Axel seděl v křesle u okna a díval se ven. Podle toho, co z rodného domu zatím viděl, byl opravdu krásný a zahrada za ním rozhodně nezaostávala. Dokonalý trávník, jenž halily do stínu koruny pár stromů, trhaly záhony různobarevných květů a lesknoucí se vodní hladina jejíž břeh zdobil nádherný altán. V dálce se za několika keři a červenými listy popínavých rostlin skrývala zeď, oddělujíc tu krásu a klid od okolního světa a chráníc její obyvatele před jeho nástrahami.
Chlapec pozoroval ptáky prohánějící se po obloze se smutkem vepsaným ve tváři.Byl tak šťastný... Ještě před malou chvílí skutečně byl. Když mu bylo řečeno, že se svými přáteli by se už neměl stýkat, jeho štěstí se rozpadlo na mnoho kusů. Najednou zatoužil, být zase Harrym Potterem. Nikdy rodinu neměl, neměl nikoho, kdo by ho miloval, až je. Bolelo to. Bolelo to, když si uvědomoval, že jeho otec měl pravdu. Bude to tak nejlepší. Jen by je vystavoval nebezpečí. Navíc by mu asi stejně nic nevěřili. Ale i tak! Ticho pokoje protrhlo zaklepání na dveře. Návštěvník nečekal na vyzvání, stejně by se žádného nedočkal. Axel na kmotra ani nepohlédl. Ten jen s povzdechem zavřel dveře.Věděl, jak se teď Axel cítí. I on si tím prošel, když mu rodiče bránili v tom stýkat se se Siriusem poté, co ho moudrý klobouk poslal do Nebelvíru. Beze slov se posadil do protějšího křesla. Chlapec se na něj stále nepodíval. Jen dál zarytě sledoval sýkoru na parapetu. Regulus zvedl ruku a jemně se dotkl jeho ramene. Mladý Snape sebou trhl, no neotočil se.
"Axeli..." zašeptal. Nic, oslovený na vyslovení svého jména nijak nereagoval.
"Vím, jak se cítíš," Axel upřel na svého kmotra skelný pohled. Měl slzy na krajíčku, ale nedovolil jim sjet po jeho tváři, ani jediné.
"Vím, že to bolí a trápí tě to, ale občas je nutné nechat věci tak. Některé věci se prostě stanou. Ano, mohou se stát ty, co se stát neměly a nestát ty, co měly. Nebe se stane všechno a nebo taky nic. Ale ať už se to stane, nebo nestane, musíme se s tím vyrovnat.Přijmout to a žít. Oni ti nechtějí nijak ublížit, jen se tě snaží chránit."
"Před čím?" zeptal se potichu. "Ron a Hermiona při mně vždy stáli. Mohl jsem se na ně kdykoliv naprosto spolehnout. Věřit jim."
"A budou i oni věřit tobě?" položil Regulus otázku.Chlapec sklopil poraženě pohled k zemi a jeho tělo se viditelně roztřáslo.
"Vím, že je to to nejlepší," mluvil do země. Regulus ho málem přeslechl. "Jen, tolik to zabolelo, slyšet to od nich jiného." Zmoženě si projel rukou vlasy. Stále si na ně nezvykl. Byly tak nepřirozeně poddajné. Znovu vyhlédl z okna.
"Zlobíš se na ně?" Axel jen zakroutil hlavou.
"Čekal jsem něco takového, ale i tak bylo těžké to slyšet." Regulus pochopil. Jeho kmotřenec nebyl hloupý. Věděl, že se svého života bude muset vzdát. Ale i tak šel za svým snem. Snem o rodině. Přišel a hrdě se postavil skutečnosti, že je Snape. Byl skutečným synem svých rodičů. Bude mu sice chvíli trvat, než si zvykne na vše nové, ale on je dostatečně silný na to, aby to dokázal.Teprve se blížil konec července. A Snapovi měli více ne dost času na to, stát se znovu rodinou.
"Myslíš, že bych se tam měl vrátit?" promluvil chlapec do ticha.
"Myslím, že by je to uklidnilo." Axel na něj zmateně pohlédl.
"Boji se, že tě teď ztratí, že všechno pokazili a ty už s nimi už nebudeš chtít být."
"Nechci odtud. V první chvíli jsem přemýšlel o tom, že bych se otočil a utekl, ale když jsem se setkal s maminkou a i on mě přijal za syna, už nechci pryč. Nikdy. Jsem tu doma, i když to tu nepoznávám a budu se muset asi i hodně naučit. Neodejdu. Nedokážu to. Teď už ne..." Black se usmál.
"Asi by si jim to měl říct."

Alesia seděla na terase, oči upřené na ruce na svých kolenou, které svírala dlaň lektvaristy. Třásla se. Po tolika letech našla svého maličkého a teď se bála, že udělali něco, kvůli čemu ho znovu ztratí. Jenže teď už to nebude jen na několik let. Severus svíral drobné ručky své ženy a pomalu hladil její dlouhé vlasy. Bylo to to nejlepší, co pro bezpečí svého syna mohli udělat. Věděl to. Byl o tom přesvědčen, ale i tak doufal... modlil se, aby Axel neodešel. Nechtěl ho od sebe odehnat. Ano sice se o to čtyři roky pokoušel, nenáviděl ho, ale to ještě nevěděl, že je jeho. Těžko se tomu věřilo, ale byl šťastný, když mu Alesia znovu vysvětlila, co se stalo... Uvěřil. Nesmí ho ztratit. Prosím, jen to ne. Teď už ne, žádal v duchu Sev.
"Odejde?" zeptala se ho Alesia. Severus pohlédl do jejích očí, do těch hnědých očí, do kterých se zamiloval už ve škole. Neodpověděl. Tolik se bál, že by lhal. Alesia položila hlavu na jeho hruď a Sev kolem ní ovinul své paže.
"Všechno jsme to pokazili," zašeptala.
"Museli jsem."
"Mohli jsme počkat."
"To by nemělo cenu," ozval se další hlas.Oba se otočili a pohlédli na Axela.
"Axi," oslovila ho jeho máma, její hlas byl protkán obavami. Co teď udělá? Prosím, jen neodcházej.
"Omlouvám se, že jsem tak utekl. Vím, že mě jen chcete chránit, ale..."
"Odejdeš?" zeptala se a její oči se naplnily slzami. Chlapec se usmál a zakroutil hlavou.
"Teď, kdy jsem vás našel? Ne!" řekl odhodlaně. Alesia vstala, rychle vstala a uvěznila syna v pevném objetí. Znovu. Axelovi se za tento jeden den dostalo víc projevů lásky než za celý jeho dosavadní život, ale rozhodně si na to nehodlal stěžovat.
"Mrzí nás to, ale je to nutné..."Ax na to nic neřekl, jen tam stál v matčině láskyplném objetí.

Axel sice strávil zbytek odpoledne sám v pokoji, ale to jen proto, že teď prostě jen potřeboval být chvíli sám. Musel si v hlavě srovnat několik věcí. Za těch pár dnů se toho stalo na jeho vkus až moc. Život se mu změnil od základů. Za většinu změn byl vděčný, ale obětovat přátelství Rona a Herm, kvůli svému vlastnímu bezpečí se mu nechtělo. Jenže na výběr moc neměl.