Tuto kapitolu bych chtěl věnovat @bejry123, protože mě nesmírně potěšila svými zprávami. Jsem ráda, že jí i vám všem moje práce tak líbí, a chtěla bych vám z celého srdce poděkovat.

Alesie pevně sevřela chladné ruce svého otce.

"Tak to udělej." vyzvala ho naprosto vážným hlasem.

"Chci, aby si jakýmkoliv způsobem odvedl Brumbálovu pozornost od mého syna." požadovala Alesie. Voldemort se zlomyslně ušklíbl, čímž se mu podařilo dokonale skrýt, že ho kdesi hluboko v hrudi, v místě, kde by prostý smrtelník měl míti srdce, bodl pocit viny. Přesně tato slova už jedno slyšel.

"Chci, aby si jakýmkoliv způsobem odradil pozornost Brumbála od našich dcer." zněl mu v hlavě ten sametově jemný hlas světlovlasé ženy, která byla jediná, ke které kdy cítil něco, co se podobalo lásce. Ta žena se mu před téměř padesáti lety zaryla pod kůži tak hluboko, že i teď, třicet let po její smrti, si dokáže do detailů jej tvář, povahu i hlas. Navíc těžko se mu na ni zapomínalo, když s ním stále byla, prostřednictvím jejich dvou dcer. 

Na Alesiino přání kývl s velkou radostí. Přede všemi svými smrtijedy jí přísahal, že se Brumbál na Axela neodváží ani ošklivě podívat. Alesie se na něj potěšeně usmála. Věděla, že jeho slovu může věřit. Pustila jeho ruce a postavila se. Při cestě ke dveřím ze sálu se na otce ještě jednou otočila a řekla: "Měl by si navštívit matku. Vypadá to, že si u ní už dlouho nebyl." poukázala na stav hrobu, který před chvílí navštívila. S pocitem zadostiučinění a s nadějí, že její syn bude v bezpečí, opustila panství a vrátila se domů. 

Když se Axel se Severusem vrátili do Bradavic, nevšimli si na první pohled nějakých větších změn. Byl to ale pouze prvotní dojem. 

Severus velmi brzy pocítil na vlastní kůži, jak moc ochladla atmosféra v profesorském sboru. Obzvláště nepříjemné mu byly ostré a vyčítavé pohledy od ředitele a profesorky přeměňování. Bude se muset mít velmi na pozoru.

I Axelion si všiml, že je mu věnováno až moc nežádoucí pozornosti, převážně od nebelvírského stolu. Když seděl vedle Draca ve velké síni u pondělní večeře, měl na Nebelvíry dokonalý výhled. Nemohlo mu tedy uniknout, že se na něj dívají jeho přátelé velmi nepěknými pohledy. Asi nejvíce ošklivý mu věnoval Ron, který seděl přímo naproti jemu. Axel věděl, že kdysi tento pohled patřil výhradně Dracovi, ale dnes mu něco našeptávalo, že je to jinak Bylo mu jasné, že je všechny, ne jen Rona, informovali členové Fénixova řádu o své domněnce. Měl strach. Nechtěl se s nimi dostat do konfrontace. Nebyl si jistý, jak dlouho by vydržel tvrdit, že netuší o čem to mluví a že jsou to jen bludy způsobené jejich zoufalstvím. Doufal, že se o nic nepokusí. Nechtěl o svou rodinu přijít. 

Draco si všiml, že jeho přítel není zrovna v dobré náladě, rozhodně se o něm nedalo říci, že by byl klidný. Často se na své židli ošíval a jídla se skoro nedotkl. Mírně se k němu naklonil a zeptal se: "Děje se něco?" Axela tím naprosto vyvedl z míry. Trhl sebou a otočil se na něj s trochu poplašeným výrazem ve tváři, což Draca ještě více znepokojilo. Ať už šlo o cokoliv, Axela to očividně velmi trápilo. A když se mu na jeho otázku dostalo pouze strohé odpovědi - nic, rozhodl se, že si s ním bude muset promluvit. Ale udělá to raději v soukromí, aby příteli ještě nepřitížil.

 A jak si předsevzal, tak i udělal. Jakmile byli zpět na koleji, odtáhl Snapea do jejich pokoje, kde ho posadil na postel. Sám se posadil naproti a znovu mu položil svou otázku. 
"Tak co se děje? Co si přijel, jsi nějaký divný." 
Axel o tom nechtěl s Dracem mluvit. Nechtěl si ani domýšlet, co by se stalo, kdyby zjistil, že posledních patnáct let byl Harry Potter, proto mu dal znovu tutéž odpověď, jako u večeře. Mladý Malfoy se s ní ale nespokojil. "Tohle na mě nezkoušej. Co se stalo?" zkusil to znovu, ale ani teď to nemělo požadovaný účinek. "Nějaké problémy doma?" nadhodil. Axel se nepříjemně ošil a neurčitě pokrčil rameny. Věděl, že si Draco nedá pokoj, dokud mu neřekne, co chce vědět, ale on to prostě nemohl udělat.
"To mi toho moc neřekne." poukázal Draco a přesunul se na postel vedle Axela. Zadíval se mu z blízka do oči.

"Jsem přece tvůj přítel, ne?"

"Jsi." souhlasil Axel.

"Tak mi řekni, co se děje. Třeba ti můžu pomoct."
"S tím mi nepomůžeš. " zamítl to Axel. Jeho slova jen živila Dracovu zvědavost a do jisté míry i starost. Mírně sevřel Axelovo rameno, aby ho aspoň trochu podpořil. "Třeba se ti uleví, když si o tom s někým promluvíš." zkusil znovu. Axelion se zoufale podrbal ve vlasech, než vstal.
Zůstal stát ke svému příteli zády a se založenýma rukama tiše řekl: "Mám pocit, že já prostě nemám nárok na štěstí."