Sirius sledoval Severuse, jak zcela bez špetky zájmu mluví o tom haló, které způsobil v bradavické ředitelně. Byl si jistý, že si uvědomuje, co to mohlo způsobit, ale působil na něj, jako by mu to bylo jednoduše fuk. 
"Proč si odešel?" zeptal se pro jistotu. Severus se ušklíbl a posunkem Siriusovi ukázal kolébku, stojící nedaleko, kde si Axel opatrně hrál se svým novorozeným bráškou. Chlapec, jakoby vycítil, jak se do jeho zad zabodlo několik pohledů. Zmateně zvedl hlavu a pohled svému strýci opětoval. Zářivě se na něj usmál, načež vrátil svou pozornost zpět k postýlce. 
"Chápu. Možná by ale nebylo od věci to zajít Brumbálovi vysvětlit. Dochází ke špatným závěrům. Podle Minervy tě se nezdráhá tě označit za zrádce."

"Pokud je to skutečně tak, tak jsem si naprosto jistý, že se tam nebudu vracet."

Sirius tomu nemohl uvěřit. Nikdy by si ani nepomyslel, že jednou bude sedět ve Snapeově domě a bude to právě on, kdo bude jeho chování považovat za nezodpovědné. Snape má doma rodinu, ženu a dva syny, čekal by, že udělá všechno, aby je ochránil. Lépe, než kdo jiný, by mohl vědět, že Brumbál je schopný mnoha, pokud si je jistý, že něco hrozí. Jeho přístup by je mohl všechny ohrozit. 
"Myslíš, že to je dobrý nápad?" zeptal se opatrně. 
"Vzhledem k nastalým okolnost bude lepší, když se teď budeme držet stranou," vmýsila se do rozhovoru Alesia.

"Vzhledem k okolnostem?"

"Siriusi," oslovil bratra jemně Regulus, "i já vím, co se v Anglii děje. Hrozí válka. Neveah je starý tři dny, nemůžeš se divit, že nechtějí, aby krutost a temnota války bily to první, co ze světa pozná." 

Sirius chvíli přemýšlel. Mlčel. Nevěděl, co by měl říct. Anthea jemně vzala do rukou chlapečka v zavinovačce a posadila se mezi svého muže a jeho bratra. Natočila ruce tak, aby Sirius mohl dobře vidět Neveahovu tvář. Ten na něj kulil hnědá očka a zvědavě si prohlížel tu podivnou vousatou tvář, kterou ještě neznal. 

"Naše rodina není dokonalá," začala Anthea a jemně Neveaha zhoupla v náručí, když si všimla, že potichu natahuje k pláči. 

"Dopustili jsme se mnoha přečinů, za které bychom jistě zasloužili trest, ale naše děti jsou nevinné a mají moc, kterou nemá ani sám Brumbál."

"Jakou moc?" 

"Mají moc nás změnit," odpověděla mu Alesie. 

"Jenže to je něco, co Brumbál nevidí a nejspíš ani vidět nechce," dodal Severus. "Viděl si to sám. Stačilo mu skutečně málo, abych u něj padl v nemilost, kvůli chybě, kterou jsem udělal před patnácti lety. Brumbál je člověk, který nezapomíná, i když by občas měl."

Sirius odvrátil pohled zpět k dětské tvářičce. Neveah ležel spokojeně uvelebený v záplavě měkké bílé látky a tichounce si pobrukával, zatím co pomalu usínal, ukolébaný klidným a melodickým hlasem svých rodičů, bez ohledu na to, jaký význam měla slova, která říkali. Byl nevinný. Jeho duše ani nemohla být čistší. Musel uznat, že sám si nebyl jistý tím, jestli ho tak vidí i Brumbál. Znepokojilo ho to. Poprvé na malý okamžik zapochyboval, zda by mu měl skutečně natolik důvěřovat. Sám totiž nevěděl, co teď udělá, a upřímně se toho bál. 

Voldemort seděl v čele dlouhého stolu ve svém rozlehlém sídle a společně se svými nejvěrnějšími smrtijedy plánoval poslední krok. Závěrečnou bitvu. Hnán narozením dalšího vnuka, se pokoušel sestavit plán, který by jej dovedl k vítězství. Jednali spolu několik hodin, až nakonec bylo rozhodnuto. 

Kouzelníci se pomalu začali trousit do svých domovů, či podle zadaných úkolů do různých koutů země. Voldemort ještě chvíli seděl u stolu a upřeně se díval do tmy, která pomalu přebírala kontrolu nad celým sídlem. Za oknem se zatažená obloha konečně odhodlala k činu a hustá mračna spustila k zemi výživný déšť. Teprve až vítr odvál první kapky z jejich přímočaré cesty a nemilosrdně je vrhl proti hladkému povrchu skleněné výplni vysokých oken, se zvedl ze své sesle. Jeho kroky vedly ven ze sídla. Pouze s černou kápi, coby jedinou ochranou před studenými nárazy deště vyšel ze dveří a zamířil po úzké rozmáčené pěšině mezi hroby. Šouravým krokem došel k tomu jedinému, kde u náhrobku ležela kytice pomalu uvadajících bílých kopretin, které už nespasí ani blahodárný květnový déšť. 

Rychlím kouzlem dodal květinám opět život. Posadil se na kamenný podstavec, kde před téměř třiceti lety stávalo sousoší. Opřel se lokty o kolena a pohlédl na zlatý nápis na náhrobku: Elizabeth Tatiana Riddle 1926 - 1958.

"Neboj se, má drahá, naše pomsta bude sladká. Brumbál konečně pozná naši sílu a naše cíle dojdou naplnění," zašeptal. Jeho hlas se téměř ztratil v ševelení větru a deště.

S potěšení vám všem, kteří měli dostatečnou trpělivost, oznamuji, že stále ještě žiju! Stejně jako tahle povídka, jež se pomalu blíží ke svému finále. Moc se všem omlouvám za opravdu příšerně dlouhou pauzu, ale už jsem opět zde, odhodlaná vše napravit. 

Děkuji vám, za vaši trpělivost a neuvěřitelnou podporu. :*
Allreil H. H.