Axel se Sophií se rychlím krokem vydali ke komnatě nejvyšší potřeby, doufaje, že se jim ji skutečně podaří najít. Měli štěstí, proklouzli velkými dvoukřídlými dveřmi dovnitř a rozhlédli se. Poněkud zoufale sledovali celé hory věcí vršené pomalu až ke stropu, které se rozprostíraly, kam až oko dohlédlo. Mezi jednotlivými kupami vedli jen úzké cestičky. 
"Navrhl bych, abychom se rozdělili, ale bojím se, že už se nenajdeme," řekl Axel a podíval se na Sophii, která stála vedle něj a sledovala hromadu židlí přímo před vchodem. 
"Jestli se mi ztratíš, tak tě tady nechám umřít," pohrozila mu. Raději se chytili za ruce a společně vykročili do nitra komnaty. 

Proplétali se mezi těmi hromadami zaprášených, starých, dávno nepotřebných či nefunkčních věcí a hledali něco, co by alespoň vypadalo, jako to, co sem přišli hledat. Neměli tušení, jak dlouho tam bloudili, po nějaké době, ale zaslechli podezřelý šramot. Znělo to jako by jednou z úzkých uliček běžely dva páry nohou. Zmijozelové se vyděsili, tu nemají kam utéct a bojovat na takovém místě se taky nezdá jako dobrý nápad. Co teď? Axel sevřel pevněji Sophiinu ruku a začal ji protahovat uličkami. Rychlým krokem míjeli jednu hromadu za druhou, dokud si Axel nevšiml úzké štěrbiny, kterou tvořila dvě, podivně o sebe opřená, ošoupaná křesla. Zatáhl Sophii dovnitř. Byli na sobě dost namačkaní, ale budou to muset nějak vydržet. Sophie už se nadechovala, že začne protestovat, ale Axel jí prstem naznačil, aby byla zticha. Kroky se totiž opět ozvaly a nebezpečně se přibližovaly. Sophie se namísto protestů ještě více natiskla na Axela a v obavách nahlížela skulinou mezi křesly ven. Kroky se stále přibližovaly, až se nakonec oběma ukrytým kouzelník dostali do zorného pole dva chlapci, které Axel hned poznal. Zastavili se kousek od jejich skrýše a obezřetně se ohlédli za sebe, jako by se snad ujišťovali, že za nimi nikdo není. 
Axel se pomalu vyprostil ze Sophiina sevření, která se také trochu uklidnila, když v jednom chlapci poznala známou tvář. Oba vylezli z mezery mezi křesly. 

"Draco, Blaisi," oslovil oba chlapce Axel. Ti se jako na povel otočili. Tolik se jim ulevilo, když spatřili mladého Snapea. 
"Axeli," vydechl Draco a bez ohledu na to, co si budou zbylí přítomní myslet, ho objal. Axela to překvapilo, ale i tak mu objetí opětoval.

"Co tady děláte?" zeptala se Sophie.

"Schováváme se před Weasleyim a Grangerovou," odpověděl jí vysoký mladík s tmavou kůží, kterého sice neznala, ale Axel ho oslovil jako Blaise.

"Oni jsou tu?"

"Jo, hledají nás. Rozhodli jsme se tu zašít, když to všechno začalo."

"A co tu děláte vy dva? Čekal bych, že budete na míle daleko," zeptal se pro změnu Draco jich dvou.
"Něco hledáme."

"Tady? Pro Merlina co?" zeptal se pobaveně Blaise, když se rozhlédl okolo.

"Diadém," odvětila Sophie, ignorujíc jeho jízlivý tón.
"Havraspárský diadém?" ujišťoval se Draco, když mu oba přitakali dodal: "Já možná vím, kde je."
"Vážně?" nevěřil Axel.

"Možná jsem tu narazil na něco, co by mohlo být to, co hledáte, ale slíbit vám to nemůžu," odvětil Draco. Rukou jim pokynul, aby jej následovali, a rozešel se opět mezi to harampádí. Procházeli mezi hromadami, až je nakonec Draco dovedl na malé místo, které by se dalo označit za křižovatku. Uprostřed tohoto volného prostoru stál nevelký kulatý stůl. I na něm byla spousta věcí, Draco ale z něj neomylně vzal jednu dřevěnou krabičku a otočil se k Axelovi. Natočil krabičku k němu a otevřel ji. Na modrém sametu ležel stříbrný diadém s velkým modrým kamenem uprostřed.

"Vypadal nějak takhle?" zeptal se poté Axela. Ten se na něj překvapeně podíval, když se trochu vzpamatoval, přikývl.
"Mohl by to být on." Draco krabičku opět zavřel a předal ji svému příteli. Axel si ji opatrně přebral.

"Jak se dostaneme odsud?" položil potí zásadní otázku.

"Jeden nápad bych měl," ozval se po dlouhé době Blaise. Když se na něj stočily všechny tři páry očí, ukázal k jedné z okolních hromad, u jejíž paty se povalovala košťata, na kterých se prváci učí létat. 

Každý nasedl na jedno koště a vzlétli do vzduchu. Od stropu už bylo snadné se zorientovat a najít dveře, kterými sem přišli. Axel si tiskl krabičku s diadémem k hrudi a střežil ji jako oko v hlavě. Jenže těsně před tím, než se jim podařilo proletět otevřenými dveřmi, ozvaly se pod nimi nějaké hlasy a do Axelova koštěte následně narazilo silné kouzlo. Náhlý příval magie naprosto vyřadil koště z provozu a on se řítil k zemi. Tvrdě narazil na podlahu mezi trosky poničeného schodiště. Krabička mu samozřejmě vyletěla z ruky a zapadla mezi sutiny.  Axel se s námahou začal zvedat. Všechno ho bolelo. Byl si jistý, že si zlomil ruku. Sophie s jeho spolužáky se k němu pokusili klesnout, ale i po nich letěly stejné kletby. Sophii a Blaisovi se jim podařilo vyhnout, ale Draco byl z koštěte sundán podobně nemilosrdně jako Axel. 

Axelovi se podařilo alespoň posadit, díky tomu mohl dobře vidět, kdo proti nim ta kouzla vyslal. Přede dveřmi do komnaty stála Hermiona s nataženou paží a mířila na ně hůlkou. Vedle ní mohl vidět Rona přesně ve stejné pozici. Pokusil se nahmatat svou hůlku, ale s hrůzou zjistil, že leží na zemi asi tři metry od něj. Hermiona už se chystala na ně vyslat další kouzlo, když v tom se za ni snesla Sophie. Chytila mladší dívku pevně za vlasy a trhla s nimi dozadu. Hermiona na krku vzápětí ucítila hrot její jasmínové hůlky. 

"Ať tě to ani nenapadne, holčičko," doporučila jí Sophie. "Ano ty se nehýbej. Zahoď tu hůlku," vyzvala poté Rona. Ten se k tomu nejdříve moc neměl. Axel se divil tomu, co viděl. Takovou Sophii neznal.

"Udělej to, pokud nechceš, aby tahle tvoje krásná kamarádka přišla k nějaké úhoně." Ron tedy nakonec hůlku odložil. Blaise pomohl oběma zraněným klukům vstát a pomalu se dali na ústup. Sophie s Hermionou pomalu couvala za nimi, přitom ale nespouštěla oči z Rona. Když si byla jistá, že už stihne zmizet z dohledu, než se na něco zmůžou, pustila nebelvírku, postrčila ji směrem k zrzkovi a rozeběhla se za kluky, kteří s krabičkou mířili ven z hradu. 

Najednou se chodbou, kterou utíkali ozvala hlasitá rána. Jedna ze zdí mezi Sophií a kluky padla a zatarasila jí tak cestu. Všichni tři mladíci se otočili a chtěli jí pomoct, ale Sophie po nich křikla: "Jděte dál! Najdu si jinou cestu." S tím se otočila a rozeběhla se opačným směrem, zatím co Draco, Axel a Blaise pokračovali v původní cestě. 

Ozvala se další rána, která už Sophii prohodila skrze jedny zavřené dveře a společně s nimi vzal proud energie i kus futer. Sophie se najednou ocitla v jedné z vylidněných učeben. Její příchod se samozřejmě neobešel bez pozornosti nedaleko bojujících. Kvapně se tedy zvedla a hodlala zase odejít, ale otvorem ve zdi, který zde po výbuchu zůstal už to nešlo. Stálo tam několik smrtijedů,  v čele s Belatrix a vypadalo to, že ji nikam pustit nehodlají. Sophie už se nadechovala, aby ji odsud dostali, když v tom proti ní Belatrix pozvedla svou hůlku. Sophie byla šokovaná.

"Co to děláš?"

"Zbavuji se nepřítele," odpověděla jí žena se šíleným úsměvem.

"Cože? Co blázníš? Jsme na stejné straně!" obořila se na ni Sophie.

"Ne to nejsme. Ty, tvůj bratr a ten Snapeovic spratek, který se tu tak záhadně zjevil, mi stojíte v cestě." Sophie vůbec nechápala, co se to děje, neměla ale moc času nad tím přemýšlet, protože proti ní v další chvíli letělo první Belatrixino kouzlo. Jen tak tak jej dokázala vykrýt. 

Mezi oběma čarodějkami se strhl nekompromisní souboj. Sophii velmi rychle došlo, že Belatrix nic nezastaví ani neodměkkčí. Ta žena se ji právě pokoušela zabít a jediný způsob, jak se zachránit, byl zabít ji jako první. Během svého boje se dostali až na střechu nad velkým sálem. Starší čarodějka se snažila držet je dál od toho největšího boje, Sophie ji ale směrovala právě tam, protože věděla, že ti skutečně věrní smrtijedi by se za ni okamžitě postavili. Jak byste totiž chtěli vysvětlit pánovi zla, že jste mu nechali zemřít vnučku. 

Sophie se právě chystala přemístit se k Malfoyovým, které zahlédla bojovat na nádvoří pod sebou. Věděla, že oni by ji chránili. Belatrix neměla moc času, zareagovala tedy rychle. Vyslala tedy kouzlo, které s obrovskou silou narazilo do střechy u Sophiiných nohou. Ta se začala bortit, a ještě než se stihla přemístit, se střecha propadla. 
Kouzelníci uvnitř se vyděsili, když se na ně začal řítit strop. Někteří z nich si také povšimli těla, které padalo dolů společně se zničenými krovy. Ještě než zmizela v propadlině zahlédla Sophie škodolibý úsměv, který se Belatrix rozlil po tváři. V další chvíli už zmizela mezi rozvalinami ještě nedávno honosné hlavní síně. 

Sophii během té krátké chvíle proletěla hlavou spousta myšlenek. Na jejího bratra, na rodiče, na Axela a Neveaha, na Voldemorta... Ta poslední ale patřila jednomu jedinému kouzelníkovi, který právě s hrůzou sledoval, jak její tělo padá. Fredericku Weasleymu.

Nejdříve dopadly trosky ze stropu síně a mezi nimi se následně ztratilo štíhlé tělo, okolo kterého vlál červený kabát. Belatrix se naposledy podívala přes okraj propadliny, než se spokojeným úsměvem na rtech zmizela v záplavě černého kouře.