V jednom z mnoha domů v centru jednoho z největších měst světa, v obývacím pokoji, mezi měkkými polštáři, uprostřed bledě modrého křesla seděla s nohama na podnožce, velkým hrnkem kávy na malém stolku a ranními novinami v rukou tmavovlasá žena a byla naprosto spokojená. Za okny se snášel k zemi sníh, její manžel byl na nákupech, kam ho vyslala, její děti, které před pár dny přijely ze školy na svátky, seděly na koberci u krbu a hrály si se psem. Poklidnou až idylickou atmosféru domovu narušil psí štěkot, když se Amon vytrhl dvojčatům a vyrazil napříč domem k domovním dveřím, které právě otvíral pán domu se třemi taškami plnými nejrůznějších věcí. Muži stačil jediný povel, aby se pes posadil a klidně sledoval, jak jeho pán odchází do kuchyně, kde odkládá vše, co přinesl. Když měl konečně volné ruce, vrátil se zpět do předsíně a vyprázdnil domovní schránku s ranní poštou. Mezi několika dopisy z KOKUSY je dnešní ráno čekalo i malé překvapení. Vzal do ruky malou ale zcela plnou obálku s britskou poštovní známkou a vydal se s ní do obýváku, protože byla adresována jeho ženě. Políbil ji na spokojeně se usmívající tvář, podal jí dopis a vrátil se do kuchyně, aby vyklidil nákup a jeho drahá polovička tak mohla začít připravovat oběd. Žena odložila noviny a trochu nešetrně otevřela obálku. Vytáhla z ní dopis a dala se do čtení. 

Obsah dopisu, který Anthei Blackové poslala její sestra Alesie, byl přinejmenším znepokojivý. Dvojčata, která právě probírala, kdy pošlou Axelovi druhý dopis, který mu napsala, když si všimla vzteku, který se začal objevovat na tváři jejich matky. Značně je to znepokojilo, protože takový výraz u ní viděla jen velmi zřídka. Jejich rozhovor okamžitě ustal a nepozorovaně se přesunula na pohovku do bezpečné vzdálenosti, z jenž mohla vyzvídat, aniž by se musela obávat, že je dostihne její hněv. "Stalo se něco?" zeptal se opatrně Sebastian a spolu se sestrou nastražil uši, aby mu neunikla odpověď. Překvapivě jim byl ale věnován úsměv. "Ale to nic, jenom je načase, aby se konečně uskutečnilo rodinné setkání," řekla. Tváře sourozenců se rozzářily jako sluníčka. A na jasu jim ještě přidal dovětek: "Myslím, že bychom měli všichni navštívit bábinku." Radostný jásot Sebastiana a Sophie se ale setkal s naprostým zděšením Reguluse Blacky, který během své práce zaslechl rozhodnutí své ženy. Protože matka Anthei a Alesie zemřela už opravdu hodně dávno, náleželo tedy označení "bábinka" jejich babičce, Vindě Grindelwaldové. Ta sourozence Raddlovy vychovala po smrti jejich matky, kdy se její zeť  vydal za pomstou, takže Regulusovi se Severusem zastávala i tchýni, která neměla ráda ani jednoho z nich. Takže představa, že by se jejich plánované společné vánoční svátky měly uskutečnit i s ní, nebyla právě lákavá. Nemohl říct křivého slova vůči ní, co se týkalo jejího vztahu k pravnoučatům, babička byla dokonalé, ale tchýně naprosto příšerná a byly i chvíle, kdy budila vyložen hrůzu. Ani jedna ze sester nikdy nechápala postoj svých manželů k jejich bábince, nechtěly totiž věřit tomu, čeho všeho je ona pomalu stoletá stařenka schopná. "A musíme?" zeptal se přiškrceně. Jeho děti se na tom velmi bavily. "Ano. Neviděla nás všechny pohromadě od Axelových křtin. Jedny Vánoce přežijete," usmála se na něj, stala ze svého křesla, vzala si svůj hrnek s kávou a odešla s úmyslem napsat své sestře rychle odpověď se svým návrhem. Také bude muset poslat sovu bábince, aby se na ně všechny mohla připravit. Když zmizela v za dveřmi ložnice v prvním patře, schoval Regulus zoufale hlavu do dlaní a zalez do kuchyně, aby utekl před zraky svých dětí, které se pobaveně culily. Dvojčata věděla, přece jen už nejsou malá a ani slepá. Párkrát si všimli pohledu, který jejich milovaná bábinka věnovala jejich otci. 

Kdesi v lese na severu Spojených států amerických stojí malá usedlost. Malý, ale útulný domek společně se štolou, stodolou, malým sadem a několika políčky tvoří dohromady nádhernou atmosféru klidu a míru. V létě bylo celé stavení v obklopení květů a zahaleno do nádherné vůně. Bylo to místo, kde by nikoho ani jen nenapadlo hledat manželku možná největšího černokněžníka všech dob. Vinda Grindelwaldová zde ale prožila podstatnou část svého života. Vychovala tu svou jedinou dceru i svá tři vnoučata. Přísahala, že zde svůj dlouhý život také dožije. 
Právě se vracela z lesa, kde sbírala jmelí a jehličí na vánoční výzdobu, když jí nad hlavou proletěla sova, nesoucí v zobáku dopis. V hloubi duše se zaradovala, že jí přišlo první letošní přání k Vánocům. Opíraje se o svou hůl trochu zrychlila a pospíchala k domu, jak nejrychleji mohla. Sova usedla na lavičku u dveří a poslušně na ni čekala. Vinda otevřela dveře, aby mohla dovnitř. Zvíře neotálelo, vletělo do světnice a usadila se na opěradlo starého, měkkého křesla. Čarodějka odložila věci na stůl, našla dvě menší misky, které měla připravené pro takové případy, aby ji mohla za její práci odměnit. Do jedné nasypala trochu zrní do druhé nalila vodu. Postavila je na stůl. Pták pustil dopis do křesla a přeletěl k nabízenému. Vinda ji pohladila po hnědém peří a zamířila ke svému křeslu. Dopis ji potěšil, jako už dlouho nic. Bude mít u sebe celou svou rodinu, všechny generace. Asi by se pomalu měla dát do příprav. Jediné, co jí dělalo starosti, byly problémy Alesie a její rodiny. Bude si s ní muset promluvit.