matka. Ta žena byla úplně jiná než jejich matka. I když se na ně usmívala, tak pohled jejích hnědých očí byl tak pevný, že by je donutil jí odkývat vše, co by řekla. I když nabídku, kterou od ní vzápětí dostali by si neodmítli ani tak.
"Musíte být promrzlí na kost. Nedáte si kakao?" Všichni hned začali zběsile přikyvovat.
"To ráda slyším. Čeká na vás v kuchyni," řekla jim a zmizela v útrobách domu. Mladí kouzelníci si vysvlékli kabáty a nechali je spolu s košťaty v hale. Axel je pak vedl chodbami směrem do kuchyně, odkud se linula sladká vůně.
"To není kakao," poznamenal Sebastian.

"Ne, to je koláč," přitakal mu Axel.
"Hmm... s jablky," zaševelil Fred a všichni tedy následovali onu vůni až k jejímu zdroji. Měli pravdu. Na kuchyňské lince nestál jeden, ani dva, ale hned čtyři čerstvě upečené koláče, každý s jinou náplní. Jeden byl s jablky, která Fred pohotově odhalil už na chodbě, druhý s jahodami, třetí s borůvkami a poslední s čokoládou a tvarohem. Na malé stolu nedaleko koláčů stálo pět hrnků s horkým kakaem a malé talířky. Alesie už na ně čekala.

"Tak, který si dáte?" zeptala se jich. Každému ukrojila kousek toho, na který měl právě chuť a přidala k tomu i notnou dávku šlehačky. Všichni se olizovali až za ušima. Zatím co si pochutnávali na sladké dobrůtce a zapíjeli ji horkým kakaem, pokračovala Alesie v pečení. Musela ještě vyzkoušet několik receptů, než odjedou k bábince.