"Tak co?"
"Co co?" nechápal Axel Dracovu otázku. 
"Mizíme?"ušklíbl se blonďáček.
I Axelovi přeběhl po tváři šibalský úsměv. Rozhlédl se po přítomných, aby se ujistil, že si nikdo nevšimne, že zmizí. Pokynul poté mladému Malfoyovi, aby ho následoval. Ten tak učinil a za malý moment už ho Axelion prováděl tichými chodbami.
"Kam to vlastně jdeme?" zeptal se Draco.
"No... do mého pokoje." objasnil hostitel.
"Problém?"
Draco jen zakroutil hlavou. Ve skutečnosti ho docela zajímalo, co všechno jeho kmotr dopřeje svém synáčkovi. Axel ještě ani nestačil pořádně otevřít dveře a už ho k zemi srazilo něco hnědého, co se vyřítilo z pokoje.
"Merline, ty blázne!" obořil se na psa.
  Draco se začal smát jeho zoufalým pokusům, ze sebe chrta sundat. Když se mu to konečně povedlo, naznačil Dracovi, aby následoval Merlina, který opět zmizel za dveřmi. Malfoy ale počkal, až se Snape zvedne ze země a až poté vešel. Rozhlédl se po prostorné místnosti. První, čeho si všiml, nebyla ani tak všudepřítomná červená barva, ale ono... zvířectvo, s kterým Axelion pokoj očividně sdílel. Čtyři psi, jenž se tam roztahovali, jakoby jim to tam patřilo..!  
"Co se tak šklebíš?" Axelion se na něj nechápavě podíval.
"Ty jim to jako dovolíš?"
"Jak to myslíš?"
Draco jen kývl hlavou směrem ke psům, rozvaleným na posteli, bílé pohovce i polštářích rozházených na huňatém koberci u krbu. Axel se rozhlédl.
"Nevidím důvod, proč bych jim to měl zakazovat." řekl a pohladil Sygin, ležící na posteli, která se k němu láskyplně přitulila.
"Měli by znát své místo." namítl Draco. "Ležet u tvých nohou."
"Nevidím k tomu jediný důvod." zopakoval Ax.

"Vědí, co mohou a co si nesmí dovolit."

"Když je takto rozmazluješ? Těžko." zašklebil se Draco.

Axelion se ušklíbl a lusknutím prstů přinutil všechny čtyři psi zpozornět.

"Místo!" Jednoduchý příkaz, jen jedno slovo a psi okamžitě odběhli ke svým pelíškům.

"Vědí." prohodil s úsměvem a zapřel se o ruce za sebou.

"Posaď se." vyzval aristokrata. Draco se usadil na matraci vedle něj.

"Jsi zvláštní." prohodil Draco, když dosedal, čímž vyčaroval na tváři svého přítele sebevědomý úsměv.

Mezitím se v sále hosté dobře bavili. Bylo krátce poté, co velké hodiny v knihovně odbily desátou hodinu, když se Temný Pán naklonil hostitelce a něco jí pošeptal. Ta se podívala nejdříve na něj, poté její pohled vyhledal v davu tvář jejího chotě, než téměř nepostřehnutelně přikývla. Temný pán vstal z pohodlného křesla a následován Alesií odešel na terasu.
Tam se opět posadil a pokynul Alesii, aby se posadila vedle něj, ta ovšem zůstala stát. Voldemort se uchechtl, ale nijak to nekomentoval.
"Podobá se Severusovi." řekl namísto výtky.
"Hodně se mu podobá.."
"Také je to jeho syn." reagovala hned s pohledem upřeným do zahrady.
Temný Pán se zašklebil.
"Nech toho." napomenula ho, aniž by se otočila.
"Nebuď drzá." řekl.
"Skutečně mě necháš mluvit s tvými zády?"
Alesia se tedy otočila a pohlédla na něj, ruce skřížené na prsou.
"O čem si chtěl mluvit?"
Už se nadechoval ke slovu, když ještě dodala: "Ale musím tě upozornit, že pokud se ještě jednou zeptáš, tak už tu víc nebudeš vítaný." varovala ho.
"Nemusím být vítán, abych mohl přijít navštívit svou vlastní dceru?" ušklíbl se.
Alesia jen rádoby uraženě odvrátila pohled. 
"Ach... Ta tvoje hrdost. Zdědily jste ji po matce, ty i tvá sestra, i když Anthea asi poněkud více. I tvůj syn ji zdědil nebo je stejně lhostejný jako Severus?"
"Jsem si jistá, že ji do vínku taky nedostal právě málo. Ale vliv Severusovy klidné povahy také nezapře."
Voldemort se postavil a přistoupil k ní. V jeho bledé tváři se odrážel těžko identifikovatelný cit.
Alesia, i přes to že byla o téměř půl druhé hlavy menší, hleděla do očí nejobávanějšímu černokněžníkovi všech dob. Bez sebemenšího náznaku strachu. Voldemort zvedl ruku a pohladil ji po tváři. 
"Kéž by i tvoje matka mohla vidět tvou rodinu. Jsem si jistý, že by na tebe byla hrdá."