Axelion seděl na své rozestlané posteli a nevěřícně koukal na svého bratrance a sestřenici, kteří si hověli na koberci a jakoby nic si hráli s Merlinem a Sygin. Axel však nemohl uvěřit slovům, jenž před chvílí vypustili z úst.
"To myslíte vážně?" zeptal se, aby se ujistil. Dvojčata jen přikývla, aniž by zanechala toho, co právě dělala. Axel se ošil. Nedalo by se říct, že by mu jejich návrh byl proti srsti, ale nebyl si jistý, jestli je to zrovna dobrý nápad.
"Vy chcete pozvat Freda a George do našeho domu?"

"Přesně tak," přitakala Sophie. Přestala drbat Merlina za uchem a konečně věnovala Axelovi plnou pozornost.
"Musíš mít na paměti, že i když jsme se tu narodili, tak nejsme zdejší. Kromě vašeho domu a ministerstva tu nezníme vlastně nic. Bude tedy jednoduší, když oni přijdou za námi," vysvětlila mu.
"Proč se s nimi nedomluvíte, že se setkáte na ministerstvu a oni vás pak někam vezmou?" navrhl Axel jinou možnost.
Tehdy se do toho vložil i Sebastian: "Díváš se na to úplně špatně." Vstal ze země a přisedl si vedle Axela na postel. Objal ho okolo ramen a pokračoval.
"Když pozveme dvojčata sem a ona uvidí, že jste vlastně úplně normální rodina, co si myslíš, že udělají?" Než stihl chlapec něco říct, udělala to za něj Sophie.
"Zmíní se o tom. Je jedno jestli doma nebo ve škole. Jim budou lidi věřit." Tehdy se Axel znovu zamyslel. Tohle ho vůbec nenapadlo, ale musel uznat, že na tom něco je. Moly by dvojčatům mohla věřit a jí zase řád. Fred a George by jim mohli pomoci všechno vyřešit, aniž by tušili, že to udělali.
"To je geniální," konstatoval tiše. Jeho američtí příbuzní se jen usmáli.

"Proč nespojit příjemné s užitečným." Pak si ale Axelion uvědomil ještě jednu věc.  
"Jak vlastně chcete přimět naše, aby na to přistoupili?"

"Ale prosím tě, tví rodiče jsou rozumní lidí. Pochopí to, stejně jako si to pochopil ty."

Sophie měla pravdu. Alesie a Severus se nezdáli být velmi nadšení plánovanou návštěvou, ale když jim dvojčata řekla totéž co předtím Axelovi, souhlasili. Severus se ale pro jistotu přece jen rozhodl nebýt přítomen, když zde budou mladí Weasleyovi. Prohlásil, že mu stačí, když je vidí ve škole, doma to nemá zapotřebí. Nikdo mu jeho postoj nevyčítal. A tak příjezdu Freda a George už nic nestálo v cestě. 

Protože Američané nebudou v Anglii moc dlouho, tak napsali dvojčatům ještě ten večer, aby přijeli na druhý den. Freda i jeho bratra místo setkání dost zaskočilo, ale nechtěli se s nimi dohadovat. Tak jim teda jenom napsali krátkou odpověď, že je mohou čekat. Jejich matka se na to ale moc netvářila. Nebylo to jen místo, kam měli její synové namířeno, vzhledem k tomu, co si o Snapech mysleli členové Fénixova řádu, nelíbilo se jí ani to, že přijeli domů na Vánoce, ale namísto toho, aby byli doma s rodinou jedou někam pryč. Uznávala, že Sebastian a Sophie jsou jejich přátelé, nepatřila sice k těm, kteří soudí jen tak, ale přeci jen byla vůči jim podezíravá. Moc dobře je neznala, Fred s Georgem by jí o nich ani neřekli, kdyby se o jejich přátelství nezmínila Minerva. Trvala ale na tom, že půjde s nimi. Bratrům se to samozřejmě nelíbilo, proto se rozhodli, že se za dvojčaty nepozorovaně vytratí. Nebyli žádní začátečníci, takže uspěli. Aniž by si jich kdokoliv z rodiny všiml, vyplížili se druhý den ráno z domu a zamířili do Snikehill. 

Zastavili se před železnou bránou, na níž visely dva velké vánoční věnce s červenou stuhou. Ta však byla zavřená, přesněji zamčená. Znejistěli, možná si spletli adresu. Dům byl dost daleko, skoro na něj neviděli. Všude bylo ticho. Sněhové vločky, snášející se k zemi, byly na míle daleko jediný pohyb. Chvíli se rozhlíželi okolo. Pak zahlédli něco v dálce za plotem. Za pár vteřin dokázali rozeznat, že je to pes, který běžel směrem k bráně. Byl to černý chrt, který když doběhl k bráně k nim párkrát přičichl skrze mříže, dvakrát štěkl a zase se rozeběhl směrem k domu. Následně se brána před nimi otevřela a oni váhavě vstoupili na pozemek rodiny Snapeů. Ušli asi dvacet metrů do první zatáčky, odtamtud už perfektně viděli na dům. Na schodech ke vchodovým dveřím stály tři osoby a povídaly si spolu. Pes, který je jako první přišel přivítat, k nim přiběhl a nechal se jednou z nich pohladit. Pes okolo těch tří začal poskakovat a pak se rozeběhl zase k dvojčatům, kteří mezitím přišli o kousek blíž a už poznávali, kdo to tam stojí. Sophie, Sebastian a Axel se podívali za Salazarem, jenž se zrovna motal okolo Fredovy nohy.
"No to je dost!" zavolal na ně Sebastian. Dvojčata se navzájem přivítala a Axel je při tom jen tiše sledoval, s rukama v kapsách.

"Vy jste asi opravdu rodina, co?" zeptal se George, upíraje při tom svůj hnědý pohled na černovlasého chlapce.
"Už to tak bude," řekl Axel a pokrčil rameny.
"Nebude vám vadit, když bude Axel s námi?" zeptal se Sebastian. Dvojčata se na sebe podívala, pak si ještě jednou prohlédla Axela a nakonec s úsměvem přikývla.
"Proč by mělo, třeba s ním bude sranda," zasmál se Fred. Jeho bratr a přátelé se také zasmáli, dokonce ani Axel se neubránil úsměvu.
"Měl by si to dělat častěji," doporučil mu George, "nevypadáš pak tak moc jako Snape."