Válka skončila. Všechny bitvy byly dobojovány, poražení se vzdali vítězům. Tak by to mělo být, ale není to pravda. Do posledního slova se naplnilo proroctví Axeliona Nathaniela Snapea. Neřekl to sice nahlas, ale měl pravdu. V této válce není vítězů, ale pouze poražených. Stačilo se rozhlédnout. Voldemort padl. Brumbál padl. A vyřešilo to snad něco? Ne. Svět je teď jen o něco málo temnější než býval, protože na něm ještě stále leží ten černý závoj smutku, který přinesla smrt na oplátku za duše těch, kteří zahynuli kvůli sporům dvou starých mužů. 

Sirius Black utíkal po kamenité mezi řadami dokonale upraveného živého plotu. Nevnímal zpěv ptáků v korunách okolních stromů, nevnímal ani bzučení hmyzu na květech v nádherně rozkvetlých záhonech. Nevnímal nic. Jeho mysl i kroky byly namířeny k domu před ním, jež byl obklopen zahradou, jejíž krása mu nyní unikala. Doběhl až ke dveřím staré viktoriánské vily, jako vystřižené ze starých románů a pohádkových knih, uprostřed rozlehlých luk a polí okolo vesnice Snikehill. Nedopřál si čas, aby mohl znovu popadnout dech. Vyběhl schody a silně zabušil na dubové dveře. Nic. Dům mlčel. Zabušil tedy znovu, ale stále se nic nedělo. Dům zůstával tichý a nadále ukrýval svá tajemství. 

Jeho srdce se sevřelo obavami. Co se stalo, proč dveře nikdo neotvírá, proč jeho zoufalému volání nikdo neodpovídá? Vzdal snahu přimět někoho, aby přišel ke vchodu, a sám sáhl po klice. Uchopil do rozpálené dlaně chladný kov a zatáhl. Ozvalo se tiché cvaknutí a zámek povolil. Překvapilo ho to. Nebylo zamčeno a přesto nikdo nepřišel? Už se nijak nezdráhal. Otevřel a vstoupil do haly. 

Zůstal zaraženě stát na místě. Po zádech mu přeběhl mráz. Nebylo to chladem, ale tím, že se z toho pokoje vytratila veškerá vřelost, která ještě nedávno vítala každého, kdo sem vstoupil. Všechen nábytek byl pryč. Všechna křesla i stolky. I obrazy ze stěn zmizely, jejich přítomnost už připomínala pouze vybledlá místa na sametové  tapetě. Honosný křišťálový lustr visící uprostřed dvoukřídlého schodiště, který by měl zalívat hřejivým světlem každé zákoutí haly, byl přikrytý bílým plátnem, stejně jako velké zrcadlo, jež stále ještě viselo nad krbem. 

Sirius se vyděšeně rozhlížel okolo. Aniž by bral ohled na to, kdo jej bude následovat, rozeběhl se do tichých útrob domu, nechávaje za sebou vchodové dveře otevřené dokořán. Probíhal chodbami a zběsile volal: "Axeli! Axeli... Harry!" Jeho hlas se třásl, nedokázal ho uklidnit. Volal jména všech, kteří v domě žili, ale nikoho se nedovolal. 

Všechny pokoje byly naprosto prázdné, nezbylo tu nic, co by připomínalo ty, kteří by tu měli být. 

Siriuse zavedly jeho kroky až do velkého sálu. Vysoká okna zabírající celou jižní stěnu pouštěla dovnitř spoustu světla, za nimi ale nebylo téměř nic, na čem by jeho paprsky mohly tancovat. Dvě řady stříbrných svícnů, každá po třech, byly stejně jako lustr v hale a v každém dalším pokoji zabaleny do bílého plátna. Řady vedly jeho pohled k protější stěně pokoje. Na té, jako na jediné v celém domě, ještě stále visely čtyři obrazy. Kdyby Sirius někdy dříve byl v tomto sále, věděl by, že tu ještě před pár dny nevisel ani jeden z nich, to on ale netušil. Přistoupil blíže, až k úpatí malého schodiště, které přecházelo ve stupínek, na kterém stála jediná židle, spíše připomínající trůn. Ta jej ale teď vůbec nezajímala. Veškerou jeho pozornost měly obrazy.
Nejvýše visel jeden obraz zachycující krásnou světlovlasou ženu, na jejíž tváři se vyjímal sladký úsměv a její oči zářili na bělostné kůži jako dva safíry. Muže, který byl na plátně zachycen s ní, poznal hned. Byl to Voldemort, jen o několik desítek let mladší, nemohlo mu být víc než třicet, už tehdy se mu ale v očích odráželo to samé šílenství, jaké v nich viděl na bitevním poli. Na dolní hraně rámu se vyjímala stříbrná destička, do níž byla vyryta dvě jména: Elizabeth Tatiana Riddle (1926-1958) a Tom Marvolo Riddle (1926-1996).

Pod ním visely vedle sebe tři zbylé obrazy, které Siriuse nutily k slzám. Pohled se mu zamlžil, když pohlédl na první. Rychle zamrkal, aby slzy rozehnal. Na obraze byly čtyři osoby. Žena s hnědými vlasy staženými do dokonalého drdolu a oblečená v černých šatech seděla ve vysokém zeleném křesle. V náručí svírala malé miminko zabalené v krajkové peřince a mile se usmívala. Za ní stál vysoký muž s černými vlasy, přísným pohledem, ale laskavýma očima. U nohou ženy, na podnožce, která nejspíše patřila k onomu křeslu, seděl dospívající chlapec s velmi tmavými vlasy a hnědýma očima, v jedné ruce svíral tu matčinu a usmíval se na celé kolo. V jeho očích poskakovaly malé jiskřičky štěstí a radosti. I tento portrét byl opatřen destičkami. Ta na horní hraně rámu hlásala: Alesie Margarett Riddle (1956-?), Severus Tobias Snape (1956-?) a ta na spodním zase: Axelion Nathaniel Snape (1980-?) a Neveah Tomas Snape (1996-?) 
Téměř se ani nedonutil pohlédnout na zbylé dvě malby. Neustále zíral na tvář chlapce sedícího na podnožce. Axel... Harry, jeho Harry tam sice už nevypadal jako on, ale přitom byl tak šťastný. Siriuse zabolelo u srdce. Uvidí ho ještě někdy?

Nakonec se přece jen přiměl prohlédnout si zbylé obrazy. Na prostředním byl pouze mladý muž. Stál tam sám. Okolo ostře řezané tváře mu spadaly vlasy barvou se podobající dozrávající pšenici. Byly stejné jako u ženy po boku pána zla. I oči měl stejně modré jako ona. Tabulka nahoře na rámu dala muži, kterému bylo podle vyrytých letopočtů (1957-1978) pouhých jednadvacet let, když zemřel, jméno Nathaniel Alexandr Riddle. Voldemortův syn. Ten, na jehož smrti nese vinnu slavný Albus Brumbál. Sirius tomu nemohl uvěřit. Do teď si to neuvědomil, ale jakmile dostalo jméno tvář, nedokázal pochopit, jak to mohl Brumbál udělat. Mladý muž se krásně usmíval a v očích mu poskakovaly malé plamínky rošťáctví. 

Poslední obraz ho opět málem přiměl k pláči. Byl to jeho bratr. Regulus seděl na vyřezávané židli a hrdě se usmíval. Vedle něj byla na naprosto stejné židli usazená Anthea a drželi se za ruce. Sirius mohl jasně vidět prsten, který nosila. Poznával ho, patřil jeho matce. Za nimi stála dvojčata. Sophie za otcem, obě dlaně na opěradlu židle. Hnědé vlasy jí volně spadaly na ramena a zlatě se leskly. Sebastian měl ruku ledabyle přehozenou přes matčinu sesli a druhou zastrčenou v kapse černých kalhot. Vlasy měl divoce rozcuchané. Kdyby nebyl tak vysoký, řekl by Sirius, že se dívá na malého kluka, který má v zadní kapse zastrčený prak a malé kamínky. Tentokrát se u stříbrných štítků pozastavil o něco déle, obzvláště u jednoho. Nepřekvapila ho jména Anthea Valerie Riddle (1958-?) ani Regulus Arcturus Black (1957-?), dokonce to nebylo ani jméno její neteře Sophie Elizabeth Black. Za jeho údiv bylo zodpovědné jiné jméno. 

Sebastian Sirius Black, přesně to se vyjímalo na lesklém kovu. Přímo ho pálilo do očí. Jeho bratr po něm pojmenoval svého prvorozeného a také jediného syna. Ani ve snu by ho to nenapadlo. 

Mezi obrazem pána zla a jeho potomků byl na tapetě vyobrazen nápis: Mutata potestas eorum in malum!
Měníme svou bolest v sílu!

Najednou se cítil slabý v kolenou. Teď mu byla jediná židle v místnosti dobrá. Než se ale na ni stihl posadit, všiml si, že je na ní položený malý kufřík. Vzal ho do rukou a posadil se na židli. Třesoucíma se rukama ho otevřel. Byl plný papírů a všemožných drobností. Na samotném vrcholku toho všeho ležela černá obálka, na které bylo napsáno jeho jméno. Otevřel ji. Byla v ní jedna jediná věc. Fotografie. Zachycovala Sophii, Sebastiana a Axela sedící na trávě na břehu jezírka v zahradě domu Snapeů. Okolo nich seděli čtyři psi a vrtěli ocasy. Ti tři se vesele usmívali do objektivu. Na druhé straně fotografie bylo napsáno: Děkujeme za všechno, sbohem.

Tehdy to Siriusovi skutečně došlo. 

"Jsou pryč," zašeptal do ticha a po tváři se mu svezla jediná osamělá slza.