Oběhlo přesně osmnáct dní od chvíle, kdy se dcera Gellerta Grindelwalda na dvacet minut vrátila do světa živých. Někdo by si mohl říct, že je to krátká doba, ale pravdou je, že toho během těch pár dní stihl Voldemort docela hodně. A tak se kouzelnický svět nakonec dostal až sem. Ministr kouzel odstoupil, ministerstvo se vzdalo Voldemortovi a jeho armáda smrtijedů právě pochoduje na Bradavice,poslední místo, kde mu ještě vzdorují přeživší členové slavného Fénixova řádu společně s Albusem Brumbálem. 

Axel stál společně s dvojčaty, svými a jejich rodiči po boku pána zla, když vstupoval na luky okolo Bradavické školy čar a kouzel. Jejich rodiče měli ve tvářích stejně kamenné a chladné výrazy jako sám Voldemort a stejně tak shlíželi dolů pod kopec, kde se právě okolo hradu zvedla ochranná kouzla. Axel odvrátil pohled od rodičů a stočil ho ke dvojčatům. Sophie se snažila tvářit stejně jako její matka a nutno podotknout, že se jí to i docela dařilo, nikdo by nepoznal, že tu nechce být. Nesměl by se jí ale podívat do očí. Ne nadarmo se jim říká okna do duše. Ten smutek a strach byli jasně patrní. Sebastian se ale nedokázal tvářit tak odhodlaně jako jeho sestra. Nebyl ani zdaleka tak dobrý lhář. Byl pobledlý, jeho kůže měla nádech lehce do zelena, jak se snažil potlačit nevolnost vyvolanou tou šílenou nejistotou. Tmavé kruhy pod očima ukazovaly, že mu to všechno, co se zrovna děje, nedovoluje v noci spát a rozpraskané chvějící se rty byly důkazem jeho strachu. Oči měl skleněné a dost možná ho to stálo hodně úsilí nedovolit, aby se byť jen jedna jediná slza dostala až za hradbu dlouhých černých řas.  Axel moc dobře věděl, že tohle všechno, to, jak teď Sebastian vypadal a jak se cítil, je kvůli Roderickovi. To on, jejich odloučení a vidina toho, že se nakonec střetnou na bojišti, stojíc proti sobě, dohnali Sebastiana až do takového stavu. 

Otočil hlavu zpět k jezeru, na jehož břehu se tyčily vysoké kamenné věže. Voldemort právě mluvil ke svým mužům, ale on jej neposlouchal, namísto toho se na malý okamžik ztratil ve vlastních myšlenkách. 

Vybral si. Učinil tu nejtěžší volbu se svém životě a vybral si Voldemorta. Tedy ne tak docela. Zvolil si Brumbálovu smrt. Musel nad tím opravdu dlouho přemýšlet. Několik dnů dokonce nevyšel ze svého pokoje, ale nakonec se rozhodl. Učinil totéž, co dvojčata, která se také staví proti svým přátelům a milovaným, a vybral si rodinu. 

Toho, že Voldemort už domluvil a teď přešel k nim třem, si všiml teprve tehdy, když se dotkl svou rukou jeho ramene. Ten pevný stisk ho vrátil zpět do přítomnosti.

"Mám pro vás tři speciální úkol," řekl a pomalu je odvedl o něco dál od ostatních. Postavil je na okraj srázu, odkud bylo dobře vidět celé údolí i s majestátní středověkou stavbou.

"Támhle," ukázal k hradu, "to je havraspárská věž. Uvnitř je ukryto něco velmi důležitého. Diadém. Potřebuji, abyste jej našli a přinesli mi ho, je to nesmírně důležité. Navede vás k němu Šedá dáma."

"Duch Havraspárské věže?" podivil se Axel.

"Ano a teď už jděte. Odvedeme od vás pozornost." S tím se otočil ke svým mužům a společně s nimi zaútočil na obranná kouzla Bradavického hradu. Axel s dvojčaty mezitím kvapně sbíhali strmí kopec  směrem k vysokému dřevěnému mostu, jejich cestě do hradu. Museli být opatrní. Bude to mnohem jednoduší, když si jich nikdo nevšimne. Museli si dávat pozor na každém kroku. Zastavili kousek od úpatí kopce, kde se přikrčili za hustými křovisky. Od mostu je nedělilo více než dvacet metrů. Asi v půli cesty ale stáli čtyři kouzelníci, kteří jim ve stupu do hradu bránili. Kouzelníci, se kterými ani jeden z nich bojovat nechtěl. Mezi nimi i Neville a... Roderick.

Sebastianovi se roztřásla kolena. Viděl svého přítele poprvé po několika měsících. Tolik doufal, že proti sobě nebudou stát. Koho by to jen napadlo, že bude mezi prvními, komu se má postavit. 

Všichni tři se krčili za keřem a pokoušeli se najít cestu, kudy by kouzelníky mohli obejít. Žádná ale nebyla. Jejich pozornost po pár minutách strhlo hlasité burácení. To se právě obranná kouzla Bradavického hradu podvolila nátlaku silného útoku Voldemortových stoupenců i jeho samotného a začínala se hroutit. Zmijozelovi dědici nebyli jediní, kdo si toho všiml i kouzelníci na opačné straně bariéry to zaznamenali. Všichni tasili své hůlky a přidali na ostražitosti. Teď už tu nebyla žádná neviditelná zeď, která by jejich protivníkům bránila na ně dosáhnout... teď už to bylo jen na nich, aby most ubránili. 

Axel s dvojčaty neměli jinou možnost, museli se jim postavit. Axel už se zvedal, přičemž vytáhl z kapsy svou hůlku, ale Sebastian ho zastavil.

"Ne, půjdu já. Ty a Sophie se zatím dostanete dovnitř."

"Co to povídáš? Nenecháme tě tady," ohradila se Sophie.

"Axel je jediný z nás, kdo se v hradu vyzná, musí jít dovnitř, ale nemůže tam jít sám." Sophie na to chtěla něco říct, už se i nadechovala, že to udělá, nakonec ale zůstala zticha. Pokynula Axelovi, aby ji následoval a pomalu se oba posunuli dál od Sebastiana a o něco blíže k mostu. I Sebastian se posunul, ani náhodou ale nebyl tak opatrní, jako oni dva. Nadělal tedy dost hluku, který byste za normálních okolností asi ani nepostřehli, ale kvůli nastalému tíživému tichu nikomu neunikl. Všechny hůlky byly během zlomku vteřiny namířeny do míst, kde se Sebastian ukrýval.

"Víme, že tam jsi!" zavolal Roderick ke kopcům. Sebastian se zhluboka nadechl, pak vytáhl hůlku a konečně vstal. 

Kouzelníci u mostu nejdříve viděli v postupujícím šeru pouze obrys postavy mezi stromy, jak se ale mladý Američan přibližoval, stávala se jeho silueta jasnější a rysy tváře ostřejší, až nakonec všichni přítomní poznali, o koho se jedná.

"Sebby," vydechl překvapeně Roderick a podvědomě sklopil hrot hůlky k zemi. Sebastian ale udělal pravý opak.
"Je mi to strašně líto," zašeptal a po tváři se mu svezla první z mnoha slz, které toho večera ještě padnou. 

Sophii a Axelovi se díky Sebastianovi podařilo dostat se kouzelníkům nepozorovaně za záda a následně až na most, kde už mohli přidat do kroku a dostat se do hradu. Nechtěné pozornosti se jim podařilo uniknout jen díky jejich věku. Snadno se ztratili mezi rozrušenými studenty, kteří byli v době, kdy začal útok ještě ve škole. Většina z nich měla své místo, kde měli pomáhat a nebo kam byli odklizeni, aby prostě nezacláněli, i tak se jich ale po chodbách motalo dost na to, aby jim nikdo nevěnoval pozornost. Axel vedl Sophii směrem k místům, kde by podle toho, co si pamatoval, měly ležet havraspárské koleje. Nakonec se tam dostali poměrně rychle.  Havraspárská věž asi nebyla ochránci hradu považována za bezpečnou, takže se tu moc kouzelníků netoulalo. Teď už jim zbývalo jen nají Šedou dámu. 

Po pár minutách ji Axel zahlédl na konci dlouhé chodby, jak ladným pohybem mizí za rohem. Rychle se rozeběhli za ní.

"Počkejte, prosím!" volal za ní. Milostivě se nakonec zastavila a tiše se vznášela jen několik málo centimetrů nad zemí.

"Vy jste Šedá dáma? Duch Havraspárské věže?" zeptal se opatrně. Duch pouze přikývl.

"Prosím, potřebujeme vaši pomoc. Potřebujeme vědět vše, co víte o ztraceném diadému." Jeho slova ji zarazila, jako na povel se otočila a mizela pryč.

"S tím ti nemohu pomoci. Měli byste odejít," vyzvala je, aniž by se na ně podívala.

"Prosím, počkejte! Potřebujeme ho pro záchranu Bradavic!" zavolala na ni Sophie. Šedá dáma se zastavila a setrvala na místě.

"Jeho síla a moudrost v něm skrytá, vám nepomůže porazit čaroděje, který si říká Lord Voldemort," řekla Šedá dáma a otočila se k nim čelem. Arogantně a povýšeně shlížela na Sophii. Naklonila se dopředu a pořádně si prohlédla její tvář.

"Podivné, tolik se podobáš Irdanil Gauntové," prohlásila po chvíli. "Jsi Zmilozelův potomek!" Sophie se jí dívala odhodlaně do očí.

"Ano, a proto nechci, aby bylo zničeno, co naši předci vybudovali. Prosím, řekněte nám, kde je ten diadém a pomozte, tohle všechno ukončit," vybízela ji Sophie. Dáma mlčela. Sledovala Sophii, pak Axela. Nakonec se narovnala a opět se otočila k odchodu. Ještě než zmizela ale řekla: "Diadém je na místě, kde je vše, co by někdy mohl někdo hledat." Víc se nedozvěděli, protože v další vteřině už byla pryč.

"Tam, kde je schováno vše? Proč mají všichni mrtví potřebu mluvit v hádankách?" zeptala se trochu podrážděně Sophie.

"To nebyla hádanka," řekl Axel, "na rozdíl od babičky mluvila naprosto jasně."

"Ty si ji pochopil?" podivila se.

"Ano, diadém je v komnatě nejvyšší potřeby," prohlásil Axel s naprostou jistotou.