„Vítejte, pane Blacku," přivítal Regulus se starší muž v černém obleku.
„Mohu vám nějak pomoci?"
„Ano Viktore. Buď tak laskav a ohlas naši přítomnost Severusovi."
„Bohužel, pan Severus zde není. Dostal naléhavou sovu a dnes ráno odjel do Londýna, ale mohu vás ohlásit u mladé paní." Regulus se s tázavým pohledem zadíval na chlapce po svém boku. Axel pochopil a přikývl. Regulus se otočil zpět k Viktorovi.
„Buď tak laskav." Muž odešel po schodech do druhého parta.

„Líbí?" Axel se od chvíle , co přišli rozhlížel po vstupní hale. Takto si dům svého profesora lektvarů teda nepředstavoval. Nebyl tmavý, jak si myslel. Stěny měly světlou béžovou barvu. Podél nich stálo několik kusů tmavého dřevěného nábytku a pohovka s bílým polstrováním, na které leželo několik zelených a šedých polštářů.
„Překvapivě ano." Na schodech se opět objevil Viktor.

„Jste očekáváni v knihovně," zdělil jim a zmizel v chodbě.Axel následoval Reguluse po schodech a poté chodbou než stanuli přede dveřmi do knihovny. Black zdvořile zaklepal a po vyzvání vešel. Počkal až tak učiní i chlapec a zavřel. 

„Regulusi." Z jednoho křesla u krbu vstala žena. Dlouhé černé vlasy jí v mírných vlnách spadaly podél tváře až k pasu. Měla úzké rty, rovný nos a uhrančivé hnědé oči, které po ní zřejmě zdědil. Štíhlé tělo halily přiléhavé černé šaty. Byla opravdu krásná. Tohle je moje maminka, pomyslel si Axel.
„Rád tě opět vidím, Alesio." Regulus jeho matku přátelsky objal. Žena poté upřela svůj pohled na Axela.
„Kdopak je tvůj společník?"
„Promiňte. Jsem Axel." Jemně stiskl nabízenou ruku. Jeho mámě očima přeběhl stín smutku.
„A dál?" zeptala se. Chlapec se nervózně ošil.
„No, to je vlastně důvod, proč jsem tu." Alesia tázavě pohlédla na svého přítele. Ten však jen pokrčil rameny a posadil se do jednoho z křesel. Alesia rukou naznačila Axelovi, aby jej napodobil. Když už byli všichni pohodlně usazeni, pohlédla Alesia opět na chlapce. Ten ovšem svůj pohled upíral do šálku čaje ve svých rukou.
„Takže, si se mnou chtěl mluvit," promluvila po chvilce ticha. Axel kývl a odvážil se ženě podívat do očí.
„Eh... no, já... vlastně," koktal. „Nevím, kde začít."
„Zkus to od začátku," poradil mu chytře usmívající se Regulus.
„To bude asi nejlepší," usmála se Al. Axel odložil šálek a rozepnul batoh u svých nohou. Když konečně našel, co hledal, opět se narovnal.
„Před dvěma dny mi přišel tento dopis," natáhl ruku s obálkou k Alesii. „A já si myslím, že byste ho měla vidět."
„Proč?" zeptala se. „Je to tvá osobní pošta. A mě do toho přece nic není."
„Ale ano, je," přerušil ji Axel. Alesia si nakonec obálku převzala. Několikrát ji v rukou obrátila, než ji otevřela. Rozložila levný papír a začala číst. Čím více slov si přečetla, tím více se jí oči plnily slzami a její ruce se třásly.
To není možné, pomyslela si.

„ ...unesl malého Axela Snapa a udělal z něj Harryho Jamese Pottera..."

Roztřesenými prsty vytáhla z obálky další list papíru. Složila ruce s papíry v klíně a narovnala se. „Nevypadáš jako on," řekla tiše.
„To kouzlo přestalo působit tu noc, co jsem dopis dostal." Regulus vůbec netušil, co se děje.
„Jak mám tedy vědět, že jsi to ty?" Axel zvedl ruku a přejel prsty po jizvě, která do značné míry sice ztratila svou výraznost, tvar však nikoli. Alesia se postavila a Axel ji napodobil. Žena uchopila jeho hlavu do dlaní a zadívala se do jeho hlubokých hnědých očí. Ano, tyhle oči znala. A navíc, hned jak chlapec vstoupil, všimla si jeho podoby Severusovi. Pohladila ho po černých vlasech a po tvářích jí stekla první slza. Axelion nevěděl, co má čekat, když stál tváří v tvář své matky. Pak ho ale pohladila po vlasech. V tom jediném krátkém doteku bylo tolik lásky a něhy, kolik se mu nedostalo za celých 15 let života. Opřel se do drobné dlaně a užíval si ten skvostný pocit. Černovlasá žena si přitáhla o kousek vyššího chlapce do náruče.

„Můj chlapče," zašeptala. I hoch ji objal a schoval hlavu do jejího ramene.

„Mami," vydech. Líbilo se mu, jak to znělo. Maminka, jeho maminka. Bál se této chvíle, tak moc se jí bál. Ale teď cítil, že všechno je tak jak to být má. Regulus je jen tiše pozoroval a naprosto nechápal, co se tu stalo. Alesia si toho všimla a aniž by povolila stisk, podala mu papíry, které stále svírala v dlani. Když své objetí ukončili, šťastně se na sebe usmáli.
„Už jsem ani nedoufala."
„To ani já."
„Merline, Severuse klepne," konstatoval Regulus s úsměvem, když dočetl poslední řádky.