Celé Bradavice byly na nohou, kompletní Fénixův řád byl přítomen v domě číslo 12, všichni, kteří Harryho znali, upřímně truchlili. Rušno bylo i ve velkém domě uprostřed rozlehlých polí v údolí Snikehill. Tam totiž sám velký Voldemort seděl, pohodlně uvelebený, v křesle u vyhaslého krbu v salonku. Za velkým oknem na terasu smáčel jarní krajinu prudký déšť a silný vítr ohýbal větve statných starých topolů, lemujících zahrady domu rodiny bradavického profesora lektvarů.

Alisie už měla velmi pěkné bříško, očekávala narození druhého potomka každým dnem, což byl také ten jediný důvod, proč svého otce pouze zlostně probodávala podhledem. Všechny vázy v místnosti za to byly také velmi vděčné, protože to znamenala, že ani jedna z nich nepřijde k žádné újmě. Alesie naštvaně poklepávala dlouhými nehty po dřevěné desce malého čajového stolku, u kterého oba seděli, dávaje tak jasně najevo své momentální rozpoložení, zatímco její otec si v poklidu pročítal nejnovější výtisk Denního věštce, konkrétně hlavní zprávu - o jeho návratu. Na svou dceru pohlédl, až když pěstí udeřila do stolu.

"Rozpoutal si válku," zavrčela na něj. Voldemort se na ni krátce podíval, než se jeho oči opět vrátily k novinám.

"Vypadá to tak," řekl suše.

"To je jako všechno, co mi k tomu hodláš říct? Uvědomuješ si vůbec, že se ti během pár dnů narodí další vnouče?"

"Ano, bude už sedmé," konstatoval s lehkým úsměvem.

"Ano, a řekneš mi, jak mám asi vychovávat malé dítě, když se kolem bude válčit?"

"Anthea i Nathaniell to taky zvládli," poznamenal. Alesie nemohla uvěřit vlastním uším. Dotčeně od něj odvrátila zrak a na malý okamžik pohlédla z okna, aby nabrala alespoň trochu ztraceného klidu.

"Dobře, takže si sbalíme všechny věci a odjedeme z Anglie, ty si tu potom můžeš dělat, co se ti zlíbí," usmála se na něj sladce. Vstala a vydala se ke dveřím, jako by se skutečně rozhodla uskutečnit svá slova. To už Voldemort skutečně odložil noviny a věnoval své dceři svou plnou pozornost.

"Počkej," zastavil ji, "žádná válka ještě nezačala."

"Ale začne. Snad si nemyslíš, že to Brumbál a ty jeho cvičené opičky nechají jen tak. Už si snad zapomněl na to, co se stalo bratrovi? Nebo matce?" To Alesie asi říkat neměla. Dokonce ani Anthea, drzejší z obou sester, neměla odvahu připomenout otci, co se stalo před patnácti lety. Na jeho tváři se odrazil veškerý jeho vztek.
"Bylo by mu třicet čtyři. A ona by si pochovala alespoň jedno své vnouče. Ty moc dobře víš, čeho je Brumbál schopný. Líp než kdo jiný víš, co teď bude následovat, a i přes to všechno si to udělal. Varuji tě, drahý otče. Pokud zemře někdo jiný než Brumbál, pokud se něco stane, komukoliv z naší rodiny, tak už nadále nejsi mým otcem."
Voldemort se postavil a zle se na Alesii mračil.

"Vyhrožuješ mi? Mně? Kdo si myslíš, že jsi, že se opovažuješ se mnou takhle mluvit?" Chytil ji za loket ta škubl s ní směrem k sobě. Alesie bolestivě zasténala.

"Ovšem, že vím, čeho je ten dědek schopný. Moc dobře to vím, a proto ho jednou pro vždy zničím! Pohřbil jsem kvůli němu jediného syna, držel jsem v náručí mrtvé tělo své ženy! Nikdy mu neodpustím, zaplatí za to a je mi jedno, kolik mě to bude stát!" křičel na ni. Tohle bylo možná vůbec poprvé, co měla Alesie ze svého otce takový strach. Dočista zapomněla na bolest v ruce, pouze vyděšeně hleděla do jeho tváře. Voldemortovi to trvalo jen chvíli, než si uvědomil, co dělá. Teprve teď viděl ten strach v očích své prvorozené dcery. Pustil její ruku. Alesie okamžitě ustoupila o několik kroků. Obě ruce měla ochranitelsky obtočené okolo svého kulatého bříška.

"Myslím, že by si měl jít," vyzvala ho. Mezi otcem a dcerou už nepadlo žádné další slovo. Voldemort jednoduše prošel okolo Alesie a zmizel za dveřmi. Čarodějka zůstala stát na místě. Třásly se jí ruce a po tváři jí stekla jediná slza.

Uvnitř Bradavického hradu panovala velice ponurá atmosféra. Všichni chodili jako bez života. Severus seděl ve svých komnatách ve sklepení a veškeré své obavy z budoucnosti se pokoušel schovat na dně lahve ohnivé whiskey.

Pokojem se ozvalo zaklepání. Severus odložil sklenku na stolek, vzal do ruky svou hůlku a mávl s ní ke dveřím. V dalším okamžiku už do pokoje pomalu vklouzl jeho syn. Axel za sebou zavřel a nejistě postával na místě. Sám si vlastně nebyl moc jistý, proč sem přišel. Možná jednoduše potřeboval být na chvíli v jiné společnost. Velká část jeho spolužáků, se totiž po událostech na ministerstvu velice zajímavě vybarvila a jemu se potvrdila témě všechna podezření, která během svého dřívějšího studia vůči Zmijozelům měl. Zdálo se totiž, že až na pár výjimek, mezi které překvapivě patřil i Draco Malfoy nebo Blaise Zabiny, byli všichni nadšení z toho, co se stalo. Axel sám nevěděl, co si o tom myslet. Tak dlouho stál na Brumbálově straně, kde stále zůstává mnoho lidí, na kterých jim pořád záleží, i když už se s nimi nemůže stýkat, ale teď je součásti Voldemortova světa, je částí rodiny Toma Raddlea. Věděl, že jeho rodiče mnoho z činů jeho děda neschvalují, stejně tak dobře si ale byl vědom toho, že se proti němu nikdy nepostaví. To Zmijozelové nedělají. Nestaví se proti rodině.
"Bude válka?" zeptal se do ticha pokoje. Možná na svou otázku ani nechtěl znát odpověď, ale musel se zeptat. Něco uvnitř ho k tomu nutilo.

"Jinou cestu tu nevidím," povzdechl si Severus sklíčeně. Čekal to. Čekal, že řekne něco takového, ale i tak jeho hruď cosi nepříjemně sevřelo. Opřel se o dveře. Ticho, které opět nastalo bylo těžší než kterékoliv, které mezi nimi kdy panovalo.
"Co máma? A to malé?" proťal ho zase Axel. Severus mu ale neodpověděl. Nevěděl, co by mu řekl. Sám se na tuto otázku pokoušel najít odpověď. Něčím podobným už si společně s Alesií jednou prošli. Už jednou je Voldemort postavil před skutečnost, že přivedou dítě do světa ve spárech války. Tehdy o něj přišli, tentokrát se to ale nestane. To si slíbil.