V neděli ráno se sešla celá rodina v jídelně u snídaně. Axelion se právě zakousl do svého toustu s čokoládou, když do místnosti vešel Voldemort a posadil se vedle něj. Axel ztuhl a nebyl schopný žádného dalšího pohybu. Až po nějaké době byl schopen se zmateně podívat z matky na otce a zase zpět. Hledal v jejich očích vysvětlení, nic takového ale nenašel. Jeho matka se na něj jen povzbudivě usmála, ale téměř hned poté odvrátila zrak a sklopila pohled ke stolu, což Axela značně překvapilo a trochu i znepokojilo. Voldemort, které koutkem oka sledoval Axelovu reakci na jeho přítomnost, věnoval Alesii poměrně překvapený pohled. 

"Ty jsi mu ještě nic neřekla?" zeptal se Temný pán paní domu.  Alesie bez jediného slova jen záporně pokývala hlavou a upřela pohled hnědých očí do plamenů, které poskakovaly v krbu. Neměla sílu podívat se na něj nebo na Axela. 

"Nemyslíš, že by to měl vědět?" položil jí další otázku a napil se černé kávy. 
Severus tam jen seděl a snažil se tvářit, jakoby se ho nic netýkalo, a věnoval veškerou pozornost svému talíři. Naopak Axelion upíral zmatený a možná i trochu vyděšený pohled na svou matku. 
"Jí vím," zašeptala. "Ale ono to není tak jednoduché, jak si myslíš," namítla. 

"Jde jenom o pár slov."

"Slova nikdy nejsou jen slova!" řekla Alesie rázně a zadívala se Voldemortovi do rudých očí. 
"Chápu tvou zdrženlivost v této věci i tvůj strach o syna, ale musíš být k tomu chlapci upřímná," kývl hlavou k Axelovi. 

"Mami, o co tu jde? O čem to mluvíte?"  odvážil se Axel konečně promluvit. 

Alesie se zadívala na svého syna a poté zabloudila pohledem k Severusovi. Ten jí povzbudivě stiskl ruku a přikývl na její nevyřčenou otázku. 
"Měl by to vědět," přidal se k Voldemortovi. 
Alesie se musela zhluboka nadechnout, aby se jí netřásl hlas a mohla se synem mluvit na nějaké úrovně a nerozrušila ho ještě více, než ho jistě rozruší pro něj nové informace. 

"Mluvíme o mých rodičích," řekla tiše. "Konkrétně o mém otci."

"O tvém otci?"
"Ano... To on je můj otec, Axeli," oznámila mu a ukázala na Voldemorta.

"On je tvůj dědeček." Axelion na ni zůstal zaraženě zírat a nemohl, možná ani nechtěl, věřit tomu, co slyšel. Voldemortův vnuk... Jeho matka Voldemortova dcera? To prostě nedávalo smysl. Pak s vzpomněl na ten rodokmen, který mu přišel v létě. Na něm byla napsána úplně jiná jména. Byl si naprosto jistý tím, že otec jeho matky se jmenoval Lewis a ne Raddle.

"Ale v tom rodokmenu, který mi poslala ta sestra... Podle něj si byla Lewisová než sis vzala tátu." namítl.
"K tomu rodokmenu. Axeli, já a moje sestra jsme se narodili ve velmi vyhrocené době. Začínala válka mezi Brumbálem a Voldemortem. Naši rodiče nám tehdy nechali do rodných listů jiná jména. Jistě chápeš, proč to udělali." vysvětlila mu to. 

"Takže ty jsi opravdu jeho dcera?" 
Alesie přikývla. 

"Ale on se mě pokoušel zabít!" vyjekl. 

"Mohu tě ujistit, chlapče, že kdybych věděl, že jsi to ty, neudělal bych to. Jsi můj vnuk, moje krev," vmísil se do toho Voldemort.  Axelion měl chuť začít křičet. Místo toho ale jenom schoval tvář do dlaní. Začínal být trochu zoufalý. 

"Axeli, prosím, poslouchej mě," promluvil na svého syna v klidu Severus. 
"Vím, s čím si žil posledních patnáct let. Bylo pro tebe těžké vůbec přijmout nás, jako své rodiče, a tohle je nejspíše ještě těžší. Žiješ s námi, jsi náš milovaný syn. A já věřím, že jsi chytrý kluk a postavíš se k tomu rozumně."
"Neočekáváš doufám, že ho budu mít rád?"

"To po tobě nemůžeme chtít, zlatíčko. Jen doufáme, že nebudeš dělat unáhlené závěry,"  usmála se na něj smutně Alesie. Axelion si musel přiznat, že matku měl rád. Nevěřil tomu, že ona je Voldemortova dcera. Nedávalo to smysl. Jeno matka měla zlaté srdce a  on byl vrah. Zadíval se do svého talíře a chvíli přemýšlel. Poté se zadíval na vedle sebe sedícího Voldemorta. 

"Už se nebudeš pokoušet mě zabít?" zeptal se ho. 

"Ne, jsi přece můj vnuk."

"A tohle," ukázal Axelion na jeho tvář.
"S tím si nemusíš dělat starosti. Tvůj otec ví, jak ze mě udělat zase člověka," zasmál se Voldemort. I Alesie se musela zasmát. A Severus velmi bravurně schoval svůj pobavený úšklebek. Vypadá to, že jeho synovi zůstala ještě značná část nebelvírské odvahy.

"V tom případě už to nemusíme dál moc rozebírat," řekl Axel a rozbil tak na tisíce kousků ten obrovský kámen, který ležel na srdci jeho mámy. 
"Než to ale úplně ukončíme... Mám ještě jednu otázku," dodal ještě. 

"Ano?" vybídla ho Alesie.
"Když ty jsi teda můj dědeček, tak...Kdo je babička?"