Riderick hleděl na hrot hůlky namířený jeho směrem, sám tu svou ale znovu nepozvedl. Snažil se zpracovat výjev, který se mu právě naskytl. Sebastian, jeho Sebastian stojí na straně smrtijedů, nejspíš je sám jeden z nich. Nemohl tomu jednoduše uvěřit. Znal ho téměř polovinu svého dosavadního života, on nepatřil k těm, kteří by se přiklonili takovým názorům. I teď, když se na něj díval, věděl, že to není a ani nemůže být pravda.
Sebastian stál pár kroků od něj, mířil na něj svou hůlkou a po tvářích mu tekly slzy. Nemohl si pomoct, nedokázal je zastavit. Viděl, jak za jejich zády proklouzli Sophie a Axel do hradu. Ulevilo se mu. Ti dva jsou uvnitř, nebude jim muset cestu vybojovat. 

"Sebastiane," oslovil ho jemně a udělal malý krok vpřed. Sebastian udělal pravý opak a ustoupil. Opět zvedl hůlku proti svému partnerovi. 

"Ne, prosím," zašeptal, "nechci ti ublížit."

"Tak to nedělej."

"Ty to nechápeš!" obořil se na něj Bastian.  "Tu už není prostor na volby. Teď už ne," dodal tiše a po tvářích se mu svezla další slza plná bolesti. Už se ji ani nepokoušel zastavit. Nechtěl, aby si Roderick myslel, že tohle dělá, protože to tak chce. Chtěl, aby poznal, že tu stojí, protože musí, protože si to zvolil.
"Vždy je možnost volby," promluvil opatrně Remus Lupin, který byl jedním z kouzelníků, co byli vybráni, aby společně s Roderickem bránili most. 

"Já už ji měl..." Roderick se zarazil, když uslyšel ta slova sklouznout z jeho rtů. Zastavil se a nevěřícně na Sebastiana zíral.

"Měl? Tohle sis vybral? Vybral sis vraha?"
Sebastian zvedl pohled, který do teď zabodával do země těsně před Roderickem. Sebral v sobě všechnu svou odvahu a podíval se mu zpříma do modrých očí. Jak on ty oči miloval. Pokaždé se, kolikrát i jen na pár vteřin, ztratil v jejich hloubce. Jako by se za nimi otevíral nekonečný prostor plný radosti, štěstí a lásky. Pokud jsou oči okny do duše, byla ta Roderickova ta nejčistší, kterou kdy měl Sebastian možnost spatřit. Byla nevinně bílá, jako čerstvě padlý sníh a přitom černá a hluboká, jako samotný vesmír, ve kterém je také ukryto nespočet tajemství, stejně jako v lidské duši. 
"Myslíš si, že to pro mě bylo snadné? Nemáš ani tušení jaké to je. Učinit volbu, i když víš, že tě postaví proti osobě, kterou miluješ víc než vlastní život. Nevíš, jak je to těžké!" vykřikl zoufale. Roderick už se nadechoval, že něco řekne, ale byl přerušen. Sebastian totiž pokračoval, i když tak tiše, že jeho slova málem přeslechl. 

"Ale já si nevybral vraha. Vybral jsem si rodinu."
"Rodinu?" tentokráte to byl Neville, kdo promluvil. Roderick se k tomu totiž nedokázal přimět. Znal Antheu i Reguluse, věděl, že Regulus býval smrtijedem, ale nikdy by si nemyslel, že by se ti dva tentokrát přiklonili k Voldemortovi. Odešlo přece do New Yorku ještě před koncem první války, dvojčata už se narodila v Americe. 

"Zvolil jsem si, že jakožto Zmijozelův dědic se za svou rodinu budu bít do posledního dechu, i když nás to staví na opačné břehy té propasti, která je teď mezi smrtijedy a Fénixovým řádem. I když mi to rve srdce na kusy, že musím pozvednout hůlku proti lásce svého života, budu za svou rodinu bojovat."

Všichni kouzelníci bránící hrad zůstali jen tiše stát. Nikdo neměl, co by řekl. Až po hodné chvíli, kdy se za nimi ozvala hlasitá rána, se probrali. Roderick se rozhodl svoji hůlku schovat. Jeho spolu bojovníci, ani Sebastian nechápali, co to dělá nebo proč se tak rozhodl. On se ale jen nadechl a vykročil k osamocenému zlomenému chlapci, který stál kousek od něj. Nepoznával ho. Byl bledý, záda měl shrbená a celé jeho tělo se třáslo a on si byl jistý, že to nebylo zimou. Sebastian před ní začal trochu vyděšeně ustupovat. Rozklepaným hlasem jej vyzýval, aby zastavil, aby zůstal, kde je, že mu nechce ublížit. 

"Udělej to," vyzval ho Roderick najednou. Stál asi krok od něj. Ruce podél těla. Díval se mu do očí a pevným hlasem opakoval: "Udělej to!" 

Sebastian nechápal, ale Roderick to myslel vážně.

"Ne, prosím," zašeptal znovu Sebastian. 

"Udělej to. Nechci žít, pokud proti sobě máme bojovat. Nechci žít život, kde budeme na opačných stranách." Konečně udělal ten poslední krok, který je od sebe dělil. Chytil Sebastiana za límec jeho kabátu a přitáhl si ho k sobě. Bez varování ho políbil na rty. Nebyly tak jemné a poddajné, jako když je líbal naposledy. Byly tvrdé a rozpraskané jako rty staré dámy, která si v životě vytrpěla dost na to, aby se její rty už nikdy neroztáhly do vřelého šťastného úsměvu. Byl to jen krátký dotek, ale stačil k tomu, aby Sebastian pustil svou hůlku a nechal ji spadnout do trávy ke svým nohám. Volným rukama následně křečovitě sevřel Roderickovu košili na zádech. 
"Miluju tě," zašeptal mu Roderick do úst, když se odtáhl. "Je mi jedno, jestli jsi Zmijozelův dědic, je mi jedno, jestli si Grindelwaldův vnuk... Bez ohledu na to, co si udělal, uděláš nebo chceš udělat, pro mě navždy zůstaneš Sebastianem Siriusem Blackem, nejdůležitějším člověkem v mém životě." 

Sebastian vzlykl, nic jiného ze sebe dostat nedokázal. Objal Rodericka a zničeně schoval tvář v jeho rameni. "Taky tě miluju," zamumlal do látky jeho košile, kterou zmáčely jeho slzy. Odpustil mu. Nezlobí se na něj. Neodchází. 

Najednou se mezi stromy za Sebastianovými zády zablýsklo a v další vteřině okolo nich proletělo první kouzlo. Z lesa se vynořili smrtijedi, kteří nekompromisně útočili na cestu do hradu. Jeho ochránci jim samozřejmě hned opětovali palbu. Uprostřed nastalého zmatku se Sebastian s Roderickem choulili k sobě a snažili se chránit jeden druhého. Sebastina zvedl ze země svou hůlku. Najednou se ozvalo podivné prasknutí a než se Roderick nadál svět kolem něj se ztratil ve víru barev a zvuků. Musel zavřít oči, protože se mu z toho všeho zatočila hlava. Když je potom opět otevřel, uvědomil si, že už nadále nejsou na mýtině u mostu. Stál přitisknutý k Sebastianově hrudi uprostřed louky nad hradem, odkud přišla první vlna Voldemortova útoku. Přemístili se. Sebastian je přemístil.

Shlédl do údolí. V nastalé tmě viděl pouze nekončící salvu světel, která doprovázela kouzla, jež po sobě metali bojující kouzelníci. Vzhlédl k Sebastianovi. Ten zhluboka dýchal a snažil se zpracovat, co se stalo. Jakmile si všiml, že je na něj upřený pohled modrých očí, otočil k nim ten svůj. Jako by se dožadoval ujištění, že se udělal správnou věc se přisál na rty před sebou. Roderick nezaváhal ani na okamžik a polibek mu oplatil. 

Ano, tohle bylo správné.